S hrombednou proti konkurenci: reprosoustavy typu 2.1 do 1200 Kč (4×)

Co je 2.1?

Dva jedničky se od klasických počítačových bedýnek liší tím, že mají navíc subwoofer. Ten samozřejmě primárně slouží k lepší tvorbě basových frekvencí, většinou ale také obsahuje řídící elektroniku. To může být pro zpracování signálu jak pozitivní, tak negativní – záleží na kvalitě provedení. Už teď ale můžu prozradit, že v testu to dopadlo dobře.

Výhodou reprosestav 2.1 je i to, že satelity mohou být menší (starají se jen o středové a výškové frekvence), a zaberou tak na počítačovém stole méně místa. Pro basy je totiž nejlepší, když je jejich zdroj na zemi, nezáleží jim navíc tolik na směru, ve kterém vyhrávají. Problém může nastat, pokud jsou na subwooferu důležité ovládací prvky. To pak buď budete mít na stole o krabici víc, nebo se budete každou chvilku plazit po zemi.

 

Sestavy 2.1 jsou už z principu určeny pro vyznavače žánrů s výraznými basy. I modely v této cenové kategorii totiž nabízejí ten správný výkon a zvuk. Dobře se hodí také na akční filmy. Naopak pro posluchače klasiky a měkčích žánrů doporučujeme zůstat u klasických bedýnek.

Jak jsme testovali

Hodnocení probíhalo ve třech kategoriích. Tou první s výrazně největší váhou ve výsledném hodnocení byl samozřejmě zvuk. Použili jsme oblíbenou sadu kvalitních nahrávek, kterou testujeme všechna audiozařízení, která projdou redakcí. Jsou v ní zastoupeny všechny žánry (i ty, kterým příliš neholdujeme) a také několik špeků, které umí poukázat na zvukové nedostatky jednotlivých modelů. K testování jsme použili kvalitní zvukovou kartu řady Sound Blaster Audigy, nicméně v tomto případě by limitem nebyl ani dobrý integrovaný čip.

V kategorii design a ergonomie jsme hodnotili vzhled, ale i to, jak jsou modely navrženy. Zda na hladkém stole nebudou klouzat, zda jsou všechny kabely dostatečně dlouhé a hlavně jak se přístroje ovládají. Důležité body se udělovaly za ovladač hlasitosti (ne vždy je elegantně na kabelu nebo na jednom ze satelitů), některé modely mají kromě regulace basů také potenciometr pro výšky. To bylo samozřejmě hodnoceno velmi pozitivně. Do této skupiny jsme zahrnuli také počet vstupů, výstup na sluchátka a další výhody. Poslední hodnocenou kategorií bylo zpracování. Tady jsme bodovali použité materiály, přesnost slícování, kvalitu kabelů, ale také jejich konektorů. Nedočkali jsme se sice žádného vyloženého zvukového zázraku, nicméně můžeme prohlásit, že vzhledem k ceně nás tyto modely nezarmoutily.

Úvod, jak jsme testovali

1. Creative Inspire T3300

1. Creative Inspire T3300

Krabičky od společnosti Creative máme rádi, úspěch v testu nás tedy až tolik nepřekvapil. Víme, že tento výrobce dokáže i z malých plastových krabiček vytáhnout solidní zvuk, v tomto případě je to navíc podpořeno velkým a těžkým subwooferem. Zpracování satelitů je příkladné, po designové stránce se nám líbily asi nejvíce, nicméně toto je samozřejmě otázka individuálního vkusu. Subwoofer je stejně jako v případě ostatních modelů velká krabice, která navíc velmi pravděpodobně skončí pod stolem. Je z něj totiž vyveden ovladač hlasitosti na samostatném kabelu. Z něj poté pokračuje kabel na jehož konci je 3,5 mm jack, který připojíte ke zdroji signálu. Pokud si miniaturní krabičku připevníte na stůl, výrazně vám to usnadní život. Ovladač navíc umožňuje bedýnky úplně vypnout. Regulaci basů najdete v zadní části subwooferu, potenciometr pro změnu vyvážení výšek bohužel chybí. Ten by přitom podle nás mohl zvuku výrazně prospět.

Reproduktory totiž mají na náš vkus až příliš ostré a intenzivní výšky. Ty bohužel v některých žánrech nepříjemně šustí – zdálo se nám, že bedny jsou vyladěny na nějaký konkrétní žánr, jen se nám během testování nepodařilo zjistit na jaký. Středy a výšky jsou od sebe odděleny až téměř chirurgicky, což může působit nepřirozeně.

 

Také jsme si povšimli mírného zkreslení středů, lidský hlas v některých momentech zní lehce elektronicky, ale ne nijak bolestně. Basy byly přesné, ale možná trochu nevýrazné. I přes toto drsné hodnocení patřil zvukový projev k tomu nejlepšímu v tomto testu – přeci jen jde o bedýnky nejnižší cenové kategorie, na které jsme vytáhli velmi přísnou metodiku a náročné uši.

