Fujitsu Lifebook AH531: silná grafika a velký disk (recenze)

Dnes testovaný Fujitsu AH531 představuje další z mnoha klasických patnáctek. Jednu dobu byl ve své nejslabší konfiguraci dokonce nejlevnější na českém trhu. Na trhu je snad přes deset variant a my jsme si vypůjčili tu nejsilnější.

I ta stojí pod patnáct tisíc, konfigurace je ovšem vzhledem k ceně naprosto skvělá. Velmi slušně výkonné dvoujádro od Intelu na základní frekvenci 2,4 GHz nebude brzdit při žádné běžné činnosti a poráží i některé procesory osazované do mnohem dražších sestav. 750GB pevný disk také patří svými parametry k tomu lepšímu, co je dnes možné koupit, a opět se najdou i konkurenti s výrazně vyšší cenou a menšími a pomalejšími úložišti. Diskrétní grafika od Nvidie sice při pohledu na nízké číslo v názvu evokuje naprostý lowend, výkonově ale skýtá pořádné překvapení. A dalo by se pokračovat.

Nízká cena ovšem není jen tak a tudíž se někde zákonitě muselo šetřit. Jsou to jako obvykle především věci, které nenajdete v tabulce s hardwarovou výbavou. Displej má tedy nízké rozlišení 1366 × 768 bodů, i když to je, jak často opakujeme, prohřešek i mnoha výrazně dražších notebooků; zpracování je kompletně plastové a mezi rozhraními chybí USB 3.0, eSATA či jiný rychlý port – což se ovšem dá jednoduše vyřešit koupí ExpressCard adaptéru za pár stovek.

 

Celkově AH531 působí jako docela vyrovnaný notebook a za ceny od 13 500 korun s daní vypadá opravdu hodně zajímavě. Navíc je nabízen ve třech barevných variantách, i když to trochu kazí fakt, že se liší pouze barvou víka a ne i dalšími detaily. Začátek je tedy rozhodně pozitivní, zdá se, že to bude multimediální patnáctka klasického střihu. Ale jak obstojí v našem důkladném testu?

 

Vážně se musí lesknout?

Už z produktových fotografií je vidět, že se v podstatě celý povrch notebooku leskne. A je to tak. Na lesklá víka, displeje a jejich rámečky jsme celkem zvyklí a i když to nemáme rádi, tak nějak to snášíme i přes evidentní nepraktičnost takového řešení. Aby se ale leskla i celá vnitřní strana základny včetně opěrek na zápěstí, to je docela unikát, a ne ve zrovna dobrém smyslu slova. Je to dost nepochopitelné, protože to možná vypadá hezky, jenže jen prvních zhruba pět minut. Po chvíli používání je notebook celý upatlaný a vypadá hrozně. Jediné, co bylo lesklého zpracování ušetřeno, je spodní strana základny, která je z klasického hrubého plastu, dotyková plocha touchpadu a klávesy – jinak se leskne opravdu všechno včetně displeje.

   

Ale abychom pouze nehanili: přestože je rám displeje i vršek základny leskle černý, není to s otisky prstů až tak zlé. Ano, jsou vidět a působí nevábně, jsme ale zvyklí i na horší věci; u některých konkurentů, kteří používají stejnou úpravu, bývají otisky vidět výrazně více. To ale není omluva.

Nad klávesnicí najdeme další problém: velmi jemnou mřížku, která ukrývá dvojici reproduktorů. Mřížka budí dojem, že reproduktory jsou velké, bližší zkoumání odhalí, že to je opravdu jen dojem a jsou zde pouze dva miniaturní měniče o průměru přibližně 1 cm po okrajích, zbytek mřížky je pouze ozdoba. Opět ale vypadá dobře jen ze začátku. Problém je právě ve velmi jemné perforaci: ta ráda zachytává prach a různá velmi jemná vlákna, která se ale z miniaturních otvorů dostávají jen velmi obtížně. Mřížka ukrývá také rozměrný, kulatý hlavní vypínač, který má výborný stisk a není hlučný, má však velmi silné podsvícení, které nelze nikde vypnout a v noci může působit dost rušivě.

Klouby displeje jsou veskrze průměrné; mají správnou vůli, takže se displej nerozklepe, pokud poblíž počítače někdo projde a pěkně drží ve zvolené poloze, ale otevření notebooku jednou rukou není úplně ideální. Ano, jde to, ale základna se u toho mírně zvedne. V redakci jsme nicméně měli i výrazně horší kousky, takže proč ne. Maximální úhel otevření displeje je obvyklých přibližně 135 stupňů, viz foto.

