Dne 26. 1. 2012 podepsalo v Tokiu 22 zemí Evropské unie včetně České republiky smlouvu o mezinárodní spolupráci při vynucování duševního vlastnictví. Krátce poté, co tato zpráva prosákla na veřejnost, se na internetu i v ne-digitálním světě spustila série protestních bouří, jejíž mediální ohlas prakticky nemá obdoby.
Webové stránky vládních institucí, korporací i samotných vlád padaly jako zralé hrušky. Do akce se navíc mohl (a stále může) zapojit opravdu každý – stačí se (na vlastní riziko) řídit jedním z návodů, kterých se všude po síti potulují spousty.
Celá akce až příliš nápadně připomíná různá protestní hnutí, se kterými se v posledních letech po celém světě roztrhl pytel. Jednou protestují studenti, podruhé odboráři, na Occupy Wall Street si například můžete zanadávat na „krachující kapitalismus“. Kdekdo se dnes shodne na tom, že protestovat je takříkajíc v kurzu („piráti jsou sexy, vlády a korporace nejsou sexy“, jak říká komentátor Jan Lipold z Aktuálně.cz) a připojit se k protestu na internetu je tak snadné – stačí jen pár kliknutí.
Ať už jste se stali v posledních dnech jedním z Anonymous, nebo ne; ať už vás k tomu motivovaly vnitřní morální pohnutky nebo třeba pocit, že se můžete na chvíli stát opravdovým „hackerem“, padající weby a nekonečné debaty ve všech možných evropských i světových jazycích měly přinejmenším jeden pozitivní efekt – zahájily dialog na téma, které může docela zásadním způsobem změnit charakter internetu v takové podobě, v jaké jsme byli doposud zvyklí jej používat.
ACTA X: blízké setkání třetího druhu nás teprve čeká
Ve víru nejrůznějších, často velice svérázných proklamací, které se čerstvě podepsané zahraniční smlouvy nějak dotýkají, je stále obtížnější se vyznat. Ukázkovým příkladem pro zmatení diváka-laika je třeba i rozhovor, v němž se předseda pirátské strany Ivan Bartoš a vedoucí oddělení mezinárodního práva Alex Ivančo nemohou dohodnout v zásadě ani na tom, které pasáže jsou nebo nejsou v dohodě ACTA obsaženy (viz Události, komentáře ze dne 27. 1.).
" width="560" height="315" frameborder="0">
V jedné diskusi je OSA vykreslena, kterak trojzubcem v podobě nových drakonických zákonů vítězně proklíná bezbranné uživatele internetu, mrskaje přitom čertovským ocasem. Den na to se zástupce Ochraného svazu autorského stává „bojovníkem s větrnými mlýny“, když čelí faktu, že CD jsou zkrátka a jednoduše zastaralý formát a s nějakým tím nelegálním sdílením se „holt budeme muset smířit“.
Česká veřejnost se o podpisu ČR v Tokiu dozvěděla až jakoby náhodou
Je pravdou, že jednání o dohodě probíhala za zavřenými dveřmi a fakt, že česká veřejnost se o samotném podpisu ČR v Tokiu dozvěděla až jakoby náhodou z webu japonského ministerstva zahraničí, můžeme považovat za celkem pádný důvod k obezřetnosti.
Jakkoliv se naše Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR brání jakýmkoliv poplašným zprávám o zavedení hraničních kontrol a vůbec veškerým restriktivním opatřením týkajícím se digitálního vlastnictví, vzhledem k vývoji v Evropě v posledních letech a v USA v posledních měsících se žádné „geekovské“ obezřetnosti nelze divit.
Tzv. zákon HADOPI prosazený ve Francii např. v původním znění obsahoval poněkud kontroverzní reguli zavádějící „presumpci viny“, díky níž by mohl být uživatel od internetu odstřižen už při podezření z porušování autorského práva.
Četné propírání podezřelých bodů zákona nakonec vedlo k tomu, že byl v říjnu 2009 prosazen „pouze“ v měkčí podobě, která uživatele odstřihne až po trojím upozornění (tzv. zákon „třikrát a dost“, průběžné výsledky viz např. zde). Na věc je tedy třeba upozornit – obzvlášť, když to příslušní veřejní činitelé neudělají za vás.
