RTFM aneb nejšílenější kreace uvnitř PC podruhé

Šetří se na všem. A na počítačích dvojnásob. A když se spojí přehnané sebevědomí, nebo všehoschopný kamarád, nedostatek financí a možnost ušetřit za seskládání počítače, tak to někdy dopadne tragicky. Tedy pro zakoupený hardware a mnohdy i pro peněženku. Samotná výměna komponent, či sestavení počítače opravdu není nic složitého, ale když nevíte kam dál, je třeba prozkoumat manuál, či internet. A hlavně neřešit problémy násilím – pokud něco někam nejde zapojit, tak to většinou znamená, že to tam nepatří. Když nastoupí hrubá síla místo rozumu, tak je zle.

Nejvíce podobných problémů nastává samozřejmě při sestavení nového počítače ze zakoupených komponent. Zákazníka žádajícího o diagnostiku nově sestaveného počítače z komponent koupených v nejbližším velkoobchodě, či na webu firmy z druhého konce republiky, zná jistě každý technik. Je to běžná situace, neštastník těšící se na nový PC nemá šanci bez zázemí běžné provozovny (nebo plné skříně náhradních součástek) zjistit, kterou součástku odeslat zpět na dlouhou pouť poštou.

V těchto případech si optimisticky namlouvám, že to zase bude nekompatibilita pamětí, ale pravidelně se vyskytují závady způsobené neznalostí. Často to bývá o to horší, že zákazník vám ani raději nepřizná, že s komponenty manipuloval. Počítač sice přestal fungovat, ale to že se někdo pokusil o výměnu chladiče vám už pravděpodobně ze studu nikdo neřekne. Právě výměna chladiče procesoru bývá překvapivě často nad síly běžného uživatele.

Když upadne Titán…

Někdy to ovšem není chyba uživatele, ale nevhodně zvolený materiál. Jako u tohoto chladiče Titan. Značka Titan k nám byla v hojné míře distribuována v době nástupu oblíbených a levných procesorů AMD Duron. Bohužel spona u těchto chladičů měla úchyt jen přes jedno očko a vytvářela nadměrný tlak na patici procesoru. Časem plast nevydržel a získali jste desku s částečně zničenou paticí procesoru. Tento proces šel někdy urychlit i při pokusu o nasazení chladiče naopak. Majitel tohoto počítače vzniklou situaci neřešil tím správným způsobem. Místo zakoupení jiného chladiče s trojitou sponou, prostě posunul chladič o kus výš. Chladič pak ale vytváří větší tlak na jednu stranu procesoru a může docházet i k přehřívání.

 

V tomto případě měl majitel větší smůlu. Chladič Titan opět upadl za provozu z desky bez teplotní ochrany procesoru. Kromě zničeného socketu na základní desce, tak neštastník získal ne vlastní vinou i krásně spálený Athlon XP 2000+. Naštěstí výrobci procesorů na vzrůstající vlnu těchto nehod zareagovali integrováním teplotního čidla přímo do procesorů a přidali i teplotní ochranu, která vypne celý počítač a zabrání tak spálení procesoru.

Kterak spálit moderní procesor…

Ale i poměrně moderní procesor můžete spálit. Jen to bude trvat několik měsíců. Stačí mít špatně nasazený chladič a teploty šplhající k 80 stupňům Celsia. Procesory se sice v těchto podmínkách přizpůsobí snížením frekvence (a příslušným zpomalením celého PC), ale nevydrží tak fungovat věčně. Už mám ve sbírce několik takto spálených procesorů do socketu 478. U nich opět nevydržela plastová očka držící chladič – často se zlomí na jedné straně a chladič pak správně chladí jen necelou polovinu procesoru.

 

Nezaviněné nehody jsou bohužel jen mizivým procentem v počtu zničených procesorů. Nespočet Duronů, Athlonů, Athlonů XP a Pentií III doplatilo na klasickou chybu – nasazení chladiče naopak. Chladiče určené pro tyto procesory šly s použitím ne moc velkého násilí nasadit i opačným směrem. Bohužel tyto chladiče nebyly rovné, ale na jedné straně měly výstupek směřující k páčce patice. Při špatném nasazení v lepším případě chladič nedoléhal a docházelo k přehřívání/vypínání počítače. V horším případě se odrolila část procesoru a získali jste rázem pěkný kousek nepoužitelného křemíku, který samozřejmě už nešlo vyreklamovat.

