Retro: HP Omnibook 6000 – tříkilová čtrnáctka z přelomu tisíciletí

Po relativním úspěchu dubnové retrorecenze Siemensu PCD-4ND s procesorem Intel 80486 jsme se rozhodli s ohlédnutími za starými notebooky pokračovat. Tentokrát nám v redakci uvízl o nějakých pět let novější stroj od HP; ten vedle onoho Siemensu působí jako hotové sci-fi, ale pořád je starý zhruba dvanáct let, což je ve světě informačních technologií celá věčnost.

Podle dobových recenzí byl předmět dnešního článku, HP Omnibook 6000, ve své době notebook víceméně střední nebo vyšší střední třídy, ne naprostý highend. Jeho cena, pohybující se okolo 2500 dolarů za nejvyšší verzi s Pentiem III na 700 MHz, 128 MB operační paměti a 18GB diskem byla ale i tak astronomická, zvlášť když přihlédneme k tehdejšímu kurzu dolaru – průměrný kurz ČNB v roce 2000 byl 38,590 korun za dolar, chvílemi se pohyboval i těsně nad 40 CZK/USD. To nasazuje cenu Omnibooku téměř na sto tisíc, a to ještě bez započítání DPH. A to ještě není cena za testovaný kus, ale za model s procesorem na 600 MHz, 64 MB RAM a 6GB diskem... (zdroj: PCWorld.com)

Nestandardní konfigurace

Testovaná konfigurace se od té prodávané v několika ohledech odlišuje, protože počítač během své životnosti dostal pár upgradů. Týká se to hlavně operační paměti, která byla ztrojnásobena – přibyl 256MB modul, což dohromady dává 384 MB paměti. Dále byl výrazně upgradován pevný disk, HP nabízelo kapacity od 6 do 18 GB, tady je gigabajtů rovnou šedesát, a nakonec se notebook dočkal i upgradu operačního systému z nabízených Windows 98 a 2000 na nepochybně všem dobře známé a mnohými dodnes používané Windows XP, vydaný v roce 2001.

Z dnešního pohledu Omnibook patří mezi pracovní notebooky – má matný displej, trackpoint, dokovací konektor a přímo hromadu komunikačních rozhraní a rozšiřujících portů. Potíž s tímhle označením je v tom, že přišel na trh v době kdy jiné než pracovní notebooky téměř neexistovaly – přenosné počítače stály hromadu peněz a domácí uživatelé nepotřebovali mobilitu natolik, aby za notebook dali přes sto tisíc. Boom přenosných počítačů přišel až o pár let později, takže okolo roku 2000 byly pracovní notebooky v podstatě všechny. Omnibook 6000 ovšem měl co nabídnout i těm, kdo se chtěli mimo práce i trochu pobavit – měl proto třeba i volitelnou čtečku disků DVD pro přehrávání filmů; ta je i u "testované" konfigurace. Kromě toho byla k dispozici vypalovačka CD-RW.

Notebook s křidélky

Barevně je Omnibook dost nenápadný; kombinace různých odstínů šedé a stříbrného víka asi těžko někoho oslní. Nevypadá ale vůbec špatně. Kvádrovitý tvar oživují jednak zaoblené hrany, ale především rozšiřující se základna – na obou bocích vepředu jsou plastové výstupky, které notebook krásně oživují a odlišují. Na druhou stranu ale nejsou příliš velké, takže by neměly při transportu v brašně dělat příliš problémů.

Displej má úhlopříčku 14,1″, ale notebook mi opticky připadá dost rozměrný. Určitě na tom má svůj podíl tloušťka přesahující 3 centimetry, ale také v dnešní době netradiční (a dříve naopak zcela běžný) poměr stran 4:3. Po tom, co mi rukama prošly desítky notebooků s displeji ve formátu 16:9, mi to prostě přijde jako z jiného světa. V řadě Omnibook 6000 byl mimochodem k dispozici i patnáctipalcový model; kdesi jsem našel dokonce zmínku o tom, že snad mělo být na této úhlopříčce k dispozici i rozlišení 1600 × 1200 px, což by bylo zcela geniální, ale dobový datasheet od HP to nepotvrzuje, uvádí i u patnáctky rozlišení XGA, tedy 1024 × 768 bodů, přítomné i na čtrnáctipalcových modelech.

