Odpověď na názor

Redmarx to popsal vcelku správně. Každý výrobek má nějaké náklady. Ty se rozdělují na fixní a variabilní. Variabilní jsou celkem jasné/jednoduché - jedná se o ty náklady, potřebné k výrobě jednoho kusu (typicky: materiál, práce dělníků, přímo vynaložená energie).

U fixních je to trochu složitější. Obecně lze říct, že se jedná o náklady, které pro firmu nastávají, ať vyrábí jaké chce množství (i nulové). Typicky se tam počítá nájem budov, THP pracovníci, energie, R&D, platby za IP apod.)

Kde je problém? V tom, jak se rozpouští fixní náklady do ceny za kus výrobku - platí, že čím více se vyrobí, tím nižší je podíl fixních nákladů. Jenže firma dopředu neví, kolik opravdu prodá, takže se to dělává tak, že firma předem určí, že chce za řekněme rok vyrobit a prodat určité množství výrobku. Tím je daná prodejní cena v první fázi výroby. Jakmile je daný objem výroby prodán, firma může z ceny výrobku odepsat např. náklady na R&D a o to jí vzrostou marže, čili rentabilita. To celé pak je nutno zasadit do rámce inovačního cyklu a samozřejmě obecného cash-flow, kdy jeden výrobek je ve fázi vývoje, druhý ve fázi novinky, třetí ve fázi výprodeje a čtvrtý ve fázi rozšířené podpory/záručního období. Navíc o pokrytí celkových fixních nákladů se starají výrobky celého portfolia, nikoli jen jednoho konkrétního modelu.

Nicméně platí, že výrobek, který překročil plánované objemy prodejů se již několikrát zaplatil a vygeneroval příjem nutný na další rozvoj a vývoj, tudíž jeho zlevnění je možné (a taky se tak běžně děje).

Z toho všeho plyne, že by ses měl Redmarxovi omluvit.