Jak jsme testovali
Nová architektura vyžadovala novou verzi ovladačů hardwaru, zpětně nekompatibilní s ovladači pro XP. Bohužel však spousta hardwaru vůbec s tehdy novým systémem nefungovala a nebylo dokonce možné sehnat patřičné ovladače. Některým výrobcům trvalo až rok, než ovladače pro Vistu vydali. Velkou měrou se to týkalo staršího hardwaru, který byl mezi uživateli ovšem značně rozšířen. Přechod na Windows Vista tak představoval leckde i potřebu vyměnit hardware. Málokdo se ale chtěl zbavit například tiskárny a investovat do nové, jen proto, aby mohl nainstalovat nový operační systém. Tím problémy zdaleka nekončily.
Na běžně rozšířeném hardwaru (tedy průměrném počítači té doby) běžely Visty znatelně pomaleji, než předchozí XP. Výhody nového systému proto úplně zastínily problémy a nedostatky. Těch byla celá řada, protože před vydáním prvního (a s klidným svědomím můžeme říci dokonce spíše druhého) Service Packu, byly Windows Vista nedostatečně doladěné a prověřené.
S příchodem nových Sedmiček však nastává radikální změna. Microsoft se poučil a vydání Windows 7 mnohem lépe připravil. Drtivá většina běžných uživatelů i odborníků Sedmičky chválí a dává jim do budoucna velkou naději nahradit dosluhující XP i Vistu. Rozhodli jsme se proto pro velký podrobný náročný test všech tří systémů ve 32bitové i 64bitové verzi. A věřte, nebyl to úkol jednoduchý.
Jak jsme testovali
Prověření operačního systému není žádná legrace. Po dlouhých úvahách a rozhovorech v redakci jsme sestavili pečlivou metodiku, abychom srovnali systém v reálných situacích a zároveň měli pro závěrečná tvrzení dostatek statistických čísel a zkušeností. Rozhodli jsme se proto na tři různé počítače postupně nainstalovat Windows XP, Vista i nové sedmičky, přičemž všechny tři systémy ve dvou verzích (32bitové a 64bitové). Pod každým z testovaných systémů jsme na všech třech počítačích spustili stejnou sadu testů. Museli jsme ale udělat jednu velkou výjimku, která však sama o sobě napovídá mnohé o morální zastaralosti nejstarší verze.
Existuje celá řada benchmarků, mezi úplně nejrozšířenější však patří legendární PCMark od společnosti Futuremark. Dlouhou dobu byl považován za standard PCMark05, který patří mezi aplikační testy. PCMark05 měří výkon různých typických úloh (jako například přehrávání videa, akceleraci 3D her, komprimace, kopírování souborů apod.). Výkon v jednotlivých oblastech pak vyjádří určitým počtem bodů. Souhrnně pak určí i výsledný počet bodů celkového výkonu, který se označuje PCMark.
Nevýhodou tohoto benchmarku je jeho zastaralost. Existuje pouze ve 32bitové verzi a například v oblasti 3D výkonu nedokáže simulovat prostředí dnešních náročných her s rozhraním DirectX 10. Je tedy vhodný pro porovnávání výsledků hodnot naměřených dříve na starších počítačích. Jako dokonalý současný aplikační benchmark se proto nabízí nová verze PCMark Vantage, která se pomalu stává aktuálním standardem testování. Je k dispozici i v 64bitové verzi a dokáže mnohem lépe ověřit výkon modernějšího hardwaru. Má však jednu zásadní nevýhodu. Tento benchmark není možné spustit pod Windows XP. Důvodem není nevůle autorů, ale technická zastaralost systém Windows XP. Největším problémem je rozhraní Direct X 10, který není možné pod Windows XP nainstalovat. PCMark05 jsme tedy vyzkoušeli pod všemi testovanými systémy, novější PCMark Vantage pak pod Windows Vista a novými Sedmičkami (ve 32bitové i 64bitové verzi podle systému).
