Volbou plně automatického režimu pověřujeme fotoaparát správou veškerých technických faktorů ovlivňujících pořízení snímku. Rychlost závěrky, velikost clony, citlivost, nasazení blesku, vyvážení bílé barvy, způsob ostření, měření expozice, atd. – nic z toho není potřeba nastavovat. Automat přináší často slušné výsledky, jenže existuje řada situací, se kterými si fotoaparát sám uspokojivě neporadí. Chybuje především proto, že nedokáže určit fotografův záměr, vyznačující se zpravidla požadavkem na volbu specifické hodnoty clony nebo rychlosti závěrky (času). Blíže se proto seznámíme s obvyklými kreativními poloautomatickými režimy, ve kterých fotograf dílčím nastavením vkládá do logiky pořízení snímku svůj konkrétní záměr, ale přitom stále využívá pohodlí jisté míry samočinnosti aparátu.
Obvyklé poloautomatické režimy
Mezi standardní výbavu lze zpravidla zařadit tři poloautomatické módy – režim priority clony (označován A nebo Av – Aperture/Aperture value), priority času (S nebo Tv – Shutter/Time value) a „program“ (P – Program Auto Exposure). Poslednímu jmenovanému budeme věnovat pouze krátký pohled a zaměříme se spíše na možnosti využití režimů A (Av) a S (Tv).
Program AE
Režim P ponechává správu času a clony fotoaparátu, a proto je do jisté míry podobný plně automatickému režimu. Dost možná nejcitelnější změnou je možnost ovládání blesku. Dále však, stejně jako ostatní poloautomatické režimy, odemyká nastavení řady voleb, jejichž stručný přehled byl zmíněn v úvodu, namátkou např. citlivost, vyvážení bílé, atd. Ty však většinou stačí nastavit pro dané prostředí jedenkrát a následně pracovat už jen s jednou proměnnou. Režim P je vhodný spíše pro rychlé momentky a snímky jednoduchého reportážního charakteru. Pokud chce fotograf sledovat nějaký konkrétní kreativní záměr, měl by raději sáhnout po jiném z režimů.
Režim priority clony a hloubka ostrosti
Pokud je cílem fotografa práce s hloubkou ostrosti snímku, je tento režim výborným pomocníkem. Hloubka ostrosti je ve stručnosti rozsah vzdálenosti, ve které se budou vyfotografované objekty jevit ostré. Nízké zaclonění má za následek nízkou hloubku ostrosti – na snímku tak může být ostrý např. pouze určitý detail. Naopak při vysokém zaclonění lze do ostré oblasti přivést mnohem více různě vzdálených objektů, případně i celou scénu. Kromě faktorů, jako je vzdálenost od fotografovaného objektu (čím dále se nachází, tím je hloubka ostrosti větší) a ohnisková vzdálenost objektivu (čím delší ohnisko, tím menší hloubka ostrosti), je významným činitelem ovlivňujícím hloubku ostrosti clona. V režimu A (Av) je tak primární nastavovanou proměnnou požadované clonové číslo. Automatika se následně postará o dopočítání rychlosti závěrky pro správnou expozici. Focení s prioritou clony tedy umožňuje rychlou a elegantní práci s hloubkou ostrosti, dost možná nejvýznamnějším kreativním nástrojem fotoaparátu. Toho využijete v oblastech portrétní, krajinářské, architektonické a makrofotografie.
Při portrétní fotografii se zpravidla využívá nízkých clon, a tedy nízké hloubky ostrosti. Odstraní se tak často rušivý vliv pozadí, které se rozostří a nebude na sebe strhávat pozornost, nýbrž dotvoří atmosféru snímku.
V krajinářské a architektonické fotografii je na rozdíl od portrétů obvyklý požadavek na co největší hloubku ostrosti, což vede k použití clon z opačného konce škály. Nelze však striktně doporučit volbu největšího zaclonění. Od určitých hodnot clonových čísel (obecně cca f/8 - f/11) se na snímku totiž může nepříznivě projevovat difrakce světla. Difrakce je fyzikální jev, při kterém lamely clony ohýbají průchozí paprsky světla, což má za následek neostrost fotografie. Vyšší hloubka ostrosti při výrazném zaclonění je tak vykoupena celkovou sníženou ostrostí snímku. Často se proto udává, že objektivy mají nejlepší kresbu právě kolem clony f/8. Z důvodu potřeby vyšší hloubky ostrosti se však obvykle využívají clony větší.
