Umístěny byly v 21 skříních, každá obsahovala 20 polic se čtyřmi počítači s několika sdílenými komponentami (např. 400W zdrojem). Každý počítač se skládal z desky Supermicro P6SBM s procesorem Pentium II 400 MHz, 256 MB RAM (SDRAM 100 MHz), dvou disků IBM Deskstar 22GXP (22 GB, 7200 rpm) a měl i síťovou kartu od Intelu (10/100 Mb/s Ethernet) a k tomu dvoumetrový kabel Cat. 5. Každou skříň chladilo 60 větráků poháněných dvěma zdroji.
Za každou skříň s 80 počítači zaplatil 109 200 dolarů, celkově asi 2,3 milionu dolarů. Že Google spěchal, napovídá i bonusový příplatek za rychlost. Pokud by King Star dodal skříně s čísly 11 až 21 do měsíce, získal by ještě 2000 dolarů za každou. Je pro srovnání: dnes Google za výstavbu a provoz datacenter platí asi miliardu dolarů měsíčně.
Tehdejším serverům se mimochodem říkalo Corkboard. Ve skříních se mezi počítači používala korková izolace, protože Google zkrátka šetřil. Je to vidět i na dalších detailech. Dopředu jsou vytažené jednoduché vypínače pro každý server a pevné disky jen tak neupevněné leží na přímo za základních deskách serverů, odděluje je pouze plexisklo.
Servery díky levným návrhům šitým na míru (Google si je tvoří dodnes) byly značně nespolehlivé, takže jejich výpadky a poruchy musel kompenzovat software. Legendární Corkboardy jsou dnes k vidění v Národním přírodovědeckém muzeu ve Washingtonu nebo Muzeu počítačové historie v Mountain View.
Fotky najdete na stránkách Americanhistory.si.edu a také v příspěvku Urse Hölzleho, který zveřejnil také skeny smlouvy s King Starem.
ČLÁNKY DO MAILU