EU říká: členské země nesmí filtrovat P2P

Tamní ochránce hudebního průmyslu SABAM (jako naše OSA) podala stížnost na operátora Scarlet Extended SA, jehož uživatelé šířili nahrávky, k nimž neměli autorská práva. Případ nakonec vyřešil belgický soud, podle jehož verdiktu se měl Scarlet postarat, aby uživatelé nemohli odesílat ani přijímat díla spadající po SABAM prostřednictvím P2P sítí.

Scarlet se ale odvolal k evropskému dvoru, jenž mu dal za pravdu. EU totiž stanovuje, že operátoři můžou po příkazu soudu omezovat připojení u pirátů-sdílečů, ale pouze u těch, u kterých to bylo dokázáno a zvlášť nařízeno. Je ale v rozporu s evropským právem, aby měl operátor povinnost chránit veškerou síťovou komunikaci a filtrovat nelegální obsah. Jednak to poškozuje podnikání, protože ISP musí hradit nové systémy ze svého, a jednak jsou automaticky penalizováni všichni uživatelé, kteří by mohli být odstřiženi od P2P. Vlastně by všichni byli svázáni presumpcí viny.

Zpráva EU

(bez redakčních úprav)

Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud uložil poskytovateli internetového připojení povinnost zavést systém filtrování za účelem zamezení protiprávnímu stahování souborů

Takový příkaz je v rozporu se zákazem ukládat takovému poskytovateli obecnou povinnost dohledu i s požadavkem zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé.

Projednávaná věc je důsledkem sporu mezi společností Scarlet Extended SA, která poskytuje internetové připojení, a SABAM – belgickou správcovskou společností pověřenou udělováním souhlasů k užívání hudebních děl autorů, skladatelů a vydavatelů třetími osobami.

SABAM dospěla v roce 2004 k závěru, že uživatelé internetu, kteří využívají služeb společnosti Scarlet, přenášejí po internetu bez povolení a bez úhrady poplatků díla obsažená v jejím katalogu, a to pomocí sítí „peer-to-peer“ (tedy transparentního prostředku pro sdílení obsahu, jenž je nezávislý, decentralizovaný a vybavený pokročilou funkcí vyhledávání a stahování).

Na návrh SABAM uložil předseda Tribunal de première instance de Bruxelles (Soudu prvního stupně v Bruselu, Belgie) společnosti Scarlet pod sankcí penále, aby jakožto poskytovatel internetového připojení zajistila ukončení tohoto porušování autorského práva tím, že svým zákazníkům znemožní jakoukoli formu odesílání nebo přijímání elektronických souborů obsahujících hudební dílo z repertoáru společnosti SABAM prostřednictvím programu „peer-topeer“.

Scarlet podala ke Cour d’appel de Bruxelles (Odvolacímu soudu v Bruselu) odvolání. V něm namítla, že uvedený příkaz je v rozporu s unijním právem, jelikož jí de facto ukládá obecnou povinnost dohledu nad komunikací na její síti, což je neslučitelné se směrnicí o elektronickém obchodu a se základními právy. Za těchto okolností se Cour d’appel dotázal Soudního dvora, zda unijní právo umožňuje členským státům dovolit vnitrostátnímu soudu, aby poskytovateli internetového připojení uložil za účelem identifikace protiprávního stahování souborů povinnost zavést obecně, preventivně, výlučně na náklady tohoto poskytovatele a bez časového omezení systém filtrování elektronických sdělení.

Soudní dvůr v dnešním rozsudku nejprve připomíná, že majitelé práv duševního vlastnictví mohou žádat o soudní zákaz ve vztahu ke zprostředkovatelům, jako jsou poskytovatelé internetového připojení, jejichž služby jsou třetí stranou využívány k porušování jejich práv. Podrobná pravidla pro soudní zákazy stanoví vnitrostátní právo. Tato vnitrostátní pravidla však musí respektovat omezení plynoucí z unijního práva, mimo jiné ze směrnice o elektronickém obchodu, která vnitrostátním orgánům zakazuje přijímat opatření, na jejichž základě by poskytovatel internetového připojení měl obecnou povinnost dohlížet na informace přenášené v jeho síti.

Soudní dvůr v této souvislosti konstatuje, že dotčený příkaz by za účelem předcházení veškerému porušování práv duševního vlastnictví ukládal společnosti Scarlet povinnost aktivního dohledu nad všemi údaji každého z jejích zákazníků. Tímto příkazem by tak došlo k uložení povinnosti obecného dohledu, která je neslučitelná se směrnicí o elektronickém obchodu. Takový příkaz by byl v rozporu i s příslušnými základními právy.

Je sice pravda, že Listina základních práv Evropské unie zakotvuje ochranu práv duševního vlastnictví. Z Listiny ani z judikatury Soudního dvora ovšem vůbec neplyne, že by takové právo bylo nedotknutelné, a že by tudíž měla být zajištěna jeho absolutní ochrana.

Příkaz zavést systém filtrování nicméně v projednávaném případě obnáší sledování veškerých elektronických sdělení přenášených v síti dotyčného poskytovatele internetového připojení v zájmu majitelů autorských práv, přičemž toto sledování má být navíc časově neomezené. Takový příkaz by tudíž vedl k závažnému zásahu do svobody podnikání společnosti Scarlet, neboť by jí ukládal povinnost zavést na její vlastní náklady komplexní, nákladný a trvalý počítačový systém.

Účinky takového příkazu by se navíc neprojevily jen u společnosti Scarlet. Systém filtrování by totiž mohl porušovat i základní práva jejích zákazníků, konkrétně právo zákazníků na ochranu osobních údajů a jejich svobodu přijímat a rozšiřovat informace, což jsou práva chráněná Listinou základních práv Evropské unie. Je totiž nesporné, že by tento příkaz obnášel systematické analyzování veškerého obsahu, jakož i shromaždování a identifikování IP adres uživatelů, od nichž pochází protiprávní obsah odesílaný na síť, přičemž tyto adresy jsou chráněnými osobními údaji. Daný příkaz by navíc mohl porušovat i svobodu informací, neboť hrozí, že tento systém nebude dostatečně rozlišovat mezi legálním a protiprávním obsahem, takže by při jeho provozu mohlo docházet i k blokování sdělení s legálním obsahem.

S ohledem na výše uvedené Soudní dvůr konstatuje, že vnitrostátní soud by vydáním příkazu, který by společnosti Scarlet ukládal povinnost zavést takový systém filtrování, nedodržel požadavek zajistit spravedlivou rovnováhu mezi právem duševního vlastnictví na straně jedné a svobodou podnikání, právem na ochranu osobních údajů a svobodou přijímat a rozšiřovat informace na straně druhé.

Soudní dvůr proto odpovídá, že unijní právo brání tomu, aby byla poskytovateli internetového připojení uložena povinnost zavést na jeho vlastní náklady systém preventivního filtrování všech elektronických sdělení přenášených prostřednictvím jeho služeb, použitelný bez časového omezení vůči všem jeho zákazníkům bez rozdílu.