Velikost
SD = CD
Velikostí souborů si všimnete jako druhého charakteristického znaku (hned po názvu). I ty musejí odpovídat předpisům. Z historického důvodu platí, že tento údaj určuje CD. Filmy jsou tedy rozkouskovány na 700MB soubory; a seriály tak, aby se určitý počet dílů vlezl na jedno médium.
U seriálů platí:
- Pokud je délka 20–23 min, maximální velikost je 175 MB. Na jedno CD lze vložit 4 díly.
- Pokud je délka 23–35 min, maximální velikost je 233 MB. Na jedno CD lze vložit 3 díly.
- Pokud je délka 35–50 min, maximální velikost je 350 MB. Na jedno CD lze vložit 2 díly.
Někdy se stane, že je seriál delší, v tom případě už je považován za film. Pravidla nelze oblafnout, například sedm dílů po 100 MB není povoleno.
U filmu jsou hranice definovány složitěji. Je dána minimální délka, kterou lze použít pro zaplnění kapacity. Na jedno CD se musí vejít minimálně 105 minut filmu při 23.976 snímcích za vteřinu (nebo 100 minut PALu [25 fps], případně 87 minut NTSC [29,97 fps]).
Některé dlouhé filmy je vhodné rozdělit na více souborů, platí proto pravidlo: ((N - 1) × délka filmu), kde N je počet CD. Pro 4 CD v PALu platí (4 - 1) × 100 = 300 minut.
Aby video mohlo zaplnit celou kapacitu média, musí mít minimálně 50 minut. V opačné případně je z hlediska pravidel považován za seriál.
Podobnost není vůbec náhodná
HD vládne DVD
Co se týká vysokého rozlišení, zde už CD nahrazuje DVD. V této oblasti je pravidel více a dalo by se říct, že populárnější je je nedodržovat.
Pro 720p video platí:
- 15–24 minut = 746 MB (6 dílů)
- 25–37 minut = 1120 MB (4 díly)
- 38–49 minut = 1493 MB (3 díly)
- 50–74 minut = 2240 MB (2 díly)
- 75–148 minut = 4480 MB (jedno DVD5)
- nad 149 minut = dvě DVD5
Pro 1080p video platí:
- 15–24 minut = 1018 MB (8 dílů)
- 25–49 minut = 2037 MB (4 díly)
- 50–90 minut = 4075 MB (2 díly), nebo 4480 MB (jedno DVD5)
- 91–105 minut = 4480 MB (DVD5) nebo 8150 MB (DVD9)
- 106–197 minut = 8150 MB (DVD9)
- nad 198 minut = dvě DVD9 (DVD5)
Dost často se však setkáte s jinými velikostmi, třeba u seriálů okolo 20 minut to bývá 560 MB (720p).
Jaké formáty používáme
Kompresní formáty
Hlavní pirátské skupiny používají dva různé formáty videa a čtyři audia. Pro kompresi obrazu se časem vypracovali k formátům spadajícím do rodiny patentově zatížených MPEGů, ale přitom se do nich komprimuje ve svobodných enkodérech s dostupnými zdrojovými kódy.
SD = MPEG-4 ASP + MP3
U standardního rozlišení byly časem nahrazeny kodeky DivX (se smajlíkem i bez) open-source alternativou XviD. Oba zvládnou to samé – kódovat video do standardizovaného formátu MPEG-4 ASP (nebo spíš SP). Každý obraz musí projít dvouprůchodovou kompresí, v prvním průchodu se analyzuje původní soubor a hledá se, kde nejvíce ušetřit na datovém toku, a druhý průchod už jen převádí obraz podle nastavených parametrů. Video musí zachovat původní snímkovou frekvenci a nepovolují se „lepší technologie“ formátu jako Qpel nebo GMC, které sice dokážou při stejném datovém toku přinést lepší obrazovou kvalitu, ale za cenu vyšších hardwarových nároků a možné nekompatibility (u počítačů ne, ale stolní přehrávače si na tom vylámou zuby).
Pro rozlišení obrazu jsou stanoveny pouze intervaly, do kterých se video musí vejít. Širokoúhlé filmy mají v horizontálním směru 512–672 px a vertikální se dopočítá podle poměru stran, u fullscreen (plný formát 4:3) je v horizontálním směru 448–576 px, na výšku pak odpovídající hodnota. Přitom u všech směrů platí, že počet pixelů musí být dělitelný 16.