Na fotce si povšimněte černé čáry na chladiči procesoru – indikuje, kde byl ulámaný rožek procesoru – i kdyby nedošlo ke zničení procesoru, tak by se přehříval, protože jádro vůbec nedosedalo na oblast s nanesenou teplovodivou pastou. Kvůli odstranění podobných nehod začal nejprve Intel a o několik let později i AMD používat heatspreader na všechny desktopové procesory. K zármutku profesionálních overclockerů se mírně zhoršila efektivita přenosu tepla mezi procesorem a chladičem, ale tento krok zachránil mnoho procesorů od podobného osudu.

 

Pasty není nikdy dost…

Teplovodivá pasta je další nutnou složkou v dobře fungujícím vztahu chladiče a procesoru. Někteří uživatelé ji s radostí očistí a nasazují pak krásně vyleštený chladič na procesor v domnění, že se zbavili jen další špíny v počítači. Samozřejmě následuje přehřívání, nebo vypínání počítače.

Opačný extrém lze vidět na další fotce. Pasta se má nanést v tenké vrstvě na jádro procesoru a následně nasadit chladič. V tomto případě tomu bylo naopak. Počítač sice normálně fungoval, ale při použití vodivé pasty s příměsí stříbra, či jiných kovů se majitel také mohl dočkat vyzkratování procesoru.

Takováto aplikace teplovodivé pasty teplotu opravdu nesníží, někdy naopak ještě zvýší a navíc dostanete jako bonus opravdu škaredě zapatlaný procesor, případně i základní desku v okolí patice procesoru.

V zápětí vidíte další případ případ nevhodné aplikace teplovodivé pasty. Někdo se zřejmě domníval, že je nutné chladit nejen jádro procesoru, ale i pěnové podložky chránící jádro před nadměrným tlakem. Navíc udělal další velkou chybu a neodstranil původní teplovodivou pastu z chladiče. Pokud nanášíte novou vrstvu teplovodivé pasty, tak vždy neprve odstraňte starou pastu z chladiče i procesoru. Více vrstev pasty jen snižuje přenos tepla.

 

Je nutné odstranit všechno ze spodní části chladiče – pozor si dávejte hlavně na průhledné samolepky chránící zrdcadlově vyleštěné plochy dražších modelů. V tomto odstrašujícím případě se ovšem nešlo vymlouvat na neviditelnost samolepky, ale jen na neznalost angličtiny. Nebohý Duron 900 vydržel takto fungovat několik let a na toto opomenutí se přišlo až při likvidaci počítače.

 

Co nejde silou…

Co myslí tím Remove?

Ani nejnovější technologie ovšem nejsou zcela blbuvzdorné. Popis závady mluví za vše. Pro čtenáře, kteří si sami nikdy neosazovali procesor do socketu 775 jenom dodám, že ta černá plastová věc s nanesenou pastou je ochrana pinů patice a má na sobě nápisy "Remove". Tento zákazník evidentně neuměl anglicky, nečetl manuál, ale dokázal na procesor nacpat chladič i přes poměrně tlustou plastovou ochranu. Ovšem plast není dobrý vodič tepla, jak je všeobecně známo. Procesor naštěstí přežil i takovéto zacházení díky integrované tepelné ochraně.

Na závěr povídání o procesorech jedna ukázka vítězství hrubé síly. Těchto případů mívám několik každý rok. Tato nemilá situace vznikne jednoduše. Zákazník se rozhodne vyměnit několik let starý hlučný chladič procesoru. Odblokuje tedy spony držící chladič na desce a vytáhne jej. Bohužel často i s procesorem přilepeným na chladiči. Této situaci se někdy nedá vyhnout.

Zejména boxované chladiče se po několika letech provozu doslova přilepí na procesor kvůli zatuhnuté teplovodivé pastě. Jelikož je ale procesor násilím vytažen ze zablokované patice, tak se často mírně ohnou některé jeho nožičky. Toto se stává u všech procesoru s velkým počtem nízkých pinů – jinak řečeno to jsou sockety 423, 478, 754, 939, AM2 i AM3. Toto chování nijak neovlivníte a zatím jsem nepřišel na šetrný způsob řešení tohoto problému. Procesor drží tak pevně, že se často musí použít nůž s tenkou čepelí na jeho odlepení.

