Intel ISEF 2012 – největší vědecká soutěž očima šampiona

Tomáš Mariančík je redaktorem Cnews a ExtraWindows (pozn. šéfredaktora).

Intel ISEF je největší vědeckou soutěží pro středoškolské vědecké projekty na světě. Každoročně se této události zúčastní asi mladých 1500 lidí z celého světa. I já měl to štěstí stát se jedním ze sedmi vybraných členů české delegace – elity mladých vědců z naší republiky, kteří své práce prezentovali v americkém Pittsburghu v různých vědeckých oborech.

Ocenění jsem tento rok z České republiky získal jen já, a to v kategorii počítačových věd. I když odměnou bylo už jen se takové soutěže zúčastnit, neboť se do Ameriky vysílají jen špičkové projekty vybrané z celostátních kol vědeckých soutěží, u nás je to konkrétně Středoškolská odborná činnost a AMAVET.

Já se zúčastnil se svým projektem nazvaným „Weird Processing Units for new applications“, tedy experimentálními procesorovými architekturami, které zkoušejí alternativní přístupy k funkci procesoru, zpracování strojového kódu a způsobům, jakým tvoříme programy a procesory využíváme. Projekt zahrnuje celou řádku architektur, každou s jinou myšlenkou i směrem.

Na Intel ISEFu jsem se soustředil zejména na architekturu nazvanou 2DWPU a její hlavní výhodu – schopnost automaticky a přímočaře rozdělit kousky programu mezi dostupná jádra přímo za běhu a provést tak do jisté míry automatickou paralelizaci algoritmů a zrychlení operací způsobem, jakým to současné procesory nedovedou. Drtivá většina z nich totiž pracuje na prakticky stejném principu pocházejícím už z dob analytického enginu a výhody získáme teprve tehdy, když tento základní princip změníme.

Tuto výhodu jsem prezentoval i prakticky na hardwarovém kousku, na kterém běžel program, jenž simuloval jednoduché organismy. Hardwarová verze byla syntetizována z deseti jader, které jsem mohl za běhu zapínat a vypínat, nechybělasamozřejmě ani naměřená data ze simulátoru v různých situacích.

 

Intel ISEF ovšem nebyl jen o prezentaci projektů, ale i o poznání ostatních, nabytí zkušeností a inspirace do života. Jak vlastně takový týden vypadá a co je vůbec potřeba udělat, abyste se na takovou událost dostali? To se vám pokusím ukázat na následujících řádcích.

Další z česko-slovenské výpravy

Na Intel ISEF se z České republiky dá dostat ze dvou vědeckých soutěží pro středoškoláky, jedná se o Středoškolskou odbornou činnost a AMAVET, které nominují několik finalistů z vítězů celostátního kola nezávisle na sobě, takže jsem s finalisty nominovanými AMAVETem moc do styku nepřišel.

Součástí delegace ze SOČ byl Petr Pokora  z Gymnázia Brno-Řečkovice, který soutěžil se svým projektem v oboru rostlinných věd. Zkoumal množství antioxidantů v jednotlivých hybridech meruněk a tedy jejich vliv na zdraví, osobně mě nejvíce z jeho výsledků zaujalo, že nejzdravější hybridy obsahují desetkrát více antioxidantů než ty nejslabší. Druhou finalistkou byla Eva Umlaufová z Gymnázia Jeseník, která zkoumala přístupové cesty z/do aktivních míst lidských cytochromů P450, což má pomoci vylepšit pochopení interakce léčiv.

Zajímavý projekt z oboru počítačových věd měl i Martin Šuník ze Slovenska. Vyrobil jednoduchou a levnou rukavici, která obsahovala jen LED diody a baterii. Webkamera snímala svítící rukavici a jeho program pak analýzou obrazu převedl pohyby ruky na pohyb kurzoru myši. Software podporuje i klikání myší, součástí je i 3D kurzor s detekcí vzdálenosti ruky od kamery.

Začátek cesty a příprava

Když jsem začal pracovat na svém projektu, poněkud vtipně nazvaném WPU – Weird Processing Unit (Podivná procesorová jednotka), o Intel ISEFu jsem neměl ani ponětí. Dokonce jsem se z počátku ani neplánoval ani zúčastnit žádných soutěží, projekt jsem prostě tvořil jen tak z vlastní iniciativy ve snaze přijít s něčím novým a unikátním, ať už to někoho bude zajímat, nebo ne.

Jednou z inspirací mi byla i avantgardní hudba, zejména kapela Unexpect, která k hudbě přistupuje dosti netradičním způsobem a zkouší nové věci, i když to nepřiláká mnoho fanoušků a nevydělá moc peněz. Důležitý je ten umělecký požitek, vyzkoušení neznámých vod a hlavně to, že je to baví.

A mě zrovna v té době bavilo zkoumat existující procesory a snažil jsem se vytvořit svůj vlastní, jenže prototyp co jsem uplácal, byl v podstatě velmi podobný existujícím procesorům, chyběla originalita. Něco, co by je učinilo unikátními, a tak se zrodila myšlenka od základu změnit jejich funkci. Dát každé architektuře do vínku nějakou originální myšlenku, od které se bude odvíjet a nebude se bát jít za hranice běžných konvencí, i když bude takový výsledek oproti běžným procesorům dost „divný“ – odtud právě název Weird Processing Unit.

 

Tak jsem začal pracovat na několika různých architekturách, každá s jinou myšlenkou, ale společnými cíli: přinést originální pohled na funkci procesorů a jejich programování, ať už se odlišuje jen z části, nebo zcela. Přínosem něčeho takového je jednak ten samotný nový pohled na procesory a jejich programování. Je to jakási hračka pro nadšence, se kterou si můžou zkoušet a měřit své programovací síly v různých soutěžích a rozvíjet své schopnosti, nebo i něco, co přinese výhodné vlastnosti, které se mohou dále rozvíjet a využít v návrhu dalších procesorů.

Jednou z myšlenek projektu WPU je i snaha skloubit umění s technologií, konkrétně s procesory, kdy se některé architektury stanou jistou formou uměleckého výtvoru. V době, kdy jsem začal s prvními pokusy, jsem studoval na Střední průmyslové škole informatiky, elektrotechniky a řemesel ve Frenštátě pod Radhoštěm. Myšlenka zrodila během začátku třetího ročníku, i když jsem se projektu plně nevěnoval a nikdo o něm v podstatě nevěděl.