Když systém zkamení, pomůže bourací kladivo
Při pohledu na hašteřící se piráty a ochránce autorských práv v čele s OSA a nahrávacími společnostmi se nelze ubránit dojmu, že souboje o interpretace a nové podoby digitálních zákonů mají základ v ideologické rovině toho, co to ten internet vlastně je a k čemu nám bude v budoucnu ještě dobrý.
Pokud je komunikace na světové síti sítí považována za rozšíření společenského prostoru, který může (tedy v ideálním případě by tomu tak mělo být) každý využívat – digitalizace a online dostupnost mnoha veřejných služeb je toho důkazem – měla by pro tento prostor být rozšířena i stávající občanská práva. To mimo jiné znamená, že by žádnému občanovi neměl v cestě k užívání internetu stát nedostatek vzdělání nebo hmotných prostředků.
„IT pozitivně“ naladěná veřejnost často hovoří o tzv. „informační společnosti“, pro kterou je pohyb na síti stejnou samozřejmostí, jako třeba pohyb v infrastruktuře městské zástavby. Podobně jako nespokojení obyvatelé města vyjdou do ulic s transparenty, nespokojení uživatelé internetu mohou např. demonstrativně shazovat webové stránky (které shodou okolností patří italské, slovenské, polské nebo české vládě).
Můžeme si být celkem jisti, že „obyvatelé“ internetu ještě vyjdou do ulic.
Právě zde dost možná narážíme na zásadní rozpor v pojetí obou stran. Tvrdé zákroky přicházející od ochránců autorských práv totiž kopírují podobný model jakoby zasahovaly proti skladu, v němž se načerno vypalují cédéčka.
Zrovna v případě Megauploadu jde o takříkajíc „velké zvíře“ a ve hře je tedy celá řada dalších faktorů, jejichž rozplétání se zde raději vyhneme. Hovoříme ale taky o běžných uživatelích, jejichž jediným pirátským záměrem je shlédnout např. artový snímek, který u nás není běžně k dostání, a internet, ať už chceme, nebo ne, jim ho jednoduše poskytne na pár kliknutí.
Povaha takového činu je pak podle ochránců autorských práv obdobná, jako je povaha krádeže DVD s tímto filmem v kamenném obchodě. Podle předsedy Pirátů Ivana Bartoše mohou naopak nahrávací společnosti „jít za člověkem a zničit mu život kvůli tomu, že mu na disku leží několik set nějakých písní“.
Je tedy internet jen technologickou extenzí – rozšířením, které otevírá další digitální cesty podobně, jako příchod audiokazet nebo kompaktních disků, nebo se jedná o svébytný fenomén, s nímž je třeba se naučit „žít“ podobně, jako se lidé učili žít v moderních městech na konci 19. století? To bude pravděpodobně předmětem celé řady dalších sporů a můžeme si být celkem jisti, že „obyvatelé“ internetu ještě vyjdou do ulic.
Internet jako všeobecné občanské právo
Společně s bojem o prosazování nové legislativy se rozpoutala i celá řada diskusí, které řeší internet v jeho fundamentální podobě a otevírají spektrum otázek spíše na filozofické úrovni. Dobře rezonující hesla jako „svoboda slova“ a „právo na informace“ jsou v souvislosti s jakýmikoliv zásahy do internetové architektury ke slyšení více než často.
Nezřídka je počítačová síť sítí přirovnávána i např. k elektrickému připojení a teplé vodě – jeho odstřihnutí by tak podle skoro čtyř z pěti uživatelů internetu znamenalo porušení základního lidského práva (viz např. průzkum z roku 2010).
Poněkud horší je to ale s interpretací okřídleného tvrzení, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Na výklad tohoto hesla mají totiž mnozí zainteresovaní velice rozdílné názory a na řadu se tak dostávají kroky, které mohou pomyslnými ručičkami na vahách starého dobrého internetu pomíchat velice radikálně. Čeká nás všudypřítomná cenzura a pronásledování nebo nečekané hackerské výpady a ničím nespoutaný digitální chaos? Pravda je snad někde uprostřed.
