Historické okénko: Počítačový život v socialistickém Československu – Svazarm a Tuzex [retro]

Československo, stejně jako další zaostalejší státy tehdejšího světa, postřehlo mikropočítačovou revoluci později, než se na Západě stala realitou. V sedmdesátých létech, kdy se v USA objevily první použitelné mikropočítače jako Apple II, Commodore PET či TRS-80, u nás stále jedinou možnost „domácího“ programování představovala programovatelná kalkulačka TI-57 následovaná dalšími typy 58 a 59. Velká část dospělých programátorů na těchto kalkulačkách začínala, protože se na nich dalo vcelku slušně učit základy algoritmizace. Jedinou další možnost v tomto směru představovaly sálové počítače, pro nadšence v podstatě nedostupné.

Programovatelná kalkulačka TI-57. Zdroj: Wikipedia

Dříve, než se v Československu objevily první západní počítače, vznikl zárodek celé pozdější scény počítačových nadšenců – první počítačový klub. Je třeba si uvědomit, že nutnost shromažďovat se a vyměňovat si informace, tu tehdy pocítili počítačoví fandové nejen u nás, ale i za velkou louží. Ostatně, první počítačový klub historie, slavný Homebrew Computer klub, sdružoval spoustu slavných jmen, například se jeho setkání účastnil Steve Wozniak.

Vytvořit něco podobného v Československu bylo možné pouze pod hlavičkou těch správných organizací, tedy Socialistického Svazu Mládeže (SSM) či Svazu pro spolupráci s armádou (Svazarm). Setkávat se mimo organizovaný život nebylo možné, protože soudruzi sice zapojení nadšenců podporovali, ale každý musel pěkně držet krok.

První počítačový klub tedy vznikl ve Stanici mladých techniků, kde jej na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let založil výtečný organizátor Miroslav Háša. Podařilo se mu pro tuto myšlenku získat i jednoho z našich nejskvělejších odborníků, Eduarda Smutného, autora počítačů SAPI-1 a Ondra. Tomu se sice zprvu přednášet mladým nechtělo, ale když okusil atmosféru plnou nadšení, začal Stanici propagovat v tehdy jediném časopise, jenž se občas počítačům věnoval – Amatérském radiu.

Když byl klub založen, nebyly zpočátku žádné počítače k dispozici, později se podařilo získat pouze jediný a mladí adepti programování se snažili mikropočítačovou techniku pochopit pomoci papírového modelu. Představa, že v počítačovém kroužku nemáte počítače, je dnes asi poněkud nepochopitelná, ale taková tehdy byla realita.

Počítač SAPI-1. Zdroj obrázku a více informací: Sapi.cz

Počítač Ondra. Zdroj obrázku a více informací: Sapi.cz

Do Československa se počítače v této době nedovážely a státní organizace bojovaly se základním problémem, jak si je pořídit – ten se jmenoval valuty. Československá koruna totiž nebyla volně směnitelná, takže získat třeba dolary či marky bylo velmi komplikované. V podstatě jedinou možnost představovali vexláci. Tito odborníci na „šedou ekonomiku“ využívali kontaktů v turistickém ruchu a načerno směňovali západním turistům jejich měnu za československé koruny v kurzu podstatně výhodnějším, než byl ten oficiální v bankách.

Pokud tedy nějaký šťastlivec měl možnost vyrazit na Západ, mohl zde dle předchozí domluvy nějaký ten západní počítač zakoupit za takto získané finance. Následně jej bylo velmi vhodné do Československa propašovat, jelikož clo v této době znamenalo opravdu nezanedbatelnou položku. Ostatně, jeden z důvodů popularity počítačů firmy Sinclair spočíval ve faktu, že se daly velmi jednoduše pašovat v krabici od bonboniéry.