Změna přišla se čtvrtým ročníkem, kdy jsem se rozhodl jednu z architektur nazvanou AttoWPU použít jako ročníkový projekt, protože jsem jí zrovna věnoval nejvíce času. Kdykoliv se našla chvilka: o přestávce ve škole, při cestě autobusem domů a samozřejmě i doma, často dlouho do noci. Teprve pan učitel Richard Štěpán mi navrhl, jestli bych se nezúčastnil soutěže SOČ. Ačkoliv jsem ohledně soutěží vždycky dost pesimistický, souhlasil jsem a do SOČ se přihlásil, konkrétně do oboru informatika. Už tehdy mi začal jaksi kontrastně k mému pesimismu skoro každý tvrdit, že se svým projektem celou soutěž vyhraju.

Okresní a krajská SOČ

Okresní kolo bylo docela jasné, tam jsme byli jen dva, takže jsme do krajského kola postoupili oba, já na prvním místě. V krajském kole pořádaném na Vysoké škole báňské v Ostravě už ale přituhlo, projektů se objevilo asi šestnáct, navíc docela zajímavých, takže jsem první místo a tedy postup do republikového kola neočekával. Skupina studentů totiž vytvořila síťovou závodní hru ve 3D, kterou tam během prezentace předváděla. Já hru předváděl taky – napsanou ve svém programovacím jazyce AttoASM, přeloženou mým překladačem a běžící na mé implementaci mého procesoru ve formě emulátoru, ale byl to jen jednoduchý Pong (zdrojový kód tady, kdyby vás ta šílená změť znaků zajímala).

Celostátní SOČ

Můj výtvor se ovšem zalíbil, pochválili i velmi originální myšlenku a já tak odešel opět s prvním místem a postupem do celostátního kola. To se konalo 10. až 12. května v Sezimově Ústí, pro mě tedy v období maturit. V kategorii informatika se opět sešlo kolem 16 projektů, těch nejlepších z celého Česka. Nervozita byla vysoká, konkurence veliká a naděje na výhru prakticky mizivá. Když ale na slavnostním vyhlašovacím ceremoniálu zaznělo mé jméno s prvním místem, odebral jsem se na pódium, obdržel výherní tašku a pak zkoumal, co jsem to vlastně všechno vyhrál. Mezi diplomy a věcnými cenami byl i návrh na nominaci na Intel ISEF, který obdrželo hned několik lidí.

V té době však stále nebylo jisté, zdali vlastně na Intel ISEF pojedu. Zúčastnit se totiž mohou pouze tři a nominovaných nás bylo asi sedm. Já jsem dostal e-mailem instrukce, jak to na Intel ISEFu chodí, co je třeba připravit a také, kdy se mám dostavit do Prahy, kdy se rozhodne, kdo nakonec odcestuje.

Takže jsem se kolem konce října vydal do Ústavu informatiky Akademie věd ČR (nenechte se mást, ačkoliv moje práce byla z oboru informatika, dostavili se tam nominovaní autoři prací z různých oborů) s jednoduchou prezentací, kterou jsem si připravil na stolku, načež ke mně postupně chodili různí lidé z Akademie, komise SOČ a Intelu a ptali se mě na různé věci (v češtině i angličtině). Následovala porada, chvíle napětí… a nakonec si vybrali mě a dva další samozřejmě.

Můj projekt má prý velký nápad a originalitu, avšak pro prezentaci na Intel ISEF se musí provést jisté změny. Soustředit bych se měl totiž na jednu architekturu a implementovat na ní nějaké konkrétní řešení pro demonstraci a předvést je na hardwarové verzi implementované pomocí hradlového pole. Odebral jsem se tedy domů plný nadšení, že pojedu na Intel ISEF, začal jsem připravovat prezentaci a také abstrakt, který se musí při registraci na Intel ISEF odeslat. Ve 250 slovech je tedy třeba popsat danou práci.

Rozpracovanou prezentaci a abstrakt jsme důkladně probrali na soustředění v lednu s panem Klánem. Veškeré formuláře potřebné pro registraci a schválení projektu pak s paní Fatkovou. Obojí má totiž velkou váhu, neboť abstrakt je to jediné, co porotci k projektu dostanou, a pokud něco ve formulářích nesedí, nedostaneme „zlaté razítko“ a pošlou nás zpět domů.

Práce a potřebné materiály se postupně doladily, vložily do systému, podepsaly se potřebné dokumenty a vyřídil se bezvízový styk s USA, ke všemu nám paní Fatková připravila srozumitelné a podrobné instrukce, bez kterých bych asi dost tápal. Já pro hardwarovou verzi svého procesoru naprogramoval simulaci jednoduchých organismů, syntetizoval desetijádrovou verzi a namapoval každé jádro na fyzický přepínač na vývojové desce, takže jsem přímo za běhu zapínal a vypínal jednotlivá jádra.

Na displeji muselo být pěkně vidět, jak se běh programu zrychluje a zpomaluje, tedy názorně ukázat, jak je procesor schopný kusy programu automaticky rozdělit mezi jednotlivá jádra, která jsem mu zrovna zpřístupnil. Samozřejmě jsem v simulátoru naměřil i nějaká konkrétní data, ukazující chování v různých situacích.

Asi tři týdny před odletem Intel uspořádal tiskovou konferenci, kde všichni účastníci před novináři krátce představili své projekty, zodpověděli obecné dotazy a následně se individuálně vyptávali. Mě se tedy nikdo na moc neptal, moderátor z České televize aspoň přiznal, že mému projektu nerozumí a ani nevěděl, na co se ptát. Avšak zařízení, které jsem přivezl, vzbudilo zájem fotografů i kameramanů. Tři týdny uběhly jako voda, já doladil poslední zbytky, natiskl materiály na stánek, pečlivě si sbalil vše potřebné a odebral se do Prahy.