Výkon
Skutečný výkon
Samotný PCMark ale ještě nemusí nutně vypovídat o výkonnosti (i když zrovna PCMark Vantage je opravdu skvěle navržený benchmark). Doplnili jsme proto oba PCMarky ještě dalšími testy. Protože nám šlo hlavně o reálný výkon ve skutečných aplikacích, zařadili jsme dvě typické úlohy náročné na výkon – konverze videa a komprimace. Pro konverzi videa jsme použili videosoubor o velikosti 700 MB (tedy celý film) uložený ve formátu MPEG-4 ASP (typický formát vytvářený pomocí kodeku DivX). Převáděli jsme jej do formátu H.264 aplikací DivX Encoder. Tento převod by sice neměl v reálu význam, protože obrazová kvalita se tímto převodem nezlepší, ale dokonale změří dekódování videa z formátu MPEG-4 ASP a ukládání do formátu MPEG-4 AVC (H.264). Ideálně se tak prověří výkon procesoru, pamětí a pevného disku.
Další typickou úlohou je komprimování. Zde jsme si vzali na pomoc WinRAR 3.92, který je dostupný ve 32bitové i 64bitové verzi. Vždy jsme nechali zkomprimovat stejnou sadu souborů o celkové velikosti 800 MB. Kromě těchto aplikačních testů jsme ještě samostatně měřili výkon pevného disku syntetickými benchmarky HD Tune a CrystalDiskMark, které patří v této oblasti mezi nejznámější.
Všechny naměřené hodnoty uvádíme ve velké srovnávací tabulce. Pro testování posloužily dva notebooky a jeden stolní počítač. Abychom prověřili možnosti jednotlivých verzí i pro budoucnost, zvolili jsme dvě silné hardwarové konfigurace s velmi moderním hardwarem a jednu starší konfiguraci se 32bitovým procesorem. Nejslabší kategorii zastoupil notebook IBM ThinkPad R60, další dva počítače patří mezi nejvýkonnější běžné stroje současnosti. Notebook Divergo C1 se čtyřjádrovým procesorem Intel Core i7 Q720 rozhodně nepatří mezi žádné ořezávátko, stejně tak multimediální stolní počítač HP Pavilion Elite HPE se čtyřjádrovým procesorem Core i7 860. Přesné konfigurace jsou uvedeny zvlášť.
[win7_index.png=Windows Vista a Windows 7 obsahují vlastní aplikaci pro měření výkonu počítače. Primárně je tento benchmark určen pro jednoduché srovnání výkonu různých počítačů. Bohužel je však Windows Vista Experience Index jiný než Windows 7 Experience Index. Vzájemně proto není možné tyto hodnoty porovnávat.]
Výkon není vše
Samotný výkon ovšem není vše. Operační systém se musí vypořádat s během mnoha různých aplikací a zvládnout komunikovat se spoustou různých zařízení. Testovali jsme proto připravenost pro práci s různým hardwarem, a to jak přímo součástmi testovacích počítačů, tak periferiemi. S každým operačním systémem jsme proto k testovacím počítačům zkoušeli připojovat různé tiskárny, externí disky, bezdrátové klávesnice a myši, skenery, externí TV tunery, USB rozbočovače, externí zvukové karty, fotoaparáty, videokamery (i přes rozhraní FireWire), čtečky paměťových karet apod. V redakci máme naštěstí vždy dostatek různých periferií, které můžeme testovat. Měli jsme tak možnost ověřit, jak pohodlnou nebo naopak složitou instalaci systém po připojení všech možných krabiček vyžaduje.
Naší pozornosti neunikly ani různé aplikace, které jsme vyzkoušeli nainstalovat a spustit. V dřívějších dobách často nastaly problémy buď se zcela novým systémem, pro který ještě nebyly dostupné všechny ovladače nebo 64bitovou verzí Windows XP a Vista. Ve většině případů je potřeba pod 64bitovým systémem instalovat ovladače 64bitové nebo alespoň pro tento systém připravené. Zaměřili jsme se proto na dostupnost ovladačů a schopnost systému nainstalovat ovladače při připojení k internetu automaticky nebo alespoň poloautomaticky. Již při instalaci systému jsme odhalili závažné nedostatky. Zde jsou tedy naše zjištění velkého testu.
