HP Pavilion dm4: multimediálních čtrnáct palců (recenze)

Psát úvody k recenzím multimediálních notebooků není jednoduchá práce. Ať se nám to líbí či ne, jsou ve velké většině de facto stejné, nebo aspoň velmi podobné. HP Pavilion dm4 je skutečně klasický, relativně levný, multimediální notebook, jakých jsou dnes na trhu spousty – ovšem s malou výjimkou. Zatímco většina podobné konkurence má 15,6″ úhlopříčku, dm4 má o trochu méně obvyklých čtrnáct palců. K tomu přidává vcelku neokoukaný design, kovové zpracování, relativně nízkou hmotnost (cca dva kilogramy) a slušnou cenu, která by se měla pohybovat někde pod šestnácti tisíci korunami s DPH.

Proč ten podmiňovací způsob, říkáte si? Stala se nám totiž taková trochu nemilá věc. Notebook máme v redakci už docela dlouho a pořád jsem se nějak nemohl přinutit k tomu, abych na něj konečně napsal recenzi – ostatně první pohled jsme vám přinesli už pěkně dávno, visí u něj datum 2. 2. 2012. Mezitím se tak nějak přihodilo, že HP došly zásoby a proto nyní notebook není v ČR k sehnání – web HP dokonce tvrdí, že již není v nabídce. Nicméně na dotaz, jak to s tímto modelem bude, mě v HP ujistili, že by se notebook měl na českém trhu opět objevit ve druhém kvartále 2012, a na Slovensku je vcelku bez potíží k sehnání.

Netradiční hnědá

Konfigurace, která nám dorazila do redakce, má označení HP Pavilion dm4-2020sn. Přesné parametry najdete v tabulce o kousek níže a jsou docela vypovídající; nejedná se o nic špatného, ale ani vám nespadne čelist – prostě klasický multimediální notebook. Papírové parametry ovšem nejsou vše.

 

HP dm4 na první pohled zaujme nepříliš obvyklou barevnou kombinací – hnědých notebooků na trhu zas tolik není, z konkurence mě napadají snad jen levné patnáctipalcové Asusy (K53, X53 atd.). HP této barvě říká Dark Umber a nabízí v ní i další multimediální kousky z řady Pavilion. Na pohled to popravdě nevypadá špatně – hnědá je dost tmavá, ale ještě nepřechází v černou, a stříbrný pruh okolo základny notebook pěkně ozvláštňuje. Skutečně to nevypadá vůbec špatně, pokud nejste vysloveně technický typ který nemá rád zaoblené tvary.

Horší to ovšem je s odolností povrchu vůči šmouhám. U kartáčovaného hliníku sice není takový problém s otisky prstů, jako u lesklých plastů, ale přesto zde šmouhy zůstávají a jakmile nějaká nečistota ulpí, je opravdu velmi těžké se jí zbavit. Než se mi povedlo přivést notebook do takového stavu, abych jej mohl nafotit, trvalo mi to snad deset minut, a jak se můžete sami přesvědčit, ani poté nevypadá dokonale čistě – je to vidět hlavně na fotce víka (a to jsem si s ní docela dlouho hrál v editačním softwaru, aby ty šmouhy byly co nejméně vidět). Problém se týká celého notebooku s výjimkou boků a spodní strany základny; náchylné jsou opěrky zápěstí, víko i rámeček displeje.

Nadprůměrná pevnost

Zpracování je v této cenové kategorii silně nadprůměrné. Použití kovů je zde skutečně poznat, i když samozřejmě není nouze o místa, kde lze notebook prohnout či zkroutit. Jmenovitě to je víko, které se hlavně díky dvěma relativně malým kloubům dá prohnout tak, že se začnou projevovat vady obrazu na displeji, klávesnice, která má podklad z plastu a při silném tlaku se docela výrazně zkroutí (ovšem při běžném psaní si ničeho nevšimnete). Na druhou stranu pevnost základny při okrajích je přímo příkladná a zvednout notebook za jeden roh není sebemenší problém, což si zaslouží pochvalu – plastovější konkurence s tímto mívá docela silné problémy.