Cestování s fiaskem [12. května]

Sraz na Ruzyni jsme měli brzo ráno ve 4:40, proto jsem se do Prahy dostavil už den předtím a přespal v hotelu, který už byl pro nás připravený a zaplacený. Už samotná Ruzyně a proces odbavení byly pro mě neznámou. Letadlem jsem totiž cestoval poprvé a trochu jsem měl obavu, že se mě u rentgenu budou vyptávat, co to vlastně nesu za zařízení, zřejmě kvůli ustavičnému vtipkování příbuzných, že to vypadá jako bomba.

Po uklidnění od pana Klána, že jako trhavina na rentgenu prý vypadá i řízek, jsem však prošel bez problémů a brzo už seděl v letadle u okýnka plný napětí, jak to bude probíhat. Po nadšení ze vzletu však přišel poměrně šok: pilot ohlásil, že ucítil pálící se plast a tak musí nouzově přistát. Ujistil nás ale, že nebyla vidět žádná známka kouře uvnitř ani vně letadla.

Myšlenky na to, jak dopadla moje první cesta fiaskem, se střídaly s obavami, zdali se vůbec dostaneme do Pittsburghu a zda se rozsah platnosti slova „fiasko“ nerozšíří na celou akci. Zatímco jsme si vyzvedávali zavazadla a vtipkovali o tom, že by nám ministr školství půjčil svůj osobní tryskáč, pan Klán utíkal na informace a vybojoval nám přebookování letu tak, že jsme stihli i navazující let ve Frankfurtu do Washingtonu.

 

Chabě už ovšem začaly vyhlížet šance na poslední let z Washingtonu do Pittsburghu, zvláště s vědomím, že musíme projít imigrační kontrolou, vyzvednout zavazadla a opětovně je odbavit. Imigrační úředník ve Washingtonu se mě vyptával, proč tam vlastně jedu a co vlastně znamená to „science fair“, u rentgenu jsem preventivně FPGA vývojovou desku z batohu vyndal a dal ji zvlášť do mísy. Štěstěna nám ale přála a nakonec jsme ve Washingtonu ještě nějakou dobu čekali, potkali jsme tam i zástupce slovenské delegace.

Poslední let už byl rychlý a pohodový, pilot na úvod zavtipkoval, že kvůli krátkosti letu mají jen obyčejnou vodu či dešťovou vodu a my se konečně ocitli v Pittsburghu, kde už měl Intel připravený stánek s informacemi a možnost zajištění odvozu na hotel. Potěšilo i připojení na internet přímo na letišti, takže jsem hned všem napsal o šťastném doletu.

Od pana Klána jsme každý obdrželi kapesné 400 dolarů na celý týden. U autobusu jsme potkali už řadu dalších studentů z jiných zemí, Brazilci tvořili výrazný žlutý hlouček, neboť měli jednotné oblečení. Už z dálky v autobusu mě výjev řady vysokých budov Pittsburghu uchvátil. Autobus postupně vyhodil studenty u jednotlivých hotelů a nakonec i nás u hotelu Marriott.

Už v přízemí na mě hotel dýchl jistou dávkou luxusu, přičemž po vstupu do pokoje, který jsem sdílel s Petrem Pokorou, se tento pocit utvrdil. Stylově vybavený pokoj, alespoň ve srovnání se strohým a zastaralým hotelem v Praze kde jsme před odletem přespávali. Příjemným překvapením byl i strojek na kafe a čaj přímo na pokoji, vybavení v koupelně, nechyběl ani fén či žehlička, ačkoliv tu jsme stejně nepoužili. Neboť venku už byla tma, po vybalení věcí jsme ulehli.

Intel ISEF začíná, registrace a příprava stánků [13. května]

Hned ráno jsme se sešli v přízemí, kde na nás už před hotelem čekal speciální autobus, který co chvíli jezdil mezi konvenčním centrem a hotelem. Proto doprava nebyla problém, zvláště když jsme v Pittsburghu ještě nevyznali. Konvenční centrum bylo prakticky celé obalené plakáty od Intel SEFu, takže se nedalo splést.

 

Hned v první velké hale po vstupu se nacházely registrační stánky, kde jsme si vyzvedli visačky, odznáčky a další papíry s programem a rovněž účastnický list. V tom mém však špatně napsali jméno školy (vynechali poslední čtyři písmena), takže jsem si musel počkat na opravenou verzi. V místnosti byla dosti pohodová atmosféra. Navíc působila dojmem, že se tu opravdu sjel celý svět, všude se míhali studenti všelijakých národností a kultur. Středem zájmu byla i stěna, která obsahovala jména všech účastníků, my jsme se mezi těmi patnácti stovkami jmen také našli.

Hned po registraci jsme se přesunuli do další části haly, kde byly připravené stolky, barevné fixy a velký panel s názvem naší země, na který jsme měli něco namalovat. Po dokončení našeho výtvoru nás ještě navedli do menšího studia, kde s námi natočili takzvanou „Shout Out“ zprávu pro zahajovací ceremoniál. Rozdělili jsme si českou hlášku „Zdravíme Pittsburgh z České republiky“ doplněnou jednohlasným „Ahoj!“.

 

Rychle jsme ještě skočili do samotné výstavní haly zkontrolovat naše stánky, ta zatím byla relativně prázdná. Stánky byly uspořádány dle kategorii, takže Petr Pokora měl svůj stánek prakticky na opačném konci místnosti než já a Eva Umlaufová, která byla v oboru chemie, který byl hned o řadu vedle. U každého stánku už čekaly listiny s instrukcemi a dvě kopie abstraktu, který jsme před několika měsíci odesílali elektronicky. Naštěstí jsme všichni měli na abstraktech ono „zlaté razítko“, vše tedy bylo v pořádku.

S klidem jsme tak mohli odejít do města na oběd. Prošli jsme kolem různých obchodů, až se nám zalíbil Pita Pit, údajně servírující zdravé jídlo. Mě zaujaly pikantní černé fazole, koupil jsem si i pití v podobě ledového čaje. Tady ovšem nastalo nepříjemné překvapení. Spíše než čaj totiž nápoj připomínal vodu s cukrem v poměru 1 : 1 a při pohledu na kupu umělých sladidel, které nabízeli na případné doslazení, mě už jímala hrůza.

Samotné jídlo však bylo překvapivě dobré. Mohl jsem si sám vybrat, jakou čerstvě vypadající zeleninu, sýry a omáčky mi do pšeničného chleba nacpou, zakončili to usmaženými černými fazolemi, zatočili to dohromady a pochoutka byla na světě.