Takto propašovaný mikropočítač ovšem nebylo možné jen tak prodat nějaké organizaci, třeba počítačovému klubu. Muselo nejprve dojít k jeho prodeji do bazaru a následném promptním odkoupení dotyčnými zájemci. Popis této anabáze asi jasně vysvětluje, proč byly v této době počítače v Československu nesmírně vzácné i nesmírně drahé, protože každý z řetězce na celé transakci opravdu nehodlal prodělat. A tak se v roce 1981 prodával v bazaru počítač VideoGenie za hezkých 70 000 Kčs, tedy za zhruba stejnou sumu, jako Škoda 120 GLX, sen tehdejších rodin.

Dovoz západních počítačů do Československa kromě financí komplikoval i další problém, dnes už zcela neznámý. Tehdejší nejlevnější mikropočítače se zpravidla připojovaly místo monitoru k obyčejné televizi. Jenže tehdy se televizní normy lišily. Na západ od nás se požívala norma PAL, ve Francii SECAM, my zde měli též SECAM, ovšem s tím francouzským nekompatibilní, no a USA si lebedilo v náruči NTSC. To částečně platí dodnes, jenže tehdejší televize na rozdíl od těch dnešních podporovaly více norem jen výjimečně. To ještě zhoršovala nekompatibilita zvukových norem, takže například dovážené západní televize bylo nutné upravit. V případě připojení západního počítače s jinou normou k naší televizi zpravidla nefungovaly barvy i zvuk a trpěl i obraz (už tak málo kvalitní).

Jako první západní počítač se ve Stanici objevil někdy v roce 1981 Sinclair ZX80 (pravděpodobně jej tam přinesl Rudolf Pecinovský) a způsobil pochopitelně naprosté nadšení – konečně si bylo možné sáhnout na tu tajemnou techniku! ZX80, v této době již značně zastaralý počítač, slavil svých pět minut slávy, ale byl velmi rychle nahrazen svým následníkem ZX81 (který pravděpodobně mezi prvními přinesl Jiří Janda), tedy přeci jen použitelnějším typem.

František Fuka na dobové fotografii. Zdroj: Flickr fuxoft

Se ZX81 se František Fuka, pozdější slavné jméno na herní scéně, objevil i v televizi, aby užaslým divákům ukázal, co ta tajuplná technologie dovede. Jiří Janda se ZX81chodil na přednášky a počítač předváděl, takže se v této jitřní době tento typ stal u nás nejčetnější platformou. Hodně přenášek bylo organizováno v klubu SSM Aurora, kde probíhaly i kurzy programování ve strojovém kódu. Ty vedl Ladislav Zajíček, který po revoluci vydával časopis Bajt. Zde se na jedné z přednášek objevil i Roman Kišš, autor PMD 85.

PMD 85. Zdroj obrázku a více informací: Schotek.cz

No a samozřejmě, asi o rok či dva později se objevilo první Spectrum a mladí nadšenci měli jasno. ZX81 velmi rychle přišlo o palmu četnosti, ovšem svému následovníkovi skvěle vydláždilo cestu. Díky tomu se ZX Spectrum stalo nejrozšířenějším počítačem u nás a to dávno před tím, než se vůbec objevilo na pultech obchodu.

Legendární Manic Miner portovaný na PMD 85. Zdroj obrázku a více informací: Tesla PMD 85 Infoserver

Legendární Manic Miner portovaný na PMD 85. Zdroj obrázku a více informací: Tesla PMD 85 Infoserver

Od kalkulaček přes kluby až po pašování počítačů

Všímavější postřehli – na konci minulé věty chybělo množné číslo. Západní technika se tehdy takřka výhradně prodávala v Tuzexu, což byla společnost přesně pro tento účel založená. K nákupu zde jste ale potřebovali buď nedostupné valuty, či tuzexové poukázky zvané bony. Kurs mezi československou korunou a „bony“ kolísal a představoval zhruba 5 Kčs za jeden bon, tedy tuzexovou korunu.

Tuzex, Software 602 a tehdejší ceny

Tuzex, stejně jako zbytek Československa, mikropočítačovou revoluci dokonale zaspal. Až na podzim roku 1984 započala jednání Tuzexu o dovozu počítače Sord M5. Ten se v Československu představil na veletrhu spotřebního zboží na jaře 1984. To pravděpodobně zástupce Tuzexu probudilo, takže po dohodě se Sord M5 stal na přelomu let 1984/5 prvním západním počítačem, který jste si normálně mohli koupit, pokud jste si tedy od vexláků sehnali zmiňované bony.

