Retro: Siemens Nixdorf PCD-4ND – Intel 486 po sedmnácti letech

Na začátek by se asi hodilo přiznat, že jsem poměrně mladý ročník. Doma jsem měl první počítač až v roce 1998 nebo 1999 a byl řádově výkonnější, jednalo se o Pentium III s 64 MB RAM a grafikou Nvidia Riva 128. Takto starý notebook je pro mě tak trochu španělská vesnice a nemám s podobnými zařízeními žádné vlastní zkušenosti. Sice jsem ještě zažil používání 3,5″ disket, tento notebook ale přišel na trh v době, kdy mě informační technologie díky nízkému věku většinou míjely poměrně velkým obloukem, pokud nepočítám občasné hraní legendárního Vlaku a podobných her u rodičů v zaměstnání. Pokud na něco důležitého zapomenu, opravte (či doplňte) mě prosím v diskusi.

A ještě jedna související poznámka: notebooku je sedmnáct let. Budu popisovat vady, jako nerovnoměrné podsvícení displeje a jeho poblikávání při změně jasu nebo napůl nefunkční polohovací zařízení. V tomto případě je ale extrémně těžké odlišit, zda je to projev stáří notebooku, nebo zda tyto problémy existovaly již u nového kusu. U toho trackballu je to třeba vcelku jasné, u displeje již nikoliv. Článek tak bude mimo jiné popisovat i to, jak notebook vypadá v takto pokročilém věku, co se na něm pokazilo a co naopak vydrželo.

Výrobce "recenzovaného" notebooku, Siemens Nixdorf Informationssysteme byla ve své době největší evropská korporace zabývající se informačními technologiemi. Zabývala se vším od osobních počítačů po databáze a servery. Na konci devadesátých let došlo k vytvoření společnosti Fujitsu Siemens, kterou už asi znají všichni čtenáři, a v roce 2009 japonské Fujitsu odkoupilo podíl Siemensu, čímž vznikla korporace Fujitsu Technology Solutions, jak ji známe dnes. Tolik stručná stránka na Wikipedii.

Ale to je jen taková omáčka na úvod, aby byli i mladší čtenáři v obraze. Notebook, na který se dnes podíváme, je dost možná starší než nezanedbatelná část čtenářů našeho serveru. Na trh se dostal v roce 1995, prodával se za dost šílené částky dosahující až ke hranici sta tisíc, bráno z pohledu dneška je velký, těžký a má nižší výpočetní výkon než "hloupé" mobilní telefony. Přesto však má nezanedbatelné kouzlo a když mi jej jeho majitel (Petr Broža) přinesl do redakce, dýchly na mě staré časy – jako kdybych se, co já vím, svezl v Tatře 603.

Desetipalcový displej a rozměry větší cihly

PCD-4ND je (nebo spíše byl) pracovní notebook s aktivním TFT displejem s úhlopříčkou 10,2″, který zvládá rozlišení 640 × 480 bodů při 16bitových barvách (High Color). Notebook ovšem na desetipalec příliš nevypadá – jak je vidět z fotek, displej je vsazený do výrazně rozměrnějšího víka, které by odpovídalo spíše úhlopříčce 11,6 nebo 12,1 palců.

Displej neohromí ani barevným podáním, ani odezvou, ale za to má matnou úpravu a v dnešní době řekl bych dost nadprůměrné pozorovací úhly v horizontální rovině. S vertikálními úhly je to o dost horší a podsvícení není příliš rovnoměrné, prosvítá nahoře a dole – na druhou stranu to ani po sedmnácti letech není tak špatné, jako u nedávno recenzovaného nového Toughbooku CF-C1.

Drží i po letech

Rozměry notebooku už jsme zmínili, teď ještě hmotnost. Bráno z pohledu dnešní doby, kdy máme na trhu třináctipalcové notebooky vážící kilo a čtvrt a netbooky s hmotností pod 1 kg, je Siemens těžký jak cihla – váží přes 3 kg, což by dnes bylo hodně i na patnáctipalcový notebook. Až mě to překvapilo – nechápal jsem, kde se ta váha bere. Podstatnou část tvoří těžký NiMH akumulátor a zřejmě také displej. Je mi ale jasné, že v roce 1995, v době, kdy mobilní telefony měly rozměry kufříku, byl tohle etalon mobility a poměr výkonu a hmotnosti byl nepochybně výborný. Taky ještě aby ne, za tu cenu...

Zpracování je kompletně plastové. Na plastech se samozřejmě projevuje jejich stáří, jsou křehčí, na pár místech dokonce popraskané a notebook docela vrže. Myslím si ale, že kdybychom se za sedmnáct let podívali na nějaký dnešní notebook, byl by na tom výrazně hůř. U Siemensu stále téměř perfektně drží klouby displeje (ty jsou mimochodem tři a pěkně masivní) a při tlaku na jakékoliv místo se sice ozývá výrazné vrzání, ale promáčknout nelze téměř žádnou část. Jedinou výjimku tvoří předek základny na tom místě, kde je disketová mechanika, pokud ji ale přehodíte a vložíte do šachty baterii, s jakýmkoliv prohýbáním je konec.

