Společně s dalšími cca 35 tisíci servery po celém světě tak daly svým uživatelům možnost si vyzkoušet, jak by mohla vypadat síť sítí po drtivém zásahu nové cenzorské procedury na ochranu autorských práv.
Původcem veškerých těchto aktivit je určitá kontroverze kolem dvojice připravovaných tzv. „protipirátských“ zákonů, které v tisku vystupují už jen pod svými akronymy SOPA (Stop Online Privacy Act) a PIPA (Protect Intellectual Property Act). Podle stávkující strany se jedná o závažné porušení svobody slova, což je, jak známo, výsada, na kterou Američané slyší velice dobře.
Oba zákony navazují na víceméně neúspěšné snahy o legislativu, která by měla mimo jiné účinně zasáhnout proti masovému stahování nelegálních kopií hudby a filmů a proti (nelegálnímu) šíření (nelegálního) obsahu obecně. Většina běžných uživatelů v zásadě proti postihům za nelegální šíření obsahu nic nemá, konec konců pořád se jedná o „krádež“, nicméně současné znění připravovaných zákonů dává podle jejich odpůrců jasně najevo, že jde takříkajíc „s kanónem na vrabce“ a na internetu by mohlo způsobit nevratné a fatální škody.
Kdo je největší internetová Godzilla? (převzato z ProtectInnovation.com)
Kde je problém?
Statistiky o prodejnosti hudebních nosičů a filmů hovoří jasně – nemusíte dnes být zrovna „geekem“ nebo „nerdem“, abyste se snadno a rychle dostali k načerno pořízené digitální kopii prakticky čehokoliv. Studiím a nahrávacím společnostem proto leží v žaludku všechny možné servery a služby, které umožňují sdílet odkazy na takto použitelný obsah, a při tom nejsou formálně jinak plošně napadnutelné.
Poškozená „holywoodská“ strana se může bránit jednotlivými žalobami – což se v historii ukázalo jako částečně účinná zbraň např. v případě Napsteru, který byl sice s velikou slávou zrušen, ale směr, který se mu podařilo udat, byl posléze následován obtížně kontrolovatelným množstvím sítí pro sdílení dat.
Nejčerstvější zprávu tohoto typu ostatně můžeme právě sledovat v přímém přenosu – největší portál pro ukládání dat všeho druhu Megaupload byl zrušen a jeho šéfové zatčeni (že na odstavení serveru ihned zareagovaly skupiny hackerů napadením stránek ministerstva a hudebních organizací pro teď ponecháme stranou).
I když se čas od času poškozené strany dočkají nějaké satisfakce, z jejich pohledu se jedná spíše jen o příslovečná plivnutí do moře (jakkoliv mediálně nafouknutá do často gigantických rozměrů). Ideálem podporovatelů SOPA a PIPA je takový nástroj, který by umožňoval kontrolovat nelegálně šířený obsah plošně a všeobecně – nikoliv žalovat složitě rozklíčované ilegální šiřitele, nýbrž odstřihnout vše, co se tváří alespoň trochu podezřele.
Namísto dodatečné kontroly má nastoupit cenzura preventivní.
Želízkem v ohni je tedy již dlouho diskutované ustavení poskytovatelů webhostingů do rolí tzv. hlídacích protipirátských psů. Odpovědnost za uveřejněný obsah, která se do teď často jen obtížně dohledávala a dokazovala, by měla plně spočívat na bedrech instituce, která webový prostor vlastní a pronajímá.
Mocným nástrojem „holywoodské“ strany by se tak mohla stát autocenzura – z obavy před postihem by se poskytovatel sám zajímal o podezřelé informace na svém hostingu a případně by je odříznul dřív, než by mu nové zákony stačily pohrozit sankcemi.
Kdo je tu vlastně „problémový“ aneb proč nezavést presumpci viny
U plošného nasazení opatření tohoto typu vyvstává celkem logicky problém s definicí toho, co je to vlastně „problémový obsah“. Podle oponentů chystané legislativy je hranice mezi situacemi neškodnými a těmi, které jsou hodny zákroku, definována dosti vágně, což otevírá prostor možnému zneužití.
Evropa si např. podobnými peripetiemi prošla už v roce 2010, kdy s příslušnými opatřeními měla přijít tzv. „francouzská digitální gilotina“, která měla posloužit za vzor dohodě ACTA (Anti-Counterfeiting Trade Agreement). ACTA byla nakonec odsouhlasena v měkčí podobě, nicméně má, jako vůbec první mezinárodní smlouva svého druhu, po zúčastněných státech vymáhat regulaci internetu, která by zabránila porušování duševního vlastnictví.