Sord M5 s tehdejšími periferiemi. Zdroj obrázku: Wikipedia

Nebyla to laciná záležitost – samotný počítač přišel na 1600 TK, no a protože obsahoval jen 4kB RAM, bylo nezbytné dokoupit ještě 32kB rozšíření paměti za 860 TK. Po přepočítání na tehdejší československou měnu se jednalo o 12 300 Kčs, což znamenalo více než čtyři průměrné měsíční platy.

Sordů se do Československa dovezlo asi tisíc kusů a o přeložení originální dokumentace se postaral Klub uživatelů osobních počítačů při 602. ZO Svazarmu. Tento klub vznikl odchodem dospělých členů z výše zmíněné Stanice pod křídla Svazarmu a původně se jednalo o Hi-fi klub, ovšem příchodem počítačově laděných jedinců se postupně zpronevěřil svému původnímu poslání. Právě zde byly vyvíjeny různé kancelářské programy či některé západní počešťovány. No a číslo této organizace stálo za inspirací jména firmy Software 602, kde vznikl náš asi nejslavnější textový editor T602.

Sord byl sice prvním oficiálně dováženým počítačem, ale vzhledem k počtu kusů nemohl nikdy ohrozit prvenství ZX Spectra mezi československými počítači. Kromě toho, zásadní nevýhodou Sordu byl nedostatek softwaru a následně i hardwaru. Vzhledem k tomu, že originální 3‘‘ disketová jednotka se k nám nedovážela, dokázali nadšenci realizovat připojení 3,5‘‘ mechaniky. Objevily se i návody na rozšíření paměti na 64kB, no a kromě toho se šikovní programátoři pustili do konverzi softwaru.

Vzhledem k tomu, že Sord byl hardwarově velmi blízký platformě MSX (ovšem nebyl s ní kompatibilní), bylo nejjednodušší konvertovat programy právě z ní. To ovšem v ČSSR nebyla zas taková výhra, jelikož platforma MSX se u nás moc neuchytila. A tak ti nejšikovnější naprogramovali emulátor her ze Spectra. Pod hlavičkou 602. organizace byl organizován klub Sordistů, kteří si vzájemně vypomáhali informacemi a radami. Vlastnit tenkrát tento počítač byla vzhledem k omezenému rozšíření celkem řehole a celkově se dá říci, že platforma místní počítačovou scénu moc neovlivnila. Ale byla první.

V roce 1985 se v Tuzexu začalo objevovat i ZX Spectrum za přibližně 1000 TK, což opět znamenalo zvýšení popularity této platformy mezi obyčejným lidem. ZX Spectrum+, prodávané pod značkou Delta, se zhruba od roku 1986 dalo dokonce pořídit i v běžné maloobchodní síti za cenu 6000 Kčs. Pravda, neznamenalo to, že jste prostě přišli a počítač zakoupili. Museli jste mít štěstí, dobré informace, kontakty, vědět kdy a kam máte zajít... No hlavně jste museli mít to štěstí a v ten správný čas být na tom správném místě. V pozdějších létech se ale již prosazoval náš Didaktik Gama, který byl přeci jen dostupnější a za stejné peníze.

Dalším počítačem, jenž se v Tuzexu objevil, bylo Atari. To nebylo v Československu neznámé, jelikož si jej lidé dokázali individuálně ze Západu přivézt, ačkoliv počet takovýchto počítačů silně zaostával za platformou Sira Clivea Sinclaira. Když v roce 1986 hodlal Oldřich Burger založit první československý Atari klub, přihlásilo se mu nějakých třicet zájemců. Původně dohodnuté působiště v Klimkovicích na Ostravsku muselo být zrušeno, protože okresnímu výboru Svazarmu se nezamlouval klub propagující americké stroje. A tak se nakonec podařilo založit klub v Olomouci. Tento příběh jasně demonstruje, že počítačový lid bojoval s byrokratickým molochem tak trošku jako Don Quijote s větrnými mlýny.