Víko je drženo dvojicí západek, jedna je na každé straně. To znamená, že jednou rukou notebook prostě neotevřete, ale také to, že drží zavřený za každých okolností. Navíc je díky kloubům nahoře (namísto dnes obvyklejšího umístění vzadu či na bocích) možné otevřít notebook na více než 180 stupňů – dokonce až tak, že se vám vršek víka dotkne desky stolu.

Jen těžko si dovedu představit, jak notebook po stránce zpracování působil dříve, když byl ještě nový. I nyní je na něm poznat, že je postavený skutečně poctivě, jako starý cihlový dům, a nové notebooky, především ty levnější, proti němu působí jako hračky. Prohýbají se jim víka i klávesnice, některé vržou už od výroby. Jasně, taky nestojí sto tisíc (nebo při započítání inflace od roku 1995 dodnes... no, ani to radši nebudu počítat), ale stejně. Tohle je každopádně pořádný kus hardwaru, s důrazem na slovo hard.

Vstupy a výstupy

Sprechen sie Deutsch?

Klávesnice není žádný módní chiclet, ale poctivá mikrospínačová bez mezer mezi klávesami a s vysokým zdvihem. U tohoto kusu německá, nejspíš se dělala i anglická verze, česká či slovenská ovšem dost těžko – to bylo nutné řešit nalepovacími popisky, případně naučením se. Na klávesách se docela slušně podepsal zub času, spínače působí spíš jako z gumy a něco napsat není žádná legrace – těžko však říci, jak se na klávesnici psalo v minulém století, tady to opravdu nedokážu odhadnout.

Rozložení klávesnice je na dnešní dobu dost netradiční (i když pominu to, že je německé). Přepínače Alt a AltGr jsou třeba vedle sebe v levém spodním rohu. Multimediální klávesy byste hledali marně, za to však můžete v kombinaci s klávesno Fn přepnout displej do odstínů šedé. Některé věci se ale nezměnily, takže si můžete zapnout virtuální numerický blok na pravé části klávesnice či ovládat jas displeje přes Fn+šipky. Na horizontálních kurzorových klávesách je piktogramy naznačena možnost ovládat i kontrast, což dnes nikde nenajdete, na testovaném kusu to však nefunguje.

Na to, jak je notebook malý, ale musím klávesnici pochválit – vešly se totiž fyzické klávesy pro pohyb v textu (Home, End, PageUp, PageDown) Delete a Insert. Jen mají německé popisky. Klávesnice je navíc docela rozměrná, což je vždycky plus.

Nad klávesnicí je jednoduše vyjímatelný dlouhý štítek, na kterém jsou z výroby popisky funkčních kláves (F1 až F12). Slouží to k tomu, abyste si na něj (nebo na jiný, vytištěný štítek stejných rozměrů) napsali funkce pro ovládání třeba účetního programu nebo nějakého editoru. Ještě nad štítkem je druhý, malý, černobílý displej, který slouží jako náhrada indikačních diod a zobrazuje stav baterie, připojení k elektrické síti, aktivní režim Turbo či přepínače (Num lock, Scroll lock, Caps lock). Bohužel displeji chybí podsvícení, takže v noci máte smůlu. Napravo je velký hlavní vypínač, ten je třeba pořádně promáčknout, ale to bude nejspíš projev vysokého věku. Další dvě indikační diody jsou na prostředním kloubu displeje, jedna indikuje zapnutí notebooku, druhá aktivitu pevného disku.

Copak je to za kuličku?

Chválil jsem velkou klávesnici. Ta se na notebook vešla proto, že namísto dnes obvyklého touchpadu displnuje trackballem. Pro neznalé –´je to kulička, jejímž otáčením posunujete kurzor. Pokud si pamatujete kuličkové myši, je to podobné, jako kdybyste ji otočili vzhůru nohama a přehodili jí osy (a nebo si prostě trackball můžete koupit, prodávají se dodnes – ovšem pouze jako externí zařízení, na notebooku už žádný nenajdete).

Trackball je velmi nenáročný na místo, stačí mu úzký pruh pod klávesnicí, kam se vejde kulička a dvojice tlačítek. Funguje stále docela dobře, občas vynechá především při diagonálním pohybu, ale to je nepochybně opět věkem, ne výrobní vadou. Tlačítka jsou dodnes příkladná, mají perfektní stisk, hlasitě neklapou – jejich jedinou nevýhodou je jejich odsazení od kuličky, což mi přijde trochu nepohodlné, ale asi bych si zvyknul. Oproti mnoha dnešním notebookům je to každopádně paráda.

