Česku s umělou inteligencí ujíždí vlak, říká Lubor Fedák [rozhovor]

Kdo zabíjí inovační potenciál?

Jak se těšíte na budoucnost?

Moc, nemůžu se dočkat. Na jednu věc se ale netěším. Netěším se totiž na to, až úředníci zjistí, že se umělá inteligence dá regulovat. Představte si, že někdo začne omezovat svobodu projevu robotů. Pak budete utrácet peníze jenom za to, abyste splňovali nějaké nesmyslné kvóty nebo standardy. Samozřejmě, že tak, jako se platí daň fyzických osob, tak se časem bude platit daň z robotů. Spíš myslím omezení, která nám řeknou: sem už nesmíte. Ale jinak jsem přesvědčený, že dnešní děti už budou zažívat daleko zajímavější věci. Já nevím, máte děti?

Ještě ne.

Pro mě je strašně vtipné vidět, jak malé dítě, zvyklé třeba na tablet, chce automaticky dělat stejné pohyby, když otevře knížku. Takže rukama zoomuje nebo chce otáčet stránky. Ale ono to nereaguje, takže pak prostě řeknete: otoč tu stránku. Ono ji téměř roztrhne. Jednoduše je nezvyklé. Takže je to zajímavé období, kdy se snažíme zařídit, aby děti byly gramotné v papírové i digitální podobě.

Většina lidí v současnosti má ráda papír a považuje ho za nenahraditelný, u dětí ale vidím, že tomu tak není. Někteří lidé mají rádi vůni knih. Tohle děti neznají, ani to nechtějí. Je pro mě zajímavé sledovat, jak se doba mění, a celkem se těším na to, kam to celé jde – člověk se soustředí na věci, které dávají smysl. Já jsem strašně rád, když vidím vývoj třeba u kávy. Bavíme se o strojích, které udělají práci za dvě tři minuty. Kdysi tím šlo strávit hodinu.

Asi to není překvapení, ale je z vás znát, že nejste člověk, který by se digitálního světa bál. Nebo automatizace.

To ne.

Jak jste mluvil o dětech, tak někteří považují za problém, když děti znají z tabletu určitá gesta a pak je aplikují třeba na knížku. Část lidí tvrdí, že to je špatně. Operují s pojmem digitální demence, o tom vyšla docela kontroverzní knížka. Tohle vám nepřipadá jako problém?

Ani trochu. Knížku jsem nečetl, ale vím, o čem je. Existují určité návyky, které si člověk nahrazuje. V minulosti to byly knížky nebo jiné fyzické předměty, s nimiž si člověk vyvíjel psychomotoriku jinak než dnes. Organismus se přizpůsobil a začal využívat prostředky, které má. Když si to srovnám, ve věku svých dětí jsem zdaleka neuměl to, co umí ony. Kdyby mě v šesti letech někde vysadili z vlaku, byl bych ztracený. Moje dcera ne.

Ona si vyhledá, kde se nachází, a ví, že si potřebuje zařídit ty a ty věci. To by mě v tom věku v životě nenapadlo. Takže neříkám, že jsou to Einsteini, ale jednoduše mají více podnětů a dokáží je zpracovat. Děti mají úžasné nedeformované kritické myšlení, takže si vyselektují, co je pro ně důležité. I když o tom nemluví, tak si to automaticky ukládají do podvědomí.

Takže třeba strach z nových věcí, který já jsem pociťoval, oni nemají. Mně rodiče pořád něco vymlouvali: dej od toho ruce pryč, nedělej tohle, nedělej tamto. Já musím děti samozřejmě taky v určitých věcech hlídat. Člověk se cítí hloupě, když je někde s dětmi a ony dělají bugr. Na druhou stranu, učí se tím. Strašně se mi líbí, že děti k nasávání nápadů zaujímají postoj, který já obdivuji. Jsou v tom zároveň kritické myšlení a odvaha.

Současně hned hledají způsob, jak to využít. Když dám nový nástroj lidem v mém věku, tak se většinou ptají, co s ním mají dělat. Tak se děti nechovají. Ke všemu mají přístup „neříkej mi, co s tím mám udělat, já už si to najdu“. Jsem strašně rád, že se kultura posouvá. Human-centric approach – hledáme, jak spolu lépe vyjít. Je to super a pomáhá k tomu technika. Pardon, odbočil jsem. (smích)

(smích) Myslíte, že dětem zůstane ten přístup, kdy si všechno samy vyzkouší a hledají možnosti pro nové nástroje? Nebo je to dané věkem?

