Gordon Earle Moore se narodil 3. ledna 1929 v San Franciscu v Kalifornii, vyrůstal však v nedalekém dvoutisícovém městečku Pescadero. Jako většina velikánů digitálního světa získal v mládí nejlepší možné vzdělání na prestižních univerzitách. Bakalářský titul s chemie obdržel roku 1950 na Berkeley – University of California, Ph.D. z chemie a fyziky na California Institute of Technology (Caltech) o čtyři roky později. Část svého studia však strávil na San José State University, kde potkal svou budoucí ženu Betty.
Profesor Shockley
Během postgraduálních studií na Caltechu (kterému později v roce 2001 věnoval se svou ženou dar 600 milionů amerických dolarů na vědu a výzkum, což je největší dar vzdělávací instituci vůbec) potkal profesora Williama Shockleyho, který se po druhé světové válce stal společně s Johnem Bardeenem a Walterem Brattainem členem tzv. polovodičového týmu, který vynalezl v Bellových laboratořích tranzistor a později získal společnou Nobelovu cenu za fyziku (1956).
Shockley založil v Palo Altu vlastní společnost Shockley Semiconductors zaměřenou na výzkum polovodičových součástek a návrh různých zařízení. Na pozvání samotného Shockleyho se Gordon Moore stal jedním z prvních zaměstnanců nové společnosti, přestože měl doktorát z chemie a o polovodičových součástkách nevěděl téměř nic. Velmi rychle se ale učil a novému oboru přišel na chuť.
Gordon Moore a Robert Noyce, zakladatelé Intelu
Společnost Shockley Semiconductors byla první společnost v oblasti mezi městy San Francisco a San José. Postupně zde vzniklo spousta známých i méně známých firem a celé oblasti se začalo říkat Silicon Valley (Křemíkové údolí). Společně s Moorem nastoupil do společnosti i fyzik Robert Noyce, který spoluvynalezl mikročip, tedy integrovaný obvod na jedné křemíkové destičce.
Osmička zrádců
Shockley vedl společnost jako neomezený vládce, což začalo zaměstnancům vadit. Gordon Moore, Robert Noyce a šest dalších se proto rozhodli odejít a založit vlastní firmu nazvanou Fairchild Semiconductor. Dopomohl jim Sherman Fairchild, proslavený podnikatel a vynálezce, který založil přes 70 společností. Skupinka bývalých osmi zaměstnanců vešla do historie jako „Traitorous Eight“ (Zrádcovská osmička) nebo také Fairchild Eight. Manželka Shockleyho však popírá, že by Shockley někdy používal takové hanlivé označení.
Fairchild Semiconductor se během čtyř let rozrostla z dvanácti zaměstnanců na dvanáct tisíc! Jejich první plošný tranzistor s označením 2N697 byl po sto kusech prodán společnosti IBM v ceně 150 dolarů za kus. Roku 1960 se jim podařilo vyrobit obvod se čtyřmi tranzistory na jedné křemíkové destičce.
Intel Corporation
V roce 1968 odešli Gordon Moore a Robert Noyce z Fairchild Semiconductor, aby založili vlastní společnost Intel (Integrated Electronics Corporation). Původně se měla společnost jmenovat Moore Noyce, což ovšem foneticky zní stejně jako „more noise“ – více hluku. Zhruba rok nesla společnost jméno NM Electronics, až později vznikl název Intel (INTegrated ELectronics).
Třetím zaměstnancem se stal chemik Andy Grove, který později v 80. a 90. letech řídil celou společnost a významně se podílel na jejím úspěchu. Zajímavostí je také fakt, že rok po založení Intelu odešli z Fairchild Semiconductor i další bývalí členové Zrádcovské osmičky a po vzoru Intelu založili v Silicon Valley společnost AMD (Advanced Micro Devices), která patří k největším rivalům Intelu.
Gordon Moore zastával funkci Executive Vice President do roku 1975, kdy se stal prezidentem a CEO (Chief Executive Officer) celé společnosti. V sedmdesátých letech se společnost zaměřovala zejména na výrobu paměťových čipů SRAM (static random access memory). Roku 1971 vytvořil Intel první komerčně dostupný mikroprocesor Intel 4004 a o rok později i jeden z prvních počítačů s mikroprocesorem.
Boj o výsluní
Začátkem osmdesátých let byly ovšem hlavním produktem stále paměťové čipy. Okolo roku 1983 však japonské společnosti změnily rozvržení sil na trhu s polovodičovými součástkami a díky úspěchu osobních počítačů IBM se Intel začal soustředit na vývoj a výrobu mikroprocesorů.
Na konci osmdesátých let už bylo jasné, že to byl krok správným směrem a Intel se stal nejrychleji rostoucí a nejúspěšnější společností na trhu s hardwarem. První mikroprocesory Intelu 4004, 8008 a 8080 sice byly extrémně významné z hlediska pokroku, nepřinesly však Intelu žádné velké tržby. Procesory Intel 4004 i první osmibitový procesor Intel 8008 se používaly hlavně v kalkulátorech. První procesor určený pro počítače Intel 8080 pracoval na frekvenci 2 MHz, obsahoval 6000 tranzistorů a uplatnil se zejména u populárního počítače Altair.
IBM představilo svůj osobní počítač roku 1981, o rok později vytvořil Intel 16bitový procesor 80286, který se stal později základem pro IBM PC/AT. Rychlejší variantu procesoru 80286 využil v roce 1985 i Compaq, první výrobce klonů kompatibilních s počítači IBM. O rok později přišel Compaq s počítačem využívajícím procesor Intel 80386 dříve, než samotné IBM.
