Pevné disky Seagate SV35: konkurence rudé edice Western Digital (test)

28. 12. 2012

Není to tak dávno, co jste na našem serveru měli možnost shlédnout test pevných disků z rudé edice od Western Digital (WD Red). Zatímco společnost WD se nás snažila přesvědčit, že červená edice je určena pro NASy, Seagate svou modelovou řadu SV35 míří do segmentu DVR, tedy pro záznamová zařízení u dohledových systémů.

Pokud se na situaci podíváme prakticky, rozdíl mezi NAS a DVR je prakticky smazatelný. Jistě, u DVR je dost pravděpodobné, že bude docházet k neustálému záznamu z videokamer, nicméně i většinu jednotek NAS můžete použít stejným způsobem. Tím se z nich stávají přímí konkurenti.

HDD Seagate SV35

V původním testu jsem měl 3TB verze WD Red, z toho důvodu jsem požádal i Seagate, aby poskytnul dvojici disků o stejné kapacitě. Ve výsledných grafech pak naleznete srovnání i se staršími pevnými disky WD z různých edic.

Není jen tak náhodou, že se obě společnosti vrhly do tohoto segmentu trhu. Jak síťová úložiště, tak i dohledové systémy jsou aktuálně v kurzu. Pokud si někdo takové úložiště pořídil, stála před ním těžká volba – vybavit jej úspornými disky, normálními disky nebo serverově zaměřenými disky pro nonstop provoz? Poslední zmíněná volba byla samozřejmě ideální vzhledem k použití, nicméně z ekonomického pohledu prakticky nemyslitelná (za stejnou kapacitu zaplatíte někdy i více než dvojnásobnou cenu).

Seagate i WD se snaží nyní poskytnout důstojnou alternativu – s nonstop provozem, podporou vyšších variant RAID a hlavně slušnou cenou.

Seagate je o něco sdílnější, alespoň co se technických parametrů týče. Díky tomu se poměrně přesně můžete podívat na rozdíly mezi jednotlivými edicemi disků. Mimo disků určených pro speciální použití máte na výběr ze čtyř modelových řad: Barracuda, Constellation, Constellation ES a SV35.

HDD Seagate SV35

U druhé zmíněné řady se však jedná o pevné disky velikosti 2,5" určené výhradně do serverových úložišť, kvůli fyzickým rozměrům pak nemohou nabídnout ani vysokou datovou kapacitu (max. 1 TB). Constellation ES pak svou cenou pro běžného zákazníka představují nemyslitelnou variantu.

Použití disků Barracuda pak v úložištích teoreticky (a snad ani prakticky) nic nebrání. Seagate však u takových disků oficiálně podporuje pouze RAID 0 a 1, navíc nejsou určené pro nonstop běh. Se spotřebou by na tom obě řady měly být stejně.

Úvod

Seagate SV35

Řada SV35 aktuálně sestává z trojice modelů lišících se především kapacitou. Na výběr máte z 1, 2 či 3 TB. Zatímco 1TB verze je o něco menší (myšleno svými rozměry), objemnější varianty byste neměli šanci rozeznat (nebýt štítku). V eshopech je můžete najít pod následujícími kódy:

ST1000VX000 – 1TB verze
ST2000VX000 – 2TB verze
ST3000VX000 – 3TB verze

Všechny disky disponují 64 MB cache, stejně jako v případě řady WD Red se jedná o paměti DDR2. Seagate dále uvádí 7200 ot./min, což by vysvětlovalo, proč oproti Barracudám nenabízí nižší spotřebu.

Mírně matoucí je otázka rozměrů jednotlivých verzí. Zatímco na webu Seagate mají všechny tři kusy stejné rozměry a váhu (147 × 101,6 × 26,1 mm a 626 g), dokument získaný od českého zastoupení společnosti tvrdí, že disk s nejmenší kapacitou má pouze 400 g a výšku pouhých 20 mm.

Přikláním se k druhé variantě, jelikož nevidím důvod, proč by 1TB disk měl obsahovat šest hlaviček a tři plotny (jako 2 a 3TB varianta), naopak obsah se v pohodě vejde na plotnu jedinou. Zároveň by to vysvětlovalo i rozdíly v typické spotřebě – u objemnějších variant je udávána 8 W, datově chudší by neměla přesáhnout 5,9 W.

HDD Seagate SV35

Pokud má být disk schopen běžet nonstop, měl by také něco vydržet. Disky Barracuda mají hodnotu MTBF stanovenou na 700 000 hodin, u SV35 je to rovný milion (pro zajímavost, Constellation jde až na 1,4 milionu).

Máte-li zájem o detailní údaje o těchto discích, můžete využít tohoto odkazu na web Seagate. Na pravé straně naleznete ke stažení řadu PDF souborů, které obsahují snad vše, co by vás mohlo zajímat.

