Mžourání na monitor z metrové vzdálenosti s neuspokojivou úhlopříčkou, nekvalitní židlí a klávesnicí stále pod nosem nemusí být pro některé uživatele zrovna požitkem. Naštěstí dnes všechny grafické karty (včetně integrovaných řešení) mají nějakým způsobem realizovaný TV výstup, který můžete v případě potřeby použít.
Není vše bohužel tak snadné, jak se zdá a zejména majitelé starších televizorů si s připojením svého počítače/notebooku užijí jistě nějakou tu chvilku boje. Nemusí to být pravidlem, vše může fungovat doslova okamžitě a vy budete moci ukazovat své fotky z dovolené, pouštět rodinné video či sledovat filmy v pohodlí svého domova a na své velké televizi.
Každé audiovizuální dílo se skládá ze zvuku (audia) a obrazu (videa). Způsobů, jak obojí vyvést právě z vašeho zařízení, je mnoho, a tak jistě najdete cestu, která vám bude vyhovovat nejvíce. Nutno podotknout, že článek se nesnaží být vyčerpávající brožurou plnou technických pojmů a dat, důraz je kladen především na osvětlení problematiky, a tak by měl být také hodnocen.
Přejděme nyní od nudného úvodu k praxi.
Co vede z notebooků?
Obrazových výstupů je hodně, liší se od sebe jak kvalitou přenosu, tak dodatečnými schopnostmi (současný přenos zvuku, podpora HD rozlišení atp.). Najít ten optimální či (bohužel) jediný možný není nic složitého, u moderních notebooků se soudobými technologiemi a velkou LCD televizí uspějete takřka určitě. Pojďme si představit první výstup, kterým disponují snad všechny notebooky, které jsem měl možnost vidět.
S-Video - Separate Video
Nejběžnější výstup, který je snad na všem. Mnoho notebooků disponuje bohužel výhradně tímto analogovým výstupem a o digitální kvalitě si můžete nechat pouze zdát. S-Video má každá klasická grafická karta, kamery tímto rozhraním disponují rovněž.
Nevýhody tohoto rozhraní jsou dvě: přenos video signálu je pouze analogový a přes jeden kabel nevyvedete zvuk. S-Video podporuje standardní rozlišení PAL a NTSC, s HD si neporadí. Do budoucna bude pravděpodobně nahrazeno digitálním rozhraním DVI (které již dnes podporuje většina grafických karet a lze se s ním setkat i u mnohých notebooků).
D-Sub - D-subminiature
Starý a dnes již nepříliš využívaný standard. Většina z vás se pravděpodobně setkala s variantou DE-9, kterou stále ještě využívají levné monitory a starší grafické karty. Stejně jako u S-Videa, i tady je přenos pouze analogový a nutno podotknout, že (podle mého názoru) dost nekvalitní (nestabilita obrazu, špatná čitelnost písma, duchové). Neumí vést zvuk!
D-Sub někdy můžete nalézt pod pojmenováním "VGA", jedná se o tu samou věc. Výskyt na noteboocích je zhruba stejný, jako u S-Videa, tedy na některých můžete nalézt rozhraní výše, na některých právě D-Sub. Už z principu fungování (analogového) je D-Sub na ústupu a již v mainstreamu takřka vymizel.
DVI - Digital Visual Interface
Kdysi hudba budoucnosti, v současnosti běžná věc. DVI mají všechny moderní grafické karty a i většina monitorů. Přenos videosignálu je konečně digitální, díky čemu je obraz buď perfektní, nebo kostičkovaný (pixelizace), či nejede vůbec. Na noteboocích s dedikovanou grafickou kartou se obvykle dá najít, integrovaná řešení se zatím DVI víceméně brání. Ani toto rozhraní neumí vést zvuk.
Přes jeden DVI výstup protlačíte až HD rozlišení 1920 × 1080 obrazových bodů (či 1920 × 1200 pro 24" monitory, abych byl úplně přesný) o obnovovací frekvenci 60 Hz. DVI se dělí na tři typy: DVI-D (pouze digitální signály), DVI-A (jen analogové signály, kompatibilní s D-Sub) a DVI-I (digitální + analogové signály). Nejuniverzálnější je logicky DVI-I a setkáte se s ním nejčastěji (je zobrazeno na obrázku výše).