Trh s počítači kompatibilními se standardem IBM a využívajícími procesory Intel se mohl zdárně rozvíjet. Procesor Intel 80286, který vznikl v době, kdy Gordon Moore šéfoval celému Intelu, umožnil vznik a rozvoj osobních počítačů. Zásadní roli pak hrál již zmíněný první 32bitový procesor pro osobní počítače Intel 80386, který pracoval na frekvenci 16–33 MHz a obsahoval 275 tisíc tranzistorů.
Konkurence nikdy nespí
Konkurence nikdy nespí
V období výroby procesorů 8080 a 80286 byly výrobní procesy a technologie stále ještě v plenkách. Často tak docházelo k problémům a opoždění dodávek. Kvůli tlaku odběratelů tak tyto procesory vyráběly současně i jiné společnosti, mezi nimi i AMD. Aby získal Intel konkurenční výhodu, rozhodl se převratný procesor 80386 nelicencovat a místo toho jej vyrábět vlastními silami na třech odlišných geografických místech (Santa Clara v Kalifornii, Hillsboro v Oregonu a Phoenix v Arizoně).
Odběratele se podařilo přesvědčit, že toto opatření zajistí nepřetržité dodávky a Intel získal nad dalšími výrobci zcela dominantní postavení na trhu. Osobní počítače s procesory 80386 už byly dostatečně výkonné a zároveň dostupné, proto šly velmi dobře na odbyt.
AMD Am286 – dvaosmšestka od konkurence
Roku 1987 byl Gordon Moore jmenován předsedou představenstva společnosti a předal funkci prezidenta a výkonného ředitele již zmíněnému Andy Grovemu. Stále se ovšem aktivně podílel na rozvoji společnosti a fungoval jako významný poradce.
486 a Pentium
Roku 1989 představil Intel procesor 80486, první čip využívající více než jeden milion tranzistorů. Obsahoval totiž současně také on-chip cache (vyrovnávací paměť) a integrovaný koprocesor pro výpočty s pohyblivou desetinnou čárkou. Populární čtyřiosmšestka byla často označována jednoduše Intel 486 nebo i486. Do roku 1994 byly uváděny různé verze (například i486SX, i486DX2), které se lišily zejména pracovní frekvencí od 16 do 100 MHz. U některých procesorů bylo možné frekvenci za běhu přepínat.
Již v roce 1990 dal Intel dohromady samostatný druhý tým inženýrů pracujících současně na návrhu nových procesorů s kódovým označením P5 a P6. V roce 1993 byl představen P5, coby první procesor Intel Pentium. Kvůli soudním sporům s AMD bylo upuštěno od číselného označení a Pentium bylo dopředu pečlivě střeženo jako chráněná registrovaná značka.
Architektura P6 byla představena roku 1995 jako Pentium Pro a následně ve značně vylepšené verzi roku 1997 jako Pentium II. Procesor Pentium byl natolik úspěšný, že si Intel ponechal toto označení i pro následující generace procesorů Pentium III, Pentium 4 a Pentium Dual-Core.
Úspěšný procesor Pentium 4, který obsahuje 42 milionů tranzistorů
Současnost
V roce 1990 obdržel Gordon Moore od tehdejšího prezidenta USA George Bushe National Medal of Technology (národní vyznamenání za technologii) a později také Presidential Medal of Freedom, nejvyšší civilní vyznamenání Spojených států amerických. Roku 1997 byl Gordon Moore jmenován Chairman Emeritus of Intel Corporation, tedy doživotním čestným emeritním prezidentem společnosti. Je členem Národní akademie inženýrství (USA) a Královské akademie inženýrství (Velká Británie).
Počet tranzistorů v jednom integrovaném obvodu se zdvojnásobí každý rok při zachování stejné ceny
Jak již bylo řečeno, roku 2001 věnoval společně se svou ženou 600 milionů dolarů California Institute of Technology (Caltech). Roku 2007 věnoval Caltech a University of California dalších 200 milionů dolarů pro stavbu světově největšího optického teleskopu, jehož zrcadlo bude mít průměr okolo 30 metrů (pro srovnání největší současný teleskop má zrcadlo s průměrem necelých 12 metrů). Společně se svou ženou založili nadaci Gordon and Betty Moore Foundation, která má za cíl podpořit projekty, které zlepší život lidem zejména v okolí San Francisca, kde společně přes 70 let žijí.
Přestože Gordonu Moorovi jako jednomu ze dvou spoluzakladatelů patří doživotní křeslo v předsednictvu společnosti Intel, rozhodl se v roce 2001 odejít do důchodu. V současné době je 82letý Gordon Moore žijící legendou. Již před více než 45 lety předpověděl budoucnost vývoje a stanovil pravidlo, které prozatím platí doposud.
Moorův zákon
Gordon Moore publikoval roku 1965 legendární článek o integrovaných obvodech v časopise Electronics Magazine. V něm mimo jiné definoval myšlenku, která se stala pravidlem a vešla ve známost jako Moorův zákon. Podle něj se počet tranzistorů v jenom integrovaném obvodu každý rok zdvojnásobí při zachování stejné ceny. Původně Moore odhadl tento vývoj na následujících deset let.
Moorův zákon však s menšími odchylkami platí dodnes. Počet tranzistorů se nyní zdvojnásobuje přibližně jednou za jeden a půl roku. I tak je ale Moorův zákon velmi přesný odhad technologického i ekonomického vývoje. Podle posledních odhadů bude platit ještě následujících dvacet let. Pokud by již tehdy svou myšlenku rozšířil Moore nikoli na deset, ale na dalších šedesát let, považovali by ho zřejmě za blázna. I tak to byl více než odvážný odhad.
Graf vývoje mikroprocesorů podle Moorova zákona