Testovací metodika

Testovací sestava a metodika

Do testu jsme od českého zastoupení Seagate získali dvojici pevných disků ST3000VX000. V první řadě testů jsem je osadil do síťového úložiště (na našem serveru dříve testovaný Thecus N3200XXX).

Základem testovací sestavy se stala základní deska Asus P7P55 WS SuperComputer, testy jsou prováděny na síťové kartě Intel 1000PRO/CT. Ta disponuje schopností pracovat v režimu tzv. bondingu, často také známého jako teaming. Síťové karty se pomocí ovladače spojí do jednoho připojení a navýší tak maximální teoretickou propustnost. V případě potřeby mám k dispozici ještě druhou identickou kartu. Do volného PCI slotu je přidána ještě jedna síťová karta, která slouží výhradně pro připojení do lokální sítě (a přístup k internetu).

Touto schopností disponují také některá síťová úložiště, jelikož jejich výkon již naráží na úzké hrdlo gigabitového Ethernetu. Na současné sestavě tak bude možné změřit opravdu maximální dosažitelný výkon.

Asus P7P55 WS SuperComputer

Pro testy síťových úložišť není nutné využívat nejvýkonnější procesor na trhu, použitý Intel Core i5-661 (dvoujádrový procesor s HT) na taktu 3,33 GHz bohatě postačí. Na základní desce je osazeno celkem 16 GB operační paměti DDR3 na frekvenci 1333 MHz.

Core i5

Část operační paměti je využita pro tvorbu RAMdisku o velikosti 4 GB, ze kterého je na úložiště odesílán balík 46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Operační paměť je při práci s takto malými soubory několikanásobně rychlejší než pevné disky, zbavuji se tak dalšího úzkého hrdla při testech.

Jako primární pevný disk pro většinu praktických testů nakonec poslouží SSD s řadičem SF-2281, konkrétně model OCZ Vertex 3 s kapacitou 60 GB. Pravidelní čtenáři schopnosti tohoto zařízení znají, při práci s komprimovatelnými soubory dosahuje přenosových rychlostí až 500 MB/s v obou směrech. Vzhledem k tomu, že při testech využívám přenosu 10GB prázdného VHD souboru, není problém dosáhnout maximálních rychlostí (limitovaných řadičem disků, který má propustnost maximálně 3 Gb/s).

OCZ Vertex 3

Zbylé, pro testy nepodstatné komponenty naleznete ve shrnující tabulce. Jako operační systém posloužil Windows 7 Ultimate 64-bit se všemi dostupnými aktualizacemi, včetně Service Pack 1.

Testovací sestava
Procesor	Intel Core i5-661 @ 3,33 GHz
Základní deska	Asus P7P55 WS SuperComputer
RAM	16 GB DDR3 Kingston, 1333 MHz
Pevný disk	OCZ Vertex 3 60 GB, RamDisk
Operační systém	Windows 7 Ultimate, 64-bit, SP1 (AHCI on)
Skříň	Spire SwordFin
Zdroj	Fortron Raider 550 W
Chladič CPU	Akasa Venom

Metodika

Ze všeho nejdříve síťové úložiště připojím do stávající sítě a zkontroluji dostupné aktualizace firmware. Ty někdy přinášejí významné navýšení výkonu. Na úložišti vytvořím novou sdílenou složku a přidám uživatelský účet.

Poté zkontroluji spuštěné služby na úložišti, ponechávám zapnutou pouze podporu pro přenos pomocí protokolu FTP, CIFS a Rsync. Nakonec se přesunu do nastavení sítě a změním potřebné položky tak, aby odpovídali testovacímu prostředí.

U dvoudiskových modelů provádím testy při nastavení diskového pole RAID 0 a 1, u vícediskových se snažím otestovat všechna dostupná nastavení (RAID 0, 1, 5, 6, 10). Pokud je k dispozici protokol iSCSI, provádím pak testy ještě s ním (v režimu RAID 1 u dvoudiskových, respektive RAID 5 u vícediskových úložišť).

Úložiště je poté připojeno napřímo do testovacího počítače pomocí gigabitového Ethernetu. Na této síťové kartě je zakázán firewall a chybí i připojení k internetu. Díky tomu je zajištěno, že úložiště nebude zpracovávat požadavky jiných počítačů v síti a provoz nebude blokován.

Prvním testem je rychlost čtení a zápisu skrz protokol FTP. Na počítači je nainstalován klientský software FileZilla, po úspěšném spojení s úložištěm je na úložiště odeslán 10GB soubor VHD (zdrojem dat je výše zmíněný SSD). Výsledná rychlost je počítána z doby trvání přenosu. Poté je soubor opět stažen (a na zdrojovém disku přepsán).