HDMI - High-Definition Multimedia Interface
Moderní a nejdokonalejší, to je HDMI. Přes HDMI můžete vést videosignál až do kvality 1600p (možná i výše), přenos je digitální. Jako jediné rozhraní vám umožní vyvést současně i zvuk po jednom kabelu, což je další příjemná vlastnost. Podporované zvukové formáty jsou LPCM, Dolby Digital, DTS, DVD-Audio, Super Audio CD, Dolby TrueHD, DTS-HD Master Audio, MPCM.
HDMI se v současnosti neustále vyvíjí, poslední verze 1.4 ze dne 28.5.2009 podporuje až rozlišení 4096×2160 @ 24 Hz, což je rozlišení digitálních kin. Toto rozhraní je jednoznačně nejlepší a pokud máte televizi s HDMI vstupem spolu se zařízením disponujícím HDMI výstupem, využijte toto.
Poznámka: V seznamu mohou některým z vás chybět další dva výstupy: kompozitní video a komponentní video. První jmenovaný je doménou starých grafických karet, na moderním HW jej nenaleznete a jeho použití je závislé na redukci (z S-Videa), která může/nemusí být dodána s vaším zařízením. Kompozitní video je nejméně kvalitním analogovým řešením, které nedoporučuji používat.
U komponentního videa se má situace naopak: opět použijete redukci z S-Video, narozdíl od řešení výše však docílíte nejkvalitnějšího analogového přenosu dat (i HD).
A co nám nabídne televize?
Máte-li starou televizi, bude vás omezovat v propojení s vaším notebookem (nebude mít moderní vstupy). Následuje víceméně rekapitulace rozhraní z minulé kapitoly: váš televizor může disponovat kompozitním videem, S-Video konektorem a také komponentním videem. Pokud vlastníte moderní LCD televizi, přičtěte si k téhle sestavě ještě pravděpodobné HDMI spolu s D-Subem.
Ukázkové možnosti připojení: dvakrát HDMI, D-Sub, dva SCARTy, komponentní video a dokonce i optický vstup
Jedno rozhraní jsme zatím nezmínili, je jím velice rozšířený SCART. Pojďme si jej nyní představit.
SCART - Syndicat des Constructeurs d'Appareils Radiorécepteurs et Téléviseurs
Jak již nezkrácený název napovídá, SCART se zrodil v zemi milovníků vína a žabích stehýnek, Francii. V prvních televizorech se objevil roku 1977, jedná se tedy o takřka prehistorickou technologii.
SCART je 21-pinový konektor se schopnosti přenášet zvuk i obraz najednou (podobnost s HDMI), avšak narozdíl od svého současného konkurenta pouze analogově. Problémem SCARTu je, že byl standardizován "za pochodu" dodatečně, proto bych byl opatrný při jeho použití se starší televizí (nemusí vše fungovat, jak by mělo).
Tato technologie je v současnosti nahrazována již několikrát zmiňovaným vyspělejším HDMI. Přejděme nyní k problematice redukcí, která je neméně důležitým kritériem při výběru toho pravého zapojení.
Kouzla s redukcemi aneb zapojujeme
Pokud patříte k uživatelům, kteří nemají možnost propojit svůj pracovní stroj s televizí přímo (ať už HDMI -> HDMI či D-Sub -> D-Sub atd.), jistě přivítáte existencí redukcí. V následujících odstavcích si rozebereme veškerá rozhraní, kterými disponují notebooky (či stolní počítače) a podíváme se, k čemu všemu je pomocí redukce dokážeme připojit.
S-Video - maximálně se SCARTem
Analogové S-Video lze pomocí redukce připojit na rozhraní SCART. Do dostupné redukce zapojíte S-Video kabel, do dvou audio cinchů levý a pravý kanál audia z 3,5mm jacku a obraz i zvuk by měl vycházet z televize.
Jednoduchá a přitom účinná redukce: do VIDEO vstupu zapojíte S-Video kabel, do AUDIO cinchů poté z redukce 3,5mm Jack -> Audio Cinche i zvukové kabely a vše poputuje analogově do TV
Nutno podotknout, že toto propojení přichází v úvahu pouze do vzdálenosti 18 metrů, po překročení této vzdálenosti je již výrazná degradace kvality přenosu video a audio signálu. Samozřejmostí je použití stíněného kabelu, jinak se na 18 metrů nedostanete. Znovu připomenu brát ohled na fakt, že SCART byl standardizován až po svém uvedení, proto mohou nastat problémy a doporučuji je brát předem na vědomí.