Body navíc HP rozhodně získává za rámeček displeje: je velmi tenký, spodní hrana má tak centimetr, boční jsou ještě užší. Z toho by si dnešní výrobci měli vzít příklad, moderní notebooky mívají rámečky okolo displejů klidně i dvojnásobné a vypadá to ošklivě. Tady prostě displej zabírá podstatnou část víka, vypadá to dobře a je to účelné.

Mimochodem, na víku je přítomná jedna zajímavost: logo výrobce je vzhůru nohama. Je otočené tak, abyste jej viděli vy když notebook otevíráte třeba na stole; na dnešních počítačích bývá tak, aby jej viděli všichni ostatní, když je notebook otevřený. U Omnibooku 6000 logo vypadá jako "dy" namísto písmen "hp".

Displej samotný má zmíněné rozlišení displeje 1024 × 768 bodů. V roce 2000 zcela běžný standard, naopak to, že i v roce 2012 všichni výrobci bez rozdílu cpou na většinu svých notebooků displeje schopné zobrazit oněch 768 bodů na výšku, je přímo trestuhodné. Ale zpět k HP – displej má matrici TN, pozorovací úhly nejsou nic moc, odezva také ne a bílá barva taky není zrovna bílá, má nádech lehce do červena; po dvanácti letech jsem ale čekal horší zážitek. Ve spodní části dost výrazně prosvítá podsvícení, ale většina vyjmenovaných problémů (všechny až na pozorovací úhly) bude dost pravděpodobně souviset s nemalým věkem notebooku.

Když už mluvím o displeji, zmíním se i o zvuku: zvukový čip je od ESS (typ ES1983S Maestro-3i), notebook má dva dnes již dost hrozivě znějící reproduktory u kloubů displeje (jak zněly kdysi těžko soudit). Zajímavá je trojice audio jacků umístěných na pravém boku – kromě vstupu pro mikrofon a výstupu na sluchátka je tu i Line-In – a také se mi líbí separátní tlačítka pro ovládání hlasitosti a rychlé vypnutí zvuku; to dnes už dělá málokdo. Jen je trochu nemilé, že jeden stisk kolébkového tlačítka ovládání hlasitosti znamená posun o jednu úroveň (z jedenatřiceti); držením se neposouvá dále, takže pokud chcete ztlumit zvuk z maxima na polovinu, musíte tlačítko zmáčknout patnáctkrát. To je ale jen záležitost ovládacího softwaru v důsledku upgradu systému; kromě tohoto jsem měl problém zprovoznit třeba i "simulovaný" numerický blok.

Ovládání a zpracování po letech

Zub času a klávesnice

Podobně jako displej i klávesnice pořádně využívá dostupného prostoru. Nemá numerický blok, ale za to zabírá opravdu pořádný kus základny. Není to žádný chiclet, ale poctivá klasická klávesnice; má oddělené, plnohodnotné kurzorové šipky (což je příjemná změna oproti tomu, co HP dává na notebooky dnes), nahoře jsou samostatné klávesy pro pohyb v textu a jedinou možnou výtkou by mohl být jednořádkový Enter. Líbí se mi také indikační diody pro Caps Lock, Num Lock a tak dále umístěné na jednom místě nad klávesnicí, přijde mi to pohodlnější než když tyto diody jsou přímo na příslušných klávesách (a tudíž rozeseté po celé základně), případně když chybí úplně, což se v dnešní době také občas stává.