Problém nastává při opětovném nasazení do patice. S ohnutými nožičkami jej správně prostě nasadit nelze. V tuto chvíli se do toho někteří lidé pořádně opřou a procesor do socketu prostě natlačí silou. Ohnuté nožičky se tak zcela ohnou a přitlačí se mezi socket a spodní stranu procesoru (viz pravý horní roh na fotce), nebo se prohnou a zapadnou do dírky v socketu sousedního pinu (dole uprostřed fotky).

Počítač po taktovéto výměně chladiče už samozřejmě nenabootuje. Přitom stačí zkontrolovat stav pinů pokud procesor nelze jednoduše nasadit do socketu a případné mírně ohnuté piny narovnat pomocí jehly, špendlíku či špičky nože. Pokud ovšem procesor silou narvete do socketu, tak je šance na nápravu malá. Ohnuté piny směrující k sousedním lze lehce narovnat, ale pokud máte některé ohnuté do pravého úhlu, je šance na opravení mizivá. Piny jsou velmi křehké a při pokusech o jejich narovnání se často ulomí.

Procesor někdy dokáže fungovat i s ulomeným pinem (záleží na tom, který se vám podaří ulomit), ale i tak to není moc bezpečné. Hrozí zničení desky a slyšel jsem i o kouři vycházejícím z patice – procesor s ulomeným pinem chvíli jel, pak se z něj ale začalo kouřit a majitel skončil s očouzenou paticí. Bezpečnější je smířit se s osudem a k novému chladiči přikoupit i nový procesor.

Trochu té kreativity přece nezaškodí

Někteří lidé dokážou pokazit i něco tak jednoduchého jako je výměna zdroje. Uznávám, že v tomto případě to měl majitel těžší kvůli známému problému se skříněmi Eurocase, ale i to se dá lehce vyřešit. Eurocase má totiž vlastní normy na rozestupy děr pro montáž zdroje a zcela ignoruje zbytek počítačového světa. Pokud tedy vyměnujete zdroj, rychle zjistíte, že jedna dírka pro šroubek je mírně posunutá a ten čtvrtý tam prostě nejde rozumně nacpat. V tomto případě to zákazník vyřešil otočením zdroje, což je samozřejmě špatně, protože zdroj nemá dostatek vzduchu pro své chlazení a navíc neodsává teplý vzduch z okolí chladiče procesoru.

Pakliže tedy máte tu pochybnou čest měnit zdroj v těchto skříních, tak jej prostě upevněte jen pomocí tří šroubků a poslední s klidem ignorujte. Zdroj bez problémů drží a vyhnete se tak namáhavé proceduře s postupným šroubováním všech čtyř šroubků a jejich dotahování nakřivo.

 

Po výměně zdroje většinou následuje i nějaký ten základní cable management. Zvýší se estetický dojem a někdy i zlepší průtok vzduchu. Přebytečné napájecí kabely stačí přivázat k atx kabelu. Někteří uživatelé ovšem vyznávají extrémní formu cable managementu a z nepochopitelných důvodů přebytečné molex konektory rovnou ucvakávají. Nejenže přijdou o možnost lehkého rozšíření o další disky a mechaniky (jde to řešit rozbočkami Molex), ale ztratí i záruku na zdroj. V tomto případě se navíc povedlo částečně přeřezat červený vodič. Poškozený kabel se začal výrazně přehřívat a skončilo to dokonce roztaveným plastem. Takto odborně upravený zdroj můžete rovnou vyhodit.

Zasvěceným se může zdát, že při zapojování napájecích konektorů se nelze splést. O to se důkladně postarali návrháři konektorů a zavedli do praxe různá seříznutí, aby je nešlo zapojit naopak, nebo do úplně jiného zařízení. Vytrvalí amáteři ovšem občas dokáží překvapit i v této oblasti. Vyjímkou nejsou konektory pro napájení grafických karet zapojené do přídavného 4pinu pro procesor a viděl jsem tam už i narvanou oddělitelnou část z hlavního 24pinového konektoru ATX.

Tento uživatel je však všechny překonal díky kreativnímu využití pinů pro nastavování hardisku pro režimy master/slave. Místo zapojení do disketové mechaniky se rozhodl pro přídavné napájení disku - tento záměr se mu naštěstí nepovedl díky malé výšce pinů na hardisku. Ke kontaktu a tudíž i spálení elektroniky disku nedošlo.