D-Sub - o nic lepší než S-Video
Ačkoli je možné teoreticky propojit D-Sub s komponentním videem, nastane problém se synchronizací obrazu. Proto nemá smysl nad tímto propojením uvažovat a bude lepší poohlédnout se po jiné redukci, naštěstí je jedna k dispozici.
Vlevo D-Sub -> SCART redukce, vpravo redukce 3,5mm Jack -> Audio Cinche
Tou je kabel D-Sub -> SCART. Nemusí fungovat se všemi televizory a těžko říct, se kterými fungovat bude. Každopádně platí, že při použití této redukce budete muset vyvést audio samostatně - nejlépe přes redukci 3,5mm jack -> audio cinche, které připojíte do televize (levý / pravý kanál). Maximální délka kabelu je cca 10 metrů.
DVI - možností je vícero
S DVI se má situace o něco lépe, než s předchozími dvěmi rozhraními. Stejně jako D-Sub lze DVI připojit na SCART s omezeními z toho vyplývajícími. Nutností je podpora rozhraní DVI-I, to je ale dneska víceméně standardní, a tak by neměly nastat závažnější komplikace.
I DVI lze vyvést na komponentní video vstup, avšak platí stejný problém jako s D-Subem, a proto je toto řešení passé. Další možností je užití redukce DVI -> D-Sub, opět platí, že je třeba disponovat výhradně DVI-I výstupem. Tato redukce je naprosto běžně k sehnání, používá se k připojení moderních grafických karet ke starším (či lowendovým) monitorům a stojí pár korun. Částečnou nevýhodou DVI kabelu je maximální délka pouhých 5 metrů, což by mohlo být v některých případech omezující.
HDMI - pouze s DVI
Nejmladší a nejmodernější rozhraní si potyká pouze se stejně digitálním DVI rozhraním, ztratíte ale možnost vést audio po jednom kabelu (bude potřeba přistoupit k řešení zmíněném u D-Subu).
Vzhledem ke skutečnosti, že DVI se na mnoha televizích vůbec nevyskytuje, je tato volba spíše v rovině teoretické, i tak si ale jistě zaslouží zmínku (na druhou stranu, DVI můžete dále redukovat redukcí na D-Sub, který už k LCD TV připojíte). Asi těžko v praxi narazíte na televizi s DVI, která nebude mít HDMI, taková televize bude s největší pravděpodobností v ideálním případě disponovat dvojicí těchto rozhraní a v takovém případě využijete jistě nejideálnějšího HDMI. HDMI kabel může být dlouhý až 15 metrů.
V další kapitole se již konečně podíváme na softwarovou stránku problematiky.
Bez dobrého software to nepůjde
Softwarová podpora je v případě propojování počítače a druhého zařízení vždy kritická. Na trhu jsou v současnosti tři nejvýznamnější hráči na poli grafických karet: Intel, Nvidia, a ATI (posílám omluvu S3 Graphics, že jsem je zanedbal). Podívejme se nyní, než nakoukneme do ovladačů samotných výrobců, co nám nabídne samotný operační systém Windows.
Nastavení zobrazení toho moc neumí
Základními dvěma kameny při propojování počítače s televizí je rozšíření plochy a klonování plochy. Obě řešení se od sebe dost liší: při použití prvního zmíněného uvidíte na vaší televizi pouze pozadí (tapetu) na ploše, žádné tlačítko Start, žádné ikonky, čistě a výhradně pouze vaší tapetu.
Naproti tomu druhou variantu zprovozníte pouze při nastavování přes ovladače vaší grafické karty, Windows sám to neumí (poznámka: při propojování integrované Intel GMA 950 na OS Windows Vista jsem zaznamenal zobrazení jakéhosi průvodce, který mi nabízel i klonování obrazu - s IGP od Intelu si Vista očividně rozumí více). Rozšíření plochy však Windows umí bezproblémů, umožní nastavit rozlišení druhého monitoru, barevnou hloubku a obnovovací frekvenci.
