Jak jsem poslal Core 2 Duo do důchodu [blog]

Co mě přimělo k upgradu

Nadávat na Windows 10 je populární, stejně jako nadávat na Evropskou unii. Faktem ale je, že pokud nemáte žádné nekompatibilní hardware nebo software, nejnovější verze je objektivně lepší než Windows 8.1 (například ruší nenáviděnou nabídku Start přes celou obrazovku, podporuje DirectX 12 a obsahuje prohlížeč Edge). Upgrade zdarma ale bude možné využít jen do 29. července. Přesněji řečeno jen na počítačích, na nichž bude systém poprvé aktivován do 29. července. Pořídit novou sestavu před tímto datem tak znamená ušetřit za licenci na Windows 10. No a co si budeme povídat, Core 2 Duo už ve vypjatějších herních situacích nezakryje svůj věk.

Core 2 Duo E8500 Édition Spéciale původně sloužilo v redakci ExtraHardware

Samozřejmě mě hryzala i otázka, jak si s novým procesorem polepším výkonnostně. Konfrontaci s novější technikou mi poskytl služební ultrabook s úsporným Core i5-4310U. V zátěži tento čip běží na 2,6 GHz a nechtělo se věřit, že by mohl překonat sice zastaralé, ale na 3,8 GHz přetaktované Core 2 Duo. Nicméně, zběžný test pomocí aplikace pro nahrávání datového skladu, na jejímž vývoji se v práci podílím (a znám ji tedy skrz naskrz) ukázal, že Haswell je výkonnější zhruba o 30-40 %. Mít takový procesor na „desktopové“ frekvenci by nemuselo být vůbec zlé.

Zde rovnou předešlu, že žádné další benchmarky v tomto blogpostu nenajdete. Na to jsem až moc líný a na webu lze nějaká srovnání Core 2 proti novějším architekturám najít.

Nejnovější nemusí být nejvýhodnější

Bazarů jsem se nikdy neštítil, situace v oblasti použitých procesorů a desek je ale vyloženě tristní. Čtyřjádra generace Lynnfield včetně nejvýkonnějších Xeonů lze sehnat levně, všechny se dají taktovat, nejsou k nim ale desky a se sháněním pamětí ke starému řadiči bude anabáze. K Sandy Bridge a Ivy Bridge desky jsou, ale cena procesorů příliš neklesá.

Zajímavou volbou může být Haswell, neboť desky lze koupit ještě nové a zánovní procesory, zejména ty vyšších tříd, jsou výrazně levnější než Skylake na stejné frekvenci. Musíte mít ale trochu trpělivosti a štěstí, abyste ulovili dobrý kšeft. Já se rozhodl pro rychlost, pohodlí a jistotu nákupu z obchodu.

Dvě jádra stačí, když hyperthreading tlačí

Už když Mirek Jahoda v roce 2014 testoval Core i3-4330, vyšlo najevo, že řada her dokáže zaměstnat čtyři jádra, i když jsou to jádra virtuální. V extrémních případech, jakým je třeba Ashes of the Singularity, dává hyperthreading téměř polovinu výkonu navíc. Připlatit si za Core i3 vůči Pentiu se tedy rozhodně vyplatí. Nejlepší poměr cena/výkon z této řady má aktuálně Core i3-6100, který se prodává za ceny okolo 3200 Kč. Vyšší i3-6300 je za 100 MHz navíc neúměrně drahý, i5-6400 a i5-6500 mají sice čtyři fyzická jádra, ale nižší takty, takže v některých hrách si můžete i pohoršit. Z této řady mě tak zaujalo až Core i5-6600, které díky stropu turba na 3,9 GHz nabídne i dobrý jednovláknový výkon.

V multimediálních úlohách a syntetických testech je zřetelně vidět, že čtyřjádro proti dvoujádru s HT na podobné frekvenci přidá 40–50 % výkonu. Řada her dnes uvádí mezi minimálními nebo alespoň doporučenými požadavky čtyřjádrový procesor, lepší využití více vláken slibuje i DirectX 12. V již zmíněném Ashes of the Singularity je čtyřjádro o třetinu rychlejší. To je však spíše výjimka a může souviset s tím, že strategie tohoto typu je pro paralelní zpracování vhodná (vzpomínáte na Supreme Commander?).

Core i5 a i7 z rodiny Skylake

Obecně ve hrách rozdíly často smazává zvolená metodika měření, kdy je framerate omezeno výkonem grafické karty, a v hrách, které testoval HardwareCanucks s nízkými detaily, se čtyřjádra moc nevytáhla. Lze tedy obhájit pořízení Core i5-6600, které oproti i3-6100 stojí téměř dvojnásobek? Srovnáte-li cenu celé sestavy (tedy s deskou, pamětmi a případně chladičem), rozdíl může činit i méně než 40 %, takže chcete-li mít rezervu do budoucna, určitě o tom uvažujte. Naopak více než čtyři vlákna drtivá většina her neumí smysluplně využít, takže Core i7 se vyplatí pouze pro ty, kteří při hraní pořizují záznam nebo vysílají živé streamy. Nebo do pracovních stanic.