Dalším problematickým místem jsou paměťové sloty. K navýšení paměťové kapacity často dochází několik let po zakoupení počítače a impulzem bývá drastické snížení cen po uvedení další generace. Běžný uživatel tak otevře počítač po několika letech používání a zhrozí se nad množstvím prachu pokrývajícím vše uvnitř. Dávat paměti do slotu plného prachu samozřejmě není dobrý nápad a proto následuje vysávání a čištění. Kontakty pamětí je vhodné odmastit, pokud jste se jich dotýkali prsty, nebo na nich ulpěla jiná špína. Často se na to používá například technický líh. Ne každý ho má doma, a tak se poohlédne po jiném léčivém lektvaru. A lihové prostředky pro vnitřní použití má doma v této republice skoro každý.

 
 

Používat slivovici, či jiný alkohol na čištění je ovšem velmi špatný nápad. Jak dopadne taková paměť lze vidět na fotce. Alkohol v sobě obsahuje velké množství cukru a jiných přísad, které po odpaření lihu vytvoří souvislý povlak na povrchu kontaktů. Ten je vodivý a po zapnutí počítače dojde ke skratování paměti a paměťového slotu. V lepším případě získáte jen zničený paměťový modul.

V horším případě přijdete o celou základní desku, nebo „jen“ o jeden paměťový slot. Takováto nehoda se může stát kvůli jakékoliv špíně na kontaktech pamětí i slotů. Navíc vám takto opálenou základní desku už nikdo nevyreklamuje. Pokud máte pochyby, tak je dobré pečlivě očistit pomocí tenkého štětečku paměť i paměťové sloty. Pokud se vám nechce shánět líh, tak postačí i praxí ověřená modrá alpa francovka, kterou seženete v každé drogérii.

Zásada čistých kontaktů platí samozřejmě všeobecně. Oblíbeným způsobem likvidace počítačových součástek je i prolévání počítače různými tekutinami typu cola, víno apod. Počítač sice může ještě nějakou dobu fungovat, ale kontakty časem zkorodují a zničíte si tak nejenom grafickou kartu, ale i slot v němž je osazena. Ještě častěji se s těmito nehodami setkávají majitelé notebooků.

V případě tekutiny nalité do klávesnice je nejlepším postupem okamžité vypnutí přístroje, odpojení baterie a cesta do nejbližšího servisu kvůli vyčištění. Pokud tak neučiníte, tak vám může velmi brzy přestat fungovat klávesnice (neopravíte pod 1000 Kč), nebo v horším případě za několik dní umře notebook úplně (výměna základní desky: pod 4000 Kč se asi nedostanete). Výhodu mají majitelé přístrojů chráněných proti polití, ale tuto vymoženost má naprosto minimální procento prodaných notebooků.

Distanční sloupky – to je věc

Na závěr si dáme příklad velmi neodborně provedené montáže základní desky. První jasně viditelná chyba je použití distančních sloupků pro přišroubování zdroje. Něco tak šíleného jsem ještě neviděl. Ale když byly distanční sloupky použity tímto nevšedním způsobem, tak co potom podpírá základní desku? Něco jasně napovídá nepoužití plechové záslepky pro krytí konektorů – deska je přišroubovaná přímo na plech a proto nelze použít ani záslepku.

 

Při pohledu dovnitř jsem navíc zjistil, že se šetřilo i na šroubcích. Deska byla přišroubována jen ve čtyřech rozích. Pokud se někomu povede tato šílenost, dočká se jen vyzkratované základní desky. Toto navíc nebyl první případ, ale pravidelně se přibližně jednou ročně opakuje. Někdy se na distanční sloupky úplně nezapomene, ale použijí se jen v horní části a spodní část skončí opět přišroubovaná na plechu.

Vždy je nutné použít nejméně šest distančních sloupků a rovnoměrně je rozmístit pod celou desku. Pokud některou část vynecháte, může docházet k prohýbání desky a různým poruchám. Základní desky jsou poměrně odolné i vůči takovému zacházení a po správné montáži i některé bez problémů fungovaly. Dokonce v jednom případě byla takto namontovaná deska provozována několik týdnů, ale majitel si stěžoval na časté padání Windows :-).

Použití distančních sloupků ovšem není vždy ku prospěchu. Některé levnější skříně totiž mají výdutě nahrazující jejich funkci. Montáž sloupků v těchto případech vede opět k prohýbání základní desky a nemožnosti instalace zadní plechové záslepky. Proto vždy používejte selský rozum a pokud si nevíte rady, tak se nebojte prolistovat manuál, nebo pohledat na internetu. Je to levnější, rychlejší a neskončíte s hromádkou nefunčního a často i nereklamovatelného hardware.