Samostatné ovladače grafických zařízení nabízejí mnohem více. Pojďme si je nyní představit.
Nvidia: vše maximálně přehledně
Kdybych měl ohodnotit jednotlivé ovladače co se přehlednosti a jejich schopností týče, vyhrála by u mě Nvidia. Její ovládací panel vyvoláte pravým kliknutím na Plochu a výběrem nabídky "NVIDIA Control Panel".
Změna rozlišení a vytvoření vlastního
V podsekci sekce "Display" začněme hned první položkou "Change resolution". Zde je možno měnit rozlišení, obnovovací frekvenci a barevnou hloubku, nic co by nezvládl systémový nástroj "Nastavení zobrazení". Zajímavá začíná být až položka "Add Resolutions", která obsahuje toto:
To již vypadá o něco lépe, je možno zvolit si různé obnovovací frekvence vzhledem k rozlišení. Nejzajímavější je však volba "Create Custom Resolution".
Možnost vytvořit si zcela vlastní rozlišení pro vaší televizi je velice důležitá, nabízí se i dokonce volba vlastní obnovovací frekvence. Pokud by se vám neobjevilo např. rozlišení HD Ready televizí (1366 × 768 px), přes tento dialog si jej jednoduše přidáte sami do seznamu.
Úprava barevného podání
Pokud zaznamenáte problémy s barevným podáním obrazu, není nic jednoduššího, než si jej třeba přes ovladače upravit k obrazu svému. V základu je tato položka deaktivovaná a nastavení se přenechává na aplikace.
Potěší možnost úpravy jednotlivých barevných složek (červená, zelená, modrá), druhou variantou je úprava všech tří naráz. Kdyby vám nevyhohoval referenční obrázek vpravo, můžete si zvolit ze dvou dalších.
Nastavení obrazu televize
Nvidia Control Panel vám umožní nastavit si pozici obrazu, čímž docílíte odstranění černých pruhů.
Mačkání šipek se ihned projeví na obraze, což činí tuto proceduru velice snadnou.
Klonování obrazu
Jak už jsem zmínil v předchozí kapitole, pakliže budete chtít využívat klonování obrazu na váš televizor, budete muset sáhnout do nastavení ovladačů vaší grafické karty. U Nvidie to není nic složitého, stačí kliknout pravým tlačítkem myši na druhý výstup a zvolit volbu "Clone".
To by pro základní úpravu obrazu mělo stačit. V dolní sekci "Video" je ještě zajímavá podsekce "Adjust video image settings", ve které můžete zvyšovat ostrost hran či snižovat šum, tohle nastavení bych ale doporučil pouze zkušenějším uživatelům.
V další kapitole se podíváme na společnost ATI, která taktéž přináší poměrně detailní nastavení výstupu.
ATI: poradí si se vším bez zbytečných řečí
Ačkoli rozdíl mezi ovladačem od Nvidie není nikterak zásadní, přesto bych dal ATI až na druhé místo. Nevím, jestli je můj dojem ovlivněn subjektivně nepodařeným vzhledem Catalyst Control Center, nebo nepříliš jasným pojmenováním jednotlivých sekcí. Každopádně, co zvládne Nvidia, zvládne i ATI.
Základní nastavení v Display Manageru
Nabídka "Display Manager" obsahuje nejzákladnější nastavení. Při klepnutí na dvojku vpravo pravým myšítkem můžete obraz klonovat. Potěší přítomnost tlačítka "Detect Displays" v případě, kdy by se druhý displej nechtěl zobrazit.
Níže naleznete možnosti nastavení rozlišení, barevné hloubky a obnovovací frekvence. Za tlačítkem "Force..." se skrývá vynucení některých rozlišení, barevné hloubky a obnovovacích frekvencí.
Doplňková nastavení v Display Options
V sekci "Display Options" naleznete funkci vynucení určité obnovovací frekvence. Následuje nastavení detekce nových displejů, kdy si můžete zvolit detekci automatickou, či po stisknutí tlačítka "Detect Displays" v Display Manageru.
Pro případ nenalezení vaší televize přichází ATI s funkcí "Force TV detection", se kterou však nemám valné zkušenosti (někdy to opravdu funguje, častěji naneštěstí nikoli). Jejím účelem je pochopitelně vynucení detekce televize.