    

Klouby displeje jsou možná až příliš tuhé a otevřít víko jednou rukou je téměř nemožné – základna se i přes svoji nezanedbatelnou hmotnost zvedá. Maximální úhel otevření patří k průměru, jedná se o nějakých odhadem 135 stupňů – lépe na tom bývají hlavně pracovní notebooky, u multimediálních počítačů je to celkem standard. A ještě jedna věc: na zadní straně víka je poměrně velké, bíle podsvícené logo HP. To sice víko pěkně ozvláštňuje, kámen úrazu je ale právě v jeho podsvícení. To totiž nejde nijak vypnout (nebo jsem aspoň nezjistil jak) a v noci svítí docela intenzivně – pokud někdo sedí naproti vám, bude ho to dost pravděpodobně rušit.

Rozhraní, klávesnice a touchpad

Do roku 2012 bez USB 3.0

K rozmístění datových rozhraní nemám žádných větších výtek. Všechny konektory kromě čtečky paměťových karet jsou na stranách základny, nedějí se zde žádné šílenosti jako konektory vzadu či vepředu. Jediný problém by možná pro někoho mohlo představovat umístění dvojice USB na pravou stranu, kde se tak trochu tísní mezi optickou mechanikou a nápájecím konektorem – není tam zrovna mnoho prostoru a některé rozměrnější flashdisky by mohl být problém zapojit do zadního USB, které je dost blízko konektoru napájení. Tomu příliš nepomáhá ani napájecí kabel s rovnou, tuhou a poměrně tlustou koncovkou. Jinak jsem ale s rozmístěním spokojen a s počty také – realisticky se na strany notebooku nic víc nacpat asi nedalo, oba boky jsou využité až až a trojice portů USB je na čtrnáctipalcovém notebooku stále přijatelné číslo (u patnáctky bychom již očekávali čtyři).

    

Co mi ovšem docela vadilo je absence jakéhokoliv rychlejšího datového rozhraní, ideálně alespoň jednoho USB 3.0, nebo aspoň třeba kombinace USB 2.0 a eSATA, jak to mají současné ThinkPady Edge od Lenova. Pavilion dm4-2020 je pravděpodobně jeden z posledních mainstreamových notebooků, které USB 3.0 nemají, protože brzy přijde platforma Ivy Bridge, která toto rozhraní bude nativně podporovat a tím pádem nebude důvod, proč jej na nových noteboocích nepoužívat. Každopádně je to trochu škoda a u notebooku s cenou okolo šestnácti tisíc bych docela očekával nějaký rychlejší port.

Klávesnice s velkými šipkami

Už v prvním pohledu jsem jásal nad klávesnicí. V HP totiž konečně pro jednou upustili od svého zvyku umisťovat kurzorové klávesy do jedné řady s vertikálními šipkami s poloviční výškou. Zde jsou konečně normální. Kdyby byly ještě k tomu odlišené třeba posunutím o jednu řadu dolů, bylo by to ještě lepší, ale ani takhle si nebudu stěžovat.

 

 

I zbytek klávesnice se povedl, tedy alespoň pokud vám nevadí rozmístění indikačních diod (Caps Lock, Wi-Fi, vypnutí zvuku) na jednotlivé klávesy místo jednoho bloku – je to věc vkusu, osobně preferuji diody na jednom místě, ale zvyknout se dá na obě varianty. Jinak je klávesnice samozřejmě chicletová (ostrůvková), Enter je jednořádkový a oba Shifty pěkně rozměrné, tak jak to máme rádi. Funkční klávesy (F1-F12) jsou standardně nastaveny jako "akční", což znamená, že ovládají různé funkce notebooku jako jas displeje, ovládání multimediálního přehrávače, hlasitost či bezdrátové sítě a pokud chcete stisknout třeba Alt+F4, musíte použít přepínač Fn. Toto chování lze ale jednoduše vypnout v BIOSu a vrátit tak klávesám v horní řadě jejich původní funkce.

  

Psaní je pohodlné a relativně tiché, stisk je jistý a tak akorát dlouhý. Prostě se potvrzuje, že HP klávesnice umí a když na ně necpe ony zatrolené kurzorové šipky v jedné řadě, je na tom skutečně radost psát. Tomu pomáhají i relativně velké celkové rozměry klávesnice – rozměry odpovídá spíše patnáctipalcovému notebooku. Možná by se hodilo podsvícení, ale jeho absenci jsem u multimediálního notebooku v této cenové kategorie ochovný omluvit.