Ne. Je to samozřejmě i věkem, nicméně určitě toho nasávají tolik, že v mém věku v myšlení budou o dost dál, než jsem já. Předpokládám, že ať už se bavíme o technologiích, nebo o nějakých návycích a zručnostech, budou o mnoho dál. Velmi těžce se předjímá, ale vím, že určité věci zabije škola. Pořád se bavíme o školním systému z časů Marie Terezie. Dále v momentě, kdy nastoupí do prvního zaměstnání, tak jim řeknou: nech si ty své nápady, tady se zařaď.

Pardon, já myslel, že tohle říkají ve škole. (smích)

(smích) Já dělám manažera v IBM a zaškoloval jsem mnoho různých lidí. Možná, že už to není tak časté, ale stejně zažívám, že když se ke mně dostanou nějací chytří lidé, abych je zaměstnal na inovativních pozicích, tak feedback je: toho budeš muset ukočírovat. Proč bych ho kočíroval? Pokud má zdravé sebevědomí a uvažování, tak ať mi klidně odmlouvá. Ať si řekne, co by dělal jinak. Když to dává smysl, proč ne.

Hádám, že korporát si tímhle způsobem kryje záda a volí bezpečnou cestu.

To je pravda. Jenomže všichni mají spoustu řečí o tom, jak podporují inovativní kulturu a agilní technologie. Nebo metodiky řízení, brainstormování a designové myšlení. Ale kdo to ve finále uplatňuje? Kromě toho, že se na to udělá školení a krátký workshop, to zase zapadne.

Často dělám konzultanta pro firmy, které chtějí optimalizovat a inovovat. Jako první se jich ptám na to, co vlastně dělají lidé, které mám analyzovat. Odpověď zní tak, že jsou na určité pracovní pozici. Já ale nechci pracovní pozici – řekněte mi, v čem je ten člověk pro vás do budoucna důležitý, kam ho posouváte, abychom mohli optimalizovat a podpořili ho v tom, v čem vyniká.

Čili nejde o to, teď automatizovat úlohy, které ten člověk dělá, ale přemýšlet nad tím, jak jeho největší přidanou hodnotu uplatnit dál a vytěžit z ní víc. Většina firem slyší na šetření, ale ne na to, aby z lidí vytěžily to nejlepší, co v nich je. Speciálně co se administrativních pozic nebo back officových úloh týče, tak se lidí při interview ptám, v čem si myslí, že jsou dobří, a čeho chtějí dosáhnout dále. „Já nevím.“ To je výsměch. V tomto se podle mě potřebujeme posouvat dál. Technologie to mohou pouze urychlit, změnu ale samy nezpůsobí.

Zní to trochu zvláštně.

Dělal jsem poslední dobou audity v několika účetních firmách. To jsou typičtí „přeposílači“ úkolů. Něco dostanu, něco málo k tomu přidám a pošlu to dál. A když člověk zjišťuje, proč to ten člověk vlastně dělá, tak on neví. Z toho je mi úplně jasné, že dlouhodobé plánování a rozvíjení člověka tam nefunguje.

Když se bavíme tady v kavárně, osobně bych uvítal, kdyby tady byly nějaké náměty toho, nad čím oni přemýšlí. Co chtějí udělat a aby se ptali lidí, jestli by jim vyhovovalo tohle, nebo by to chtěli změnit takto. Kde se vás kdo ptá? Tak to je právě to inovativní a kritické myšlení, které je potřeba. Bude nás dál vzdalovat. Bude vzdalovat technologické lídry od těch, kteří už jen budou vylepšovat nebo zlevňovat to, co dělají a vymýšlí jiní.

Jak to poměrově vychází? Kolik procent je těch lídrů?

Míň než pět procent. Možná jedno dvě procenta maximálně. Když se chci s firmami bavit o inovativních myšlenkách, tak mi obvykle předhodí šéfa IT, CIO nebo šéfa aplikačního týmu. Promluvte si s ním. Já říkám: prosím? To je jako kdybyste mi říkali, že se o rozvoji vašeho byznysu mám bavit s vaším HR. On je tam od toho, aby něco zařídil, ne aby firmu posunoval dál. Kolik podniků v Česku má CAIO, tj. Chief Artificial Intelligence Officer?