Vychytávky v Monitor Properties
První sekce "Attributes" má takřka výhradně informační charakter, kdy vám prozradí maximální podporované rozlišení vaší televize a její obnovovací frekvenci. Dále nabízí funkci EDID, kterou můžete využít, nebo si nastavit max. rozlišení a obn. frekvenci sami.
Pod položkou "Avivo Color" se skrývá korekce barev, kterou můžete vyvážit barevnou nerovnováhu.
Třetí a poslední podsekcí jsou "Adjustments". Ty slouží pro roztažení či posunování obrazu.
A ještě jednou úprava barev
Stejně jako v případě úpravy barev u Nvidie, i ATI umožňuje ladění buď všech kanálů najednou, či odděleně.
K funkčnosti snad netřeba nic dodávat, táhly lze redukovat gammu, jas i kontrast.
Další položky k ladění videa obsahuje sekce "Avivo Video", kde jsou další zajímavé vychytávky. Vzhledem k tomu, že se jedná již o podrobnější úpravy, nezahrnul jsem je do článku, i z důvodu přílišného nabobtnání této kapitoly.
Nyní se podíváme na posledního zástupce grafických akcelerátorů, který nevyrábí nic jiného, než integrované akcelerátory - společnost Intel!
Intel: v jednoduchosti je síla
Velikán Intel se se svými ovladači nijak zvlášť nepáral: v porovnání se svou konkurencí ve dvou předešlých kapitolách nenabídne žádné podrobné nastavení, na druhou stranu to možná ani není třeba. S Intelem jsem nikdy neměl problémy při připojování televize a pokud bude i vaše propojení bezproblémové, nebudete muset do ovladačů vstoupit takřka vůbec.
Jednoduché "Zobrazovací zařízení"
Intel do své sekce "Zobrazovací zařízení" zavedl kategorii pojmenovanou jako "Více monitorů". V ní si můžete vybrat buď klonování plochy, či rozšíření plochy, tedy nic zvláštního, co by se lišilo od ostatních.
Nic víc zde nehledejte, snaha o maximální jednoduchost je dobře patrná už jen z obrázků.
Nastavení zobrazení nastaví vše potřebné
Další sekce je nazvána "Nastavení zobrazení". Můžete si v ní nastavit rozlišení, kvalitu barev i obnovovací frekvenci. Pod tlačítkem "Možnosti poměru stran" se schovává nastavení chování obrazu; možnosti jsou buď roztažení obrazu při zachování poměru stran (s možnými černými okraji), plná obrazovka (alias celoobrazovkový mód), či umístění plochy na střed.
Pod volbou "Nastavení napájení" objevíte nepřekvapivě řízení spotřeby panelu.
Vychytaná korekce barev
Možnosti úprav barevného podání jsou na první pohled chudé, avšak pro běžného uživatele nechybí nic zásadního (leč někdo by mohl postrádat nastavení sytosti a odstínu). Jako u konkurence můžete upravovat jednotlivé barevné kanály samostatně či najednou.
Potěší přítomnost úpravy gammy, jasu a kontrastu. Nic víc zde opět nenajdete.
Pár slov závěrem
Díky tomuto článku byste měli být schopni jednotlivá rozhraní rozpoznat, uvědomit si jejich (ne)výhody a vybrat to nejvhodnější právě pro váš účel.
Tuto televizi s notebookem nepropojíte
Komplexnost tématu je bohužel natolik veliká, že ji nelze v rozumném rozsahu celou pokrýt. Článek se nesl v praktickém duchu a nezabíhal příliš do detailů, snaha o praktičnost a jednoduchost se v něm snad dostatečně odráží. Stále jsme však nakousli poměrně málo a vězte, že existují i samostatné weby, které se tímto tématem zabývají v celém svém rozsahu.
Doufám, že i díky tomuto článku jste navedeni na správnou cestu a že se vám podaří propojení vašeho stroje s TV úspěšně zprovoznit. V případě problémů určitě neváhejte navštívit naše fórum, konkrétně sekci Audio/Video, kde vám naši zkušení uživatelé jistě rádi poradí.
ČLÁNKY DO MAILU