 

Velký a pohodlný touchpad

Podobně jako klávesnice se povedl i touchpad. Samozřejmě podporuje multitouch, je poměrně velký (tedy, ne až tak úplně, nicméně větší by se už na notebook nevešel), má oddělená, hardwarová, relativně tichá tlačítka s dobrým a jistým stiskem a díky stříbrnému rámečku je velmi snadno hmatově odlišitelný. Těžko se mi na něm hledá nějaká nevýhoda. Povrchová úprava je povedená, prsty po něm kloužou dobře, a citlivost je na dobré úrovni. Celkově je to příjemná změna oproti různým clickpadům, které mi poslední dobou procházejí rukama, takže v tomto ohledu dávám palec nahoru.

Napravo od touchpadu se skrývá čtečka otisků prstů. To v této třídě není úplně obvyklé, najdeme ji většinou spíše u pracovních notebooků; každopádně pokud ji využijete, je to rozhodně dobrá zpráva. Obsluhuje ji předinstalovaný software HP SimplePass od firmy AuthenTec a jeho název je výstižný – konfigurace a spárování s různými službami od přihlašování do Windows po Youtube, Facebook či Flickr je jednoduché a s průvodcem to zvládne každý.

Displej, zvuk, software

Odlesky kam se podíváš

Osazený displej je klasický TN panel od AU Optronics (typ B140XW03) s úhlopříčkou 14 palců a (bohužel) obvyklým rozlišením 1366 × 768 bodů. Jak jsem psal již v prvním pohledu, jeho největším problémem je lesklá úprava, která je v tomto případě dotažená opravdu až do absurdních parametrů. V tomto displeji se bohužel odráží opravdu vše; stalo se mi, že jsem se v noci v úplně temné místnosti koukal na film a v displeji se v tmavých scénách odrážela bělma mých očí. Lesklý displej u multimediálního notebooku dává smysl, pokud přináší živější barvy třeba při sledování filmů, nicméně tady je to opravdu přehnané.

Rozsah podsvícení je od 16 do 208 Cd/m², přičemž těch 16 Cd/m² při minimu je na notebook vcelku příjemně nízká hodnota. Jas je možné regulovat v deseti krocích a to ne úplně pravidelně – při vyšších hodnotách jasu jsou kroky "větší". Měření kolorimetrickou sondou při 109 Cd/m² (při měření se vždy snažíme co nejvíce přiblížit hodnotě 120 Cd/m²) odhalilo poměrně přesně trefenou teplotu bílé barvy, což je rozhodně plus – bílá je zde opravdu bílá, ne třeba namodralá – a gammu se výrobci také podařilo trefit relativně přesně, ale tím výčet pozitiv v podstatě končí. Barevné odchylky jsou dost výrazné, gamut je úplně mimo standard sRGB, průměrná barevná odchylka dE 8,8 není nic ke chlubení (i když mezi notebooky existuje i mnoho o dost horších exemplářů) a maximální odchylka dE 31,6 u modré barvy (tradiční problém displejů s LED podsvícením) je mezi notebooky sice průměrná, ale to neznamená, že je přijatelná. Věrné barvy od tohoto notebooku nečekejte... ale na druhou stranu, za šestnáct tisíc dnes nic jiného očekávat ani nelze. Ještě zmíním černý bod (blackpoint), který má mezi notebooky lehce nadprůměrnou hodnotu – "pouze" 0,55 Cd/m².

 

Pozorovací úhly nejsou, jak je u těchto displejů zvykem, nijak zázračné, a to především ve vertikálním směru, kdy dochází k posunu barev i při relativně malé odchylce od ideálního úhlu. Pozitivem displeje je relativně slušný kontrast, u všech barev byly rozeznatelné i krajní přechody, což se u notebooků nevidí úplně často. Odezvu jsme změřili jen "od oka" pomocí programu PixPerAn (Pixel Persistence Analyzer) a naměřili jsme 18,3 ms; výsledek je sice nutné brát s rezervou, protože k exaktnímu měření osciloskopem má daleko, ale není to rozhodně špatný výsledek.

Webkamera ve Full HD

Ozvučení tentokrát zajišťáje Altec Lansing. Těžko o něm něco psát, reproduktory zní vcelku průměrně – na řeč a zvuky ve Windows to stačí, na hudbu si pořiďte sluchátka. Reproduktorům částečně ubližuje jejich umístění, protože jsou vepředu na spodní, zužující se straně základny, což znamená, že hrají "do stolu". Chybí jim basy a výšky mi připadaly přehnané – no prostě normální notebookové minireproduktory.