U zvuku je situace jednodušší. Buď se použije původní stopa v Dolby Digital (AC3), nebo se zvuk převede do MP3. Ten musí mít variabilní datový tok a zachovat původní zvukovou frekvenci (48 kHz nebo 44,1 kHz). Stereo musí zůstat ve stereo, mono v monu. Jakékoliv převody se nepřipouštějí.
Stejně tak je proti pravidlům umístění více zvukových stop v jednom kontejneru. A když už jsme skončili i u něj – vždy a pouze AVI.
U jednotlivých snímků se musí osekat všechny úvodní a závěrečné ukázky, naopak je vhodné třeba u seriálů na pokračování ponechat úvodní „V minulých dílech jste viděli…“
HD = H.264 + AC3
Vysoké rozlišení přináší nejen lepší obraz a zvuk, ale také jasnější pravidla. Formát videa je výhradně MPEG-4 AVC (aka H.264), který je vytvořen enkodérem x264 (názvy nezaměňovat). Obraz musí projít minimálně dvěma průchody a opět se zachovává původní snímková frekvence (PAL, NTSC nebo film). Musí se (a doporučuje) se při kódování použít nastavení L4.1. Tento level (soupis interních kódovacích pravidel) je respektován všemi dostupnými oficiálními zdroji (Blu-ray, DVB, online streamy), musí jej podporovat všechna zařízení, a proto se musí podřídit i pirátská scéna kvůli kompatibilitě.
Wall-E – obraz:1920 × 816 px, H.264 L4.1 6000 kb/s, 24 fps; zvuk:DTS 1536 kb/s, celkem 5,86 GB
Rozlišení je pouze dvojí – 1080p nebo 720p. Podle poměru stran se odvíjí přesná hodnota (šířka musí být dělitelná 16, výška 8):
- 1280 × 720 px – poměr stran 16:9 (1,78:1) a podobný
- 1280 × 544 px – poměr stran 2,35:1 a podobný
- 960 × 720 px – poměr stran 4:3 (1,33:1) a podobný
- 1920 × 1080 px – poměr stran 16:9 (1,78:1) a podobný
- 1920 × 816 px – poměr stran 2,35:1 a podobný
- 1440 × 1010 px – poměr stran 4:3 (1,33:1) a podobný
Datový tok 720p má minimální hodnotu 4000 kb/s a maximum 8000 kb/s, přitom pro animované snímky lze použít i 2300 kb/s. Při rozlišení 1080p je minimem 8000 kb/s a maximem 14 000 kb/s, pro animované platí minimálně 5000 kb/s.
Pravidla zvuku jsou přísná, aby byla zachována co nejvyšší kvalita. Lze použít tři různé formáty: AC3, DTS nebo FLAC. Pokud je to možné, audio musí být vždy převedeno z nejkvalitnějšího dostupného zdroje. Většinou se tím myslí Blu-ray a komprese LCPM, DTS HR/HD nebo Dolby TrueHD. Pro zvuk musí být vyhrazen datový tok minimálně 640 kb/s (méně jen pokud není lepší, např. u HDTV), přitom u DTS lze použít ještě 768 kb/s nebo 1536 kb/s. A u HD materiálů jsou oficiálně povoleny dvě zvukové stopy: původní a dabing.
Jako kontejner se používá MKV (Matroska), pravidla o ořezu úvodů a konců platí jako u standardního rozlišení.
Když pirát, tak pořádkumilovný
Dost často se setkáte s videi, které těmto stanovám neodpovídají. Většinou jde o drobnosti, které na výsledek nemají vliv, ale dříve (někdy i dnes) způsobí, že narazíte na chybějící podporu ve stolních a přenosných přehrávačích (u počítačů ne).
Zde zmíněná pravidla jsou pouze výcucem z kompletních dokumentů, které vypadají ještě mnohem složitěji. Cílem obou článků ani nebylo vás naučit, jak „správné“ soubory vytvářet, ale měl odhalit ty společné znaky, kterých jste si u stahování a přehrávání určitě všimli.
V hlavě mám už delší dobu jeden debordelizační článek, kterým bych vysvětlil všechny ty kodeky, formáty, enkodéry a empétrojky, a rozvinul myšlenky toho seriálu. Ale to až někdy příště.
Zdroj: Wikipedia