Zpracování podle očekávání

Většina dnešních patnáctipalcových notebooků v této třídě má velmi podobné zpracování. Tloušťka 36,5 mm nepatří k nejmenším, ale má jednu výhodu: minimálně základny takto tlustých notebooků bývají poměrně pevné v rozích. Stejný případ je i Lifebook AH531. Zvednutí notebooku tak i přes poměrně vysokou hmotnost (2,5 kg) není problém. Prohýbání se ale nevyhlo středu základny, který se při větším tlaku docela dost kroutí, samozřejmě především uprostřed klávesnice, ale překvapivě i vzadu mezi klouby displeje – tam bývají notebooky obvykle pevnější.

Víko je na tom jako obvykle hůře, a to opět především uprostřed spodní/zadní strany mezi klouby displeje. Horní/přední rohy se naopak kroutí jen minimálně. Docela výraznou vadou ale je, že víko lze skutečně velmi snadno promáčknout tak, aby došlo k deformaci obrazu na displeji, což ukazuje na docela malou odolnost. Nelze počítat s tím, že notebook přežije třeba když jej necháte na zemi a omylem na něj šlápnete – a nesmějte se, stává se to překvapivě často. Na druhou stranu, pokud dotyčný nešika není padesátikilová slečna, přežije podobnou zátěž jen málokterý notebook...

Rozhraní, klávesnice, touchpad, multimédia

Chybí vám porty? ExpressCard pomůže

Výbava datovými rozhraními je vcelku bez překvapení. Nechybí digitální video výstup (HDMI), plnohodnotný síťový konektor ani optická mechanika (DVD vypalovačka). Co naopak chybí je, jak jsme již zmínili v úvodu, USB 3.0, nebo alespoň eSATA či jiné rychlé datové rozhraní. To ale až tak moc nevadí, protože Fujitsu se, narozdíl od naprosté většiny konkurence v podobné cenové hladině, chlubí slotem ExpressCard. Tím pádem si můžete v podstatě jakékoliv rozhraní, které vyžadujete, jednoduše doplnit právě pomocí přídavné karty tohoto formátu.

    

Problém je ovšem v rozmístění portů. Rozšiřování pomocí ExpressCard není ideální, protože vám přídavná karta bude trčet ven z notebooku, hrozí její poškození a musíte s tím počítat při výběru brašny. Navíc vám přečuhující karta pořádně ztíží přístup rovnou ke dvěma konektorům USB, které jsou umístěny přímo pod jejím slotem – větší flashdisky do nich potom nenacpete vůbec a i s těmi menšími se bude dost špatně manipulovat.

Další prohřešek týkající se rozmístění konektorů spočívá v umístění audio jacků a čtečky paměťových karet na přední stranu základny. U té čtečky je to ještě pochopitelné, tu většina lidí nepoužívá tak často a karta z ní trčí jen minimálně; audio konektory však při používání notebooku vleže budete mít zapíchnuté přímo do břicha, zvlášť pokud máte sluchátka s rovnými konektory. Audio jacky patří vždycky na stranu a naprostá většina výrobců to tak dělá, jen Fujitsu je má vepředu snad na všech noteboocích v nabídce.

Polití odolná klávesnice

Použitá chicletová klávesnice je na první pohled podobná nedávno recenzovanému Samsungu RF511. Tedy, vypadá jinak (není zapuštěná do základny a má menší stisk kláves), ale rozložení je téměř stejné. S jedinou výjimkou: u Samsungu se nám nelíbil jednořádkový Enter. Zde je naopak pěkně velký, dvouřádkový. Jedinou vadou na klávesnici je tak její zarovnání do jednoho bloku včetně kurzorových šipek, což znamená, že pravá šipka zabírá místo nule na numerickém bloku, která tak má šířku stejnou jako ostatní čísla, i když standardně bývá dvojnásobná.

Klávesnice se celkově dost povedla a rozhodně ji chválíme. Rozložení neskýtá žádné záludnosti, snad až na prohození kláves pro pohyb v textu (jak jsme psali v prvním pohledu, jsme zvyklí na pořadí Home, PgUp, PgDn, End; zde je to Home, End, PgUp, PgDn). Na to si ale rychle zvyknete a na poloviční nulu asi také. Psát potichu není sebemenší problém.