Klávesnice je ovšem místem, kde se docela výrazně projevil zub času. Nemám teď na mysli jen to, že je špinavá a zašlá (to je ostatně celý notebook, ještě starší Siemens PCD-4ND vypadal o dost lépe); horší je, že se celý plastový díl s klávesami i při opatrném a pomalém psaní dost prohýbá. Nejvíce je to poznat na okrajích, což je trochu zvláštní – pokud se tohle děje u nových notebooků, je to snad vždycky uprostřed okolo kláves G a H.

Polohovací zařízení jsou dvě – poměrně miniaturní touchpad a trackpoint. Malé rozměry touchpadu nevadí, protože jsem jej během hraní si s notebookem použil jen jednou na zkoušku. Moc mě nepřesvědčil, kromě rozměrů mi vadila i velmi tuhá a hlasitá tlačítka. Trackpoint naopak funguje perfektně, je i po letech přesný a jeho tlačítka jsou výrazně měkčí – i když je to možná jen tím, že byla častěji používána a jsou prostě "vychozená". U trackpointu navíc nechybí ani scrollovací tlačítko, které na pohled vypadá jako kolečko na myši a podobně i funguje. Ne že by se otáčelo, ale když jej stisknete, stane se to stejné, co při stisku kolečka externí myši; scrollování tady funguje jinak než u IBM/Lenova, není potřeba prostřední tlačítko držet.

Počátek rozkladu

Jednou z nejzajímavějších věcí, kterou na starém notebooku můžeme zkoušet, je to, jak po deseti a více letech vypadá zpracování. Omnibook 6000 v tomto ohledu těžce klame vzhledem: jak je vidět z fotek, vypadá opravdu zašle, otřískaně a na pár místech má nepěkné praskliny. Dojem, že se počítač každou chvíli rozpadne v prach, umocňují klouby displeje při prvním otevření – jsou tři a docela široké, což by mělo být dost pro pořádně pevné držení víka, ale po dvanácti letech mají až neuvěřitelnou vůli. Stačí, aby okolo stolu s otevřeným notebookem někdo prošel, a víko se rozklepe jak osika. Navíc jsem už zmínil prohýbání na okrajích klávesnice... prostě to nevypadá dobře.

Plastový povrch ovšem klame. Notebook je zevnitř vyztužený slitinou hliníku a hořčíku, a podle jeho dost vysoké hmotnosti opravtu festovně. Víko, ačkoliv tenčí než u mnohých dnešních (hlavně levnějších) notebooků, téměř nejde prohnout. Dojem z jeho neuvěřitelné pevnosti tedy docela dost kazí fakt, že promačkáním není problém vyvolat dost výrazné deformace displeje, ale ohnout vážně nejde.

U základny je to trochu horší, protože ta je poseta opravdu nadstandardní dávkou portů, které strukturální integritu narušují. Navíc má vepředu výměnnou optickou mechaniku, zmíněná plastová "křidélka", kterým chybí výztuha, a třeba pevný disk lze vytáhnout bokem (po uvolnění dvou šroubů), což po letech taky na pevnosti nepřidává. Základna trpí i tím, že se na ní na rozdíl od víka střídá více nevystužených dílů (klávesnice, touchpad, baterie nebo spodní přístupové kryty pro paměť) s těmi vystuženými – víko je výrazně pevnější, protože je to prostě jeden masivní kus kovu pokrytý plastovou skořápkou. Především pravá opěrka zápěstí (prostor napravo od touchpadu) se při promačkání prohýbá o několik milimetrů a pěkně výhrůžně u toho vrže.

Příjemné plasty

Notebook tedy po více než dekádě nepůsobí moc důvěryhodným dojmem, nicméně funguje a klávesnice je i přes problémy s prohýbáním velmi pohodlná. Docela mě mrzí, že jsem s tímto modelem nepřišel do kontaktu v době, kdy se prodával jako nový. Jedna věc se mi na něm totiž ohromně líbí a myslím, že na novém notebooku bych z ní byl úplně nadšený.