Klíčové oblasti
1. Instalace Windows
Pro test bylo nutné nainstalovat šest různých verzí Windows na tři odlišné počítače (na nejslabší stroj pouze tři verze). Celkem jsme tedy provedli v rámci tohoto testu 15 instalací Windows. V případě Windows XP bylo třeba vždy doinstalovat Service Pack 3, v případě Windows Vista pak Service Pack 2. U všech systémů jsme vždy nechali provést všechny dostupné aktualizace. Kvůli objektivnosti testů jsme pak ještě před spouštěním benchmarků ručně nainstalovali nejnovější verzi příslušných ovladačů grafické karty.
Následně jsme pak vždy nainstalovali stejnou sadu benchmarků a provedli měření. Upřímně řečeno, tušili jsme, jak velké sousto jsme si tentokrát vzali. Ale plně jsme si neuvědomovali, kolik desítek hodin strávíme tímto pečlivým testováním. Měli jsme však možnost takto odhalit velké slabiny některých systémů již při instalaci. Jak už to tak bývá, čím starší systém, tím byla instalace delší a komplikovanější. Někdy dokonce více, než bychom čekali.
V případě dvou testovacích počítačů nebylo možné zprvu běžnou cestou Windows XP vůbec nainstalovat. Tento systém je totiž natolik technicky zastaralý, že instalační médium ani ve verzi SP2 nepodporuje disky s rozhraním SATA (přesněji řadiče disků). Řešení jsou dvě a ani jedno z nich není ideální. První možností je při instalaci dodat systému ručně ovladače pro konkrétní řadič. To má ovšem několik zádrhelů. Běžný uživatel vůbec netuší, jaký řadič disků v počítači má. Pokud si to zjistí, musí se mu ještě podařit nalézt na internetu ty správné ovladače. A věřte, i pro zkušeného to není hračka, někdy dokonce nemožné.
Dalším problémem je, že instalační aplikace podporuje ovladače pouze přes disketovou mechaniku, kterou dnes současné počítače dávno nemají. V našem případě tedy bylo toto řešení nemožné. Druhou možností je nastavit v BIOSu počítače režim disku na emulaci IDE. Ne každý BIOS ale toto podporuje. Například v případě většiny notebooků se ocitnete ve slepé uličce a Windows XP prostě nenainstalujete. Jediným řešením jsou pak nelegální upravené verze Windows se speciálními ovladači a ani tyto všemožné verze potulující se po internetu nemusí fungovat.
2. Ovladače a podpora hardwaru
Nejen výkonem živ je počítač. Vysoký výkon by byl k ničemu bez správné a pohodlné funkčnosti. Naše testy potvrdily předpoklad: čím modernější operační systém, tím lepší podpora hardwaru a ovladačů. Rozdíly mezi podporou různých hardwarových zařízení a bohužel i přímo komponent počítače jsou mezi nejstaršími Windows XP následovány Vistou a Windows 7 propastné. Verze XP má nevýhodu, protože díky značnému stáří nemůže obsahovat podporu pro nový hardware přímo ve své instalaci. Po instalaci na běžný počítač (klidně i starší, třeba dva roky) nejsou nainstalovány ovladače pro spoustu hardwarových zařízení.
Kromě podpory pro grafické karty, bez kterých není možné ani nastavit vyšší rozlišení obrazovky zde často chybí ovladače pro síťové rozhraní (jak Ethernet tak bezdrátové Wi-Fi). Kvůli tomu není možné se ani dostat na internet a ovladače vyhledat. Když už ovladač pro síťové rozhraní nainstalujete, systém vám hledání ovladačů vůbec neulehčí. Windows XP totiž neobsahují možnost aktualizovat ovladače přes Windows Update (až na výjimky).
Windows Vista šla v tomto směru dále. Po čisté instalaci se ale i tak projeví její morální zastaralost, protože i zde pochopitelně chybí ovladače pro modernější hardware současných počítačů. Je na tom ale o něco lépe než starší XP. Bohužel i zde často není možné dostat se na internet, protože chybí ovladače pro síťové rozhraní. Není to ale pravidlem, protože databáze ovladačů je přeci jen podstatně mladší. Za tyto nevýhody není možné systém tak úplně vinit. Za nemožnost automatické instalace přes update však ano. Windows Vista však udělaly v tomto směru ve vývoji operačních systémů Microsoftu velký pokrok. Jakmile se dostanete na internet, můžete některé ovladače nainstalovat přes automatické aktualizace. Bohužel zde není tato technologie dotažená do důsledků a u spousty zařízení nepochodíte. Někdy je navíc potřeba systém vyzvat ručně, aby se pokusil ovladače aktualizovat a prohledat internet (přesněji Windows Update).
