Doba, kdy na uchlazení PC stačilo pouze několik malých pasivů, případně jeden malý ventilátor jsou momentálně pryč. Sice se pomalu blýská na lepší časy, ale nepředbíhejme. Obvyklý, i ne moc výkonný počítač, se bez promyšlenějšího systému chlazení neobejde. O to mě vždy více děsí mé návštevy kamarádů a známých, kde se v jakési nepříliš kvalitní skříni dusí relativně silné komponenty. Jediným ventilátorem bývá často pouze ventilátor ve zdroji, zanešený hromadou prachu. Teploty takového systému nejsou zcela jistě ideální, minimálně životnost komponent je razantně snížena.
Chlazení v podání Thermalrightu (zdroj: HardwareLogic)
Přitom náklady na nápravu nejsou nijak závratné. Samozřejmě nejlepší je na toto myslet už při koupi a výběr tomu trochu podřídit. Nebudu se zde zabývat vodním chlazením, to snad příště, jeho problematika totiž zabere mnoho místa.
Antec P-182SE (zdroj: Antec)
Pojďme si nejprve probrat věc nejdůležitější, skříň. Na trhu je spousta modelů od mnoha výrobců. Ovšem opravdu kvalitních už tolik není. Základem je položit si otázku, jak velkou skříň vlastně potřebuji, případně jestli standartní tower, nebo radši desktop. Obecně uznávaným minimem pro chlazení je jedna pozice pro 120mm ventilátor vpředu a jedna pozice pro ventilátor stejného rozměru vzadu na odvod teplého vzduchu ve skříni.
Pokud ovšem už nějakou skříň máte a toto nesplňuje, není důvod k zoufalosti, vše jde nějak vyřešit, avšak nepříjemnou vlastností levnějších skříní je tvar mřížky ventilátoru, který rozhoduje průtoku vzduchu a aerodynamickém hluku větráku. Starší skříně jsou v tomto ohledu špatné, jelikož minimální perforace omezuje průtok chladícího média na zlomek původního. Řešením je zásah do skříně, vyřezání, nebo alespoň vyštípání stávající a náhrada za jinou, která nebude vzduchu klást zbytečný odpor, nebo ideálně žádnou. V tomto případě 80mm ventilátory postačí, ale za cenu zvýšené hladiny vzduchu. V případě vyfukovacího ventilátoru (outtake fan) je vše vyřešeno, ale ventilátor pro nasávání (intake fan) může mít před sebou další překážku – čelo skříně.
Tak takhle by mřížka opravdu neměla vypadat.
Řešení je opět nasnadě, vyvrtání několika otvorů znatelně pomůže. Naštěstí se tento problém moc nevyskytuje a i starší skříně mají alespoň minimální otvory pro přístup vzduchu. Vraťme se ale k výběru nové skříně. Pokud nechcete do nového case zasahovat, je třeba také vybrat takovou, co má mřížky ventilátorů co nejméně restriktivní. Ideálním tvarem bývá tzv. „honeycomb“ neboli tvar včelí plástve, odsazený několik mm od ventilátoru, což omezí turbulentní proudění a tím i hluk na minimum. Otvory bývají i na bočnici skříně, jejich využitelnost ovšem kontroverzní. Na jednu stranu mohou pomoci, v jiném případě zase uškodí, problematiku rozevedu dále, nicméně ohledně mřížky těchto otvorů platí to samé.
Ukázka nevhodné skříně pro tiché PC, jednoduše je až příliš perforovaná (Cooler Master CM690)
Jistě to není jediný aspekt, podle čeho skříň vybírat. Pokud toužíte po opravdu tichém PC, investice do skříně se silnými plechy (1mm SECC ocel a více) a pevnou kostrou se určitě vyplatí. Neméně důležitý je i systém uchycení pevných disků, ideálně by to mělo vypadat tak, aby intake fan tlačil vzduch přes klec s HDD.
Zde přichází otázka, zda je lepší klasická montáž pomocí šroubků, či jak je dnes v módě, instalace pomocí různých bezšroubkových systémů. Osobně se k tomu stavím tak, že ideální jsou skříně, které nabízejí obojí, protože v případě rychloupínání se často jedná o plastové mechanismy, které teplo přenášejí opravdu minimálně, na druhou stranu, v případě potřeby není problém zařízení bleskově vyndat. Pokud nemáte žádné speciální požadavky, bude stačit pohlídat si tyto vlastnosti skříně.
Přesně takhle vypadá ideální uchycení pevných disků (Antec Solo) (zdroj: silentPCreview)
Se skříní přímo souvisí zdroj. Dnes již prakticky nepoužívaný systém s 80mm ventilátorem bych sice neviděl jako překážku, věřte ale, že se zdrojem se 120mm ventilátorem docílíte mnohem lepšího efektu. To, jaký konkrétně zdroj vybrat, zde rozebírat nebudu, od toho by byl jiný článek. Nicméně vlastnosti by pro naše účely měly být tyto – opět nerestriktivní mřížka, regulace otáček podle teploty, případně kabely ve flexu a v nejlepším případě odpojitelné kabely, pro správný tok vzduchu.
Pro vás, kteří máte starší zdroje, které jsou neúnosně hlučné, je řešením výměna ventilátoru. Zde ovšem pozor! Pokud nemáte dostatečné znalosti o základech elektroniky, zdroj raději vůbec nerozebírete. Osobně mohu doporučit značky Seasonic, Enermax a některé zdroje Corsair.
Seasonic M12 – skvělá účinnost, kvalita a modulární kabely. (zdroj: Seasonic)
Pojďme se přesunout k chladičům jednotlivých komponent. Začneme obecněji. Koukneme se do fyzikálních tabulek a zjistíme tepelné vlastnosti několika materiálů, hlavně mědi a hliníku. Zjistíme, že Al má tepelnou vodivost 237 W•m-1•K-1 a Cu 386 W•m-1•K-1 , z čehož vychází, že měď se hodí mnohem lépe pro vedení tepla.
Typický chladič z dob Athlonu XP a Pentia 4. (zdroj: Dansdata)
Toto platilo ještě před několika lety. Dnes se pro odvod tepla používají heat-pipes, technologie ze čtyřicátých let minulého století. Jejich princip je prostý. Měděná trubička s vnitřní porézní strukturou, uzavřená z obou stran, je naplněna tekutinou s nízkým bodem varu. Ta se při kontaktu se zdrojem tepla odpaří do vyšších částí trubičky, kde opět zkondenzuje a předá tím vcelku efektivně tepelnou energii. Bavíme se zde o hodnotách až 1000× vyšších, než jsou u mědi. Přesto není vždy nutné tuto technologii používat. Úsporné komponenty nevyzáří prostě tolik tepla, aby bylo třeba investovat do jeho odvodu.
Thermalright Ultra-120 eXtreme s šesti heatpipe v akci. (zdroj: Thermalright)
To je pro dnešek vše, bude-li se vám článek líbit a dá-li podnět ke konstruktivní diskuze plné vašich zkušeností s „tichým hardwarem“, tak se příště podíváme na výběr jednotlivých chladičů pro vaše komponenty.
ČLÁNKY DO MAILU