Mluvím teď o povrchu – o plastech, které pokrývají v podstatě celý notebook. Šedý plast s jemnou strukturou sice po dvanácti letech ztratil odolnost, na notebooku je na jednom místě prasklina a při pokusu vymontovat pevný disk mi plastové očko, které bylo držené šroubkem, zůstalo po lehkém zatlačení v ruce na tři díly, nicméně asi nikdo si notebook nekupuje s tím, že jej bude používat déle než dejme tomu čtyři roky, a tuhle dobu plasty nepochybně vydrží. Proč se mi ale tak hrozně líbí? Protože mají jednak příjemný povrch, jednak je zdá se téměř nemožné je zapatlat třeba otisky prstů. Notebook sice vypadá špinavě, ale to je stářím; během manipulace s ním se mi nepovedlo nikde udělat ani jediný otisk. Tohle mi na dnešních noteboocích chybí, ty se totiž zapatlají skoro všechny téměř okamžitě a nejen při fotografování je to hotová noční můra (a stejně vždycky na nějakou hroznou šmouhu zapomenu).

Těžko Omnibook hodnotit z hlediska zpracování v roce 2012. Jisté je, že ještě o pět let starší Siemens na tom byl ještě o něco lépe – taky to ale byla malá, těžká, kompaktní cihlička. Třeba klouby displeje byly každopádně u německého předchůdce o kus pevnější. Na druhou stranu bych se ale vůbec nezlobil za notebook využívající stejné plasty jako tehdy HP.

Rozhraní, hardware a provozní vlastnosti

Rozhraní po celém povrchu

Jak jsem zmiňoval v úvodu, notebook je přímo posetý celou řadou rozhraní, z dnešního pohledu převážně archaickými. Se současnými notebooky má Omnibook společný analogový video výstup VGA, který nyní výrobci pomalu opouští, a tak trochu USB – je tady přítomen jeden port v prastaré verzi 1.1. A samozřejmě 3,5mm audio jacky, na tom se asi ještě dlouho nic nezmění.

Co na dnešních počítačích naopak najdete jen zřídka je sériový port (COM), ten se vyskytuje jen vzácně a většinou na profesionálních strojích typu Panasonic CF-19. Paralelní port (LPT) je už úplným anachronismem, ten dnes nepoužívá snad nikdo. Konektor PS/2 ještě dnes najdeme na desktopových základních deskách, dříve byl často používán pro připojení klávesnice a myši, ale dnes je již v podstatě nahrazen univerzálním formátem USB. Poslední zajímavostí Omnibooku je jeden, respektive dva sloty PC Card (PCMCIA) – do dvojitého slotu (nebo dvojice slotů přímo nad sebou, chcete-li) můžete zapojit buď dvě karty PCMCIA typu II, nebo jednu typu III (má dvojnásobnou tloušťku, takže zabere oba sloty). U testovaného notebooku byl jeden port obsazen Wi-Fi modulem, protože zabudovaná bezdrátová konektitivita chybí.

Tím se dostáváme k dalším portům: vzadu na levém boku se vedle sebe krčí dnes stále používaný konektor LAN pro síťový kabel, připojený ke stomegabitové síťové kartě (dnes jsou běžné gigabitové přenosy) a konektor pro telefonní kabel pro zabudovaný faxmodem, což je dnes opět doménou jen několika málo profesionálních notebooků, a i tam je to vzácnost.

Zajímavé je na Omnibooku uložení pevného disku. K tomu se nepřistupuje skrz kryt na spodní straně, vytahuje se bokem (vlevo uprostřed). Stačí povolit dva šroubky a mít dlouhý nehet nebo něco, čím uvolníte krytku; disk pak vytáhnete do boku. Optická mechanika je umístěná dost netradičně vepředu, což byste jistě příliš neocenili, pokud máte rádi notebook na klíně, ale jinam se prostě nevešla; je také vyjímatelná, stačí k tomu posunout západku skrytou v pravém "křidélku" a zatáhnout. Druhou polovinu přední části notebooku zabírá baterie, ta se ale vytahuje klasicky zespodu, kde je opět držená další západkou.