Kuličku trackballu lze vyjmout a polohovadlo pak vyčistit. Spíš se vám ale stane, že vám pak špína napadá hlouběji do notebooku, protože na spodní straně není žádná přepážka, počítači je tam vidět rovnou do střev. Aspoň že dole není rovnou nějaká elektronika, jen pružinka západky šachet pro baterii a disketovou mechaniku a pak prázdno.

Co chybí, nahradí PCMCIA

Konektorová výbava je na dnešní poměry řekněme nezvyklá. Ne však chudá: najdeme zde dvojici konektorů PS/2 pro připojení myši a klávesnice, dvojici slotů PCMCIA pro rozšiřující karty, a nejzajímavější je zadní strana, kde se skrývá sériový port, VGA pro analogové připojení monitoru, paralelní port LPT třeba pro připojení tiskárny a obří konektor pro připojení dokovací stanice (tu bohužel k dispozici nemám). Tyto všechny konektory jsou chráněny krytkami, PS/2 a PCMCIA je mají posuvné a zadní strana je odklápěcí, přičemž na spodku je výklenek, kam se kryt případně zasune, takže na něm notebook nestojí. Chytré, efektivní a dodnes vše funguje bez jediného problému.

  

Náš notebook byl vybaven také zvukovou kartou, takže má na levé straně vzadu dvojici 3,5mm audio jacků pro mikrofon a reproduktory či sluchátka. Na opačné straně v téměř stejném místě je konektor pro napájecí adaptér.

USB, eSATA, FireWire či dokonce Thunderbolt byste na notebooku samozřejmě hledali marně, v roce 1995 o nich nikdo ani neslyšel, natož aby je dával do notebooků. Stejně tak zde není ani integrovaná síťová karta, což se dá vyřešit zmíněným slotem PCMCIA, předchůdcem dnešních ExpressCard.

   

Na přední straně notebooku je vidět 3,5″ disketová mechanika (FDD). Ta je umístěna v šachtě, odkud lze stejně jako na opačné straně umístěná baterie jednoduše vyjmout. Díky tomu bylo možné mechaniku vyjmout a místo ní vložit druhou baterii a tím zdvojnásobit výdrž. Na tříapůlpalcové diskety se vešlo 1,44 MB dat. Pro mladší ročníky: ano, megabajtů, ne gigabajtů – nenacpali byste tam ani jednu písničku v MP3 nebo fotku ve slušné kvalitě.

Ostatně, optická mechanika by vám u tohoto notebooku byla v podstatě k ničemu, prototože celý pevný disk by se téměř celý vešel na jedno obyčejné CD – má kapacitu 770 MB.

Hardware, provozní vlastnosti, mobilita

Držte si klobouky

Jak jsem psal v úvodu, můj první počítač byl o pořádný kus výkonnější než tento. Hardwarová výbava se mi proto hodnotí docela špatně, ale přesto se o to pokusím. Je tady trochu problém v tom, že jen těžko nainstaluji nějaký software typu AIDA64, který by mi řekl o konfiguraci více, takže se musím spolehnout na to, co mi řekne systém.

Uvnitř najdeme legendární procesor Intel 80486 s integrovanou jednotkou FPU. Běží na základní frekvenci 50 MHz, v režimu Turbo se frekvence zvýší na 100 MHz. Je také možné klávesovou zkratkou Fn+F2 aktivovat tzv. Low power mód, který by měl frekvenci snížit na 25 MHz a šetřit tím energii. O výkonu se asi nemá moc smysl zmiňovat, z dnešního pohledu je samozřejmě směšný, ve své době byl však naprosto dostatečný.

Procesoru sekunduje operační paměť s kapacitou 20 MB. Z toho 4 MB jsou natvrdo připájeny na základní desce a dalších 16 MB je v přídavném modulu, který byl dodáván s většinou konfigurací kromě těch nejlevnější, pokud jsou moje informace správné. Moduly měly proprietární formát ne nepodobný kartám CF, nejednalo se o so-DIMM moduly, které známe z dnešních notebooků.

Grafickou kartu vyrobil Western Digital, dnes známý jako výrobce pevných disků. Má označení WD90C24A2 a 768 kB vlastní paměti. Prý byla ve své době nadprůměrně výkonná, přiznám se, že nevím – každopádně na hraní tehdejších her určitě stačit bude. O zvuk se v našem kousku stará zvuková karta ESS ES1688 AudioDrive, existovaly i verze pouze s PC speakerem.

Pevný disk jsme již zmiňovali, má kapacitu 770 MB. Připojený je přes starou sběrnici IDE a rozměrově je to standardní 2,5″ disk – některé věci se prostě nemění. Systém (zde Windows 95) zabírá přes polovinu disku, zbytek je volný. Nějakých 300 MB místa není žádné terno, ale v té době to nepochybně stačilo na spoustu aplikací a dat. Tehdy se taky programy distribuovaly na disketách a hry mívaly 180 KB, ne 18 GB.

