Dnešní celosvětová síť ve svých počátcích nebyla vůbec celosvětová. Ba se přímo proti světu bránila. Byl totiž rozdělen na dvě poloviny – sovětskou a americkou. Na konci 50. let byli Američané překvapeni technologickým vývojem svých rivalů, kteří v roce 1957 vyslali na oběžnou dráhou první umělou družici Sputnik. USA to vybičovalo k posílení výzkumu. Tamní ministerstvo obrany proto v roce 1958 založilo grantovou agenturu ARPA, jež měla podporovat výzkum pokročilých obranných projektů.
V 60. letech vymýšlela, jak by mohly USA komunikovat, kdyby se ve studené válce začalo „střílet ostrými“. Navržený systém musel být odolný vůči útokům. Měl tedy dva základní předpoklady. Nesmí mít centrální složku, která by celou síť řídila, protože by šlo o první cíl nepřátel. Zároveň musela fungovat, i kdyby byly některé její části ochromeny.
ARPANET
Na zmíněných základech vznikla síť, která nesla jméno financující agentury. První zprávu ARPANET přenesl 29. října 1969, mířila z University of California, Los Angeles do Stanford Research Institute. Pilotní pokus nevyšel, místo příkazu „login“ dorazil jen „lo“, systém totiž spadl. Po hodině už ale vše běželo v pořádku. K 21. listopadu téhož roku bylo mezi univerzitami navázáno trvalé spojení a k 5. prosinci už byly k ARPANETu připojeny i další dvě – University of California, Santa Barbara a University of Utah.
Mapa ARPANETu v roce 1969
Hlavním účelem sítě bylo zpřístupnit uživatelům vzdálené superpočítače a využít jejich výkon. V praxi ale převažoval jiný typ komunikace. Vědci si mezi sebou posílali soubory a zprávy, protože navzájem spolupracovali na různých projektech. V roce 1973 se ARPANET podmořskou linkou dostal do Evropy, konkrétně Norska, pak i Británie. O rok později se už vžíval termín internetwork.
Elektronická pošta je paradoxně o čtyři roky starší než sám ARPANET. V MIT už v roce 1961 vymysleli způsob sdílení času na tehdejších mainframech, takže mohly být prostřednictvím terminálů využívány více lidmi současně. Na stejné půdě si tak v roce 1965 poslali první e-mail. ARPANET se prvního e-mailu dočkal až v roce 1971. To už k němu bylo připojeno 23 univerzit a jiných výzkumných center, hlad po rychlém dopisování sílil.
První poslaný e-mail se zavináčem nenesl žádnou důležitou zprávu, ale pouze náhodnou změť
A protože přibývalo i uživatelů jednotlivých počítačů, vznikl jednoduchý jmenný systém, který funguje dodnes. Ray Tomlinson spojil e-mail se zavináčem. Text před symbolem @ označoval jméno uživatele, text za ním pak název počítače. I při současných schopnostech přenosu HD videa a zvuku v reálném čase nebo zasílání hromadných zpráv na sociálních sítích je e-mail stále jedním z nejdůležitějších služeb internetu. První spam byl mimochodem zaslán už 3. května 1978. Gary Thuerk odeslal 393 příjemcům reklamní sdělení ohledně dostupnosti nových počítačů DEC.
Rok 1983
Další opravdový milník nastal v roce 1983. Projekt ARPANET byl stále financován ministerstvem obrany, to se ale rozhodlo síť rozdělit na dvě části. Vznikl MILNET zaměřený na armádní účely a čistě civilní ARPANET. Obě byly samozřejmě plně propojeny, k fyzickém odtržení nedošlo. Naopak se připojovaly další uzly. Bylo jich už tisíc. Začaly se rozmáhat lokální ethernetové sítě připojené k ARPANETu a ten postupně přebíral úlohu páteřního spojení. Protože už to byla síť sítí, od té doby ji nazýváme Internetem (s velkým I).
První ledna 1983 navíc ARPANET zahodil původní dočasný síťový protokol NCP a nahradil jej novou sadou protokolů TCP/IP. Vznikala deset let pod vedením Vinta Cerfa, jehož díky tomu označujeme za otce Internetu. Protokoly předepisují, jak přistupovat k fyzické lince, jaké se používají adresy a směrování, jestli se naváže (ne)spolehlivé spojení a jak nad tím postavit další služby. Návrh to byl vskutku geniální, protože TCP/IP využíváme už přes 30 let. Vznikal v době, kdy byly připojeny desítky počítačů a funguje i dnes s miliardami zařízení.