Předpokládám, že to tady bude sci-fi?

Byl jsem na spoustě různých konferencí, kde jsem se ptal firem, kdo to dělá. Němci? V pohodě. Francouzi? V pohodě. Tady? Nic.

Proč to tedy nedělají? Je to tím, že nemají zkušenost?

Myslím si, že jsme zvyklí technologie spíš přijímat než je kriticky studovat. Spousta startupů v sobě tohle má, nicméně když se v tradičních firmách ptám, kdo je jejich šéfem vývoje čehokoli inovativního, obvykle mi předhodí někoho v podpůrné roli. Tak jako v sedmdesátých osmdesátých letech patřilo IT pod asset management nebo pod finance. Když dnes chcete rozvíjet umělou inteligenci, nepotřebuje ajťáky, ale spíš byznysmeny.

Světoví lídři v IT teď zaměstnávají špičkové doktory, právníky, aby získali jejich know-how a na to napojili robotizaci. Není to o tom, že naučím techniky právnickou mluvu. Místo toho potřebuji z profesí získat know-how a na to napasovat IT. To je právě to základní neporozumění, a sice že umělá inteligence je vnímána spíše jako věc technologická, nikoli byznysová. Potřebujete produktového a solution designéra, architekta umělé inteligence, který zváží, co je pro byznys to nejdůležitější.

Ovšem velmi těžko se dělá business case. Když někomu řeknete, že návratnost investice jsou dva roky, tak vás pošlou někam. Jenže nejde o to, že by programování bylo tak časově náročné. Tolik času zaberou studium poznatků z oboru a vytvoření stromového algoritmu řešení. Z kamer dokážu velmi rychle udělat rozšířenou realitu, je to levné. Proto to čínská vláda dělá se všemi. Ale problém spočívá v tom, co s těmi daty udělám dál. Kdybych chtěl dosáhnout něčeho v obchodě, tak tomu nastavím výrobní proces. To by ale chtělo, aby se tomu ve firmě někdo strategicky věnoval. A ne pár měsíců.

Za tu dobu člověk vytvoří studii, ne produkt. Takže tohle, domnívám se, nás v příštím desetiletí čeká. Do roka to tady nebude, přitom možnosti máme. Kdyby mi někdo dokázal číst z očí, tak bych si za to zaplatil. Ono to lze, jen jsme nespojili body A, B s body C, D. Proto se těším nikoli na to, že mě firmy oberou, ale že budu mít daleko větší možnost dělat to, co má smysl. Nebudu se přitom muset zaobírat věcmi, které pro mě mají nulovou přidanou hodnotu.

Takže můžeme firmy označit za krátkozraké?

Ano. Krátkozraké hlavně v tom, že jsou zaměřené na to, co přináší zisk hned. Ale bez tohoto plánovaného posunu se dál nedostaneme. Ani iPhone nevznikl za rok.

V čem spočívá rozdíl mezi firmami v Česku a pak v Německu, kde, jak říkáte, to už pochopili?

My technologii vnímáme jako nástroj, jak něco vylepšit, ne jako nástroj, jak byznys transformovat. Teď se všichni bojí nástupu ekonomické recese. Budou změny v hypotečních úvěrech. Kdo dělá dopadovou studii, aby už teď nastavil podpůrné prvky pro lidi, kteří se ocitnou v nouzi a nebudou mít z čeho splácet, a připravil pro ně bankovní plán?

Samozřejmě to není černobílé, ale feedback je takový. Na poslední konferenci, kde jsem řečnil o robotizaci v Berlíně, bylo krásně vidět, že otázky kolegů z Anglie byly vedeny k tomu, kam to celé zapadá a s čím to souvisí. Otázky od nás byly spíš ve smyslu, kolik to bude stát a kdy se to vrátí. Nesmíme se na to dívat způsobem, že teď mi technologie přinese nějakou hodnotu a dost. Nastartuje změnu.

