Už na konci 70. let existovaly k CPU i FPU, které byly na samostatném čipu. A světe div se (či možná spíše tynyte div se), už tenkrát dokazali vývojáři hardwaru a softwaru docílit toho, že kód, který běžel na CPU si dokázal odskočit vykonat instrukci do FPU.
Když jsem na konci 80. let programoval v assembleru Z80 na ZX Spectru, dělaly se v něm úplná kouzla, ale kam se to hrabalo na to, když jsem v 90. letech psal programy v assembleru pro x86, fascinovalo mě, jaký je to slepenec, jak procesor přepíná režimy, jak startuje v reálném režimu, některé aplikace běží v chráněném režimu, kterých je několik variant. Jaká je obrovská nekompatibilita, jak člověk musí hlídat, co je k dispozici. S nástupem dalších a dalších generací procesorů, jsem se už nechytal. Těch instrukčních rozšíření bylo obrovské množství. Program musel hlídat, které může využít. Systém musel hlídat, jestli program nepoužije nějakou instrukci, která v daném procesoru neexistuje, aby tím nesestřelil i ostatní běžící aplikace.
A pak o desítky let později přijde Limonádový Joe a tváří se, že je děsný problém docílit toho, aby vlákno bylo umístěno na takové jádro, které ho instrukčně zvládne.