Pak přišel ten pravý čas a vše bylo jinak. Po dva roky Ron Milner, Steve Mayer, Jay Miner a Joe Decuir pracovali na projektu, který měl zprvu být pouhou novou herní konzolí, ale postupně se stal počítačem. Jay Miner výrazně vylepšil čip TIA, který generoval obrazový signál na Atari VCS, a výsledkem se stal CTIA, což byl čip v této době nemající konkurenci. Žádný jiný mikropočítač tehdy nenabízel paletu 128 barev, sprity, kouzla s barvovými registry s pomocí přerušení atd.
V dalších oblastech se Atari inspirovalo u Applu – i jeho Atari 800 byl stroj s možností rozšíření pomocí expanzních slotů a díky rozhraní SIO, které stvořil Joe Decuir (v budoucnu jeden z autorů USB) bylo možné k Atari připojovat „inteligentní“ periferie bez nutnosti nějakých detailních nastavování jak bylo zvykem i na v budoucnu slavném IBM PC. Pro méně náročné uživatele nabízelo Atari amatérskou variantu Atari 400 s membránovou klávesnicí a omezenými možnostmi rozšíření.
Atari začíná s počítači
Atari 800 (zdroj: Wikipedia)Z počítačů Atari se nestal nějaký obrovský hit a firma si za to mohla sama. Na její herní konzoli se jí totiž vymkla z rukou tvorba zásuvných modulů s hrami, na kterých vydělávala především. Díky odchodu několika programátorů a založení konkurenčních softwarových firem (především Activisionu) se totiž pro VCS objevily moduly s mnohem lepšími hrami, než nabízelo samotné Atari. Firma to brala jako rukavici hozenou do tváře a ještě více zpřísnila kontrolu nad programovacími manuály, aby se toto nemohlo opakovat.
Bohužel, v Atari nikdo nepochopil, že dobrý počítač není kvalitní jen svým hardwarem, ale i nabídkou softwaru. Vzhledem k tomu, že Atari nenabídlo softwarovým vývojářům z jiných firem detailní vývojovou dokumentaci, ocitla se jeho počítačová platforma na vedlejší koleji. Atari proto nikdy nemohlo nabídnout svým zákazníkům tolik kvalitního softwaru, jako takový Apple, Commodore či Sinclair. Někteří později velmi slavní tvůrci her se svá kouzla s Atari nenaučili z literatury, ale disassemblováním kódu her od Atari. Samozřejmě, toto trvalo nějaký čas, který platforma zcela zbytečně ztratila.
Oba dva typy první generace se sice slušně prodávaly, ale s léty bylo stále jasnější, že je třeba udělat nějaký další krok. Hardware nebylo až zas tak moc nutné vylepšovat, protože v oblasti grafiky hrálo Atari stále prim a i zvykové schopnosti počítače patřily ke špičce. Problém byl v tom, že ceny počítačů klesaly a zvláště Commodore se v tomto ohledu velmi činil. Počítače Atari začínaly být drahé. V rámci snižování nákladů bylo nutné ze sedmi separátních desek, z nichž se skládalo Atari 800, udělat jednu jedinou. Kromě toho se jako nezbytnost ukazovalo vylepšení klávesnice. Atari 800 bylo dost dobré koncem sedmdesátých let, ovšem po pouhých třech letech už zastarávalo.
Chce to novou krev
Sedmého dubna 1982 se proto pustili inženýři firmy do psaní specifikace pro nový počítač s kódovým názvem Sweet 16. Postupně se psaly další a další revize, až se 11. června došlo k finální verzi. Atari mělo opět nabízet dva počítače, jeden určený profesionálům, druhý amatérům. Měly se lišit především velikostí paměti. Amatérský počítač Atari 1000 měl mít k dispozici pouze 16kB (což v této době již bylo poněkud málo), zatímco pro náročnější byl k dispozici model Atari 1000-X s maximální velikostí 64kB. Počítače měly mít zabudované hned dva SIO porty pro externí periférie (namísto jednoho u starší generace) a kromě toho Atari vytvořilo i port nový, zvaný PBI (Parallel Bus Interface), což byl osmibitový přístup na sběrnici počítače. Počítače sice neměly mít zabudované žádné sloty, ale Atari mělo k rozšíření nabízet Atari 1090 XL expansion system, což byl externí box s pěti (původně dokonce osmi) expanzními sloty, což by znamenalo obrovské možnosti pro používání mnoha zajímavých karet.
Prototypy Atari 1090 XL Expansion system, Atari 1200, Atari 1450XLD a Atari 1400XL (zdroj: aukce na Ebay)Ta chytrá krabice měla umožnit použití karet se zcela jinými procesory (téměř hotová byla karta s Z80 mikroprocesorem, umožňující běh CP/M) a dá se předpokládat existence karet grafických, zvukových či rozšíření paměti (existuje prototyp grafické karty s 80 sloupci textu). Atari by v takovém případě nabídlo své osmibitové platformě možnosti srovnatelné či dokonce zastiňující Apple II.
Podle plánovaných modelů došlo k označení mnoha dalších periférií. A tak spatřila světlo světa disketová jednotka Atari 1050, magnetofon Atari 1010 a tiskárna Atari 1025. Vše bylo nachystané pro plánované uvedení novinek. Programátoři pracovali na novém „operačním systému“ počítače, který by podporoval nejen uvedené porty, ale i novou klávesnici, nabízející čtyři funkční klávesy, klávesu HELP, dvě programově ovladatelné informační diody L1 a L2 a to vše při zachování zpětné kompatibility. Vše vypadalo velice nadějně.