Je to o tom, že teď startuji něco, co mě bude živit za pět let. Byznys bude někde jinde, budou jiné mašiny, přístup k zákazníkům, jiné výrobní procesy a já se k nim teďka pracně musím nějak dostat. Buď to udělám postupně sám, nebo si to koupím za drahé peníze od někoho později a jenom se zařadím a budu šedá myš v řetězci dalších, kteří dělají plus minus to samé. Myslím, že to je klíčové pro rozvoj měst. Mě štve, že přes rozbité Brno se dá jet i hodinu. Navigace funguje reaktivně, přitom máme technologie, aby pracovala proaktivně.

Proč to tedy například ta navigace ještě neumí?

Protože to chce investice do něčeho, co zatím není otestováno.

Takže se toho zase někdo bojí?

Jo. Aby to fungovalo, chce to mít funkční nástroje tzv. chytrých měst. Propojení světelných signalizací, veškerých plánovaných odstávek atd. je mravenčí práce. Pak je potřeba udělat analytiku a až pak se vyvíjí aplikace. Vývoj je poměrně levný, ale práci datového analytika nebo spíš data scientist, myslím, zatím spíše nepěstujeme.

Chápu, že se firmy mohou rozhodovat samostatně, ale co se týče našeho ministerského předsedy, tak ten inklinuje k zachování statusu quo a nemíří k inovacím. Můžeme ho z toho částečně vinit, nebo na firmy vliv nemá?

Politici na to mají velký vliv, ale nejsou ti, kteří změnu startují. Oni jsou ti, kteří mají přizpůsobit nebo vytvořit podmínky. Agendu tzv. industry revolution 4.0 v Německu tvoří zhruba čtrnácti tisíci stránkový dokument. Kolik myslíte, že má u nás?

Pokud vůbec nějaký máme.

Máme. Asi dvacet stran. To je ten rozdíl. Vytvořit podmínky znamená plánovat. Plánovat ne rok dopředu nebo do dalších dvou let. Ten nepoměr je šílený.

Takže Česku ujede vlak a už ho nikdy nedoženeme?

To ne. Ale vezměte si plynovody, které se teď budují. Země, které obejdou, budou plyn nakupovat, budou ho mít. Nebudou ale tranzitní. Když se nezapojíme do umělé inteligence, nebudeme součástí AI dálnice. Pokud se nechytíme, budeme to dohánět později, mezitím ale investice s AI spojené půjdou jinam.

Zní to hrozně jednoduše. Ale to je tak se spoustou věcí v Česku, že nám jednoduché věci nejdou. Máme to jako Češi v sobě?

Já nevím. Možná za tím stojí i vidina chybějícího krátkodobého rychlého zisku. Pět deset let a je to tady, pak už bude pozdě. Myslím, že suverénně největší potenciál mají chytrá města. Města budou největší hráči v poskytování zdravotní péče a sociálních služeb. Tam je i v současnosti nejvíce peněz ze státního rozpočtu. Pokud budou města chytrá, dokáží si nachytat konzumní společnost. Ale chce to mít integrační plán, jak to celé zbudovat.

Pro mě nepochopitelná věc. Když jedu autem po Stockholmu, nejen z navigace reaktivně zjistím, kudy mám jít. Na základě mé navigace dostane světelná signalizace informaci, že já tudy projedu, a přizpůsobí délku intervalů semaforů. To je úplně jiná liga.

Rozhovor pokračuje v další kapitole.

Klondajk je na dosah, ale neumíme využít příležitost

Kdyby třeba ve vedoucích pozicích bylo víc mladých lidí, pomohlo by to? Protože se zvyšujícím se věkem roste konzervativismus a klesá ochota riskovat.

Určitě, je ale potřeba i zkušeností. Spousta lidí si udrží mladický entuziasmus a spousta mladých penzistů od chvíle, kdy vyjdou ze školy, jsou nastaveni pouze na využívání fungujícího systému a ne na vytváření nových hodnot. Neříkám, že to s věkem vůbec nesouvisí, ale není to jen tím. Je to hodně o tom, čím se člověk naplňuje. Já když v knihkupectvích hledám něco spojeného s inovativním myšlením, kreativním myšlením, tak to je maximálně jedna polička knih.

Zbytek je Hartl.