Nahoře ve víku displeje najdeme očko webkamery. Ta má maximální rozlišení 1280 × 720, resp. 800 bodů a mezi notebooky se řadí mezi nadprůměr. Je to stejný typ, který najdeme i v mnoha dalších současných modelech HP, výrobce ji nazývá TrueVision HD a obsluhována je aplikací Cyberlink YouCam, která je jednoduchá na ovládání i konfiguraci a skutečně k ní nemám výhrady. Pokud často provozujete videohovory, vězte, že webkamery HP jsou opravdu dobré a nemají vážnější ani se zhoršenými světelnými podmínkami.

Bloatware se drží na uzdě

Ještě k předinstalovanému softwaru: nechybí obligátní Microsoft Office Starter 2010 a časově omezená licence antiviru (v tomto případě se jedná o neskutečně otravný Symantec Norton Online Secrity 2011, který při každém spuštění otravuje s registrací). Kromě toho se ale dodávaný software celkem omezuje a rozhodně se nejedná o takový problém, jako u některých konkurentů (Dell, Asus, ale i jiní). Většinou jsou to více či méně užitečné utility od výrobce, které jsou docela pěkně zpracované, mají jednotné uživatelské rozhraní, perfektní lokalizaci a pro méně zkušené uživatele se může jednat o docela cenné pomůcky. Líbil se mi například software HP CoolSense, který automaticky přepíná režimy spotřeby podle potřeby tak, aby notebook co nejméně topil, a přitom je možné jej dvěma klepnutími myši přepnout do režimu, který zrovna vyžadujete.

Kromě pár hříček od WildTangentu, které se v poslední době objevují snad na všech noteboocích, a zmíněného Nortonu, se tak HP drží, co se nevyžádaného softwaru (bloatwaru) týče, mezi nejrozumnějšími výrobci. Zbavit se předinstalovaných aplikací zabere pár minut a pak máte klid.

Možná se divíte, že je část screenshotů v angličtině. Je tomu tak proto, že nám od HP dorazil kus s anglickým systémem (a anglickou klávesnicí bez českých popisků) a aplikace se tomuto nastavení přizpůsobují. Ze zkušeností s jinými notebooky výrobce však mohu potvrdit, že utility HP skutečně mají povedenou českou lokalizaci, takže pokud koupíte prodejní kus s českými Windows, nebudete se muset zabývat cizími jazyky.

Výkon, napájení a chlazení

Výkon bez větších překvapení

U výkonu multimediálních notebooků mívám stejný problém, který jsem popisoval v úvodu: jsou všechny plusmínus stejné a tak musím psát pořád dokola to samé. Nicméně v tomto konkrétním případě se sluší dodat, že tento Pavilion na tom vzhledem k ceně není vůbec špatně, za což vděčí především diskrétní grafice od AMD – ne snad že by se jednalo o nějakou nadupanou herní potvoru, ale v případě potřeby dokáže méně náročné hry rozběhat v nativním rozlišení displeje uspokojivě.

Procesor je klasické dvoujádro Sandy Bridge – Intel Core i5-2410M se základní frekvencí 2,3 GHz, maximem v turbo módu 2,9 GHz, 3 MB L3 cache, dvěma fyzickými jádry a HyperThreadingem, tedy možností zpracovávat čtyři vlákna současně. Pro většinu uživatelů je ale důležitější to, že se jedná o slušný dnešní mainstream, který bude na méně náročné úkoly (prohlížení webu, office) stačit ještě mnoho let. Při komprimaci/dekomprimaci náročnějších souborů či hromadné úpravě fotek si ovšem počkáte trochu déle, než by bylo příjemné – ale to se od tohoto procesoru dá čekat. Je samozřejmě docela úsporný; má sice TDP (zjednodušeně řečeno maximální spotřebu) 35 W, ale toho při běžném použití nemá šanci dosáhnout. Má u sebe navíc integrovanou grafiku Intel HD 3000, která sice mnoho her nerozběhá (v tomto notebooku ji navíc brzdí fakt, že je zde osazen pouze jeden čtyřgigabajtový paměťový modul namísto dvou 2GB), ale na přehrávání HD videa a akceleraci prostředí Aero ve Windows stačí a navíc je úsporná, takže vám hned nevysaje baterii.