 

Občerstveni jsme se vrátili na pokoj, posbírali vše potřebné pro přípravu našich stánků a odebrali se zpět do konvenčního centra. V centrálním hubu nám dali rozkládací kartony, na které jsme pak vylepili své plakáty, postupně se tak prázdné stolky začaly plnit jednotlivými prezentacemi. Někteří si dokonce přivezli velké dřevěné stojany, u jednoho stánku v mé kategorii dokonce měli  27“ LCD monitor zapuštěný do masivního stojanu s plakátem.

Já svou FPGA desku s malým LCD displejem jednoduše umístil na stolek spolu s notebookem a dokumentací. Mimo to každý dostal asi dvacet kopií abstraktu na rozdávání během veřejného dne, porotci dostali svou vlastní kopii předem.

 

Já ovšem zjistil, že jsem na jeden papír zapomněl a pan Klán mi navíc doporučil přilepit detail logického schématu jednoho jádra mého procesoru. Naštěstí bylo vybavení nabízené finalistům opravdu bohaté, mohli jsme si půjčit celou řadu nářadí a potřeb, od nůžek, izolepy, po páječku (a pájku) a využít i tisku, černobílého i barevného. Chybějící papíry tak byly brzy na světě a my jsme mohli zajít pro pracovníka, který ověřil, zdali stánek vyhovuje předpisům. Pak vyplnil patřičný dokument, který jsem podepsal a stvrdil tak, že jej už nebudu nijak měnit. Tím byla příprava na prezentaci prakticky hotová, což bylo dobře, protože se už schylovalo k večeru.

Na večerní hodiny byl pro finalisty nachystán program, takzvaný „Pin Exchange“, kdy si účastnici vyměňují odznáčky a navazují tak kontakt. Tato událost mě osobně ovšem poměrně zklamala. Konala se v hotelu Westin hned vedle konvenčního centra, kam jsem napochodoval vybaven Tatrováckými odznáčky. Očekával jsem ovšem klidné prostředí, místo toho mě však uvítala hodně hlasitá hudba.

Ještě u chodby jsem nadchl skupinku finalistů, kteří říkali, že mají konečně první mezinárodní odznáček (polovina účastníků je totiž z USA) a já zase posbíral několik amerických. Protože jsem ale přes hlučnou hudbu neslyšel ani vlastní slova a při konverzaci jsme se museli prakticky přeřvávat, po rychlém přichystaném občerstvení v podobě ovocného stolu se zmrzlinou jsem se odebral zpět na hotel.

Zahajovací ceremoniál [14. května]

Pondělí bylo poměrně volné, projekty jsme totiž měli připravené a dopoledne nebylo nic důležitého, což jsem z části využil k tomu, abych se pořádně prospal a pročetl si nějaké dokumenty, které jsem dostal. Večer jsme se pak vydali na zahajovací ceremoniál, který se konal v druhé z velkých hal v konvenčním centru. Ještě před samotnou akcí však pro nás byla připravena večeře v podobě švédských stolů. Venku jsme rovněž narazili na delegaci s AMAVETu, která se však teprve šla najíst, zatímco my už šli do hlavní haly.

    
Večeře

Před vchodem byl obrovský nával, nahrnulo se tam skoro všech 1500 studentů, ovšem jakmile otevřeli dveře, šlo to velice rychle. V hale Petr vyzvedl náš panel, na který jsme v neděli kreslili, a usadili jsme se. Hala se postupně plnila a hemžila finalisty různých národností, často mávajícími vlaječkami své země. Akci doprovázela hudba, zábavná fakta z vědy promítaná na plátno a přišlo i vystoupení umělce pod jménem That 1 Man, který hrál na zvláštní vlastnoručně vyrobený nástroj Magic Pipe.

Jakmile byla hala plná, hudba utichla, světla ztmavla a na velkém plátnu se spustilo stylově vyvedené úvodní video následované příchodem Brandona Hudsona, moderátora úvodního ceremoniálu. Ten postupně zval na pódium jednotlivé hosty, zejména Briana Davida Johnsona, futuristu z Intelu, Elizabeth Marincolaovou, zástupkyni Society for Science and the Public a Benjamina Gulaka, bývalého účastníka Intel ISEFu a vynálezce „Segway motorky“ Uno.

  

Nejzajímavější pro mě byl projev Briana Davida Johnsona, který nejprve mluvil o tom, co vlastně jako futurista v Intelu dělá. Jeho prací je totiž předvídat vývoj technologií, protože vyvinout nový čip či novou technologii zabere pět až deset let, takže už nyní musíme vědět, jak vlastně bude budoucnost za ty roky asi vypadat. Výraznou roli v jeho práci hraje i sci-fi, což doplnil i dotazem, kolik je v místnosti fanoušků sci-fi, na což se zvedla řada rukou, včetně té mé.

 

Sci-fi povídky jsou dokonce součástí jeho technických specifikací, neboť umožňují analyzovat lidskou stránku vývoje různých technologií, zasadit nové technologie do příběhu a ukázat, jak ovlivní společnost a jednotlivé jedince. Pokud vytvoří nějaký příběh s technologií pocházející z oboru biologického inženýrství, můžou se o takové budoucnosti a dané technologii informovaně bavit i lidé, kteří biologickými inženýry nejsou, a říct, zdali takovou budoucnost chtějí, či ne.

Řada lidí má totiž velmi špatný přístup k budoucnosti, jsou pasivní, čekají až se jim budoucnost „stane“. Ve skutečnosti je budoucnost taková, jakou ji uděláme my, a proto bychom se každý měli nějak přičinit. Jedna z nejradikálnějších věcí, co jako futurista udělal, byla, že se prohlásil optimistou. Že si myslí, že budoucnost bude skvělá, což mu prý mezi futuristy moc popularity nevyneslo, protože lidé myslí hodně negativně, a proto se obvykle nahrnou k futuristovi, který je straší katastrofickými scénáři.

