Dle obžaloby Hynix a Micron na přelomu devadesátých a „nultých“ let úmyslně nezvyšovali objem výroby RDRAM, což drželo ceny nahoře, a namísto toho dali přednost čipům SDR a DDR SDRAM, které se následně staly de facto standardem. Rambus tvrdí, že nebýt zločinného spolčení, RDRAM by se staly nejrozšířenějším typem pamětí v PC a vydělaly by mu 3,95 miliardy amerických dolarů na licenčních poplatcích (SDRAM je naproti tomu otevřený standard). Pokud by porota uznala Hynix a Micron za vinné, Rambus by podle kalifornských zákonů měl nárok na trojnásobek domnělých škod, tedy astronomických 11,9 miliard dolarů.
Společnosti Hynix a Micron povolaly na lavici svědků pracovníky Intelu (agentura Bloomberg hovoří o minimálně pěti současných i bývalých zaměstnancích). Byl to právě Intel, díky komu dostaly RDRAM šanci stát se „hlavním proudem“. Byl to Intel, kdo pomáhal propagovat RDRAM mezi výrobci paměťových čipů a modulů. Nakonec však od RDRAM upustil a pozdější čipové sady pro Pentium 4 podporovaly paměti SDR nebo DDR.
Rambus: lenoši a potenciální hrobníci Intelu
Paul Fahey je inženýr Intelu, který v roce 1999 dohlížel u Rambusu na vývoj RDRAM. Před soudem vypověděl, že technologie RDRAM měla vady, což na straně Intelu způsobilo komplikace a zpoždění, a že inženýři Rambusu byli „méně schopní a nepracovali tak usilovně.“ Fahey prý trávil přesčasové hodiny na telefonu s asijskými dodavateli ve snaze řešit problémy, které technologie RDRAM měla, zatímco zaměstnanci Rambusu šli domů. Občas byl prý poslední, kdo vývojové středisko Rambusu v pozdních večerních hodinách opouštěl.
William Swope v inkriminované době zastával u Intelu post manažera pro strategické plánování. Před soudem prohlásil, že Rambus trval na uzavření „gilotinové smlouvy“, která zavazovala Intel k propagaci RDRAM a v případě nesplnění některých podmínek by Rambus mohl zatrhnout prodej jakýchkoliv procesorů, které na technologii Rambusu závisely.
Swope se nezapomněl pochlubit, že po léta patřil v Intelu k největším zastáncům RDRAM z obchodního hlediska. Svůj názor ale změnil v březnu roku 1999. To tehdejšímu výkonnému viceprezidentovi Paulu Ottelinimu napsal, že po analýze technických a výrobních problémů, které RDRAM postihovaly, došel k závěru, že výlučná závislost na Rambusu není pro Intel schůdná. A když Rambus odmítl zmírnit ustanovení gilotinové smlouvy, Swope prý usoudil, že spojenectví ohrožuje celý průmyslový segment a je tudíž odsouzeno k zániku. „Mé doporučení panu Ottelinimu bylo, že nemůžeme spolupracovat se společností, která by nás mohla zničit,“ vypověděl.
Micron a Hynix nejsou žádní svatoušci
Analytik Michael Cohen z MDC Financial Research výrobce pamětí chválí za předvolání svědků z Intelu a odhaduje, že svědectví Faheyho, Swopea a dalších může žalobu výrazně podrýt. Rambus se ale ohání interní e-mailovou komunikací Intelu, Micronu a Hynixu. Z ní vyplývá například to, že výrobci pamětí záměrně krmili Intel přifouknutými počty vyrobených čipů RDRAM (prý až trojnásobky skutečného objemu výroby), že i v Intelu přemýšleli, jak RDRAM odstřelit, nebo že Micron žádal další výrobce DRAM, aby snížili ceny čipů DDR a pomohli tak jeho prosazení. Hynix se ostatně v roce 2005 doznal ke kartelové dohodě o cenách paměťových čipů, tyto praktiky mu tedy nejsou cizí.
Jak soudní spor dopadne, si netroufáme odhadovat. Je nadevše zřejmé, že Intel se chytil za hlavu a zřejmě i ve spolupráci s výrobci pamětí se snažil Rambus vyšachovat ze hry, což se mu nakonec podařilo. Spíše než zlé spiknutí to ale byla spolupráce v nouzi, z pudu sebezáchovy. Rambus se choval jako spratek, který na pískovišti ostatním kope do báboviček a tluče je po hlavě lopatičkou. A nyní se diví, že si s ním nikdo nechce hrát.
Zdroj: Bloomberg