Internetové domény
Součástí TCP/IP byl i systém určující, jakou má ten který počítač adresu a ve které síti funguje. Adresy byly číselné v rozsahu 0.0.0.0 až 255.255.255.255. Když rostl počet serverů, v adresách začal být zmatek. Je to jako s telefonními čísly. Nazpaměť znáte to své, někoho z rodiny nebo nějaké atraktivní s opakujícími se číslicemi. Aby si každý nemusel vést adresář, že server X má adresu Y, vznikl jmenný doménový systém (DNS).
Rozložení internetové domény do řádů
Díky němu nemusíte do prohlížeče napsat adresu 77.75.76.3, ale stačí její textový ekvivalent seznam.cz. DNS si představte jako Zlaté stránky, kde je ke každému číslu uvedeno jméno. DNS je decentralizovaný (i při výpadku části sítě bude fungovat), distribuovaný (každý DNS server obsahuje jen část adres) a hierarchický (adresy jsou strukturované). Nejvyšší internetová autorita ICANN rozděluje domény I. řádu, tedy .com, .cz, .net apod. Další registry (v ČR CZ.NIC) vedou doménu II. řádu a před .cz dají unikátní jméno, například seznam.cz.
Nejvyšší domény .com, .edu, .gov, .mil, .net, .org a .arpa fungují od 1. ledna 1985. První doménou druhého řádu se stala symbolics.com, kterou si výrobce počítačů Symbolics zaregistroval už 15. března 1985. Dnes je takových domén už asi čtvrt miliardy.
První zákeřný červ
Deset let po prvním spamu potkala internet mnohem větší hrozba. Student Cornellovy univerzity Robert Morris vypustil z jednoho počítače na MIT (aby stopa nevedla na jeho školu) první známý virus. Morrisův červ, jak jej zpětně nazýváme, neměl podle autora škodit. Měl jen spočítat, kolik počítačů je k celosvětové síti připojeno.
Jedná se o zárodek červů, které uměly duplikovat samy sebe a pomocí sítě se šířit do okolí. Jenže obsahoval chybu. Před zavedením nejdříve zjišťoval, zdali je už na počítači přítomen. Pokud detekce selhala, vir se neustále dotazoval a velké množství požadavků zahltilo systém natolik, že jej nebylo možné používat.
Disketa se zdrojovým kódem Morrisova červu je teď umístěna ve vědeckém muzeu v Bostonu (foto: Wikipedia)
Virus nakonec napadl asi 6000 počítačů, údajně desetinu všech, které byly připojeny k internetu. Morrise nakonec vypátrali a stal se prvním odsouzeným kyberzločincem. Soud mu udělil tříletý podmíněný trest, 400 hodin veřejně prospěšných prací a pokutu 10 000 dolarů. Dnes paradoxně učí právě na MIT.
Účelem Morrisova červu možná nebylo škodit. Díky němu se ale začalo vážně mluvit o online bezpečnosti. Následné viry už byly mnohem sofistikovanější, škodily zcela záměrně. Mazaly data, poté je i kradly. Nejdříve za účelem průmyslové nebo vojenské špionáže, pak se útočníci chtěli obohatit. Dokonalý virus dnes není ten, který viditelně něco likviduje, ale ten, který v tichosti dělá svou práci. Posílá data pryč, zapojí váš počítač do distribuovaných výpočtů nebo rozesílá spam. Nemusí za ním stát jen útočník, ale také vládní agentura. Třeba NSA.
Komercionalizace
Vedle ARPANETu začala v polovině 80. let vznikat druhá velká síť NSFNET, kterou sponzorovala instituce National Science Foundation. Obě byly propojené, ale NSFNET byla ještě více přístupná akademikům a výzkumným ústavům. Připojovala tedy nová centra a časem ARPANET přerostla jak ve velikosti, tak i významu. ARPANET nakonec v březnu 1990 skončil, ale Internetu to už nijak nevadilo.
NSF nicméně stále nepřipouštěla, že by ke své síti připustila běžné smrtelníky. Jenže se rozmáhaly osobní počítače a uživatelé chtěli informace. To dalo vzniknout komerčním poskytovatelům, jejichž menší sítě se spojovaly do větších. V polovině roku 1995 pak NSF svou páteřní síť zrušila a spoje převedla na ostatní. Internet nikomu nepatřil, byl pro všechny a k libovolným účelům. NSF teď mimochodem buduje nové generace rychlých sítí spojující univerzity.
World Wide Web
Paralelně s rozšiřováním internetu vznikala i služba, kterou dnes často považujeme za jeho synonymum – World Wide Web. Evropská organizace pro jaderný výzkum (CERN) v roce 1989 hledala způsob, jak by mohli vědci prostřednictvím internetu snadněji komunikovat a vyměňovat si poznatky. V té době už existovaly diskuzní sítě jako Usenet, BBS, ostatně i CERN měl vlastní na hypertextu založený ENQUIRE. Nic z toho se ale nevyužívalo univerzálně po celém světě.
