ARM nám nastupuje na cestu, po které už x86 - amd64 ušly pěkně daleko. Totiž výkonná jádra budou stále komplikovanější, jejich příkon půjde nahoru... Sen o supervýkonném jednoduchém a úsporném jádru zůstane snem. Ano, třeba budou výhodnější, ale nebude to takový rozdíl, aby si z toho člověk sedl na zadek.
Tak tomu jest. A hlavně nebude žádný racionální důvod aby uživatelé přesedali na ARM a připravovali se o výkon a kompatibilitu v rámci emulace x86 a ještě museli řešit, jaká konfigurace big-little jader je pro jejich prostředí nejvýhodnější.
Ve skutečnosti je totiž ARM značně pozadu oproti duu AMD+Intel.
A jakým zázrakem by jste chtěl takové superjádro vytvořit? Buď musí být široké a tedy složité, nebo na hodně vysokém taktu, což jak víme z příběhu Pentia 4, nejde. A nebo někde mezi. Tedy patřičně široké, aby mělo dostatečný výkon na takt a současně s vhodně zvoleným taktem, aby mělo výkon při rozumné spotřebě. Což ví každý, kdo vývoj procesorů aspoň trochu sleduje.