Jedna další výtka by se ale přece jen našla a souvisí se zpracováním základny. Pokud píšete hodně rychle a do klávesnice bušíte, prostřední část (zhruba okolo písmen H a J) se mírně prohýbá, což působí rušivě. Při normálním, slušném psaní se to ale neděje. Jinak klávesnici skutečně (snad až na podsvícení) nic nechybí. Za zmínku ještě stojí, že by měla být odolná vůči polití; nejsme si však úplně jistí, co všechno je schopná vydržet.

Jak dělá touchpad? Klap, klap!

Touchpad je zarovnaný s mezerníkem, dokonce tak, že má přesně stejnou šířku, což vypadá docela dobře. Oproti třeba novým Acerům navíc není až tak excentrický, vychýlený mimo střed je opravdu jen mírně. Najít jej po hmatu není nejmenší problém, protože je mírně zapuštěný pod okolní povrch a má výrazně odlišný povrch než lesklé opěrky zápěstí. S velikostí není problém, je tak velký, jak to ostatní klávesnice dovolila; reaguje přesně a svižně. Ostatně, jeho výrobcem je Synaptics a jeho touchpady jsou vždy na skvělé úrovni.

Horší je to s tlačítky. Ta jsou příjemně rozměrná, hardwarová, oddělená, mají poměrně stejnoměrný a jistý stisk na krajích i uprostřed a kladou přiměřený odpor; problém však je, že jsou ohromně hlučná. Pravé tlačítko sice lze na jeho levé straně stisknout tak, že nevydá skoro žádný zvuk, u levého to však nejde, takže se spíš jedná o specifikum tohoto konkrétního kusu a nelze na to spoléhat. Při stisku uprostřed pak obě tlačítka vydají opravdu velmi hlasité klapnutí, což je velmi rušivé i ve dne, natož pak v noci v tiché místnosti.

Na displeji se šetřilo

Jak jsme psali v úvodu, nízká cena a silný hardware se zákonitě musí projevit na nějakém jiném parametru, který není na první pohled poznat. Po chvíli testování nám bylo jasné, že se tentokrát šetřilo hlavně na displeji. Ten se totiž nepovedl ani trochu.

Na rozlišení 1366 × 768 bodů při patnáctipalcové úhlopříčce jsme zvyklí i u mnohem dražších notebooků a i když se nám to vůbec nelíbí, bereme to jako jednu z věcí, se kterými se musíme smířit. Na trh se pomalu dostávají desetipalcové tablety s vyšším rozlišením a mnohem kvalitnějším displejem (IPS matrice oproti v noteboocích obvykle používané TN), což nám opravdu nepůsobí radost, ale dokud uživatelé nezačnou vyžadovat kvalitnější zobrazení a vyšší rozlišení, změny se nedočkáme. To chápeme a víme, že vyčítat levnému AH531 nízké rozlišení není moc fér.

S lesklou povrchovou úpravou jsme také smíření, protože se prostě lépe prodává. Navíc to v tomto případě není vůbec špatné, displej se leskne výrazně méně než nedávno recenzovaný Samsung či HP dm4 a čitelnost se zdrojem světla v zádech je velmi dobrá.

Ostatní, ne tak zjevné parametry displeje jsou ovšem opravdu prachmizerné. Má horší pozorovací úhly, než jsme zvyklí (a u TN displejů v noteboocích to obecně nebývá žádná sláva). Na téměř okamžitý posun barev ve vertikální rovině při odchylce od ideálního úhlu jsme u notebooků celkem zvyklí, tady jsou pozorovací úhly podprůměrné i v horizontální rovině a pokud se třeba díváte na film ve dvou lidech, ani jeden z vás neuvidí stejné barvy.

Rozsah podsvícení je také není nijak úžasný, naměřili jsme minimum 23 Cd/m² a maximum 218 Cd/m². Na druhou stranu Fujitsu dostává body navíc za to, že aspoň ve svých materiálech nelže, jako někteří konkurenti, a skutečně uvádí maximální jas 220 Cd/m².

 

Barevné podání je opravdu velmi silně mimo optimum, minimální odchylka je docela pěkných delta E 4,9 u bleděmodré, naprostá většina ostatních barev je ale silně posunutá a průměrná odchylka činí dE 12,3. Maximální je dokonce dE 20,6 u 50% šedé. Barevný rozsah (gamut) má k ideálu, tedy barevnému prostoru sRGB, také dost daleko. Ale to by nebyla zase taková tragédie: už jen kvůli nízkému rozlišení se nedá předpokládat, že by někdo tento notebook kupoval kvůli úpravě fotek a grafické práci, a při běžném použití posunuté barvy většině lidí až tak moc nevadí; málokdo vůbec ví, že obraz vypadá jinak než má.