Skutečným králem této disciplíny jsou Windows 7, které všechny zasvěcené v tomto směru po uvedení ostré finální verze překvapily. To, že obsahují již v této verzi (tedy před jakýmkoli Service Packem) rozsáhlou databázi ovladačů s podporou snad veškerého hardware není vůbec samozřejmostí a musíme za to udělit Sedmičkám body. Například Windows Vista právě s tímto při svém uvedení dlouhou dobu bojovala. A nešlo jen o to, že nebyly ovladače přímo součástí instalačního DVD. Dokonce neexistovalo spousta ovladačů od různých výrobců vůbec! Windows 7 Microsoft připravil velmi pečlivě pevnou půdu pod nohama a ve spolupráci s výrobci hardware se povedlo zajistit existenci ovladačů pro širokou škálu zařízení. Výhodou je také fakt, že pokud pro nějaký velmi specifický hardware aktuálně ovladač neexistuje (a není jich naštěstí mnoho) mohou být použity i ovladače určené pro Windows Vista (přestože Windows 7 nativně používají vlastní odlišný systém ovladačů).
Další obrovskou výhodou je až překvapivě dobře fungující Windows Update, který dokáže zázraky. Plně automatická aktualizace ovladačů pro obrovské množství periferií i komponent musíme pochválit. V praxi to většinou vypadá tak, že ihned po instalaci systému funguje vše, a pokud ne, přes Windows Update se automaticky nainstalují potřebné ovladače samy. Včetně automatické instalace ovladačů pro grafickou kartu, které jsou pro zahájení práce se systémem klíčové. Stejně dobře si ale nové Sedmičky poradí s automatickou, a nutno dodat většinou rychlou, instalací ovladačů a softwaru po připojení tiskárny, skeneru, fotoaparátu nebo jiného zařízení. Což se bohužel nedá říci nejen o nejstarších XP, které mají v tomto směru s většinou zařízení obrovské problémy a samy nenainstalují v podstatě nic, ale i o krok modernější Visty.
3. Výkon na maximum
Často se spekuluje o tom, který operační systém je nejrychlejší. A často se s těmito úvahami také nesprávně manipuluje v duchu myšlenky: nejrychlejší rovná se automaticky nejlepší. Ano z mnoha důvodů toto tvrzení určitě platí. V případě operačního systému se ale do rychlosti musí započítat i efektivita a rychlost práce s tímto systémem. Abych nemluvil naprázdno, dám velmi konkrétní příklad. K čemu vám bude papírově nejrychlejší systém, který dokáže například ve hře zobrazit o 5 snímků za sekundu více, když budete muset po připojení fotoaparátu brouzdat půl hodiny internetem, abyste zprovoznili připojený fotoaparát a další hodinu hledali správné ovladače pro tiskárnu, abyste mohli vytisknout fotku. Pojďme ale ke srovnávání hrubého změřeného výkonu, který nás určitě všechny velmi zajímá.
Velmi podrobnou tabulku s naměřenými hodnotami jsme pro vás pečlivě připravili a můžete si díky ní sami udělat obrázek. Velmi souhrnně řečeno můžeme definitivně říci, že nejpomalejší z testovaných systémů je Windows Vista, a to zejména ve 32bitové verzi. Kupodivu ale i ve verzi 64bitové. Vezmeme-li si na pomoc výsedky testu PCMark05, který lze spustit pod všemi testovanými systémy, vychází Vista jako jednoznačně nejhorší. Windows XP a Windows 7 se pak přetahují o výkon v závislosti na hardwarové konfiguraci. To je ovšem kupříkladu u nejsilnější testovací sestavy způsobeno velkým rozdílem v grafickém výkonu. Ten ale bohužel z dnešního pohledu už není relevantní. PCMark05 totiž neumožňuje změřit 3D akceleraci využívající některé nové technologie a akceleraci přes DirectX 10 (který Windows XP už ani neporpodují). Díky novějšímu PCMarku Vantage pak můžeme říci, že Windows 7 jsou na tom velmi dobře, zvláště pak v 64bitové verzi, kde excelují.