David Brian Johnson však vidí budoucnost jasně a ví, že bude skvělá, protože ji budeme tvořit my, budoucí vědci a inženýři. Když si procházel jednotlivé projekty ve výstavní hale (podíval se prý na každý z nich), byl doslova nadšený z toho, jak mladí lidé s nadšením řeší a tvoří všemožné věci z mnoha různých oborů. Citoval tam i CTO Intelu Justina Rattnera, který řekl, že věda a technologie se dostaly do stavu, kdy věci, které vytváříme, jsou omezeny pouze naší představivostí.

A o tom Intel ISEF je, o naší představivosti a co s ní dokážeme ve vědě a technologiích udělat. Zajímavá byla i prezentace Bena Gulaka, který se svým projektem měl i komerční úspěch a založil svou vlastní firmu. Klíčem k úspěchu je lidem ukázat, co jste vytvořili, protože jen tak se dozvíte, zdali se jim to líbí a mají o to zájem, nebo ne.

  

Program byl zakončen představením jednotlivých zemí, kdy se na plátnu postupně vybíraly jednotlivé země po celém světě, následované krátkým videem, které jsme točili v neděli. Brzo i zaznělo „Czech republic“, následované naším „Zdravíme Pittsburgh z České republiky, AHOJ!“ a my tři už pádili na pódium s naším vyzdobeným panelem a zařadili se.

Postupně volali řadu dalších zemí, z neustálého držení panelu nad hlavami nás začaly už bolet ruce, někteří se postavili před náš a zvedli svůj panel nad hlavy také, čímž zakryli náš, ale instruktorka jim rychle naznačila, jak si mají stoupnout. Brzo tak na pódiu stáli reprezentanti všech zemí, moderátor pronesl několik závěrečných slov a show skončila.

 

Hala se postupně začala vyklízet, my se ještě mohli z blízka podívat na vystavené Uno a Shredder od Bena Gulaka, nebo hudební nástroj Magic Pipe. V rohu místnosti se rovněž vytvořila řada studentů. U stolku Davida Briana Johnsona, který rozdával podepsané kopie své knihy The Tomorrow: Project Antalogy a s účastníky se samozřejmě i fotil. Já jsem pro jistotu chtěl fotky dvě, kdybych náhodou mrknul. Na obou vypadám samozřejmě strašně. Všichni se postupně nahrnuli zpět do hotelů, my šli nočním Pittsburghem pěšky, stejně jako další skupiny studentů, v noci totiž vypadá také úchvatně a na autobus bychom stejně museli nějakou chvíli čekat.

Rychlá příprava a výlet po Pittsburghu [15. května]

Úterý bylo prakticky volné, stánky už byly hotové a schválené, úvodní ceremoniál za námi. Ráno jsme ale využili k tomu, abychom v hale konvenčního centra probrali svou prezentaci na zítřek. Do výstavní haly nás už nepustili, ale v rozsáhlé vstupní hale byly připravené sedačky, dokonce se stylově vyvedenými polštáři s texturou mikročipu, kterou Intel teď používá ve svých grafických materiálech prakticky všude. Ujasnili jsme si, co vlastně budeme říkat, navzájem si poradili a odešli na oběd.

 

Volné úterý jsme se rozhodli využít k tomu, abychom si udělali výlet po Pittsburghu. Nejprve v různých obchodech v centru města, které mě ovšem tolik nezajímaly a pak po samotném městě. Osobně mě překvapila míra zeleně ve městě. Sice se nedá srovnávat s menšími městečky třeba u nás, ale přesto jsem čekal mnohem více šedé. Procházet úzké ulice mezi velmi vysokými budovami taky budí zvláštní pocit, ale zvláště ty zrcadlové budovy vypadají úchvatně.

     

Našli jsme i menší náměstí s kašnou a sochami dinosaurů, jeden z nich na sobě ale nesl logo Heinz a vypadal, jako by byl mutací mezi láhví kečupu a triceratopsem, takže si ode mě vysloužil přezdívku kečuposaurus. Zvláštně působily i hned dva kostely vedle sebe, stejně jako další budova s obdobným historickým vzezřením porostlá břečťanem, která stála uprostřed řady moderních budov.

     

Většinu času jsme se zdržovali v části Downtown, Uptown byl nezajímavý, starý a oprýskaný. Když jsme se dostali k jednomu z velkých mostů, byl z něj krásný výhled na konvenční centrum, které se nahýbalo přes břeh (je tak postavené). Část města na druhém konci byla oproti středu poklidnější, zelenější a dominovaly jí nízké domky a několik soch hráčů baseballu. Ještě jsme ušli kus po betonovém břehu řeky, našli i skupinku kachen, pomník zesnulým policistům a také další stadión s velkým logem Heinz.

 

Postupně jsme se začali vracet zpátky do středu města, kde se nám podařilo najít i menší park s azurově zářící kašnou. Už z dálky mě zaskočil pohled na malíře pracující na uměleckém výtvoru hned u kašny, ovšem jak se brzy ukázalo, malíř samotný byl oním uměleckým výtvorem. V parku se totiž nacházelo několik soch. Protože se už schylovalo k večeru a nás z celodenního pochodování pořádně bolely nohy, vydali jsme se zpět na hotel, abychom se na zítřek pořádně vyspali. Na večerní doprovodný program totiž už nezbyla energie.

        

Obhajoby u porotců a odměna na závěr [16. května]

Středa. To nejdůležitější z celého Intel ISEFu a důvod proč jsme tam vlastně přijeli: obhájit své projekty před porotci. Začínali jsme brzy ráno, navlekli jsme se do obleku a vydali se do konvenčního centra, kde se už se v hale kumulovali finalisté i porotci.

Jakmile nás pustili dovnitř, došel jsem ke svému stánku, u kterého už čekala hromádka kartiček, letáčků, odznáčků (i od US Airforce) a mini lampička od firmy ACM. Důležitý byl taky časový rozpis porotců hlavních cen pro můj stánek, takže jsem přesně věděl, kdy kdo přijde. Porotci chodí v patnáctiminutových intervalech, každých patnáct minut dokonce zazněl zvukový signál, aby se náhodou nezapovídali. Čtyři porotci ke mně měli přijít dopoledne, čtyři pak odpoledne po pauze na oběd a nakonec byl vyhrazen čas pro porotce speciálních cen. Taky jsem hned ráno zjistil, že vedle mě má stánek Martin Šuník ze Slovenska se svou rukavicí na ovládání počítače.