Počítače Atari se v Tuzexu objevily v roce 1986 a zaváděcí ceny nebyly z nejlidovějších:

• Atari 800XL – 1050 TK
• Atari 130XE – 1750 TK
• Tiskárna Atari 1029 – 2050 TK
• Disketová jednotka Atari 1050 – 2000 TK
• Magnetofon Atari XC 12 – 380 TK
• Joystick – 180 TK

Opět je třeba tyto ceny vynásobit pěti, čímž získáme jejich ekvivalent v běžných korunách a lze je tedy srovnávat s tehdejším průměrným platem, který se díky vysokým platům dělníků a horníků pohyboval kolem 3000 Kčs. Pracující inteligence se často musela spokojit s platem menším.

Účtenka k prvnímu počítači autora článku

V těchto cenách se skrývá odpověď hned na několik otázek. Jednak je asi jasné, proč prakticky žádný atarista nevlastnil disketovou jednotku. Ten samý důvod tkvěl v mizivém vlastnictví tiskárny – její nákup ještě problematizovala její nedostatkovost. Joysticky byly drahou periférií, ne vždy k dostání, takže se běžně vyráběly na koleně. Až v dalším roce se objevily kvalitní joysticky Quickshot za pouhých 35 TK. Uvedené ceny postupně klesaly, takže například mé Atari 800XL stálo o rok později již jen 890 TK. Stále se však při zakoupení všech nutných komponent jednalo o násobky měsíčního platu.

Commodore, Atari a Sharp

Podobné ceny platily i pro další počítače, které se postupně v Tuzexu objevovaly. Například Commodore C64 přišel na nějakých 2000 TK, disketová jednotka pro tuto platformu stála o něco méně než počítač, proto se přeci jen mezi „komodoristy“ sem tam objevila. C64 bylo mnohem výhodnější pořídit v sousedním Rakousku či Německu. Při šťastném propašování je šťastný kupující získal za cenu cca 7000 Kčs. Platforma byla rozhodně méně rozšířená, než Atari či Spectrum, což mělo za nepříjemný následek horší shánění softwaru a menší počet klubů, které se také většinou soustřeďovaly primárně na výměnu her a programů.

Ti, co počítač zakoupili v Rakousku, jej často získali v sadě, kde kromě joysticku byla i cartridge s hrami. Pro některé toto znamenalo jediný software po několik měsíců, než získali kontakty a možnost nahrát si něco dalšího. Zde někdy docházelo k problémům s jinak nastavenou hlavou u jednotlivých magnetofonů, což vedlo k nečitelnosti záznamu. Nejlepší zkrátka bylo nahrát si software na tom svém magneťáku, jinak jste neměli jistotu, že jej následně budete moci používat.  Je pravda, že v některých městech (třeba v Plzni) bylo C64 přeci jen rozšířenější, ale celkově se jednalo o vzácnější platformu.

Ještě později se v domácích luzích a hájích objevil počítač firmy Sharp – Sharp 821MZ. Ten od roku 1987 prodával Tuzex, ale vzhledem k dost šílené ceně 2490 TK s ním právě úspěch neslavil. Od roku 1988 se tento počítač objevoval i v normální obchodní síti a to za dost neuvěřitelnou cenu 7800 Kčs, tedy mnohem levněji než v Tuzexu (v Brně byl například k dostání v Elektrodomě na Jánské ulici).

Sharp MZ-821 v dobovém článku. Kompletní sken najdete na Martinově 8-bitovém blogu

Dokonce se k nám dostaly i souřadnicové zapisovače. Plotter MZ-1P16 si pořídilo značné množství sharpistů, jelikož za necelé 4000 Kčs se jednalo o velmi dobrou možnost aspoň nějak tisknout a dokonce barevně. Ano, tisklo se na podivnou roli papíru s šířkou 11 cm a pomocí velmi speciálních per. Ta se různě upravovala, aby se do nich barva dala doplňovat, protože originální sada se špatně sháněla a nestála zrovna málo. Nicméně, majitelé jiných platforem mohli jen závidět, jelikož takto levnou možnost tisku prostě neměli.

