Římské právo kopírovací monopol neuznávalo a umělci byli placeni především z darů mecenášů nebo své dílo vytvářeli jako známí učenci. Maecenas, bohatý místodržící císaře Augusta, který sponzorům umění do budoucna nadělil i jméno, podporoval mimo jiné Horatia s Vergiliem. Nutno podotknout, že se nejednalo o čistý altruismus, ale básně byly i důležitou součástí státní propagandy. Patroni se tudíž často snažili posunovat básníkovo zaměření např. od milostné poezie směrem ke slavné vojenské minulosti. Během básníkova přednesu potom až třicet zapisovačů najednou pořizovalo textový záznam díla a to se tak dále šířilo po celém Impériu, aniž by z něj autor měl nějaké tantiémy.
Autor jen prostředníkem
Ve středověké Evropě pak převládala víra, že všechny knihy jsou již zapsány v jakési božské knihovně a úkolem autora je pouze co nejvěrněji opsat jejich obsah. Autoři tedy opět byli pouze v roli prostředníka a velmi často svá díla vydávali anonymně. Běžné bylo také kopírování celých pasáží ze starších děl. Kopírování a doslovné přebírání předchozích děl se považovalo za znak vzdělanosti autora. Vynález knihtisku v patnáctém století potom přinesl revoluci. Knihtisk řádově zvýšil množství kopií knih, které bylo možné produkovat, a navíc i výrazně snížil počet chyb zapříčiněných opisováním textů.
Vlády té doby zareagovaly úplně stejně jako ty dnešní na rozvoj Internetu. Nejprve přišlo chaotické období volného šíření vynálezu. Potom nastoupila kontrola, která postupně přerostla v tuhou cenzuru. Cech zvaný „Papírnická společnost“ (Stationers' Company) v Anglii získal v roce 1662 monopol na tištění knih. Každá kniha musela být před vydáním zaregistrována v seznamu, který Papírnická společnost vedla.
Dříve bylo „pirátství“ projevem vzdělanosti
Díky tomu získali státní cenzoři přístup k rukopisům ještě před vydáním, což byla cena, kterou Papírníci za svůj monopol rádi zaplatili. V roce 1695 ale platnost zákona vypršela a parlament ji z obavy před přílišnou mocí královského dvora odmítl prodloužit. Papírnická společnost tak přišla o monopol a její dominantní postavení bylo ohroženo.
Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Papírnická společnost vymyslela trik, který používají vydavatelé dodnes. Zaštítila se blahem autorů a začala lobovat poslance. Výsledkem lobbingu byl Statut královny Anny z roku 1709, první zákon, který komplexně zavedl kopírovací monopol. Zákon uděloval autorovi nebo jím určenému nakladateli výsadní právo dílo čtrnáct let od zveřejnění vydávat, kopírovat a dovážet.
Ve středověké Evropě převládala víra, že všechny knihy jsou již zapsány v jakési božské knihovně a úkolem autora je pouze co nejvěrněji opsat jejich obsah
Pokud se autor dožil konce této lhůty, prodloužila se o dalších 14 let (čl. 2 a 11). Vzhledem k tomu, jak tehdy vydavatelský trh fungoval, je hezky vidět, že autorům nový zákon nepřinesl prakticky nic. Nadále dostávali zaplaceno přímo ve chvíli, kdy přinesli rukopis. Místo toho, aby uzavřeli smlouvu s vydavatelem, která by upravovala podmínky vydání jejich knihy, práva na něj převedli a kopírovací monopol tak na 14 let získal vydavatel.
Tehdejším zákonodárcům ovšem musíme přičíst k dobru, že nebyli zdaleka tak krátkozrací jako ti dnešní. Zákon poskytoval možnost žalovat případnou nedostupnost knihy u královského soudu (čl. 4), odmítl jakékoliv výsady žalobců před soudem ve věcech copyrightu a uložil žalobci propadnou lhůtu tří měsíců od nároku (čl. 8, 10). Lobbistům se ovšem podařilo bez jakýchkoli podkladů přesvědčit zákonodárce, že kopírovací monopol podporuje tvorbu. Tento úspěch pro ně měl cenu zlata. Ostatně první prodloužení doby trvání copyrightu přišlo krátce poté, co jeho původní délka vypršela.
Článek vznikl ve spolupráci se serverem PiratskeNoviny.cz a původně vyšel v našem časopisu Extra PC. Další díl se bude týkat vzniku prvního kopírovacího monopolu v USA a kopírování knih v tehdejší Británii.
ČLÁNKY DO MAILU