Druhá grafická karta je od AMD a jedná se o Radeon HD 6470M. Patří do nižšího segmentu a náročné hraní na ní ani nemá smysl zkoušet, ale pár let staré hry dokáže v nízkém nativním rozlišení displeje rozběhat bez problémů, pokud snížíte detaily. Přepínání grafických karet zajišťuje technologie AMD Switchable Graphics, která nedosahuje kvalit konkurenčního Optimusu od Nvidie, ale základní funkcionalitu nabízí a uživatel má podle mého názoru lepší kontrolu nad tím, která grafika je zrovna aktivní. O obou technologiích jsme nedávno psali samostatný článek včetně návodu.

 

Pevný disk s kapacitou 640 GB dodal tentokrát Western Digital, jedná se konkrétně o typ WD6400BPVT-60HXZT1. Připojen je přes rozhraní SATA/300, točí se rychlostí 5 400 otáček za minutu a má 8 MB vyrovnávací paměti. Přenosové rychlosti jsou vzhledem k parametrům veskrze průměrné. Docela bych ocenil disk rychlejší, nějaký 7 200rpm kousek, jako je třeba v levném Lenovu B570; tohle pomalejší řešení má ale výhodu v tom, že je disk perfektně tichý a drží si nízké teploty. Z disku je standardně přístupných 581,81 GB namapovaných jako jeden oddíl (C:); ve Windows je viditelný ještě druhý, 14GB oddíl Recovery, který by HP mělo radši schovat – stejně se na něj nedá normálně dostat a akorát zbytečně otravuje v Průzkumníkovi a mate nezkušené uživatele. Kromě toho jsou na disku ještě další dva skryté oddíly po pár stovkách megabajtů, které opět slouží utilitám pro obnovu systému.

Nadprůměrné chlazení

Když jsem notebook začínal testovat, nepříjemně mě překvapil provozní hluk. Ventilátor se odmítal zastavit, i když notebook nečinně stál na stole a neběžely na něm žádné úlohy. Po nějaké době mě napadlo podívat se do BIOSu a našel jsem zajímavou věc – je v něm položka Fan always on (ventilátor vždy zapnut), která je implicitně aktivní. O něco později se mi dostal do rukou Ultrabook HP Folio 13, který to má úplně stejně. V každém případě vypnutí této funkce velmi výrazně snížilo provozní hluk; při minimální zátěži teď o notebooku není ani slyšet, větráček se spouští jen když je třeba a žádný negativní vliv na teploty komponent jsem nezaznamenal. Všem případným kupujícím proto doporučuji tuto možnost v BIOSu vypnout; při běžné práci pak ventilátor spíná jen občas a v poměrně nízkých otáčkách a stačí to.

Při silnější zátěži se samozřejmě ventilátor ozve; není to ale žádná tragédie. Ano, po deseti minutách ve Furmarku a Prime95 (jinými slovy v maximální zátěži, kterou normálně notebook nezažije) byl notebook opravdu dost hlučný, ale to se dá čekat. Co je naopak skvělé jsou maximální teploty, kterých se mi podařilo dosáhnout – grafika i procesor se dostaly maximálně na 87 °C a pevný disk si držel perfektně nízkou teplotu 31 stupňů, ať se dělo v podstatě cokoliv. Teplota procesoru v klidu už tak skvělá nebyla, držela se na 47 °C; u grafiky jsem naměřil minimum 44 °C. Zahřívání na povrchu těla se téměř nekoná s výjimkou výdechu chlazení a malé oblasti spodní strany základny; i tam je ale pro zahřátí nutné notebook dlouhodobě vytížit. Pánové se tak nemusí bát pracovat s notebookem na klíně, pokud nehrají náročné hry nebo třeba nerenderují 3D scény.

U desktopu by tyto hodnoty nebyly vůbec dobré, na čtrnáctipalcový notebook je to ale paráda. Většina notebooků (a to i patnáctipalcových), které se mi poslední dobou dostaly na stůl, dosahovala při stejné zátěži teplot nad devadesát stupňů. Pochválit musím také samotný zvuk chlazení – ano, dokáže být hlasitý, ale není tak ohromně otravný, jako třeba u některých modelů Sony Vaio. Někteří konkurenti mají ventilátory, které ve vysokých otáčkách začnou vydávat vysloveně nepříjemný, vysoký zvuk; Pavilion dm4 sice umí zahlučet, ale naštěstí nepíská a zvukový projev není tak pronikavý a otravný.