Tak. Já se chci naplňovat něčím zajímavým, co posunuje moje myšlení dopředu, ale musím velmi dlouho hledat. Internet je samozřejmě jiná liga, ale to, čím se naplňuje většina lidí, je problém. Pokud čtu a sleduji věci, které konzumuji, ale neposouvají mě dál, tak se ze mne stane jenom konzument.

Možná se zase dostáváme ke škole, kterou osobně podezřívám poměrně hodně z toho, že je restriktivní a přikazuje člověku, co smí a nesmí dělat. Vytváří konformní dav, tak asi v tomhle to je, ne?

Jo, akorát já to posunu. Není to jen o věcech, co se děti učí. Je to o tom, kdo je učí a jak je učí. Co kdyby učitel žákům dovolil, aby ho kritizovali? Ve většině škol absolutně nepřípustné. Ale pokud chce v dětech nastartovat kritické myšlení, on do toho musí jít. Odvykládat si nějakou látku, to dokáže každý druhý.

Jde o to, aby děti neřešily mechanicky úkoly. Když slyším příklad, analogicky hledám, kde ho v životě uplatnit, a můj učitel mě k tomu burcuje. Škola učí dělat věci podle pravidel, ale když pravidla dokáží dodržovat stroje, tak proč bychom se tím zabývali my? Stejně se kdysi takto bála třeba kalkulaček – děti přestanou přemýšlet. Ano, většina má problém s velkou násobilkou, na druhou stranu ty děti dokáží velkou násobilku nebo počítání automatizovaně využít ve více věcech, než jsem to dokázal já.

Čili přístup dětí je ve výsledku v reálném světě užitečnější?

Přesně tak. Já bych s každou prkotinou nešel na internet. Ony se bez problému přes sociální sítě ptají na triviální věci, ale pak se spolu jako komunita učí. Samozřejmě se učí daleko rychleji. Sdílení informací je strašně rychlé a jde o vytěžování nejdůležitějších dat. Ony nečtou omáčky jako my.

Už jsme naráželi na povolání, která firmy potřebují, třeba architekt umělé inteligence. Produkují české školy patřičně vzdělané lidi?

Ne. Na jedné straně se s tím člověk rodí. Jak jsme se bavili, je potřeba udržet si mladické nadšení a inovativnost. To škola nenaučí, buď to jenom zabije, nebo podpoří. A vychovat děti tak, aby se věnovaly tomu, v čem jsou dobré, se u nás nepěstuje. Možná některé školy, spíš ty soukromé. Je to o tom, být kreativní, dotěrný a nespokojit se s tím, co člověk dostane. Pokud má člověk prostor, dokáže si to prostředí vytvořit a něco světoborného udělat.

Ideálně, pokud se spojí s dalšími. Já když jsem byl na vejšce, tak jsme se dávali dohromady s dalšími lidmi, kteří chtěli něco vytvořit. Volnočasové aktivity, dobrovolnictví. Mě osobně velmi pomáhá, když se s těmito lidmi bavím. Zažít hackatony, to je neopakovatelná zkušenost. Člověka to nabije energií, přijde domů a hned přemýšlí, co by udělal jinak. Třeba kde by využil 3D tiskárnu. Školy by podle mě měly takové zázemí vytvořit.

Legislativa zatím umělou inteligenci neřeší. Zajímá mě, jestli je to dobře nebo špatně. Jste spokojenější teď, nebo budete spokojenější po regulacích?

Jedno i druhé je dobré a v určitých směrech problém. To, že můžu vymýšlet cokoli a testovat na komkoli, je pro mě jako inovátora fantastické. Na druhé straně si představte, že by teď někdo z veřejných dat začal pro své účely dělat datovou analýzu – kontroloval by, kde se kdo pohybuje, a pak by výsledky publikoval. U určitých profesí by to mohlo sloužit k vydírání.

Jinak jsem ale strašně rád, že nemám svázané ruce, když řeším s firmami, co by chtěly. Nemusíme uvažovat nad tím, že někdo něco řekne, když si skenujeme web jiné firmy. Stáhnout si celý obsah webu je zatím legální. Nicméně spousta podniků tam má data, která by tam neměla být. Byl jsem v šoku, když jsem pomáhal s webem jedné nemocnice a oni tam měli celou svou cenovou lékovou politiku. Na ta data sice nevedl přímý odkaz, ale když jsem si stáhl celý web, našel jsem je tam.

