S šéfováním nekončí Otellini okamžitě. V následujících šesti měsících se postará o to, aby změna režimu proběhla co nejhladším způsobem, a definitivně rezignuje až v květnu (máji) příštího roku. Společnost tak bude mít dost času na výběr co nejlepšího nástupce. Uvnitř společnosti se o Otelliniho odchodu nejspíš ví již delší dobu, takže tento proces bude asi v plném proudu. Střídání stráží je zřejmě načasováno na dobu po té, co Intel uvede svou nejnovější architektonickou revoluci, čip Haswell. Ten nejspíš dopadne velmi dobře, situace by tedy měla být pro změnu ideální.
Kdo bude Otelliniho nástupcem, je stále otevřená otázka. Oficiálně společnost sdělila pouze to, že svého prince bude hledat jak uvnitř, tak vně společnosti. O něco pravděpodobnější ale asi bude povýšení některého ze stávajících manažerů, neboť tento kádr si Intel dlouhodobě pěstuje k obrazu svému. Kandidát zevnitř by tak měl být na náročný úkol mnohem lépe připraven, zejména pokud firma neplánuje nějak radikálně měnit strategii (což vyloučit nelze, moc pravděpodobné to ale asi nebude).
Horkými kandidáty může být trojice manažerů, které představenstvo – zřejmě v souvislosti s plánovaným odchodem šéfa – čerstvě povýšilo do hodnosti výkonných viceprezidentů (executive vice president). Jde o Renee Jamesovou, která má svědomí softwarové aktivity Intelu, šéfa financí a strategie Stacyho Smithe, a Briana Krzanicha, který má na starost výrobní aktivity a je také provozním ředitelem (chief operating officer). Zejména o posledně jmenovaném se občas jako o následníkovi trůnu spekuluje, předvídat výsledek volby je ale asi předčasné.
Poměrně příznačné je, jak působení Otelliniho zhodnotila tisková zpráva Intelu. Místo krasomluvy v jazyce PR oddělení nechává mluvit suchá čísla. Mezi roky 2005 a 2011 vzrostl roční obrat z 38,8 milardy USD na 54 miliard, a zisk na jednu akcii z 1,40 USD na 2,39 USD. Během vlády Paula Otelliniho mezi druhým čtvrtletím roku 2005 a třetím čtvrtletím 2012 vynesly obchody firmy 107 miliardy USD, z čehož 23,5 miliardy připadlo vlastníkům akcií na dividendách. Jejich míra během této doby narostla o 181 %, z 8 na 22,5 centů za čtvrtletí. Jinými slovy Paul Otellini odchází jako dobrý hospodář.
Je třeba říct, že od roku 2005 Intel udělal jen málo zjevných chyb. Možná měla společnost agresivněji vyvíjet Atom; také plán na grafický čip Larrabee po letech selhal. Co se ale první výtky týče, měl by ji Intel napravit možná již příští rok. Spekuluje se, že Silvermont již bude architekturou typu out-of-order a dost možná také definitivně potvrdí místo Intelu v mobilní sféře. Z vysmívaného Larrabee se zase vyvinul Xeon Phi, který možná významně přistřihne křidélka Nvidii (ta v Intelu vidí rivala) ve výnosnému byznysu výpočetních karet.
Otellini sice za své kariéry nepřivedl Intel k významnému podílu na dnes ostře sledovaném a do nebe vynášeném trhu chytrých telefonů, dle mého názoru však společnosti nic nebrání v tom, aby jej dosáhla. Atomy již přes svou pět let starou architekturu běží v prvních mobilech a popřely tak roky tradovanou legendu, že architektura x86 nemůže ARMu konkurovat ve spotřebě. Nejspíše tak uhájí své místo na světě – a Intel s ní.
Zdroj: Intel