 

Během dopoledne ke mně přišli celkem čtyři porotci, se všemi jsem si příjemně popovídal, ptali se k věci a bylo jasné, že ví, o co jde. Stánek a abstrakt už si prý nastudovali v úterý, takže se mohli ptát na části, které třeba ze stánku nepochopili, popřípadě se mě zeptali, proč jsem určitou část své architektury navrhl daným způsobem (například proč jsem zvolil šířku opkódu 16 bitů) a zdali jsem zvažoval jiné možnosti a alternativy. Porotci byli milí a dopoledne tak uteklo hodně rychle.

Následovala přestávka na oběd. I když bylo v přízemí konvenčního centra pro účastníky občerstvení přichystané, rozhodli jsme se na oběd zajít do města, během čehož se prohodilo pár slov o tom, jak to zatím šlo. Ovšem s příchodem prvního hlavního porotce odpolední várky nadšení pokleslo. Pokud byli první čtyři porotci příjemní a hlavně se ptali k věci, druzí čtyři k tomuto tvořili jakýsi kontrast. Připadlo mi, že jim můj projekt moc k chuti nepřišel a do oblasti funkce procesorů vůbec neviděli.

    

Kupříkladu jsme se zamotali u rovnice, co jsem měl jako ukázku uvedenou na svém posteru. Porotce začal mluvit o alternativních notacích rovnic, což s mým projektem nemělo souvislost, dalšímu se mi zase nepovedlo vysvětlit funkci zařízení, které jsem k vývoji použil, a ptal se stále, kde ten můj procesor vlastně je, neboť viděl jen simulaci na notebooku a vývojovou desku, kde procesor běžel v reálném čase jako logický obvod.

Neboť deska byla propojena s mým notebookem USB kabelem, zřejmě to vyvolávalo pocit, že na sobě nějak závisí. Avšak po odpojení desky od počítače a demonstraci, že procesor stále běží (notebook sloužil jen k nahrání struktury obvodu do FPGA čipu) se zdálo, že porotce situaci pochopil.

 

Velmi zarážející mi však přišel jeden porotce, kterého akorát zajímal princip hlavní výhody mého projektu, načež se zeptal, zdali o něm může někde stáhnout informace. Pak si vzal webovou adresu a odešel o několik minut dříve s tím, že prý chce podrobněji analyzovat můj projekt. Nechci nikoho obviňovat či dělat závěry, ale myšlenky se zde prý pravidelně kradou a někteří lidé tak mohou dané nápady bez citace uvést ve svých pracích.

Po kratší přestávce začala poslední fáze dne obhajob, během níž neplánovaně chodili porotci udělující speciální ceny, ale i třeba lidé z univerzit a firem, co se zřejmě přišli jen podívat. K někomu nemusí přijít vůbec, k jiným se jich zase nahrne hodně. Ke mně přišli asi tři lidé, i když asi jen jeden z nich byl porotce. Jeden přišel s tím, že v úterý, když si procházel stánky, jej zaujal už název mého projektu, že nechápal, proč jsem jej nazval Podivná procesorová jednotka. Musel se prý zeptat a po mém objasnění s úsměvem odešel, že je to teď jasné, a že je to vlastně docela trefný název.

Z porotkyně speciální ceny jsem však byl dost zaražený. Přišla s tím, že jí řekli, že tam musí být a že si neměla čas můj projekt vůbec prohlédnout, tak ať jí tedy řeknu, o čem to vlastně je. Už z tónu jejího hlasu mi připadalo, že moc nadšená nebude. Zeptala se na pár obecných věcí, hlavně chtěla vidět zdrojové kódy mého projektu (stačilo jen ukázat malý kousek, nijak to nestudovala), nakonec chabě podala ruku a odešla. Hala se po zaznění gongu nakonec vyklidila a my se vrátili zpět na pokoj.

Oddych na večer

Intel pro nás připravil i oddychový program po náročném dni. Na hotelu jsme shodili oblek a vzali na sebe se něco lehčího. Program se konal mimo centrum města, naštěstí pro nás byla zdarma zajištěna doprava metrem, kterému v Pittsburghu přezdívají „Light Rail“ nebo „Téčko“, stačilo mít na krku visačku. Nástupiště (Steel Plaza) bylo kousek od hotelu a v okamžiku kdy jsme tam došli, už tam čekala řada finalistů na brzký příjezd metra.

Blízko cílové stanice, která se nacházela nad zemí, už na nás čekala večeře v prostorách velkého sportovního stadiónu. U kteréhokoliv výdejního místa jsme zdarma dostali chlazené nápoje a různé rychlovky, já vyzkoušel smažené kuře s hranolkami a přismahlou pizzu. Nic extra, ale aspoň to zahnalo hlad, v prostorách haly vyzdobené znaky, sochami a poháry baseballistů byly připraveny i nějaké taneční video hry, Kinect či Wii a všudypřítomné logo Intel ISEFu naznačující, že jsou prostory rezervované jen pro nás. Venku pak byl samotný stadión, kde jsme mohli v klidu jíst na sedačkách.

Mnohem zajímavější však byla návštěva Carnegie Science Center, muzea vědy hned kousek od stadiónu, rovněž rezervovaného pro finalisty. Už ve vstupní hale na nás čekalo překvapení v podobě ovocného stolu. Bohatý a velmi chutně vypadající výběr kousků různého ovoce doplněného jogurtem mě uchvátil, v dalších částech budovy byla zdarma limonáda, zmrzlina a popcorn, který mi ve spodní části místnosti nabídli s tím, že nikdy nevím, kdy jej budu potřebovat.

Samotná budova byla rozdělena do několika pater, každé s jinou tématikou. Vyzkoušet jsme si mohli různé technologie a zařízení, jako je Bernoulliho efekt, ultrazvuk, endoskopie, optická vlákna či vazby buněk v těle. Celé patro bylo věnované robotům, kde s nacházelo hned několik různých funkčních exemplářů, ať už se jednalo o robota házejícího míče do koše, či hrající stolní hokej proti lidskému spoluhráči nebo gestikulujícího humanoida.