Udělat si hezkou analýzu, zjistit, odkud nemocnice čerpá dary, tak se můžu napojit na jejich dárce. Nebo naopak začnu s pomlouvačnou kampaní, protože některá z institucí dává peníze někam, kam by neměla. Zatím najdete málo lidí, kteří by to chtěli zneužít. Většina firem si nicméně neuvědomuje, co se děje. Teď je na Slovensku obrovský skandál kvůli tomu, že Mariánu Kočnerovi napíchli telefon. Na základě toho se vyrojily kauzy pro celou vládu. Z jednoho telefonu.

Kdybychom měli regulace, tak ten telefon musí být zaheslovaný a šifrovaný a policie by se do něj nedostala. Tohle je ten divoký západ. Když teď komukoli vezmu služební telefon, tak jsem z téměř 99 % schopen toho člověka žalovat, protože buď zneužívá firemní data, nebo komunikuje, s kým by neměl. A tak dále. Na tohle všechno se legislativa postupně zaměří. To je to, z čeho umělá inteligence čerpá data, čili naše chování v digitálním světě.

Kdo má informace, je král.

Přesně tak. Veškerá volně dostupná data můžu uchovávat a analyzovat, dle toho plánovat, publikovat a nikdy mi nic neudělá. Už jenom to, že si můžu dovolit někomu analyzovat život na základě jeho digitálního chování, je podle mě něco, co bude dříve či později regulováno.

GDPR v EU bylo možná prvním krokem.

Jo, úplný začátek. Ale není to o tom, že někdo zná mou adresu, iniciály nebo fotku, jde o dynamická data, která se analyzují a nejsou součástí GDPR. Ta jsou důležitá. Kdybych chtěl, tak si zjistím vaše chování tak, že nejprve vyhledám všechny vaše přátele. Pak začnu analyzovat jejich chování. Z toho vyčtu všechno, co se týká vás a postavím celý psychosociální profil. Přitom neanalyzuji vaše data, ale data vašich blízkých, to je na tom to šílené. Celý digitální prostor je klondajk.

To trochu zní, že soukromí už tady nemá prostor. Myslíte, že koncept soukromí přestane v budoucnu existovat?

Ne. Jenom se bude spousta věcí regulovat. Velký bratr bude, jen ne tak, jak si ho představujeme nebo je zobrazován. Veškeré robotizace nebo automatizace mají být poradci, abych měl zpětnou vazbu a mohl podle toho jednat. Nebojím se toho, že by nás vláda chtěla čipovat. Kontrola se zvětší, ale srovnejte si lidská práva. Myslím, že jsou stále větší. Určité oblasti jsou více monitorovány, ale já si toho stejně dneska můžu dovolit daleko víc. A tohle bude pokračovat.

Takže zkrácená verze: kdo pochopí, že technologie nejsou pro to, aby ho monitorovaly, ale aby mu pomáhaly, bude mít velkou konkurenční výhodu. Představte si třeba, že kdybych publikoval rentgenové snímky svých zubů, tak bych teď byl považován za mimoně. Na druhou stranu si představte ten potenciál. Koukala by na to spousta dentistů, kteří by mně určitě na dálku řekli, že tam a tam potenciálně něco je. To je vysloveně neplacený servis, který získám pouze proto, že jsem se odhalil.

Jsem přesvědčený, že by ta data někdo využil spíše v můj prospěch než v můj neprospěch. Je to sice pitomý příklad, ale dokumentuje, kam jdeme. Více hlav víc ví a tím, že se použije více analytických nástrojů, tak jsou schopné mi více pomoct. Vím, že dojde i ke zneužití. Vím, že se lidé bojí autonomních aut, protože systém vyhodnotí, že raději zabije je, protože jsou starší, než chodce, který je mladší a auto ho má potenciálně přejet, ale to je mizivé procento případů.

Dá se asi říct, že nástup technologií byl velmi rychlý a společnosti trvá určitý čas, než to vstřebá. Ze začátku je jen malá skupina zasvěcených, která je aktivně adoptuje.

