1. Spolehlivost
Ačkoliv se pyšně pokládáme za technologicky pokročilé (a v jistém relativním smyslu to tak bezesporu je), nejsme schopni ani zabránit tomu, aby mikroblogovací služba Twitter nespadla během WorldCupu, co potom budeme dělat v případě hardwarové chyby hostitele miliard duší? A co se nám ve virtuálním světě v tomto případě stane? Dostaneme kocovinu, onemocníme, nebo prostě zemřeme? Někdo by mohl říci, že budeme někde „zálohováni“, což ale vyvolává celou řadu materialisticko-duchovních otázek: bude skutečné já to existující ve virtuálnu, nebo to biologické? A byl by vůbec přenos zpět možný?
2. Viry s.r.o.
Snaha lidí utéct před účinky virů a bakterií do virtuálního světa by mohla komicky narazit na digitální obdobu téhož. Za situace, kdy by byly přenosy osobnosti do PC skutečně umožněny, se dá takřka jistě očekávat vznik či adaptace virů digitálních, které by často mohly být ještě horší než ty biologické.
I nejvýkonnější superpočítač Jaguar vykoná skoro 20× méně operací v plovoucí desetinné čárce než lidský mozek, zdroj: NCCS.gov
3. Tchyni si uložte na 3,5" disketu
Jediná opravdu 100% spolehlivá cesta, jak zachovat po tisíciletí informace, je vytesat je do kamene. Běžná úložná média jsou k dnešnímu času ještě stále poměrně nespolehlivá, takže o nějakých stovkách a tisících letech spolehlivé existence dat na podobném médiu nemůže být řeč. Navíc, tato média by byla neustále v akci – i pokud by byl na každém disku jen jediný člověk, pořád to představuje miliardy médií, o která by se opět musel někdo starat. A to nás mimochodem přivádí k dalšímu bodu…
4. Energie zdarma pro všechny!
I kdybychom vyřešili samotné ukládání a postavili dokonalé roboty, starající se o obsluhu, pořád tu bude problém obrovské spotřeby a nutnosti příslušného chlazení. Mozku sice stačí nějakých 20 W, ovšem v digitální podobě to může být zcela jinak v závislosti na použitém hardwaru. Aby takový Google dnes mohl vůbec indexovat, potřebuje k tomu 100 milionů wattů, takže si položme zásadní otázku – kolik energie by bylo potřeba k udržení miliard osobností? Fúzní reaktor nebo Dysonova sféra by samozřejmě vše mohly utáhnout, to jsou však také technologie, které dnes mají stále ještě svoje „ale“.
5. Výpočetní síla zaostává
Všeobecně se má za to, že náš mozek je vzhledem ke své výbavě a synapsím schopný provést cca 10 (některé údaje říkají 38) petaflops. Nejmodernější superpočítač taktak zvládne 2 PF. Podle červnových dat má 500 nejvýkonnějších počítačů výkon 32,4 PF (viz top500.org). Je takřka jisté, že nové objevy tento poměr zatraktivní, ovšem stále se nedá předpokládat, že by brzy něco tak složitého jako je celá lidská mysl (resp. miliardy komunikujících myslí plus dokonale simulované virtuální prostředí) utáhla kdejaká kalkulačka. Moderní procesory určené k modelování neurálních sítí by nicméně měly přinést do této oblasti některé zajímavé poznatky a inovace.
6. Mysl bez těla není nic
Vědcům se dříve či později podaří nacpat stejné množství tranzistorů do prostoru menšího nebo stejného, jako má mozek, jenomže co pak? Věda má o řadě mozkových procesů zatím jen mlhavou představu a tím méně o jejich důležitosti – sebemenší opomenutý biologický detail by se tak mohl ukázat pro celý systém kritický.
7. Zranitelnost
Pro potenciálního útočníka není lepší představy, nežli místnost plná chroustajících harddisků, a naopak z hlediska obrany jde o noční můru. Přesunutím do virtuálna se naše křehké bytí stane ještě křehčím – vlastně bude jen natolik pevné a spolehlivé, jako nejslabší částečka v soukolí nového života (napájení, sítě, CPU, …). S tím souvisí i nepružnost virtuálních figur a jejich nemožnost přímo operovat se světem, jež je může snadno zničit – stačil by obyčejný požár, klimatizace ucpaná veverkou či jiná podobná malichernost a celé hejno osobností by mohlo rázem zmizet.
8. Opětovné oživení by byl problém
Jak se dnes mnohokrát přesvědčila moderní medicína, zmrazit někoho po měsíce a roky do inkubátoru není vůbec problém, co naopak problém je (a zásadní), tak zpětné kompletní oživení všech funkcí včetně té nejdůležitější – mysli.
Používá mozek standardní USB, nebo se připojuje jiným rozhraním? Zdroj: MDA Magazine
9. Psychologicko-sociálně-náboženská hlediska
Celá věc má i další hlediska. Když budeme důslední, proměna osobnosti na seznam IFů, SWITCHů a GOTO by byla vraždou osobnosti původní. Nebo co by se s ní během procesu vlastně stalo? Zůstala by tam stát kompletně bez ducha jen se základními funkcemi? A duše cestovala mezi virtuálnem a tělem, jak by se jí zachtělo? Jistě líbivé, ale opět se objevují tuny problémů: za podobné situace by klidně šlo třeba vyrábět nelegální kopie lidských duší (už to přímo vidíme: „Ochranný Svaz Duševní“ aneb „Kopírování vypíná hardware, na kterém běží duše!“).
10. Další nepředvídatelné důsledky
I kdybychom dokázali osobnost digitalizovat či nějak „emulovat“, stále bychom si nemohli být jisti tím, jak se všechny její speciální složky vzniklé pro svět biologický zachovají v tom virtuálním – namátkou, co by se stalo lidem s agorafobií? Hned by v nekonečnu zešíleli? A co osobnosti uzavřené ve virtuálním světě navždy? Začaly by brzy bojovat o procenta z procesorového času?
Ačkoliv je zatím na místě zůstat zdravým skeptikem, musí se nechat, že věda již několikrát předvedla zázraky. Dnes již umíme pacienty udržet při životě i tehdy, když se jim zastaví srdce kvůli operaci, umíme měnit orgány, i provádět neinvazivní zákroky. Když to tedy půjde dobře dál, možná ani nebude důvod, proč do toho virtuálního světa spěchat z jiného důvodu nežli za zábavou…
Zdroj: HPlusMagazine, Hypography, Dvice
