V každém městě otravuje nějaká ta řeka, ale můžete použít jen několik tunelů. Linky metra se nemohou příliš křížit, a tak přemýšlíte: „Když zruším červenou linku támhle těm důchodcům, bude jim moc vadit, že pojedou přes celé město oklikou?“.
Bude. Navíc se zdá, že nikdo jiný metrem ani nejezdí. „Jak krásné to asi musí být na povrchu mezi kolonami aut“ řeknete si a natáhnete poslední trasu mezi nejvytíženější body. Zelená je Áčko, žlutá Béčko, červená Céčko a modrá Déčko. Nebo Vltava? Po delší jízdě v metru prý každému hrábne.
Některé stanice jsou již přelidněné a ani počet přepravených pasažérů, tedy takové skóre hry, vás příliš neuklidňuje. Naštěstí jsou cestující jen malé čtverečky na mapě, nevidíte jejich výrazy, neslyšíte jejich nářek, dneska prostě půjdou pěšky. A vy možná brzy zkrachujete, protože na povrch nemáte jak vylézt a vaším jediným společníkem je podzemí.
Chce to velkou, ba matrixovou představivost, abyste na bílé mapě viděli skutečné město a dokázali se vcítit do potřeb jeho oveček, které prostě pořád někam musí. Vlaky naštěstí jezdí automaticky, řidiči nestávkují, to jen ti cestující. Chtělo by to tlačítko pro poslání revizora. Udržovat metro v chodu je tak trochu za trest.