Přesně tak, lidi si na to musí zvyknout, pak se musí stát aktivními uživateli. Ne konzumenty, ale těmi, kteří to chtějí dál vyvíjet. Nesmí se bát kritizovat. Znám velmi málo šéfů firem, kteří vysloveně provokují své zaměstnance: hele, dejte mi co proto. Kdybyste byli na mém místě, co byste dělali jinak? Nebo co bys změnil? Přitom je to něco úplně normálního.

Koho ohrožuje umělá inteligence?

Já se na to už ptám asi skoro každého, ale je to ožehavé téma. Není pojem umělá inteligence nadužívaný? Nebo nesprávně používaný? Mám pocit, že v posledních letech se jím ohání úplně všichni.

Myslím, že drtivá většina lidí neví, co si pod tím pojmem představit. Technik si vybaví neuronové sítě, deep learning atd. Běžný člověk si představí něco, co ho kontroluje. Myslím, že ani jeden z těchto dvou pohledů není správný. Umělá inteligence je opravdu inteligence a nastane až s věkem singularity. Do té doby budou všechno pouze atrapy nebo hry na umělou inteligenci. Samozřejmě, že vyhodnocování je dnes rychlejší, dělá se na větším objemu dat atd. Pořád se ale bavíme o klasické logické stromové struktuře operací, to není umělá inteligence.

Na to jsem narážel. Kdy můžeme očekávat věk singularity?

Do toho nejdu.

(smích)

V podstatě chci mít vedle sebe někoho, kdo mě dokáže pochopit. To říká moje manželka. Pokud někdo nebo něco vyhodnotí základní data, tak mně to stačí. Základní data pro mě znamenají to, co nezbytně potřebuji k materiálnímu životu. Nechci jít k tématu spirituality, to pro mě s umělou inteligencí nesouvisí, nicméně věci, které se týkají emocionálního a lidského vnímání, nějakých zážitkových věcí, očekávám, že umělá inteligence bude mít. Zatím nic z toho nemá. V angličtině je přes 6 000 slov pro emoce. Dnes stroje díky senzorům dokáží určit asi 200. To není ani procento.

Tak si říkám, jestli bychom si s emocemi neměli být schopní poradit sami bez robotů?

S něčím ano. Nicméně, naučit se pracovat s emocemi, na to také potřebujeme aktivní trénink. Nejlépe když má člověk osobního trenéra. Proč by jím nemohla být umělá inteligence? Základní projevy dokáže odhalit. Třeba jak se chovám, když jsem ve stresu. Může mi navrhnout, že když dělám tyhlety prudké pohyby a zvyšuji hlas, mám zkusit jinak dýchat.

Když mi dokáže ohlídat, co sním, jak spím, kdy spím, kolik a kdy vypiji tekutin, tak z toho může být efektivní poradce věcí, které souvisí s emoční inteligencí, která je silně závislá na fyziologických faktorech. Studium emoční inteligence souvisí s mnoha různými faktory, jež způsobují, že se každý z nás ve stejných podmínkách projevuje rozdílně.

To, co ve vás evokuje určitá barva, ve mně evokuje něco úplně jiného. Někdo se rád učí při hudbě, jiný v tichu. To jsou jen dva scénáře a teď si představte, že do toho spadají různé odstíny světla, teplota, hustota vzduchu apod. Spousta dalších věcí. A naráz máte kvantum možností, jak s lidmi pracovat efektivněji.

Může to vůbec umělá inteligence všechno pojmout? I když říká se „nikdy neříkej nikdy“…

Základní věci určitě. Teď se nám mění klima. Je to vynikající příležitost, abychom se zamysleli nad tím, co nám vyhovuje. Proč by to nemělo být o tom, že mi stroj udělá analýzu toho, kde se můj organismus cítí nejlíp, a podle toho bych se přestěhoval? Málokdo si to dokáže zanalyzovat se všemi ovlivňujícími faktory. Jsou jich stovky nebo tisíce. Pro mě není problém docházet do zaměstnání, ale když mám rodinu v nepohodě. Protože prostě uřvaní sousedé.

Zní to racionálně, myslím. (smích)

(smích) Jo. Představte si, že by vám realitní kancelář nabízela analýzu, co vám nejvíc vyhovuje, a pak vám doporučila objekty nebo místa, která jsou pro vás vhodná. Další přidaná hodnota. Od čeho tam vlastně jsou? Aby mi prodali dům? Na to nepotřebuji realitku, smlouvy si dokáži stáhnout z internetu, když potřebuji ověřenou platbu, zase mám spoustu možností. To všechno technologie ošetří. To, co mi neošetří, je vyhledávání vhodných možností.