Stěžejním bodem kritiky byla v případě ACTA tzv. „presumpce viny“, totiž fakt, že represivní orgány mohou zahájit vyšetřování podezřelých, kteří „se mohli dopustit porušení“ autorských práv – nikoliv těch, kteří je prokazatelně porušili. V různých podobách si pak ACTA a regulační zákony hledají svoje cestičky v jednotlivých evropských státech (viz např. Španělsko).
Když můžou v Číně, my můžeme taky
Vedle zpřísnění pravidel pro umisťování obsahu na americké weby upozorňují IT experti ještě na jednu obzvláštní pikantnost v představovaném SOPA – totiž blacklisty se zakázanými stránkami. Američtí zákonodárci nejsou včerejší a ihned je napadlo, že co se zakáže v USA, s tím podnikaví poskytovatelé webhostingu hravě poputují za hranice.
Nové opatření by tedy mělo vyhledávat „problémový“ obsah i na zahraničních webech a tento odfiltrovat ve vyhledávačích, na úrovni DNS. Provozovatelům takových webů by zákon nijak uškodit nemohl, ale mohl by alespoň zablokovat přístup k jejich nelegálním informacím.
Jako „podezřelý“ údajně zákon navíc označuje i web, na němž se nachází třeba jen několik odkazů vedoucích na nelegální obsah. I to je patrně jeden z důvodů, proč se k předním protestujícím stranám hlásí vedle Wikipedie i YouTube, Google, Yahoo!, Amazon.com, eBay a další. (Vyjádření velkých společností najdete na NetCoalition.com http://www.netcoalition.com.)
Nést plnou odpovědnost za veškerý umístěný obsah by znamenalo docela drastické překopání architektury, která je založená na pluralitě a co možná nejmenších omezeních. Extrémní scénáře tak neváhají vykreslovat i např. budoucnost, v níž je Wikipedie zpoplatněná a přispívat do ní mají možnost jenom řádně prověření uživatelé.
Kdo proti komu a jak to nakonec vypadá
Podle mediálního odborníka Claye Shirkyho mají mediální giganti obecně hrůzu z plurality, kterou přinášejí nové technologie (od analogového videorekordéru až po YouTube), a chtějí mít obecně situaci více pod kontrolou. Naopak ve jménu oné plurality a otevřenosti jednají IT firmy, kterým každé takové omezení přináší zbytečnou zátěž a s ní samozřejmě ztráty.
Pod hlavičkou „podpory kreativity, inovace a rozvoje“ tak např. v září 2011 podepsalo 130 velkých IT společností dopis adresovaný kongresu Spojených atátů, v němž proti SOPA a PIPA používají zcela jiný argumentační slovník, než jsou svoboda a pluralita.
Vedlejšími účinky zákonů by v případě jejich schválení byly podle serveru ProtectInnovation.com velké negativní dopady na pracovní ekonomiku země, omezující podmínky pro regulérní obchod a výhodnější podmínky pro piráty, kteří by jen využili situace k přesunu na nové a lépe utajené platformy.
Zákon má být dále projednáván na začátku února. Do té doby se k diskusi může připojit každý, např. tím, že na svoje stránky umístí stávkovací banner nebo se podepíše do internetové petice, viz SOPAstrike.com.
Ve světle posledních událostí (především masových protestů) to ovšem vypadá, že senátoři USA znovu zvažují pro a proti obou zákonů a poté, co se k celé věci negativně vyjádřila administrativa Baracka Obamy, je ve hře i alternativní řešení v podobě tzv. OPEN (Online Protection and Enforcement of Digital Trade Act), který by otázku regulace pojal výrazně citlivěji.
Na závěr ještě několik protestních třešniček. Pro případ, že by zákon přece jen prošel, připravili nadšenci rozšíření pro Firefox DeSOPA, které vyhledá DNS záznamy na zahraničních serverech a dokáže tak obejít případný blok stránek na blacklistu.
Zajímavá je rovněž aplikace pro Android, která funguje jako čtečka čárových kódů a okamžitě vám řekne, jestli koupí produktu zákon SOPA podporujete nebo nikoliv.
Jeden z manifestů velkých firem a osobností najdete zde.