Atari 600XL (zdroj: Wikipedia)Jo, jenže pak se to stalo. Dnes už nelze zjistit, kdy kdo na které poradě prosadil teorii, že chystané počítače jsou příliš zaměřené na počítačové nadšence, zatímco hráči rozsáhlé možnosti rozšíření vůbec nevyužijí. Proč tedy implementovat dva SIO porty, proč používat nové PBI? Zatímco doposud bylo hlavní myšlenkou vytvořit počítač, který by mohl být levnější alternativou IBM PC či jiným strojům pro jen trošku náročné zákazníky a malé firmy, najednou udělal management firmy naprostý přemet a dospěl k názoru, že lepší bude soustředit se na domácnosti, kde si uživatelé chtějí s počítačem hlavně hrát.
Počítač byl přejmenován na Atari 1200, a protože měl mít i vylepšený zobrazovací čip (místo CTIA přišla na řadu GTIA, nabízející 256 barev a některé nové grafické módy), přibylo i XL jakožto „extended line“. Nastalo velkolepé zjednodušování původního návrh a jakoby nikomu nedocházelo, že tím vzniká hybrid, který nemůže vyhovovat ani hráčům, ani náročnějším amatérům. PBI bylo opuštěno, zůstal pouze jediný SIO port, kde ovšem z dost nepochopitelných důvodů nebyl zapojen +12V pin, takže některé starší periferie tím pádem nefungovaly. Inženýři se sice snažili výrazně vylepšit zobrazování počítače, ale špatně propojili port na monitor, díky čemuž se veškerá práce na barevnějším obraze stala v podstatě zbytečnou.
Zadní strana Atari 1200XL - PBI port na rozdíl od pozdějšího 800XL chybí (foto autor)Design nového počítače vytvořil Regan Cheng a byl sice nesmírně moderní, převyšující konkurenci, bohužel, umístění joystickových portů a portu cartridge bylo nešťastné a některý starší hardware tak byl nepoužitelný. Basic měl být původně umístěn do ROM, ale protože dle managementu jej hráči nepotřebují, ocitl se opět na zásuvném modulu.
Levý bok Atari 1200XL - cartridge port a joystickové porty (foto autor)Výsledkem byl hybrid, který nikoho neuspokojoval, uzavřený špatně rozšiřitelný počítač, který ale (zcela paradoxně) nabízel tu nejdokonalejší klávesnici, která se v osmibitových počítačích firmy Atari kdy objevila. Její zjednodušení se už prostě nestihlo, stejně jako se nepodařilo počítač zmenšit odstraněním velkých stínících plechů, které měly smysl u předchozího poloprofesionálního stroje, ale hráči stabilitu a bezpečnost dat tolik nepotřebují. Co bylo nejhorší – počítač byl díky tomu, co se ponechalo, drahý. Takový Commodore C64 sice jako novinka stál stejně, ale jeho cena padala rychlostí blesku. Atari snižovat cenu 1200XL nemohlo.
Úspěch se nedostavil
Dle legendy s uvedením Atari 1200XL (13. prosince 1983) vypukla nákupní horečka. Bohužel, zájemci nehodlali koupit novinku, ale naopak předchozí typ 800. Dvanáctistovka totiž nenabízela rozšiřující sloty a i omezení joystickových portů (předchozí typ měl čtyři) se bralo jako krok zpět. Atari si poprvé vyzkoušelo, jaké to je stvořit propadák. Počítač měl problémy s kompatibilitou a prodával se jen pár měsíců, než se inženýrům v hektickém závodě s časem podařilo dokončit 800XL a 600XL. Atari 1200XL předznamenalo design následných produktů a jednalo se o nepochybně nejzásadnější změnu v osmibitové řadě počítačů této firmy. Vycházely z něj všechny ostatní a lišily se pouze drobnými změnami, větší pamětí či designem.
Atari 1200XL (zdroj: Wikipedia)Dnes je Atari 1200XL nejhodnotnějším sběratelským kouskem z osmibitové produkce firmy. Mnozí tvrdí, že kdo nemá tento počítač, nemůže to se svou kolekcí strojů Atari myslet vážně. Díky tomu se jedná o dražší záležitost, než jiné osmibitové stroje této firmy. Zájemci to mají o to těžší, že se tento typ nikdy do Evropy nedovážel a vyráběl se pouze v NTSC verzi se 110V zdrojem. Dá se nakoupit především v USA a pokud si je pořídíte, tak vám téměř určitě nebude fungovat klávesnice. Je to opravdu paradoxní, ale zrovna to nejlepší, co v této oblasti Atari vytvořilo, podléhá zubu času a je nutná oprava s pomocí vodivého pera. Na internetu je možné nalézt návody, jak se do takové akce pustit, nicméně jedná se o časově dost náročnou zábavu.
Originální zdroj lze hůře nahradit, jelikož jeho výstupem je 9V AC, tedy střídavý proud, namísto dnes obvyklého stejnosměrného (foto autor)Atari 1200XL, ten neúspěšný pokus ve stylu chytré horákyně zaujmout hráče i náročnější uživatele, patří k těm nejzajímavějším a nejpohlednějším počítačům osmibitové éry. I když se jednalo o propadák, své místo v historii mikropočítačů si plně zaslouží.