Největší problém displeje je totiž mizerný kontrast. Naměřená hodnota statického kontrastu 100% bílá:černá 190:1 ještě nepůsobí tak zlověstně, problém totiž spočívá hlavně v kontrastu světle šedá:bílá. Světlý text na bílém pozadí je téměř nečitelný. Problém navíc není pouze s kontrastem šedé barvy, ve světlých odstínech se slévají v podstatě všechny barvy. Nejlépe je na tom asi červená, která se dá slušně rozlišit, naopak nejhůře na nás působila modrá a fialová. U tmavých odstínů je kontrast o něco málo lepší, stále ovšem žádná sláva – ale aspoň je přibližně stejnoměrný. Paradoxně zde tak pomáhají podprůměrné pozorovací úhly: pokud narazíte třeba na onen světlý text na bílém pozadí, stačí mírně pohnout hlavou a dojde k posunu barev, díky kterému se text stane čitelným. Že to není zrovna ideální řešení asi není třeba zdůrazňovat.

   

Kvalitám displeje příliš nepřidává ani úplně špatná gamma (naměřeno 1,5, správně by mělo být 2,2 – to je 33% odchylka) a ani horší než průměrná odezva, která se vyšplhala na 25 ms – měřeno pouze "od oka" Chase testem v programu PixPerAn.

Reproduktory spíše do počtu

Jak již bylo zmíněno, reproduktory jsou dva a mají, jak je u notebooků vcelku obvyklé, měniče o průměru asi 1 cm. Zázraky od nich tedy očekávat nelze, na přehrávání mluveného slova či zvuků Windows stačí, ale hudební zážitek s plnými basy a prokreslenými výškami nečekejte. Docela velké mínus v tomto ohledu je, že i na maximální hlasitost jsou reproduktory dost tiché – pokud se chcete třeba podívat na film ve více lidech, pořiďte si radši nějaké slušné externí bedýnky.

Hardware, výkon, chlazení, výdrž

Překvapivě silná grafika

Hardwarová výbava testované sestavy působí vzhledem k ceně velmi slušně. Nadprůměrně silný procesor doplňuje dvojice grafických karet přepínatelná přes jako obvykle téměř bezchybný systém Nvidia Optimus, velký pevný disk poskytuje spoustu místa pro data a 4 GB RAM jsou dnes vcelku standardem. Za třináct a půl tisíce včetně operačního systému si skutečně lze těžko přát něco silnějšího. Z parametrů ovšem není na první pohled jasné vše – ale nebojte se, všechna překvapení zde budou veskrze pozitivní.

Nejdříve k procesoru: dvoujádro Core i5-2430M je výborný zástupce dnešní střední třídy a nezalekne se i relativně náročnějších činností. Relativně vysoká pracovní frekvence zaručuje slušný výkon a třeba u komprimace/dekomprimace souborů rozhodně nestrávíte nějak nadměrně mnoho času. Fujitsu ve svém levném modelu nabízí silnější procesor než mnoho dražších, starších konkurentů, do kterých byl osazován o něco málo pomalejší Core i5-2410M. Slušnému procesoru sekundují 4 GB operační paměti na 1333 MHz, osazené v jednom modulu, což umožňuje bezproblémový upgrade prostým přikoupením druhého modulu se stejnými parametry.

Upgrade je mimochodem, stejně jako čištění, jednoduchý jako facka díky naprosto skvělému přístupu do vnitřku notebooku. Stačí odmontovat šest šroubků na základně notebooku a dostanete se ke všem důležitým komponentám od pamětí až po ventilátor. Narozdíl od většiny konkurence, která má v lepším případě přístup k pamětem a pevnému disku, tak nemusíte rozebírat půl notebooku, pokud se vám vnitřek zanese prachem a chcete si jej sami vyčistit. Pevný disk je oddělený, ale také jednoduše přístupný – má samostatný kryt, jištěný opět jednoduše dvěma šrouby.