Zajímavé je porovnání dalších aplikačních testů (komprimace a konverze videa) a syntetických testů pevného disku. V těchto testech vychází jako těsný vítěz nejstarší Windows XP. Z velké části to může být způsobeno tím, že se nejedná o tak robustní systém s malými systémovými nároky. Většina testů ale vykazuje tak malé rozdíly (v praxi nepostřehnutelné), že můžeme hovořit o rozdílu ve výkonu v rámci procent, nikoli desítek procent. Jak bylo řečeno, závěr z výkonnostních testů si můžete udělat sami, dovolím si ale osobní shrnutí. Windows XP sice vykazuje v některých testech jednoznačně nejvyšší výkon (například v některých 3D testech a diskových operacích), nepodporuje ale například DirectX 10. Výkonnostní odchylky mezi Windows XP a 7 jsou při propočítání tak malé, že v praxi představují uživatelem zcela nepozorovatelný rozdíl. Modernější aplikace pak poběží na Windows 7 rychleji, což dokládá test PC Mark Vantage. Ten je sestaven opravdu velmi pečlivě a patří k průmyslovému standardu testování počítačů.
Co je ale velmi důležité, Windows 7 jsou připraveny nejen na nejvýkonnější hardware, ale velmi dobře se cítí i na starším stroji. Čím slabší sestava, tím je rozdíl ve výkonu pochopitelně menší (což dokládají i testy našeho nejslabšího testovacího počítače). Což byl v době uvedení Windows Vista obrovský problém. Tehdy nejnovější operační systém nedokázal svižně běžet na starším hardwaru. Prohlédneme-li si tedy testy důkladně, výkonnostním vítězem jsou Windows 7, nejstarší Windows XP ale drží překvapivě krok a v něčem nové Sedmičky dokonce překonávají.
4. Stabilita a efektivita
Kromě měřitelných veličin je třeba brát při porovnávání operačních systémů v potaz také chování v provozu. Jednou z věcí, kterou není třeba měřit, je rychlost vyhledávání souborů a dokumentů. Tady jsou Windows XP naprostým propadákem, protože neobsahují funkci pro indexování souborů. Budete-li si chtít vyhledat dokument obsahující v názvu určité slovo, může to v případě Windows XP trvat i několik hodin. V případě Windows Vista a 7 půjde řádově o vteřiny.
Dalším faktorem je údržba systému. Windows XP nedokážou udržovat aktuální ovladače hardwaru a velmi brzy skončí jejich podpora ze strany Microsoftu. Z praxe také víme, že mají XP nepěknou vlastnost postupného zpomalování a znečisťování systému. Z praxe mohu potvrdit (a není to jen můj názor), že Windows 7 jsou oproti dvěma předchozím verzím v tomto ohledu podstatně méně náročná na údržbu. Pracuji s různými verzemi Windows kvůli testování počítačů, hardwaru a softwaru denně řadu let. A ačkoli vám nemohu nabídnout stejně exaktní výpočty jako v případě výkonnostních testů, Windows 7 jsou požehnáním. Díky velmi dobré podpoře ovladačů různého hardwaru a jejich automatického updatu je systém podstatně stabilnější a méně se používáním zpomaluje. A to jsou přitom Sedmičky na světě oproti svým předchůdcům velmi krátce a i přes své vlastnosti budou ještě dále vylaďovány a opravovány.
Obrovskou výhodou jsou pak některé funkce, které umožňují pracovat s počítačem rychleji a efektivněji (například pohodlné připojování k bezdrátovým sítím Wi-Fi, automatické zarovnání okna přes polovinu obrazovky, ergonomičtější hlavní panel a propracovanější nabídka Start, indexované vyhledávání a další).
Když už jsme u toho vyhledávání: oproti Vistám jsou do indexu zařazeny odkazy na různé funkce, které se ve skutečnosti jmenují jinak. Pokud tedy zadáte do vyhledávacího políčka kupříkladu výraz „průhlednost“, najde se vám odkaz pro nastavování zobrazení, tedy průhlednosti, přestože se tak přímo nejmenuje. Přes vyhledávání tak najdete snadněji všechny funkce Windows, i když přesně nevíte, která nastavení a kde máte hledat.