 

Posledním rozhraním je vzadu umístěný, obrovský dokovací konektor. Jedná se podle všeho o sběrnici PCI (neplést s mnohem modernější PCI Express) vyvedenou do 240pinového konektoru, širokého přibližně jako optická mechanika. Jako jediný je schovaný za krytkou. Dokovacích stanic bylo k dispozici rovnou několik, žádná zřejmě nebyla přímo součástí balení, takže je bylo potřeba dokoupit zvlášť; jednu z nich si můžete prohlédnout na obrázku.

Hardware

O výkonu se zmíním spíše jenom stručně, protože je asi každému jasné, že o žádnou raketu nepůjde. Osazený procesor Pentium III na 700 MHz se při běhu na baterii podtaktuje na 500 MHz; výkonem ve své době nebyl špatný, ale dnes jeho jedno jádro na nízké frekvenci předčí i chytré telefony.

Grafická karta od ATi, mobilní Rage Pro M1 s 8 MB vlastní paměti, nikdy žádným trhačem asfaltu nebyla – hodí se pro akceleraci 2D obrazu, na 3D radovánky vůbec. Ostatně, při pokusu o spuštění testu 3DMark 2001 SE na mě neustále vyskakovala hláška o nedostatku videopaměti; povedlo se mi spustit pouze první test s veškerým nastavením na úplném minimu a přestože obraz vypadal naprosto strašlivě (16bitové barvy, rozlišení 640 × 480 px, rozlišení textur snad 16×16...), ani tak jsem se nedostal na více než 8 snímků za vteřinu. Jakýkoliv dnešní notebook přitom tento test zvládne v základním (vysokém) nastavení rozjet na stovky fps.

Osazený pevný disk nebyl, jak jsem se zmínil v úvodu, původní, ale nakonec se ukázal být jedinou komponentou, kterou bylo možné jakž takž otestovat. U ostatních jsem narážel na různé problémy, jako zmíněný nedostatek videopaměti, chybějící podpora některých instrukcí u procesoru (CineBench) či potřeba 64bitového operačního systému (x264 Benchmark FHD). U disku problémy nebyly.

Jedná se o šedesátigigabajtové Scorpio od Western Digital, připojené přes staré rozhraní PATA v režimu UDMA/100 (neboli UDMA 5). Ten má maximální teoretickou přenosovou rychlost 100 MB/s, v praxi disk dosahova při sekvenčním čtení ani ne na čtvrtinu, při zápisu byl ještě o polovinu pomalejší. Takové rychlosti dnes mají flash paměti připojené přes USB 2.0, notebookové pevné disky nemají problém dosahovat okolo 100 MB/s u sekvenčního čtení i zápisu. Na druhou stranu je zajímavé, že u malých (4kB) bloků jsou rychlosti dost podobné jako u slabších dnešních pevných disků.

Celkově je notebook znatelně pomalý. Start mu příliš dlouho netrvá, to především díky víceméně čisté instalaci Windows XP; s časem 55 s je rychlejší než většina nových notebooků s klasickými disky a systémy zaplevelenými stovkami megabajtů bloatwaru. Start aplikací je už ale pomalý dost, jen nahodit Internet Explorer a načíst domovskou stránku občas trvalo i dvacet vteřin. Pracovat se s tím dá, ale musíte se obrnit trpělivostí.

Tichý a horký

Jedna z nejzajímavějších vlastností Omnibooku 6000 je téměř naprosté ticho při provozu. Pokud neděláte něco, co procesor opravdu rozpálí (například neextrahujete nějaký větší archiv), nevydá téměř žádný zvuk – pokud opravdu pozorně nasloucháte, je slyšet ševelení (a občasné "škrábání") disku, ale ventilátor je zcela tichý. Při zátěži se rozhučí dost mohutně, takovým až dunivým zvukem, ale jen na malou chvíli a hned zase ztichne.