Třeba pro starší lidi je důležité, aby měli poblíž nemocnici. Pamatují na to realitky? Silně pochybuji. A to jsou jen základní znalosti. Nebo třeba teďka mi přinesli nápoj. (Rozhovor proběhl v kavárně, pozn. red.) Já jsem nevěděl, co si mám vybrat. Proč mi neřeknou: jste unavený, vezměte si tohle? Nebo: máte před sebou nějakou fyzickou aktivitu, doporučujeme toto?

Můžete shrnout, jak kognitivní automatizace – to je vlastně téma vaší přednášky na WebExpu – ohrožuje povolání? Která jsou ohrožena nejvíc? Protože předpokládám, že tohoto se lidé nejvíce bojí. Ztráty povolání se lidé báli od první průmyslové revoluce nebo i dřív.

Jo, ale přizpůsobili se. Kdysi existoval obrovský průmysl orientovaný na výrobu svíček. Pak přišly žárovky a z lidí, kteří dělali svíčky, se stali mastičkáři a vznikla kosmetika. Předtím nebyla tak populární a začala tak, že ti lidé rozuměli vonným přísadám. Takže teď jsou nejvíce ohrožena povolání, která jsou procesně zmapována a není tam spousta výjimek z procesu na základě okolností, které nelze předvídat. Lékaře strašně těžko někdo nahradí, protože on musí počítat se vším.

Naopak pokud někdo ve firmě dělá svou rutinu pořád dokola, tak ten by se měl bát jako první. Spousta lidí si myslí, že se jedná jen o určité typy povolání, ale nemyslím si, že je to dáno povoláním. Je to dané spíše tím, jak člověk své aktivity vykonává. Průměrného pošťáka jsem schopen nahradit dronem. Ale od svého pošťáka čekám daleko víc, než jen doručování zásilek. Potřebuji od něj, aby mi poradil, poprosím ho, aby mi nenosil poštu, když budu na dovolené. Tohle s dronem nevyřídím.

Nechci přehánět, ale nenapadá mě povolání, které by se v základních úkonech nedalo nahradit. Pilot? V pohodě. Právník? Bez problému. Pokud má zároveň na starosti analýzu sociální situace zaměstnanců, rodiny atd., hraje jinou ligu. Pokud ale pouze následuje svůj proces, tak ho dokážeme nahradit hravě. Říká se, jaké profese budou nahrazeny v určitém časovém horizontu. To je podle mě pitomost.

Myslíte, že firmy budou provádět analýzu lidí, aby viděly, jakým způsobem svou práci dělají?

Budou muset. Jinak je konkurence převálcuje a nebudou mít koho zaměstnat. Když si představím, že mám na výběr někoho, kdo ve mně chce podpořit věci, které dávají smysl, a jsem v nich dobrý, versus někoho, kdo na to kašle, tak je jasné, koho si vyberu. Je to další kvalitativní faktor, který bude rozhodovat u nákupu produktů a služeb a u zaměstnanosti. Já chci, aby o mě můj zaměstnavatel pečoval, znal mě a podpořil mě v tom, v čem jsem dobrý. Čím spokojenější budu, tím budu odvádět kvalitnější práci.

Tím se bude lépe dařit firmě, předpokládám.

Přesně. Mít spokojené zaměstnance, to je úplně základ.

Takže tedy v následujících 10 letech přijdou transformace a masová propuštění?

Přijdou, to je jasné. Čeká se to v profesích, které jsou dnes nejméně placené. Čili veškeré repetetivní úlohy bez nulové lidské přidané hodnoty. Nedovedu si představit, že by supermarkety za pět let zaměstnávaly tolik lidí jako teď. Tak jako se přechází na samoobslužné pokladny, bude tento trend pokračovat dál. U nás nastoupí pomalu. Zajímavé je – a většina lidí to podle mě nebere moc vážně –, že rozdíly v tom, kdo kolik vydělá, se budou zvětšovat dál. Právě díky tomu, kdo má jak velkou přidanou hodnotu.

Myslíte, že si tohle lidi neuvědomují?

Ne.