Jednoznačným vítězem testu jsou Windows 7 v 64bitové verzi. Nabízí vynikající výkon, řadu užitečných funkcí, automaticky udržují ovladače a nezaleknou se většiny připojených zařízení – většinu z nich dokonce nainstalují samy. Porovnání jednotlivých testovaných kategorií najdete v samostatné tabulce. Jedno z vysvětlení, proč jsou nové Sedmičky tak dobré najdete také v rámečku Jádro systému. Používáte-li Windows XP nebo Vista, přechod na nové Sedmičky vám můžeme s klidným svědomím jen doporučit. Pořídíte-li si nový počítač, dostanete je již automaticky.
Srovnávací tabulka
Testovací sestavy
Konfigurace 1 – desktop HP Pavilion Elite HPE
- Procesor: Intel Core i7 860
- Operační paměť: 8 GB (4× 2 GB) DDR3
- Grafická karta: Nvidia GeForce GTX 260 (896 MB)
- Pevný disk: 1,5 TB
Konfigurace 2 – notebook Divergo C1
- Procesor: Intel Core i7-750QM
- Operační paměť: 4 GB (2× 2 GB) DDR3
- Grafická karta: ATI HD5650 (1 GB)
- Pevný disk: 500 GB
Konfigurace 3 – notebook IBM ThinkPad R60
- Procesor: Intel Core Duo T2400
- Operační paměť: 1,5 GB (1 GB + 512 MB) DDR
- Grafická karta: ATI Mobility Radeon X1400
- Pevný disk: 80 GB
Něco navíc. 32bit nebo 64bit?
Jádro systému
Informace o změnách v samotném jádru (kernelu) Windows si Microsoft velmi dobře střeží a na povrch se dostanou spíše jen obecné pravdy či polopravdy. Některé skutečnosti ale přeci jen vypátrat lze. Všechny tři testované systémy používají jádro vycházející z technologie NT (tedy původních Windows NT). Dřívější Windows 95, 98 a ME měly jádro zcela odlišné. Z označení jádra lze vystopovat míru změn, i když konkrétně v případě Windows 7 to není tak jednoznačné. Windows XP přišly s jádrem označeným 5.1, protože šlo o pozměněné jádro 5.0 zakomponované do Windows 2000. Kromě Windows XP využívá jádro označované 5.1 i Windows Server 2003.
Windows Vista přichází se značně změněným jádrem oproti původní verzi a nese proto nové označení 6.0. Stejné jádro je vlastí i systému Windows Server 2008. Jedna z hlavních změn tohoto jádra je snaha přejít na podstatně menší jádro systému více oddělené od dalších vrstev, například ovladačů hardwaru. Takové jádro je označováno MinWin (tedy minimální jádro Windows).
Nejnovější Windows 7 nepřišly s zcela novým jádrem, které by se označovalo 7 (jak se původně předpokládalo), ale s jádrem 6.1. Z toho vyplývá, že jádro Windows 7 vychází značnou měrou s Windows Vista. Mnohem důsledněji však bylo jádro Sedmiček osekáno a odděleno od ostatních vrstev systému. Díky tomu je možné nainstalovat například nový ovladač grafické karty bez restartu počítače, což platí o ovladačích obecně. Další výhodou je, že pokud dojde k problému s některým hardwarovým zařízením, systém může ovladač zařízení dočasně vypnout a spustit znovu. Při problémech s hardwarem tak nedojde k pádu celého operačního systému a neobjeví se nechvalně známá obrazovka modré smrti (tedy až na výjimky pochopitelně). Systém s menším jádrem proto běží podstatně stabilněji. Třetí obrovskou výhodou je možnost načítat ovladače oddělené od jádra paralelně s nabíháním systému. Start Windows je tak podstatně rychlejší, a to i v případě, že se se startem systému spouští i další aplikace.