Perfektně tiché chlazení ovšem není jen tak samo sebou, vybírá si dost ukrutnou daň v podobě brutálního zahřívání notebooku. I pevný disk se v klidu, při pouze zapnutém, neaktivním notebooku postupně teplem od procesoru dostal na 48 stupňů Celsia, samotný procesor atakoval hranici 60°C. Popravdě příliš nechápu, jak se s takovými teplotami notebook dožil dvanácti let bez větší úhony.

Ještě horší než zahřívání vnitřku je zahřívání vnějšku. Po nějaké hodině nenáročné aktivity byl spodek notebooku tak roztopený, že na něm téměř nešla udržet ruka; na klíně bych jej rozhodně mít nechtěl, zahřátý byl v těch (hlavně pro nás muže a naše případné budoucí potomky¨nejnevhodnějších místech. Dost zahřátá byla i klávesnice a především okolí touchpadu na jednom místě zcela bez nadsázky sálalo – teplo bylo jasně cítit i s rukou několik centimetrů nad povrchem. To vše při okolní teplotě 23 stupňů Celsia, ne při nějakém extrémním vedru.

Dvanáct let existence samozřejmě notebooku nepochybně příliš neprospělo, ačkoliv jsem počítač nerozebíral z obavy, že bych jej již nedal dohromady, řekl bych, že chladicí systém bude dost zanesený nečistotami a z teplovodivé pasty mezi zahřívajícími se čipy a heatsinky dnes nejspíš nezbylo vůbec nic. Těžko tedy soudit, jak notebook topil, když byl nový, na druhou stranu ale evidentně vysoko položené limity pro aktivaci ventilátoru na nějaký provoz bez zahřívání příliš neukazují...

Zmiňme se ještě v rychlosti o napájení. Na baterii s nadstandardní kapacitou 65 Wh (8 článků) kdysi podle starých recenzí notebook vydržel něco okolo 3,5 hodiny, nyní je to pět minut – to není nic překvapivého. Překvapivý je naopak 65W síťový adaptér, který je krásně malinký a při nabíjení ani moc netopí.

Závěr, fotografie a screenshoty

Závěrem

Z notebooku za sto (nebo sto padesát) tisíc se během dvanácti let stal stroj výkonově zaostávající za mobilními telefony se zlomkovou cenou. Vývoj je neúprosný. Rozdíl oproti o pět let staršímu Siemensu, který jsme zkoumali posledně, je ale neuvěřitelný – na Omnibooku 6000 běhají relativně moderní Windows XP, má USB a nesrovnatelně lepší displej. Tento pokrok mi osobně připadá ještě působivější; mezi rokem 1995 a 2000 se notebooky proměnily ze sotva použitelných cihel v celkem běžné počítače, jak je známe teď.

Bráno optikou dneška je Omnibook sice těžce zastaralý a hlavně na jeho těle se čas skutečně vyřádil, ale pořád spolehlivě funguje. Topí sice jako ďábel, ale za to je téměř neustále bezhlučný, připojíte se s jeho pomocí na internet a přehraje vám i film na DVD – na nějaké komprimované HD video ovšem zapomeňte. Formát displeje 4:3 mi přirostl k srdci téměř okamžitě a mrzí mě, že takové notebooky už nikdo nedělá; s vyšším rozlišením (třeba těch 1600 × 1200) by to pro mě osobně bylo použitelnější než Full HD, o nižších rozlišeních nemluvě. Stejně tak povrchová úprava, na které vůbec nezůstávají otisky prstů, je něco, co mi na dnešních počítačích dost chybí.

Časem se tento veterán od HP přestěhuje do Afriky v rámci akce Notebooky pro Zambii (Facebook; pokud máte doma nějaký nepoužívaný starší notebook, připojte se!).

Galerie fotografií

Galerie screenshotů