To hlavní, co každý nový majitel Sharpa sháněl, byly paměti 4416, pomocí kterých se rozšířila videopaměť a počítač byl pak schopen zobrazit režim 320 × 200 v 16 barvách, což žádný jiný takto laciný počítač nesvedl. Dále se běžně svépomocí stavěl nezálohovaný RAMdisk Pavla Zemčíka a posléze i složitější zálohovaný, nehledě na ROMcart moduly s nahranými aplikacemi. Stavěly se i různé diskové řadiče, kterých pro tento počítač existovalo hned několik typů a vzhledem k vyvedenému rozhraní sběrnice se pro tuto platformu snadno realizovaly.

S tímto zásadním rozšířením paměti se Sharp stal asi nejvýkonnějším tehdejším domácím osmibitovým počítačem. Vzhledem k zabudovanému rozhraní Centronics k němu bylo možné snadno připojit jakoukoliv profesionálnější tiskárnu, pokud ji tedy majitel nějakým zázrakem sehnal. I to byl velký rozdíl oproti takovému Spectru, C64 či Atari. Nejzajímavější na celém československém úspěchu tohoto počítače je fakt, že se u nás začal prodávat v době, kdy jej firma Sharp už přestala vyrábět...

Vznikly i kluby zaměřené na tento počítač. V Brně existovaly hned dva – první byl založen pod ZO Svazarmu invalidů a díky němu vznikly velmi úspěšné programy jako Evidence a Kartotéka. Druhý vznikl v roce 1988 pod ZO Svazarmu Mikrocentrum, dodnes existuje a má 158 registrovaných členů. Samozřejmě, tím se tedy nechce říci, že se v něm tolik lidí dodnes schází, účast je podstatně skromnější, ovšem nadšenci pro všechny osmibity jsou zváni. Rozšíření této platformy nebylo zdaleka tak masové jako u Atari či Spectra, ačkoliv vzhledem ke kvalitní klávesnici představovala velmi rozumnou investici. V případě připojení disketové jednotky na ní šlo provozovat CP/M a mít tak k dispozici širokou softwarovou základnu.

Stejně jako pro jiné platformy, i pro Sharp byly organizovány semináře, pro které se tiskly sborníky, pořádaly se přednášky a výukové programy, přičemž vše stálo jen mírný režijní poplatek a spadalo pod Svazarm. Až později, hlavně po revoluci, se na programech pro Sharp začalo vydělávat, ale takový osud postihl všechny tehdejší platformy.

Co se týče nové nastupující vícebité generace počítačů jako Atari ST či Amiga, tam už padla kosa na kámen v podobě embarga na mikroprocesor MC68000. Ten tyto platformy poháněl, no a protože byl údajně použit v tehdy velmi populárních střelách s plochou dráhou letu Pershing II, tak se za Železnou oponu dostat nesměl. Odtud pochází i dobový vtip – kdy se v Československu prvně objeví dvaatřicetibitový mikroprocesor? Až přiletí v Pershingu...

Předposlední stránka Zpravodaje Atari klubu Praha. Zdroj obrázku a kompletní zpravodaj 4/89: Atari Calp

Atari ST i Amiga se sice v Československu sporadicky objevovaly, ovšem vždy to znamenalo je propašovat. Což o to, to nebylo zas nic tak obtížného, protože rakouští a němečtí celníci se rozhodně v hledání zakázané elektroniky nepřetrhli – to vše zůstalo vyhrazeno celníkům našim. Nicméně, vzhledem k této komplikaci i pochopitelné mnohem vyšší ceně zdomácněly u nás tyto platformy až po revoluci. Existovala sice pobočka Atari ST klubu, možná i nějaký ten Amiga klub, ovšem v předrevoluční době se jednalo o techniku, o které každý počítačový nadšenec snil, ale nikdy ji neviděl.

Příště si popovídáme o běžných radostech a strastech počítačového lidu v těch dávných dobách, kdy osm bitů bylo dle názoru Strany a Vlády naprosto dostatečné pro každého.