   

Překvapil nás maximální výkonový potenciál, jehož v redakčním testcentru v podstatě nebylo možné dosáhnout. Daleko před dosažením maximální hlasitosti se totiž ostré výšky zaříznou hluboko do vaší hlavy a budete muset hlasitostní kolečko rychle točit zpět. Reproduktory hrají dobře jen směrem dopředu (což není nijak neobvyklé ani problematické), zajímavé je, že pokud se vychýlíte na stranu od přímého směru jejich natočení, výšky se výrazně kultivují a zvuk je pak téměř ideální. U modelu Creative nám chyběl druhý zvukový vstup a také sluchátkový výstup, který by se na ovladač hlasitosti jistě vešel. Ačkoli se oficiální cena pohybuje o něco výše, reproset s trochou snahy seženete i pod tisícovku. Na první místo tento set zařadil kombinace dobrého zvuku (na poměry testu), kvalitního zpracování a ergonomické vychytávka v podobě kolečka hlasitosti na drátovém ovladači.

2. Genius SW-HF 2.1 1700

2  Genius SW-HF 2.1 1700

Genius dlouhé roky patřil k výrobcům nejlepších „levných“ repráků, v ceně do tisícovky neměl konkurenci. Poslední dobou jsme se ale u jeho modelů mnohokrát spálili. Problémy se zvukem i s kvalitou zpracování se nevyhnuly ani dražším kusům, a tak jsme k tomuto testu přistupovali značně skeptičtí. Tchajwanští inženýři se ale tentokrát pochlapili a nabídli model s nejlepším zvukem v testu. Opět k němu máme celou řadu výhrad, nicméně v ceně do tisícovky jde o zvukový projev přinejmenším přijatelný.

U modelu s označením 1700 nám nejvíce chyběly výraznější výšky, ty nižší na hranici středových tónů se nám pak zdály zkreslené a příliš ostré. Například akustické kytary připomínaly spíš divoce řezající ruční pily. Naopak s lidským hlasem si tyto bedýnky poradily z celého testu suverénně nejlépe. To se ostatně dá říct i o většině testovaných žánrů. Zvukový projev byl kultivovaný, Geniusy si dobře poradily i s testem poslechu při velmi nízké hlasitosti, excelovaly také u tvrdé hudby s mnoha hudebními plochami, kde si některé z testovaných modelů vůbec nevěděly rady a bezmocně po nás plivaly chuchvalce zmatených zvukových vln.

 

Zcela bezkonkurenční pak byla maximální hlasitost. Ta skutečně zatřese i větším pokojem, nemusíte se bát ani naplno otočit basový kolečkem – Geniusy mají enormní výkonovou rezervu. Ideální jsou tedy třeba i na party na chatě, případně pro vyznavače rytmicky výrazných žánrů s tolerantními sousedy.

 

Zmiňované slabé výšky se sice dají často zachránit potenciometrem, nicméně u každého žánru budete divoce kroutit, než najdete ideální nastavení. A to nás přivádí k jedné z hlavních výhrad, které k tomuto modelu máme. Poměrně sympatické otočné voliče pro hlasitost, basy a výšky najdete ve spodní části subwooferu. Pokud jej kvůli úspoře místa umístíte na podlahu, bude se vám je hodně špatně ovládat. Ještě hůře dostupný pak zůstane vypínač v zadní části. Model Genius SW-HF 2.1 1700 nenabízí žádnou vychytávku v podobě dálkového ovladače (byť na kabelu), druhého vstupu nebo sluchátkového vstupu, což jej pravděpodobně (kvůli několika málo bodům) připravilo o první místo. Pokud vám zmíněné drobnosti nechybí a uvítáte i konzervativní „dřevěný“ vzhled, pak pro vás Geniusy mohou být ideální volbou. Jak je navíc u Geniusu dobrým zvykem, je jejich model z celého testu suverénně nejlevnější. 

3. Logitech Speaker System Z323

3.  Logitech Speaker System Z323

Ještě před rozbalením z krabice s kolegy rádi vtipkujeme na téma „vítěz testu“. Autora testu se vždy žertem ptáme, který z výrobců poslal nejnaducanější obálku, a kdo se tedy stane vítězem. Tentokrát jsem odpovídal, že to bude Logitech, protože jsem podle krabicových parametrů odhadoval, že by právě tento model mohl test vyhrát. Na první poslech rozhodně zaujal velmi kultivovanými basy, a tak jsem si už myslel, že je rozhodnuto. Po pečlivém projetí všech žánrů (a poté pro jistotu otestování všech modelů znovu) jsem musel uznat, že má tentokrát Logitech zvukově zdatnější soupeře. 

Basy jsou skutečně extrémně dobře prokreslené a mohou jít až do extrémních hlasitostí, na což pravděpodobně výrobce vsází. Nicméně určitá část středových frekvencí se nám zdála plechová, což se bohužel projevovalo na mnoha nástrojích, občas na lidském hlase a hlavně ve všech žánrech. Spokojeni jsme byli s výškami, plechovost se ale bohužel mírně promítla do veškeré testované hudby.

