Odpověď na názor

Dám ti jeden příklad: Známý svým rodičům pořídil Mac (protože on je "pozitivní" a neřeší souvislosti), ale ti potřebovali používat DOSové účto. Takže se to vyřešilo pomocí virtualizace. Řešení jako takové funguje, jen to má asi milion problémů, počínaje tím, žes musel uživatele proškolit, jak to celé pustit a zase zahibernovat, jak dostat dosové okno co nejvíce do "fulscreenu" v rámci okna virtuálu a to zase co největší na obrazovce Maca a konče srandama jako sériový port a napojení na kasu.

Když to mám teda shrnout, tak řešení existuje, jen je to složitý jak raketoplán. A to vše jen proto, že na začátku byla "idea jednoduchého jabka"

Naopak je to řešení pro případy, kdy třeba děláš nějakou crossplatformní aplikaci, nebo potřebuješ odladit síťovou komunikaci, popřípadě jakoukoli jinou aplikaci, ale pouze za předpokladu, že plně chápeš, jak taková virtualizace funguje. Pro drtivou většinu uživatelů jsou to ale jen okýnka a oni vůbec nechápou, co se to vlastně děje. Tohle je bohužel těžká empirie, s tím prostě nic nenaděláš.

Řešení zmíněné výše (bez emulace) je o tom, že ti prostě ubude jedna vrstva softwaru a ten počítač se chová jako klasická widloidní mašinka.