M.2: za rychlost se platí

Jelikož přetaktování levných procesorů je dávnou minulostí, výběr základní desky se zjednodušuje na srovnání nabízené konektivity a další výbavy. Nejlevnější desky pro Skylake nesou čipset H110 a za ceny začínající zhruba na 1400 Kč nabízejí základ, který bude stačit většině uživatelů. Největší lákadla dražších variant (H170 a Z170) jsou podle mě čtyři sloty DIMM (zvláštěpak máte-li moduly DDR3L ze starší sestavy) a slot M.2 se čtyřmi linkami PCIe 3.0. SSD tohoto typu aktuálně nabízejí sekvenční rychlost čtení okolo 1,7 GB/s, o řád nižší je oproti SATA i jejich odezva („seek“). Jenže úměrně tomu jsou i dražší. 128GB Samsung SM951 stojí přes 2700 Kč, 256GB varianta okolo čtyř a půl tisíc. Za desku s H170/Z170 si vůči H110 připlatíte 900-1000 Kč. Prakticky vás tedy 128GB NVMe SSD vyjde na 3700 Kč, 256GB na 5400 Kč, přičemž SSD pro SATA vás nestojí nic, protože už ho máte z dřívějška. HardwareSlave navíc tvrdí, že rozdíl při běžném používání nepoznáte.

Slot M.2 má teoretickou propustnost 4 GB/s

Šel jsem tedy na „low cost“ a vybral desku s čipsetem H110, konkrétně Asus H110M-K. Nabídky jednotlivých výrobců se od sebe v tomto segmentu liší naprosto minimálně, jen rozmístěním prvků na tištěném spoji a konektory na zadním panelu, takže je v podstatě jedno, kterou značku a model vyberete. Jen si pohlídejte podporovaný typ pamětí (některé desky berou DDR4, jiné DDR3L). H110 nabízí čtyři porty SATA 6 Gb/s, takže po zapojení SSD, dvou disků, optické mechaniky, šuplíku na disky a portu eSATA na čele skříně mi zbyly mínus dva. Portů USB je celkem deset, stejně jako u ICH8. Šest jich je na zadním panelu a z desky lze vyvést čtyři, jenže dva z toho jsou USB 3.0 a pin header je se starou záslepkou bez redukce nekompatibilní. Řešením je záslepka s USB 3.0 za sto padesát korun, ale je potřeba na to myslet včas.

Od desky za necelých 1500 Kč jsem vskutku nečekal mnoho, přesto mě příjemně překvapila schopnostmi regulace větráků. Nezávisle pro CPU_FAN a SYS_FAN lze přímo v grafickém „BIOSu“ nastavit vlastní křivku a deska pak řídí otáčky nezávisle na operačním systému. Nepochybně jsem právě „objevil Ameriku“. Oproti (devět let) staré desce, kde pro Windows byla utilita (která v desítkách přestala fungovat) a v Linuxu opruz s fancontrolem, je to pokrok.

Srovnávané varianty

Na závěr tedy ještě shrnu varianty, mezi nimiž jsem se rozhodoval a nakonec vybral tu nejlevnější. Procesor je buď Core i3-6100 nebo i5-6600 (non-K), operační paměť jsou vždy dva 8GB moduly DDR4 a chladič SilentiumPC Fera 3.

Průzkum už je to pár týdnů starý, takže ceny se mohly trochu pohnout a jak teď koukám na Heuréku, cena za základní desky s čipsety H170/Z170 je asi lehce podstřelená. Za ceny okolo 2500 Kč seženete nejlevnější modely od Asrocku nebo desky s podporou DDR3L, ty pro DDR4 bývají o pár stokorun dražší (u H110 takový rozdíl není). Výhoda DDR4 je vyšší maximální kapacita na modul (16 GB vs. 8 GB), cenově vyjdou paměti nastejno.

Varianty s Core i3 jsem pro změnu znevýhodnil výběrem stejného chladiče jako pro výkonnější čtyřjádro. Intelem dodávaný chladič má hodně lacinou konstrukci, ale Fera s 12mm větrákem je pro 14nm dvoujádro až zbytečně velká a výkonná, takže zde se dala ještě stovka nebo dvě ušetřit. Ale vem to čert.

Jak mi Core i3-6100 pomohlo ve hrách, vám zatím nepovím, neboť v sestavě zatím chybí odpovídající grafická karta. Vyhlížím Radeon RX 470, ale kdo ví, jak dlouho se načekám…