 

U měkčích žánrů jsme ocenili perfektně rozeznatelné nástroje, u agresivnějších skladeb se ale ze zvuku stával jeden velký hlučící guláš. V celkovém součtu tedy bylo nutné posunout Logitech až na třetí místo, a to jak ve zvukovém projevu, tak v celkovém pořadí. Nepříjemně nás překvapila také poměrně vysoká míra šumu, kterou jsme čekali spíše od jiných značek.

 

Logitech nabídl tradičně špičkové zpracování (ačkoli o designu satelitů se v redakci vedly obsáhlé polemiky), kromě kvalitně zpracovaných kabelů nás potěšil robustní a přesný kruhový regulátor hlasitosti na pravém satelitu, který zároveň slouží jako vypínač, což je velmi praktické. Ze zadní části satelitu také trčí kabel pro připojení zvukového vstupu. Na stejné bedýnce najdete také sluchátkovou zdířku a vstup pro další signál, obojí nás opět velmi potěšilo. Kromě toho najdete navíc ještě další vstup v zadní části subwooferu, vhodný kabel (2× cinch – 1× 3,5mm jack) si ale budete muset dokoupit. Připojit tak můžete hned tři zvukové vstupy. Ze dvou připojených přes pravou bedýnku ale vždy bude fungovat jen jeden – podle toho, zda bude ze strany do kabelu zapojen kabel nebo ne.

Logitech nabízí dva zvukové vstupy a také dva páry měničů, které vyhrávají do všech stran

Velkou zajímavostí je, že výrobce osadil druhé měniče do zadních částí satelitů – dnes už se totiž běžně počítá s tím, že bedýnky nebudou stále uvězněny jen v brlohu počítačového pařana, ale budou často vyhrávat v obýváku pro všechny. Otázkou je, zda by výrobce neudělal lépe, kdyby satelity neosadil jedinými měniči, které by byly kvalitnější. Je ale nutno uznat, že co se týče rovnoměrné zvukové výplně prostoru, jsou bedny od Logitechu z celého testu výrazně nejlepší. 

4. Speed Link Jugger 2.1

4. Speed Link Jugger 2.1

Model od Speed Linku zažil v našem testu tak trochu infarktovou jízdu. Nejprve dorazil jako podceňovaný model do počtu, po rozbalení zaujal zpracováním i funkcemi, z počátku se představil plechovým zvukem, poté to vynahradil regulací a vychytávkami, aby nakonec v celkovém součtu skončil stejně na posledním místě. Vezměme to ale hezky po pořádku. 

Od německé značky Speed Link jsme toho moc nečekali, proto jsme byli po vybalení produktu z krabice překvapeni kvalitou jeho zpracování. Satelity vypadají stejně dobře jako na fotkách, jsou překvapivě robustní a mají kvalitní stojánky s pogumovanými nožičkami. Subwoofer je řešen také velmi zajímavě, designově se povedl a kromě klasického vypínacího tlačítka nabízí také tlačítko stand by. Pokud jej aktivujete, budou se bedýnky po hodině bez signálu automaticky vypínat, což není vůbec špatný nápad.

 

Na subwooferu najdete také regulátor hlasitosti a basů. Výškový potenciometr budete hledat marně. Stand by ale není jediná unikátní funkce tohoto modelu. Dodává se k němu také drátový dálkový ovladač, který je navíc možné pomocí speciálního kabelu předřadit před televizi. Můžete tak používat Speed Link i reproduktory televize, dálkový ovladač navíc umožňuje připojit dva zdroje signálu. Nechybí mu ani konektory pro sluchátka a mikrofon.

 

U zvukového testu nás bohužel opět čekalo značené zkreslení středů a tentokrát bohužel i výšek, které byly v některých případech vyloženě ucinkané. Basy byly naopak příjemně prokreslené – v tomto směru všechny sestavy udělaly čest označení 2.1. Nicméně v základním nastavení je basů příliš a je nutné je zregulovat. Jejich ovládání ale není lineární, takže ubývají málo a pak najednou zmizí úplně. Satelity jsou překvapivě směrové, stačí opustit jejich přesnou zónu a zvuk se hned rapidně mění. O to lepší je ale pocit ze sterea, pokud sedíte přímo před nimi. Ten byl z celého testu asi nejlepší. Jde vlastně o takové studiové monitory, tedy bez kvality studiových monitorů, jen s jejich směrovostí a schopností vytvořit perfektní stereo.

Designově velmi zajímavý model je k dostání také v atraktivní bílo-červené variantě

Speed Link byl hodně vybíravý, některé kapely mu sedly, jiné vůbec. Akustické kytary byly například vždy nehezky zkreslené, naopak kontrabasy a baskytary (i ve vyšších polohách) vždy zněly skvěle. V signálu bylo ze všech modelů nejvíc šumu, zvuk byl také celkově nejvíce zkreslený. Umístění tedy bylo jasné. Není ale možné říct, že by nás tento model vyloženě urazil. Méně náročné posluchače může oslovit zajímavě řešeným ovládáním a designem – dostupný je totiž také v bílo-červené variantě.