Následuje stejný test, tentokrát jsou však data přenášena protokolem CIFS/SMB. Na počítači je nainstalován program FastCopy, který slibuje vysoký výkon přenosu a zároveň přináší komfortní možnosti nastavení, navíc po dokončení přenosu sám zobrazí průměrnou rychlost.

FastCopy

Test s FastCopy je proveden ještě jednou, ale s jinými zdrojovými daty – na RAMdisk je nahrán balík 46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Data z RAMdisku jsou pak přenášena na síťové úložiště. Rychlost takového přenosu je mnohem nižší než v případě velkého souboru.

RamDisk

Následují kombinovaná měření přenosu pomocí protokolu FTP i CIFS. V jeden moment je zahájen přenos oběma protokoly (z různých umístění do různých umístění) v různých kombinacích. Cílem tohoto testu je ukázat, jak se úložiště bude chovat při současné práci dvou uživatelů. Problém s tímto testem mají zejména jednodiskové modely, kdy pevný disk nestíhá provádět obě operace naráz a přenos v jednom či druhém směru utlumí na minimum.

V testovací metodice mají zastoupení také syntetické testy. Pro testy síťových úložišť jsem použil dvojici oblíbených benchmarků pro pevné disky – CrystalDiskMark a ATTO disk benchmark.

Nově také přibyl test přenosu pomocí Rsync – na úložišti je v samém závěru testů nastavena zálohovací úloha (pokud to samozřejmě úložiště dovolí) a odeslána pomocí Rsync do počítače. Jelikož systém Windows 7 Rsync nativně nepodporuje, je použit software Deltacopy. Rychlost přenosu je vypočítána pomocí časových razítek vytvořeného souboru.

Přestože úložiště pojme disky tři, měl jsem k dispozici jen dva. Pro srovnání s jiným modelem jsem stejná měření provedl i s dvojicí disků WD10EALX a WD30EFRX.

Poté jsem disk zapojil přímo do testovací sestavy, abych zjistil, jak se chová v počítači. Chtěl jsem provést i testy zapojení RAID, bohužel jsem pohořel – čipová sada Intel na Asus P7P55 WS SuperComputer neumožňuje vytvořit pole nad disky s kapacitou 3 TB.

Pro srovnání však stačí i jeden disk, a aby vám to nebylo líto, provedl jsem testy v počítači i s disky ze zelené (WD10EADS), modré (WD10EALX) i černé edice (starší WD1001FALS a WD1002FAEX). Pro testy jsem použil dvojici syntetických benchmarků (ATTO Disk Benchmark a CrystalDiskMark), dále jsem provedl praktický test přenosem 10GB souboru oběma směry pomocí programu FastCopy. Práci s malými soubory jsem prověřil stejným způsobem, jako u síťových úložišť.

Testy s NAS – FTP a CIFS

Všechny testy výkonu probíhají s úložištěm připojeným napřímo do počítače s dedikovanou gigabitovou síťovou kartou. Chci se tím vyvarovat problémům s případným nízkým výkonem dalších prvků v síti (router, switch).

Testy slouží k porovnání výkonu jednotlivých polí RAID, dle výsledků lze jednoduše odvodit, jaké pole zvolit. Ačkoliv většinu testů vyhraje nastavení RAID 0, nemohu toto nastavení doporučit, při zničení kteréhokoliv disku přijdete o data na všech. Nasazení RAID 0 si dovedu představit pouze ve specifických případech (pravidelné zálohování do dalšího umístění, data nenáročná na obnovu, ale existují vůbec taková?).

FTP, CIFS

K testování FTP využívám FileZilla klient, na server a následně z něj se odesílá soubor o velikosti 10 GB. Všechny služby (mail server, web server, multimediální aplikace) jsou vypnuty. FTP bývá pro svou jednoduchost a (relativní) spolehlivost často využíváno pro automatické zálohování.

Nově pak procházím testy CIFS ještě jednou, tentokrát nepřenáším jediný soubor, ale rovnou celou složku obsahující 46 178 souborů rozesetých ve 4404 složkách o celkové velikosti 3,79 GB. Snažím se tak alespoň částečně přiblížit reálný výkon zařízení v běžném provozu.

Výsledky ve screenshotech:

WD10EALX, RAID 0

WD10EALX, RAID 1

WD30EFRX, RAID 0

WD30EFRX, RAID 1

ST3000VX000, RAID 0

ST3000VX000, RAID 1

Testy s NAS – ATTO, CrystalDiskMark x64 3.0

Na testování síťových úložišť se dají využít tradiční diskové benchmarky, využil jsem dva velmi oblíbené — ATTO Disk Benchmark a CrystalDiskMark. Každý z nich testuje propustnost trochu jinak, a tak vám nabídnou ucelený obrázek o výkonu.