Pomoc rozvojovým zemím může být ošemetná. Pomiňme akutní humanitární akce, kdy je oblastem postiženým suchem a hladem dodána voda a základní potraviny. Ty jsou nezpochybnitelné. Jde spíše o různé sbírky oblečení a jiných věcí, kterých má naše „západní společnost“ přebytek. Taková pomoc může být často spíše přítěží. Jednak deformuje podmínky na místním trhu: Jak asi dopadne drobný výrobce oblečení, když do jeho vesnice přivezou kontejner secondhandového oděvu? Navíc každá (neakutní) pomoc, která je spotřebována, není vlastně pomocí. Věcí, na které si sami nevyděláte, si příliš nevážíte – to jistě znáte sami. Navíc si můžete snadno zvyknout, že věci prostě dostáváte. Proč tedy po vás vlastně chceme přístroje, za které jste kdysi zaplatili nemalý peníz?
Vycházeli jsme z toho, že mnoho lidí dnes má doma řadu počítačů, mnohdy i několik generací notebooků. Když už starší model nestačí nebo začne zlobit a mám dostatek financí, prostě koupíme nový. Starší často prodáme, ale někdy také ne. Máme na něm třeba ještě nějaká data nebo se jej prostě nechceme zbavit. Posuneme jej tedy dětem, rodičům/prarodičům nebo necháme doma jako univerzální internetovadlo. Pokud takových generačních výměn proběhne několik, rázem se stane, že máme doma starý funkční notebook, o který nikdo nejeví zájem a možná ani na Aukru už by ho nechtěli.
A tady nastupuje náš projekt. Jediná neakutní pomoc, která má v rozvojových zemích dlouhodobě smysl, je pomoc se vzděláváním. Pokud v dané zemi vyroste pár generací vzdělaných lidí, společnost se velmi rychle vzchopí a pomůže si sama. Notebooky, které nám věnujete, v Zambii využijeme k vybavení počítačové učebny (v případě úspěchu více učeben), které mladým lidem pomohou zvládnout základní počítačovou gramotnost. To může výrazně zvýšit jejich uplatnitelnost na trhu práce a tím i jejich životní úroveň. Pojďme společně pomoci nastartovat vzestup Zambie mezi vyspělé ekonomiky.