Na tomto počítači (NeXT Computer) v roce 1990 běžel první webový server (foto: Wikipedia)
Chytil se až nápad Tima Bernerse-Leeho. Ten 12. března 1989 navrhl, že by mohly dokumenty umístěné na různých počítačích na sebe navzájem odkazovat a řadit se do organizované struktury. Už na Vánoce 1990 vytvořil protokol HTTP, značkovací jazyk HTML, první webový server, první stránky (adresa http://info.cern.ch) a také první prohlížeč.
V půlce roku 1991 dal o webu vědět ve světě a 30. dubna 1993 CERN rozhodl, že si tento nápad nenechá pro sebe, ale že tyto technologie uvolní pro všechny. Web nebyl patentován, zůstal svobodný a bezplatný. Nebýt webu, internet by dnes možná vypadal úplně jinak. Nemusel by vzniknout Seznam, Google, Firefox ani Wikipedia.
Nokia 9000 Communicator
Píše se rok 1996 a finský výrobce odhalil první kapesní zařízení, které se umí připojit k internetu. Komunikátor vypadal jako malý protáhlý notebook. V kapse se dost pronesl, vážil 397 gramů. Aby ne, byly to v podstatě dva telefony v jednom. Na „víku“ byl standardní mobil s ciferníkem a malým displejem, uvnitř se schovávala QWERTY klávesnice a velký 4,5" displej s rozlišením 640 × 200 px. Pochopitelně nebyl dotykový ani barevný, zobrazil jen čtyři odstíny šedi.
Nokia 9000, první „mobil“ s internetem (foto: Textlad/Flickr)
Uvnitř tikal Intel 386, měl 4 MB RAM a 4 MB ROM. Jako operační systém sloužil GEOS 3.0, který v sobě měl kromě poštovního klientu i webový prohlížeč a Telnet pro připojení ke vzdáleným počítačům. V současnosti je už mobil bez internetu hodně vzácným zbožím.
P2P sítě
Tento pojem hodně „zkazilo“ pirátství. Ve skutečnosti jde pouze o typ sítě, kde jsou si klienti rovni. Běžně se setkáte s modelem klient-server, ve kterém mají oba počítače jinou úlohu a pravomoci. U architektury peer-to-peer (klient-klient) mohou počítače fungovat jako server i klient současně. Díky P2P například můžete přímo chatovat s kamarádem, aniž by vaši komunikaci řídil nějaký centrální server.
V P2P sítích ale nemusí být jen dva klienti, ale třeba tisíc. Toho se často využívá pro distribuovaný přenos dat. Kdybyste na web umístili soubor, který si začne stahovat milion uživatelů najednou, server s velkou pravděpodobností spadne a nikdo nestáhne nic. P2P protokol BitTorrent ale zajistí, že se soubory stahují z velkého množství počítačů současně.
Kdo stahuje, tak už svoji část znovu poskytuje ostatním. Tím roste kapacita celé sítě a rozloží se zátěž. Na principu P2P stojí i moderní kryptoměny jako Bitcoin, také je nikdo centrálně neřídí. Mnohem více se ale bohužel mluví o Napsteru, The Pirate Bay apod., které zcela legální médium využívají k nelegálním účelům.
Internet věcí
Čtyřicet let internet spojoval lidi. Tzv. Internet of Things ale stojí na vazbách mezi samotnými zařízeními. Taková zařízení obvykle označujeme jako chytrá. Letos jsme například viděli první chytré zubní kartáčky. Sledují, jakým způsobem se uživatel stará o chrup, data vyhodnocují a radí, jak předejít kazům.
Nebo jsou to speciální květináče, které monitorují vlhkost půdy či obsah živin. O stavu vás pak informují pomocí mobilu. Přijde vám například zpráva: „Zalil mě!“ Ti chytřejší mohou postavit automatizovaný systém, který se bude starat o vodu a hnojení i bez asistence člověka.
Japonští vědci letos vymysleli chytré plenky, které o sobě dají vědět, jakmile se naplní. Nizozemci zase na krávách testují speciální implantáty se senzory, jenž informují o zdravotním stavu dobytka. IBM chce pomocí mobilů sledovat seismickou aktivitu nebo stav ovzduší a díky tomu bude přesněji předpovídat katastrofy.
Československo se k Internetu oficiálně připojilo 13. února 1992
Už v roce 2008 bylo k internetu připojeno více zařízení, než je počet obyvatel planety. V roce 2020 prý takových zařízení bude až 50 miliard. Do jedné sítě bude připojen váš mobil, televizor, lednice, pračka, auto, hodinky a třeba i váš podkožní implantát. To je internet věcí. Budoucnost.