Dilema s vyvážením hloubky ostrosti a míry projevu difrakce můžeme nalézt také v makrofotografii. „Opravdová“ makrofotografie je taková, při které objektiv umožňuje promítnout předmět na snímač fotoaparátu v životní až nadživotní velikosti. V takové situaci je hloubka ostrosti velmi malá, může se jednat o milimetry. Bývá proto potřeba nasadit relativně větší clonu, a jelikož je zároveň kladen vysoký důraz na kvalitu kresby, lze doporučit nastavení středních hodnot – kolem f/8 až f/11.
Hloubka ostrosti a vliv difrakce v praxi
Makro objektiv o ohnisku 100mm. Clona f/2.8: hloubka ostrosti je v řádu milimetrů
Clona f/8: větší hloubka ostrosti, 100% zvětšení odhaluje v jejím rámci ostrý snímek
Kompaktní fotoaparáty a hloubka ostrosti
Kompakty mají větší hloubku ostrosti a zároveň omezený rozsah clonových čísel (zpravidla do f/8). Při práci s hloubkou ostrosti tedy nejsou tak pružné jako zrcadlovky a pro malou hloubku ostrosti je potřeba nasadit nízké clony. I přesto může být bohužel snímek ostrý až v příliš velkém rozsahu (např. při portrétu nebo makrofotografii).
Priorita času
V tomto režimu fotograf primárně určuje rychlost závěrky, přičemž automatika dopočítá velikost clony pro optimální expozici snímku. Oblastí využití tohoto režimu je jednoznačně práce s pohybujícími se objekty. Ty může chtít fotograf na fotce zmrazit, a zvolí proto krátký expoziční čas, nebo naopak pro zdůraznění dynamiky použije čas delší, třeba i v řádu sekund. Krátkého času je zpravidla potřeba při focení sportovních aktivit či dětského dovádění.
Delších časů lze naopak využít pro kreativní focení vody (například vodopády jsou vděčným motivem – delším expozičním časem získá padající voda líbivou podobu vlasů), pro tzv. panning – švenkování. Ve stručnosti jde o techniku, při které fotoaparát kopíruje pohyb nějakého objektu a tím jej na snímku drží na místě, kdežto okolí se mění a bude dynamicky rozmazané. K provedení je potřeba relativně delších časů, cca od 1/60 sekundy pro rychlejší pohyb, pro pomalejší je potřeba čas ještě prodloužit. Jelikož při delších časech hrozí pohybové rozmazání hlavního objektu, může být vhodné využít blesk s funkcí pomalé synchronizace.
Panning – při kopírování pohybu vozidla pohltila všechny zbylé objekty pohybová neostrost
Priorita času nalezne uplatnění také v noční fotografii, zejména při práci se světly projíždějících dopravních prostředků. Při denním focení na delší čas reálně hrozí, že fotoaparát nedokáže vyrovnat množství zachycovaného světla zvýšením clony, a proto bude výsledkem přeexponovaný snímek. V takové situaci je vhodné opatřit objektiv neutrálním šedým filtrem, který propustnost světla sníží.
Některé vodní motivy naopak vyniknou zmrazením pomocí velmi krátkého času
Ruční zásah do expozice
Přestože poloautomatické režimy umožňují fotografovi sdělit automatice jeho kreativní záměr, ne vždy bude výsledek uspokojivý. Aparát nastavuje hodnoty, které má ve své moci (P – čas i clona, A/Av – čas, S/Tv – clona) tak, aby výsledkem byla podle něj optimální expozice. Ta však v řadě situací fotografovi nebude vyhovovat. Nesoulad s očekáváním lze pozorovat často u snímků s vysokým světelným kontrastem – např. světlé pozadí a tmavší objekt zájmu v popředí. V takovém případě bude pravděpodobně nutné expozici kompenzovat. Kompenzace expoziční hodnoty (jako jednotka míry kompenzace se uvádí EV – exposure value) je funkce fotoaparátu, při které umožní uživateli omezit (změna do záporných hodnot EV) či zvýšit (kladné hodnoty EV) míru zachyceného světla a může často nahradit potřebu použití manuálního expozičního režimu. Korekce o 1 EV tak změní množství zachyceného světla na polovinu (tmavší snímek), respektive dvojnásobek (světlejší snímek). Podle toho, jakou veličinu automatika jednotlivých režimů ovládá, si lze domyslet, jak změny dosáhne. V režimu P proběhne změna víceméně rovnoměrně změnou času a clony, režim A/Av změní čas, a režim S/Tv clonu. Pokud fotoaparátu svěříme nastavování citlivosti, může pracovat i s touto veličinou.
