Průvodce konektory externích disků: FireWire, Thunderbolt, USB a eSATA

Jenže jaký vybrat? Možností připojení je dnes skutečně mnoho, mají různé výhody a nevýhody. Který je pro vás ten pravý? Dnes si představíme jednotlivá rozhraní, snad se na základě našeho rozboru rozhodnete.

Rozhraní FireWire, někdy označované také jako i.Link nebo IEEE1394 ve své době znamenalo výrazný posun v rychlosti externích zařízení. Původní standard IEEE1394a podporoval přenos až 400 Mb/s, později byla schválena nová verze s rychlostí přenosu až 800 Mb/s (IEEE1394b). Dle dostupných informací pokračuje vývoj standardu IEEE1394c, který by měl být schopen přenášet data rychlostí 3200 Mb/s.

Již od samého počátku byl FireWire směřován spíše pro multimediální zařízení (dodnes jej podporují digitální kamery), později se začal objevovat i u externích disků. Toto rozhraní má obrovskou nevýhodu – není příliš rozšířené. Na základních deskách se řadiče sice občas objevují, ale jedná se o nejpomalejší variantu.

Rozhraní FireWire se stalo technologickou slepou uličkou.I pokud byste měli štěstí a rychlý řadič na svém počítači měli, pořád nemáte jistotu, že jej naleznete i na druhém počítači, kam budete chtít data přesunout. I z toho důvodu na většině externích disků s tímto rozhraním bylo ještě vyvedeno připojení pomocí USB konektoru, které sice bylo o něco pomalejší, ale znamenalo určitou jistotu. V současné době je FireWire spíše na ústupu a využívá se v profesionální sféře (například pro připojení vícestopých zvukových karet v nahrávacích studiích).

Snad každá základní deska dnes nabízí připojení pevných disků pomocí konektorů SATA (výjimku tvoří snad jen serverové základní desky s řadičem SAS). Rozhraní eSATA je vlastně externí rozšíření původního rozhraní SATA. Z toho vyplývají i přenosové rychlosti – ty odpovídají druhé revizi standardu SATA, tedy 3 Gb/s. S trochou nadsázky se tedy dá říct, že eSATA začíná tam, kde Firewire končí. Navíc je velmi pravděpodobné, že se brzy dočkáme i aktualizace standardu a dojde k navýšení propustnosti na dvojnásobek.

To ostatně platí i o rozšířenosti tohoto rozhraní. Ta sice není tak špatná jako u Firewire, rozhodně ale není v základní výbavě každého počítače. Nicméně se toto rozhraní objevilo u několika modelů notebooků a obecně se dá říci, že jej obsahovala většina vyšších modelů základních desek.

Jako poměrně zásadní nevýhodu můžeme jednoznačně označit chybějící napájení v tomto rozhraní. V praxi totiž dost pravděpodobně může nastat situace, kdy máte externí disk i počítač s tímto rozhraním, ale v širokém okolí zrovna není jediná volná zásuvka. Navíc sebou stále musíte kromě disku nosit i napájecí adaptér.

 

FireWire, eSATA

Thunderbolt, USB

Na začátku roku 2011 bylo představeno nové rozhraní, jehož tvůrcem je samotný výrobce procesorů Intel. Nazval jej vznešeně Thunderbolt (blesk). Po dlouhé době tak došlo k výraznému technologickému pokroku. Maximální propustnost tohoto spojení je 10 Gb/s, nemálo tedy převyšuje výkon dnešních řadičů disků.

 

To ale není vůbec na škodu, protože podle všeho se dají zařízení takto připojená řadit za sebe a sdílet tak jediný kabel. Intel navíc zapracoval podporu protokolu PCI Express a položil tak solidní základy pro použití plně externích grafických karet.

Hlavní nevýhodou tohoto rozhraní je jeho proprietárnost – Intel se s největší pravděpodobností nebude chtít o toto rozhraní s nikým dělit a bude jej poskytovat pouze jako bonusovou vlastnost svých výrobků. V současné době naleznete toto rozhraní výhradně na počítačích od společnosti Apple. Místo klasických externích rámečků pro pevný disk jsou pro toto rozhraní dodávány několikadiskové boxy, které umožňují tvorbu polí RAID. Ty kromě zajištění redundance dat nabízejí i podstatně vyšší rychlosti přenosu (propustnosti samotného rozhraní se zatím však ani zdaleka nepřibližují).

Každý, kdo někdy s počítačem pracoval, se již s rozhraním USB setkal. V dnešní době již těžko budete hledat počítač, který by měl méně jak čtyři konektory USB. Připojit se skrz ně dá téměř cokoliv – myš, klávesnice, tiskárna, kamera, hardwarové klíče nebo právě pevné disky. Přestože u myši vám asi nebude záležet na tom, jak rychlý může port USB být, u disků toto již řešit jednoznačně budete. Původní specifikace USB je již naštěstí ztracena v technologických dějinách, minimem se dnes stala specifikace USB 2.0.

Ta nabízí přenos rychlostí až 480 Mb/s, což již přestává stačit. Pro občasné připojení externího disku je tato rychlost jistě v pořádku, při přenosu velkého množství dat se ale proces může protáhnout i o několik hodin. V loňském roce pak byla uvolněna nová revize tohoto rozhraní, označená jako USB 3.0. Propustnost se zastavila někde mezi možnostmi eSATA a Thunderboltu, konkrétně na 5 Gb/s. To rozhodně není málo, nicméně i zde se již ozývají hlasy o nedostatečnosti. Moderní disky bez otáčivých ploten dnes dosahují maximálních rychlostí okolo 550 MB/s, tedy přibližně 4,4 Gb/s. Jelikož technologický pokrok v oblasti SSD zažívá nebývalý boom, dá se očekávat, že již příští rok by se mohlo rozhraní USB 3.0 stát limitujícím faktorem.

Otázkou pak ale zůstává, zdali do té doby nebude uvolněna další revize rozhraní, která tento problém vyřeší. Na druhou stranu cena SSD je stále ještě neúměrně vysoká vzhledem ke kapacitě, takže by nákup takového řešení vyšel spíše na desetitisíce. A není nakonec jedno, co brzdí kopírování? Klasické pevné disky na podobné limity nenarážejí a narážet ještě pár let nebudou.

Klasické USB

 

Pro použití externího disku s USB jednoznačně hovoří široká podpora napříč různými platformami a neméně důležitá je také zpětná kompatibilita. Pokud náhodou se svým superrychlým externím pevným diskem přijdete ke staršímu počítači, budete sice data muset kopírovat pomaleji, ale budete kopírovat.