Výkon samozřejmě těžko změříme nějakým PCMarkem či hrou. Ale aspoň pro orientaci, studený start a nabootování do Windows trvá zhruba 1 minutu 20 vteřin, spuštění Wordu 97, který je na tomto kousku nainstalovaný, trvá něco málo přes 15 s. Doba startu je i na dnešní poměry docela slušná, s tím Wordem je to o trochu horší, ale to se dá přičíst i stáří pevného disku, který už má rozhodně svá nejlepší léta dávno za sebou.

Hlučný disk

Ventilátor je u notebooku aktivní téměř neustále, vypne se pouze pokud notebook necháte zhruba deset-patnáct minut netknutý a nic nedělá. U tohoto kusu se pokročilý věk projevil i zde, ventilátor má zřejmě nějaký problém s ložiskem, takže nepravidelně a poměrně hlasitě vrčí. Těžko říci, jak tomu bylo dříve.

   

Hlučný je i pevný disk, třeba při startu systému vydává zvuky, jaké jsem neslyšel už snad deset let – uživatelé starých počítačů si jistě vybavý typické "chroustání" při pohybu hlaviček. Když jsem Siemens poprvé zapnul, vykouzlilo mi to pořádný úsměv na tváři.

Provozní teploty mohu opět zhodnotit jen dost těžko, protože na tomto počítači Prime95 jen tak nespustím (ani jej nedostanu na disk, sehnat u nás v redakci 3,5″ disketu a disketovou mechaniku se ukázalo jako nadlidský úkol). Když jsem si s notebookem hrál, mírně se zahříval na horní straně základny nad klávesnicí, kde je přístup vzduchu do vnitřku notebooku. Je to jen jedna série otvorů, takže je to zřejmě zároveň vdech i výdech – těžko říct. O dost silněji se zahříval prostředek spodní strany základny – nebylo to nijak hrozné, ale při nějaké delší zátěži by asi spodek byl docela nepříjemný na dotek.

Nízká kapacita postačí

K notebooku jsem dostal jeden akumulátor. Používá dnes již neaktuální technologii NiMH, takže trpěl paměťovým efektem (dnes používáme Li-Ion a Li-Pol baterie, které tím netrpí), a jeho kapacita 1800 mAh působí dnes směšně, takový akumulátor má dnes kdejaký chytrý telefon. Při napětí 14,4 V to činí 25,92 Wh, což je skutečně málo.

Použité komponenty ale nebyly příliš energeticky náročné, třeba procesor má typickou spotřebu okolo 5 W v zátěži, takže situace zřejmě nebyla tak černá. Výdrž dnes už ovšem nezměříme, protože po sedmnácti letech baterie vydrží zhruba 20 vteřin, notebook nestihne ani nastartovat; při hledání po internetu jsem se ale dočetl něco o zhruba třech hodinách s jednou baterií, což mě docela překvapilo – vzhledem ke kapacitě akumulátoru jsem tipoval méně. Dodávaný napájecí adaptér se ale statečně drží dál, takže se notebook dá normálně používat, dokud je na blízku zásuvka. Mimochodem, adaptér je malý a neobvykle lehký, dost se všakl zahřívá.

Výdrž notebooku šla zdvojnásobit způsobem, který jsem již zmiňoval – namísto disketové mechaniky je možné vložit do šachty druhý akumulátor – a aktivace módu Low power nepochybně také nějaké ty cenné minuty přidala.

Závěrečné shrnutí

Jaký tedy je sedmnáct let starý přenosný počítač od zaniklého výrobce? Jak jsem psal, nemám s ničím podobným zkušenosti, ale myslím si, že ve své době šlo o naprosto perfektní mašinu a pokud tento počítač jeho šťastný majitel vytáhl někde na veřejnosti, nepochybně se za ním každý otočil. Ve své době nabízel podle všeho velmi dobrý výkon, skvělou mobilitu i slušnou výdrž na baterii, a v roce 1995, kdy si ještě pod pojmem počítač polovina národa představila sálovou mašinu na děrné štítky chlazenou leteckým motorem, to muselo být úžasné zařízení.

Navíc je to sice plastový, ale neskutečně poctivě postavený produkt. Dovolím si prohlásit, že v testu času obstál se ctí, a možná že ve zdraví přežije i většinu dnešních notebooků. Ve své době stál jako slušné auto, ale pokud se k němu člověk choval slušně, odvděčil se mu prakticky nesmrtelností. To, že notebook dodnes funguje, a že vůbec stále drží pohromadě, mi přijde až neuvěřitelné.

Kompletní fotogalerie