Například služby typu VOD (video na požádání) jako Topfun nebo Voyo by nově musely zavést poplatky ve formě 1 % z ceny předplatného nebo jednoho prodaného díla. Předplatné obou služeb stojí shodně 189 Kč, pokud by se částka nezměnila, poskytovatelé by museli do fondu přispět dvěma korunami (částy se zaokrouhlují směrem nahoru).
Novela zákona o audiovizi teď zamíří zpět do sněmovny. Podobný zákon už Klaus vetoval v roce 2006 a nakonec nebyl přijat. Obsáhle se tématu věnuje Česká televize.
Své stanovisko od té doby nezměnil.
Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali. I nadále se domnívám, že pokud si parlament myslí opak, pak má být záměr podporovat kinematografii porovnáván s jinými veřejnými zájmy v rámci sestavování státního rozpočtu a nemá být financován z mimorozpočtových zdrojů a tím privilegován oproti jiným veřejným výdajům.
I nadále považuji za neobhajitelné a nijak neodůvodněné, že stát tímto způsobem hodlá podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Stále nevidím žádný důvod, proč by právě filmoví producenti a další podnikatelé v kinematografii měli být privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.
Přesto, že organizace financování filmového průmyslu prostřednictvím Státního fondu kinematografie je v novém zákoně propracovanější a sám Fond má nově podléhat přísnější veřejné kontrole, než tomu bylo podle zákona, který jsem vrátil před šesti lety, jde spíše o technická dílčí vylepšení. Sama podstata zákona zůstává chybná. Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí - i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film - ale spíše nedostatek tvůrčí invence.
Jsem přesvědčen, že Sněmovna by se nad přijatým zákonem měla ještě jednou zodpovědně zamyslet.