 

Zároveň zde byli vystaveni někteří známi roboti s fikce, mě osobně zaujaly modely v životní velikosti robotů C3PO a Hal 9000 a pak i Bender z Futuramy. Potěšilo mě i naše české R.U.R. od Karla Čapka. Stálo na začátku časové linie, protože slovo „robot“ vzniklo právě u nás.

Rychle jsem na náročný den zapomněl a vše zajímavé si důkladně prozkoumal, včetně umělého tornáda a zemětřesení. Návštěvu jsem završil nákupem suvenýrů.

Setkání s novináři a veřejností [17. května]

Na čtvrteční ráno pro nás byla nachystána snídaně v hotelu Westin hned vedle konvenčního centra, ráno totiž měli přijet novináři od z České republiky. Snídaně byla na můj vkus poměrně těžká, smažená slanina, vaječina a brambory, nechyběl ale menší ovocný stůl. Po jídle se v místnosti objevily dvě novinářky, setkali jsme se i s finalisty z delegace z AMAVETu a jejich zástupci. Ti si nás naaranžovali a nafotili, opětovně pak ještě venku mimo budovu.

  

Rychle jsme se přesunuli na samotné výstaviště, které už se hemžilo lidmi. Čtvrtek byl totiž dnem, kdy bylo výstaviště otevřeno veřejnosti, přijít se tak mohl podívat kdokoliv. Atmosféra byla mnohem uvolněnější a hala byla o poznání plnější, než když se v ní pohybovali jen porotci. U stánků však přibyly řetězy, aby se zvědavci nenacpali až k nám.

Dotazy návštěvníků byly na rozdíl od poroty opravdu povrchní, většina lidí (což byly hlavně menší děti ze základních a středních škol) si jen prohlédla stánek a šla dále. Někteří se zeptali co to je, pokývali a odešli. Jeden kluk na mě však při zmínce, že hardwarový kousek procesoru, který jsem měl na stánku pro demonstraci, obsahuje deset jader, vytřeštil oči a pronesl: „To má deset jader? Hustý!“ Odešel a za několik minut přišel s kamarádem, který na mě hned vyvalil: „To má vážně deset jader?“ Jak málo některým stačí ke štěstí.

  

Objevil se také jeden člověk, který říkal, že jeho předci pocházejí z Československa, tak se s námi musel vyfotit. K mému stánku přišli i někteří finalisté s tím, že přivedli někoho ze Slovenska, jestli mu prý rozumím. Ovšem veškeré pokusy o komunikaci skončily u dotyčného záchvaty smíchu, které se později přenesly na mě i ostatní. Nakonec totiž prozradili, že mi rozumí, protože jsou Slováci a jen přehodili si visačky s Norskem. Sranda nechyběla, ani když jsme zkoušeli naučit ostatní objednat si knedlo vepřo zelo v češtině.

Veřejný den uběhl poměrně rychle, už jen pro to, že oproti středě byla délka asi poloviční a davy lidí se začaly valit ven z haly. Zde mě však překvapilo, jak důsledně všechny odchozí kontrolovali. Na připravených stolcích jim prohledávali tašky a batohy a pořádně je i prošacovali, jestli něco nesebrali.

Na nás finalisty však jen mávli, že my jsme v pohodě a můžeme jít, stačila jim nálepka na notebooku. Každý den před odchodem jsem totiž musel zajít do centrálního hubu, kde mi na notebook po kontrole sériového čísla dali nálepku, která mi umožnila jej vynést ven. V neveřejné dny nebyla bezpečnost tak přísná.

 

Druhou polovinu dne jsem využil k tomu, abych po městě dokoupil další suvenýry. Na večer však byl připraven ceremoniál udělování speciálních cen, takže jsem se opět dostavil do haly, která se podobně jako v pondělí postupně plnila finalisty i jejich doprovody. Na začátku byl sice zajímavý proslov, ale pak se samotná akce poměrně táhla.

Jednotlivé organizace a firmy postupně volaly na pódium vítěze jejich speciálních cen po celé tři hodiny, což mi přišlo ubíjející. Po ukončení zdlouhavého večera jsem se vrátil na hotel a šel spát, abych byl připraven na závěrečné ukončení.

 

Vyhlášení vítězů a odlet domů [18. května]

Slavnostní vyhlášení vítězů hlavních cen a ukončení celého Intel ISEFu bylo naplánováno na dopoledne, takže jsme se už ráno – slavnostně oděni – vydali do konvenčního centra, kde jsme se usadili společně na jednom místě i s delegací AMAVETu.

Já jsem bohužel zjistil, že se mi kamera přes noc vůbec nenabila, celý týden jsem totiž pečlivě dokumentoval, takže mi nezbylo než natočit něco aspoň mobilním telefonem. Úvodní proslov nebyl nijak zvlášť dlouhý, ale i tak pěkně vystihl celý týden a podtrhl velkolepost celé akce, neboť je Intel ISEF největší událostí pro mladé vědce na světě a moderátor sdělil, že celý Pittsburgh je pyšný na to, že mohl být naším hostitelem.

Následovalo samotné vyhlašování jmen vítězů hlavních cen, ti se pak dostavili na pódium. Nejprve se vyhlašovaly čtvrté ceny všech oborů, pak třetí, druhé a první. U čtvrtých hlavních cen zaznělo i mé jméno a já se tak v překvapení vydal na pódium, odkud byl úchvatný výhled na celou halu s asi 3000 lidmi. U samotného pódia pak stála kupa novinářů, kteří si nás fotili a natáčeli. Následně jsme byli vyvedeni ven z haly do menší místnosti, kde jsme dostali medaile a pak se hlavním vchodem vrátili zpět do haly.

Mně se ale ve velké místnosti nepovedlo nalézt místo, kde jsem to vlastně seděl. Byla tam hlava na hlavě, z výhra jsem byl ještě stále překvapený, takžr jsem bloudil a hledal, jestli neuvidím známou tvář. V tom ale ke mně přiběhl pan Klán, aby mi pogratuloval a za chvíli přišly i novinářky z Česka, které měly volné místo, kam jsem si dočasně sedl a rovnou mě i vyzpovídaly.

Z naší republiky už bohužel nikdo nic nevyhrál. Celá akce byla zakončena shrnujícím videem z celého týdne a vyhlášením absolutního vítěze ze všech kategorií: Jacka Andraky a jeho metody na odhalení rakoviny slinivky, což je každoročně prý velmi oblíbené téma.