Podle dostupných zdrojů je jádro Windows 7 podstatně změněno (zejména co se týče filozofie minimálního samostatně běžícího jádra) oproti předchůdci Windows Vista. A to přes označení 6.1 a nikoli 7. Další významnou výhodou minimalistického jádra je pak možnost lepšího rozdělení běžících procesů do více vláken, tedy mezi více jader procesoru (případně mezi více procesorů). Nové jádro a pozměněná vrstva ovladačů pak také dovoluje samostatné jádro lépe testovat a odladit a souběžně odděleně připravit a odladit ovladače pro různý hardware, které již nejsou součástí jádra. Podstatnou výhodou minimalistického jádra Windows 7 je také fakt, že i přes veškeré přidané funkce systému nemá jádro velké hardwarové požadavky.
32 bitů versus 64 bitů?
Již v roce 2003 představila společnost AMD 64bitový proceosr Athlon 64, který byl určen do běžných počítačů pro koncové zákazníky. Intel měl v té době 64bitové procesory Itanium určené pouze pro pracovní stanice a servery. O rok později ale sám také přispěchal na trh s 64bitovými variantami procesorů Pentium 4 a Xeon. V dnešní době již většina současných procesorů (jako například Intel Core 2 Duo nebo AMD Athlon II X2) podporuje 64bitovou architekturu. Nástup 64bitových operačních systémů tedy již sedm let nebrzdí hardware, ale software.
V roce 2005 sice Microsoft uvedl na trhu Windows XP Professional X64 edition s podporou procesorů AMD i Intelu, obrovský úspěch se ale u běžných uživatelů nekonal. Problém je i dnes, pět let poté, se 64bitovými aplikacemi, kterých je stále bohužel jako šafránu. Pro vývojáře totiž znamená přechod na 64 bitů v podstatě začít od začátku. Tedy pokud má mít tento přechod smysl. Naštěstí se ale objevují vlaštovky, které by to měly změnit.
Mezi úplně běžné aplikace, které můžete již dnes efektně využívat, patří například WinRAR 64bit a Adobe Photoshop CS4. Kupříkladu kancelářský balík Microsoft Office se ale své 64bitové verze dočká poprvé až s příchodem MS Office 2010. Některé aplikace, které by z přechodu na 64 bitů vytěžily nejvíce (jako například hry, CAD, editace videa, konverze hudebních souborů apod.) však často existují pouze ve 32bitové verzi. I tak má ale 64bitový systém některé výhody. Tou největší je možnost adresovat paměť nad 4 GB.
Pokud na počítač s 8 GB operační paměti RAM nainstalujete jakýkoli 32bitový systém, bude umět využívat pouze 4 GB (v praxi z technických důvodů ještě méně, okolo 3,4 GB maximálně). Jak ukázaly testy, problémy se 64bitovými verzemi Windows jsou minulostí. Drtivá většina ovladačů je dostupná i pro tyto verze systému, stejně tak problémy se zpětnou kompatibilitou 32bitových aplikací téměř vymizely. Důkazem bezproblémového a naopak přínosného provozování 64bitové verze Windows 7 může být i fakt, že tato verze je instalována výrobci automaticky na většinu nových počítačů, zvláště pak v případě strojů s operační pamětí nad 3 GB. Samotný nárůst výkonu díky 64 bitům se sice již někde projevuje, stále ale ještě aplikace nedokážou naplno tuto výhodu využít. Na druhou stranu nárůst výkonu prokázaly například testy komprimace aplikací WinRAR i samotný benchmark PCMark Vantage. S masivním nasazováním 64bitových Windows 7 se, doufejme, blýská na lepší časy a 64bitových aplikací přibude.
Bohužel souvisí nárůst výkonu i se zkušenostmi vývojářů, kteří stále v mnoha případech nedokázali potenciál plně využít. Teoreticky by měl totiž nárůst výkonu (a syntetické i aplikační testy to dokazují) růst až ke třiceti procentům na stejném hardwaru. Jak jsme se ale přesvědčili na testu konverze videa, kodeky stále neumí zpracovávat kódování videa 64bitově a výsledky jsou proto pro 32bitový i 64bitový systém víceméně shodné). Pokud ale budete instalovat Windows na počítač s 64bitovým procesorem, sáhněte bez obav k 64bitové variantě. Zvláště v případě Windows 7 byste se neměli setkat s problémy, spíše výhodami a možností využívat teoreticky až 128 GB operační paměti.