 

Zpátky k hardwaru: grafická karta Nvidia GeForce GT 525M svým označením působí jako jen mírně vylepšená lowendová GT 520M, výkonově je však úplně někde jinde a má mnohem blíž nižší střední třídě v podání GT 540M či konkurenčnímu AMD Radeonu HD 6650M. Oproti GT 520M má dvojnásobek CUDA jader (96 oproti 48) a dvojnásobnou šířku paměťové sběrnice (128 bitů versus 64 bitů). V podstatě se dá říci, že se jedná o GT 540M s nižšími frekvencemi jádra a shaderů; výkonový skok oproti GT 520M a 520MX je ohromný.

Výkonově je na tom skutečně velmi slušně a není problém si zahrát starší hry v nativním rozlišení displeje a plnými detaily; nové hry se středními detaily zvládne také. V tomto ohledu se jedná tak trochu o překvapení, protože herní výkon je asi to poslední, co většina lidí od levné, lesklé a plastové patnáctky čeká. Tohle se Fujitsu skutečně povedlo.

Tři čtvrtě terabajtu od Western Digital

Osazený pevný disk s masivní kapacitou 750 GB je dalším z příjemných překvapení, které Lifebook AH531 skrývá. Nejen že má masivní kapacitu, ale navíc je i překvapivě slušně rychlý. To má pravděpodobně na svědomí poměrně vysoká hustota zápisu (má dvě plotny po 375 GB), což kompenzuje rychlost 5 400 otáček za minutu. Výrobcem disku je Western Digital.

Disk je standardně nedělený, má jeden oddíl (C:). Při recovery si můžete vybrat, zda chcete disk ponechat takto, nebo jej rozdělit na dva oddíly (C: a D:). V továrním nastavení má hlavní oddíl velikost 678 GB, uživateli je z toho k dispozici asi 620 GB, zbytek zabírá systém a předinstalované aplikace.

Bez grafiky slušná výdrž

V našich testech výdrže si AH531 vedlo překvapivě dobře. Velmi výrazně se ovšem projevila grafická karta – pokud byla aktivní GeForce, spotřeba letěla nahoru a výdrž samozřejmě dolů. Celkově se ale dá říci, že dodávaný šestičlánkový 63Wh poskytuje mezi levnými patnáctipalcovými multimediálními notebooky nadprůměrnou výdrž.

 

Při našem testování jsme naměřili při testu prohlížení webu v této kategorii velmi příjemné 4 hodiny a 12 minut. To je vzhledem k náročnosti testu skutečně skvělé, reálně vám při připojení k internetu přes Wi-Fi notebook vydrží minimálně 4 a půl hodiny, pokud netrváte na maximálním podsvícení displeje. U přehrávání videa to bylo horší, naměřili jsme 2 hodiny a 40 minut; to proto, že video testujeme tak, že se "vzbudí" i grafická karta (nastavujeme v přehrávači rendering přes DirectX 9, což způsobí aktivaci diskrétní grafiky přes Optimus). Pokud necháte přehrávání na integrované grafice, která to zvládne naprosto bez problémů, výdrž poletí nahoru v řádech desítek procent.

Ještě si připomeňme, jak výdrž testujeme: test prohlížení webu probíhá tak, že nastavíme jas displeje na 50 %, připojíme notebook k Wi-Fi, vypneme ztmavování a vypínání displeje, nastavíme režim spotřeby Rovnováha a spustíme prohlížeč Google Chrome, kde otevřeme pět tabů a necháme je obnovovat po přibližně patnácti vteřinách pomocí jednoduchého skriptu. Následně spustíme náš logger, který každých 10 vteřin zapisuje aktuální čas do souboru, dokud se notebook automaticky nevypne při kritické úrovni nabití baterie.

  

Test videa probíhá tak, že vezmeme náš testovací soubor (MKV, rozlišení 720p), otevřeme jej v Media Playeru Classic, tam nastavíme nekonečné opakování videa a vykreslování pomocí VMR9 (DirectShow). Video necháme běžet opět s jasem displeje na 50 % a zapnutým Wi-Fi modulem a opět měříme výdrž pomocí výše zmíněného skriptu.

K notebooku je dodáván adaptér s maximálním výkonem 80 W. Patří mezi ty středně velké, není nijak ohromný, ale jeho hmotnost na druhou stranu není zanedbatelná. Spotřeba notebooku měřená na zásuvkovém wattmetru vypadá následovně:

• Při nabíjení (50% nabití): 52 W
• Při nabíjení (95% nabití): 26 W
• Nabitý akumulátor, bez zátěže: 11–12 W
• Nabitý akumulátor, maximální zátěž: 82-83 W

Nabíjení akumulátoru trvá vzhledem ke kapacitě přiměřeně dlouho. Z pěti na 90 % se dostane přibližně za 1 hodinu 45 minut, posledních deset procent trvá dalších zhruba 50 minut. Celkově se baterie z 5 na 100 % nabije za zhruba 2 hod 35 min.