Baterie a spotřeba

Dodávaný akumulátor má kapacitu těsně pod 60 Wh. Notebook s ním v našich testech vydržel 3 hodiny a 49 minut při prohlížení webu (jas na 50 %, připojení přes Wi-Fi, 5 periodicky se obnovujících tabů v Google Chrome) a 3 hodiny 12 minut při přehrávání videa (720p MKV, přehrávač Media Player Classic, přehrávání akcelerováno přes DirectX 9 (renderer VMR9 – DirectShow), 50% jas displeje, Wi-Fi aktivní). Na celodenní práci vám tak sice nevydrží, ale přehrát film při cestě vlakem zvládne s bohatou rezervou. Oba testy byly prováděny s aktivovanou integrovanou grafikou Intel HD 3000.

    

Nabíjení baterie je nadprůměrně rychlé. Z 5 % na 80 % se dostane už za hodinu (naměřili jsme 1:03 hod.), na 90 % je za další čtvrthodinu a kompletní nabití trvá téměř přesně dvě hodiny. Spotřeba na wattmetru je při téměř úplně vybité baterii a zapnutém notebooku bez zátěže cca 70 W, okolo 50% nabití klesá na 55 W, při 90 % kapacity jsme naměřili 33 W. Plně nabitý notebook připojený k adaptéru s aktivní grafikou AMD si bere pěkných 15 W a v maximální zátěži (opět FurMark a Prime95) 66 W.

Napájecí adaptér má maximální výkon 90 W, přitom ale patří k relativně menším typům. Zahřívání při vysokém výkonu se mu samozřejmě nevyhýbá, ale to se dá čekat (zahřívají se snad všechny). Kromě nutného štítku s údaji je prostý jakýchkoliv designových prvků, není na něm ani indikační dioda, která by vás v noci mohla rušit. Jedinou indikaci nabíjení najdete kromě Windows na boku notebooku vedle napájecího konektoru; je tam miniaturní dioda, která svítí oranžově při nabíjení a bíle při nabitém akumulátoru a připojení k elektrické síti.

Výborný přístup

Ještě bych se krátce zmínil o přístupu ke komponentám. Trend dnešní doby je dělat notebooky, u kterých nelze ani vyměnit baterii. HP má opačný přístup a díky tomu je možné odstraněním čtyř dobře přístupných šroubků sundat podstatnou část spodního krytu. Díky tomu máte velmi jednoduchý přístup k pevnému disku, Wi-Fi modulu a paměťovým slotům a dokonce je možné bez sebemenších problémů měnit i baterii CMOSu, což je výborná zpráva do budoucna – pokud se vybije, stačí koupit novou knoflíkovou baterku CR2032 a opravdu jednoduše ji vyměnit, není třeba rozdělávat celý notebook jako u konkurence. Stejně tak výměna disku třeba za SSD či rozšíření paměti jsou záležitostí doslova pár minut.

  

Závěrečné zhodnocení

Veskrze pozitivní dojmy

Čtrnáctipalcové notebooky to mívají těžké. Kdo chce mobilitu, sáhne po něčem menším (netbooku, Ultrabooku, nebo aspoň třináctce), kdo chce multimediální či herní počítač, koupí si něco patnáctipalcového, případně rovnou nějaké obří DTR. Úhlopříčka čtrnáct palců tak visí někde na pomezí a málokdo o ní při koupi nového notebooku vůbec uvažuje.

To ale neznamená, že by Pavilion dm4 byl špatný. Jeho design je docela pohledný, zpracování základny příkladné (až na plastovou klávesnici, která jde promáčknout... a u víka je to celkově o dost horší), hardwarové parametry odpovídají ceně a zaručují docela slušný výkon, dostačující pro naprostou většinu uživatelů. Má sice pár vad, jmenovitě nadměrně lesklý displej a absenci USB 3.0, ale jako celek na mě působí docela vyrovnaně. Je to takový sympatický notebook, který bych se nebál doporučit těm, kdo hledají skutečně univerzální počítač. Narozdíl od "univerzálních patnáctek" má totiž dm4-2020sn i relativně slušnou mobilitu – hmotnost něco přes 2 kg sice není na každodenní nošení do školy ideální, ale záda vám nezkřiví.

 

Výsledky testů, screenshoty a galerie

Výsledky benchmarků

Galerie screenshotů

Galerie fotografií