Úklid a odlet domů

Hala se poměrně rychle vyprázdnila, všichni se totiž přesunuli zpět do výstavní haly, kde už zmizly koberce a přepážky. Já rychle sbalil své důležité věci a nechal celý svůj stánek na vyhození, Eva s Petrem si ale své plakáty odlepili a vzali zpět domů. Hala se velice rychle vyprázdnila, my ještě prohodili s finalisty několik slov a utíkali zpět na hotel, neboť jsme i zde museli vyklidit pokoje.

Jenže zde nastal problém. Zjistil jsem, že nemám mobil. Rychle jsem tedy proletěl Pittsburghem do konvenčního centra a vletěl do výstavní haly, kde už pracovníci sklízeli halu. Naštěstí můj telefon vzali do centrálního hubu, kde mi jej po ověření, že je opravdu můj, vydali, takže jsem mohl doběhnout zpět na hotel a dokončit balení.

   

Zavazadla jsme nechali v přízemí hotelu a odešli ještě na oběd, do naší oblíbené Pita Pit, kde jsme se i rozloučili. Oběhli jsme pár posledních obchodů, já si ještě koupil nějaké knížky, a vrátili jsme se zpět do hotelu, kde už čekal přistavený autobus, který nás odvezl na letiště. Po odbavení jsme ještě měli více jak hodinu času, takže jsem se připojil do zásuvky a připojil k internetu. K mému překvapení mě hned po připojení uvítala gratulace od Ivo Marečka, bývalého šéfredaktora ExtraWindows.cz, který o mé výhře slyšel v rádiu, což dokazuje rychlost, jakou se dnes novinky šíří.

 

Cesta zpět byla poměrně pohodová, já si po celou cestu nechal visačku z Intel ISEFu na krku, což se mi i vyplatilo, neboť na mě v letišti na Washingtonu zamával jeden finalista, co si ji také nechal a od další finalistky z Kuvajtu jsem ještě po výstupu z letadla dostal pin, i když mi už žádný nezbyl.

Přílet do Frankfurtu byl dokonce ještě před plánovaným časem, takže jsme měli několik hodin času. Já si koupil svačinu, přičemž už na první pohled bylo jasné, že jsem v jiném kraji. Zatímco v Americe bylo všechno sladké a v obchodech dominovaly křupky, chipsy a sladkosti, zde jsem si koupil celozrnný croissant a šťavnaté jablko.

Zanedlouho jsme se octli zpět na Ruzyni, vyzvedli svá zavazadla a došli k výstupu. Pan Klán nám poděkoval za naší účast. My jsme poděkovali za nezapomenutelný týden, rozloučili jsme se a rozešli do svých domovů, plni nových a zajímavých vzpomínek, zážitků a zkušeností.

Zhodnocení na závěr a souhrn projektů

Intel ISEF pro mě byl rozhodně nezapomenutelnou událostí, ze které jsem si odnesl hodně, nejenom tu čtvrtou hlavní cenu. Už jen dostat se na takovouto událost bylo velkou odměnou za všechno mé úsilí a zejména proslov Briana Davida Johnsona během úvodního ceremoniálu na mě udělal velký dojem a stal se inspirací a podporou.

Získal jsem zkušenosti při komunikaci s různými porotci, poznal kus světa a utvrdil se v tom, že můj projekt má smysl a aspoň někoho zaujal. Lidé v Pittsburghu byli velmi milí a toto město mě poměrně uchvátilo, i když nebylo tolik prostoru si jej prohlédnout důkladně.

Na druhou stranu mě nepříjemně překvapila stravovací kultura, kdy řada jídel je velmi sladkých nebo přesmažených a prakticky jsem nenašel jediný produkt, který by neobsahoval „High-fructose corn syrup“.

 

Ani samotné hodnocení projektů na ISEFu mi není příliš sympatické, neboť každý porotce dostane jen část projektů z kategorie (takže nevidí všechny), navíc je po patnácti minutách prezentace ohodnotí několika čísly (originalita, prezentace, přínosy a podobně), a tím to končí. V tomto ohledu se mi více zamlouvá hodnocení na SOČ, kde si všichni porotci vyslechnou všechny projekty a teprve poté prodiskutují jejich zařazení.

Zvláštní mi přijde i samotné vyhlašování absolutního vítěze ze všech kategorií, respektive to samotné porovnávání projektů napříč různými vědními obory. To totiž dost nahrává projektům ze specifických oborů, zejména tedy medicíny, neboť často jsou preferovány projekty, co řeší právě rakovinu a podobné velké problémy.

Jiné kategorie a témata mají výrazně menší šance na tuto cenu. Já jsem přitom toho názoru, že by se věda měla rozvíjet stejně ve všech oblastech. Vždy je stejně důležitá, ovšem z jiných důvodů. Ostatně někdy přemýšlím o tom, jak je vlastně možné posuzovat projekty i v té samé kategorii, protože co projekt, to originál, každý řeší něco jiného, takže se to těžko srovnává, co je důležitější a co ne.

Nezvyklý pro mě byl i jistý zájem médií. Sice to není tak šťavnaté téma jako třeba sport či bulvár, ale i tak jsem se objevil v některých novinách, v rádiu i televizi.

Na závěr bych chtěl poděkovat i všem, kteří byli v Intel ISEFu nějak zapojeni, panu docentu Klánovi za pomoc s přípravou a doprovod. Paní Fatkové za pomoc s administrativou, formuláři a všelijakými formuláři. Učitelům ze Střední průmyslové školy elektrotechniky, informatiky a řemesel, zejména pak Richardu Štěpánovi, že mě k účasti v SOČ motivoval, či bývalé učitelce angličtiny Daně Mikeskové za rady pro prezentaci.

Video: Moje vystoupení v České televizi

Na závěr jsem sestříhal i krátký dokumentární film, který celý Intel ISEF prezentuje z mého pohledu, od začátku do konce. Podívat se můžete na zkrácenou i plnou verzi. Zde rovněž chci poděkovat Zoë Keating za svolení použít její skladbu „We Insist“.

Video z ISEFu

Krátký sestřih

" width="560" height="315" frameborder="0">

Celý dokument

" width="560" height="315" frameborder="0">