Poněkud zvláštní chlazení

Po vybalení notebooku a chvíli používání jsem si všiml, že chlazení má poněkud zvláštní projev. Zhruba každých 10 vteřin se docela výrazně roztočil ventilátor, aby po pěti vteřinách zase přestal. Při tom dosáhl dost vysokých otáček a celé to bylo dost rušivé, především v noci v tiché místnosti.

To měl na svědomí "tichý režim" chlazení, který lze deaktivovat v BIOSu počítače. Paradoxně je tento tichý režim mnohem rušivější než ten normální, kdy ventlátor jede téměř neustále i když počítač není v zátěži, ale v docela nízkých otáčkách. Pokud tak v místnosti není úplné ticho, ani o něm nevíte – a ani v naprostém tichu není nijak extrémně rušivý, i tiché psaní na klávesnici jej spolehlivě přehluší. Kdyby v BIOSu onen tichý režim vůbec nebyl, nebo kdyby alespoň nebyl implicitně aktivní, bylo by to mnohem lepší.

 

Chlazení procesoru by mohlo být udělané lépe, v maximální zátěži (dlouhodobý běh zátěžového testu Blend v Prime95) se jeho teplota vyšplhala až na 97 stupňů Celsia. Výrazně lépe je na tom grafická karta, která se ani po půlhodině ve FurMarku nedostala nad 82 °C. Pevný disk je jako obvykle bezproblémový a nikdy se nedostane nad 40 stupňů. Nutno také podotknout, že Prime95 i FurMark jsou speciální zátěžové testy a takto silnou, dlouhodobou zátěží procesor ani grafika téměř nikdy procházet nebudou, takže provozní teploty třeba při hraní her jsou především v případě procesoru o kus nižší a tudíž úplně bez problémů.

Software a závěrečné zhodnocení

Starý známý Norton

Pokud si dnes koupíte notebook s předinstalovaným operačním systémem, musíte se připravit na to, že dostanete i pořádnou porci bloatwaru, tedy nechtěných aplikací, které nevyužijete a budou vás akorát otravovat. V případě Fujitsu se naštěstí nechtěný binec omezil na devadesátidenní licenci Norton Internet Security, MS Office 2010 Starter a pár utilit od výrobce.

Nemusíte se tak zbavovat hromady zbytečností typu patnáct časově omezených her a jediné, co vás po prvním startu bude otravovat, je zmíněný Norton a Fujitsu LaunchCenter, kterého se ale dá jednoduše zbavit zaškrtnutím příslušné volby. Přijde mi ovšem trochu nemilé, že LaunchCenter stále nemá český překlad – Fujitsu tuto aplikaci používá už dlouho snad na všech svých počítačích a česká lokalizace by přecejen byla docela milá, zvlášť pokud se jedná o rozcestník k manuálům.

Příjemné překvapení

Musím říci, že ačkoliv trpím vůči levným multimediálním patnáctkám určitou skepsí (která částečně pramení z toho, že jsem jich recenzoval už spoustu a jsou všechny tak nějak téměř stejné), Lifebook AH531 mě příjemně překvapil. Především po stránce výkonu, protože za třináct tisíc najdete jen málo notebooků, které se mu vyrovnají, ale i relativně slušným zpracováním, výborným přístupem ke komponentám a ve své kategorii nadprůměrnou výdrží.

Má svoje chyby, samozřejmě, a především displej za moc nestojí, ale čert to vem – méně náročným uživatelům, na které cílí především, poslouží skvěle jako náhrada desktopu a nějaký ten rok bude bez problémů stačit i na nenáročné hraní. A také nezapomeňme na skutečně bohatý výběr konfigurací: pokud třeba oželíte velký disk a výkonnou grafiku, pořídíte Lifebook se 4 GB paměti a stále velmi slušným procesorem (Core i3-2350M) za nějakých jedenáct a půl tisíce. A pokud chcete opravdu jen počítač na Facebook, tak vás konfigurace s Celeronem B800 vyjde na devět tisíc i se systémem.

 

Výsledky benchmarků, screenshoty a galerie

Výsledky testů

Screenshoty

Galerie fotografií