Je poměrně dobře známo, že kdysi dávno, ještě v době, kdy Athlon 64 válcoval Pentium 4 a AMD ještě nemělo grafickou divizi, nebyla jeho první volba koupě ATi, ale zkoušelo to s Nvidií, což ale neklaplo. Otázka, o kolik jiný mohl být následující vývoj, provokuje fantazii dodnes. Vypadá to ale, že v oné době mohla vzniknout ještě divočejší alternativní historie, která je zvlášť „relevantní“ dnes při problémech, s kterými se potýká Intel.
Podle článku New York Times možná mohl v roce 2005 Intel změnit běh IT dějin. Dvě osoby obeznámené s tehdejšími diskusemi ve vedení společnosti údajně prozradily, že Intel tehdy zvažoval, že Nvidii koupí. Pokud by taková akvizice tehdy proběhla, je možné, že by nynější extrémní růst Nvidie vezoucí se na vlně umělé inteligence, kdy její tržby jsou dokonce mnohem vyšší než ty Intelu (nemluvě o ziscích), mohl být vítězným tažením Intelu, kterým by se někdejší hegemon polovodičů stal hegemonem ještě větším a neporazitelnějším, místo aby o tuto pozici přišel.
Koupit Nvidii údajně navrhoval tehdejší šéf Paul Otellini, který jinak bývá hodnocen ne úplně nejpozitivněji, bývá mu například kladeno za vinu, že Intel propásl nástup mobilních procesorů a telefonů. Nicméně už tehdy si Otellini a další manažeři Intelu prý uvědomovali, že GPU budou mít širší použití mimo hry a tudíž by tuto technologii bylo dobré mít v portfoliu.
Reálným výsledkem těchto úvah pak byla práce na „x86 GPU“ pojmenovaném Larrabee, což ale nakonec selhalo (a neuspěla ani transformace tohoto projektu ve výpočetní procesory Xeon Phi, kterým se také nepodařilo proti GPU Nvidie a AMD obstát). Z článku New York Times není jasné, zda nápad koupit Nvidii byl motivován tím, že se Intel dozvěděl o plánu AMD koupit výrobce výkonných samostatných GPU (nakonec ATi), nebo tyto úvahy povstaly nezávisle.
Akcelerátor Intel Xeon Phi v provedení karty PCI Express
Otelliniho navrhovaná akvizice by byla na tu dobu gigantická, údajně odhadoval, že koupě Nvidie by přinejhorším mohla vyjít až na 20 miliard $. Je třeba pamatovat, že to bylo mnohem dříve, než se podobné mamutí IT akvizice začaly reálně dít, a šlo by o zdaleka největší nákup Intelu v historii, takže to samozřejmě muselo vypadat riskantně.
Vedení také tehdy nemělo s akvizicemi moc dobré zkušenosti. Nvidia tehdy dosahovala tržeb jen ve stovkách milionů a jen z jejího tehdejšího zisku by tedy návratnost vypadala na dlouhé dekády, proto musela cena vypadat přemrštěně.
Paul Otellini byl šéfem Intelu od roku 2005 do roku 2013, kdy po předem oznámené rezignaci skončil. Dost možná kvůli zdravotním problémům, zemřel ve věku pouhých 66 let o čtyři roky později
Je otázka, jestli by akvizice byla úspěšná, pokud by se o ni Intel pokusil. Podle informací od oněch pamětníků ji každopádně zastavil nesouhlas tehdejší správní rady, které se právě kupní cena, o které Paul Otellini uvažoval, zdála příliš vysoká. CEO tedy musel tento nápad opustit.
Dnes se tržby Nvidie explozivně přehouply přes 30 miliard $ v jednom kvartálu, zatímco absolutní vrchol (zenit?) Intelu bylo před pár lety 20 miliard $ za čtvrtletí, ale teď je rád, když se dostane na 12–13 miliard $. Jak akcionáři, tak leckdo v Intelu teď možná litují, že se s Nvidií nenacházejí v jednom podniku.
Jen-Hsun Huang šéfem Intelu?
Jak bylo zmíněno, i AMD se před ATi nejdřív snažilo koupit Nvidii, ale dle často citované historky (kterou připouštějí alespoň někteří zaměstnanci AMD, i když je otázka, zda na základě přímé obeznámenosti s průběhem této události) vše ztroskotalo na tom, že Jen-Hsun Huang chtěl být šéfem vzniklé spojené společnosti. Je otázka, zda by tedy neodmítl i námluvy od Intelu, kde by tento požadavek asi byl ještě méně průchodný (na druhou stranu by ho možná nevznesl).
Dlouholetý šéf Nvidie Jen-Hsun Huang
Intel měl a stále asi má silnou tradici, že šéfy se stávají lidé, kteří ve firmě vyrostli. Pokud by se ale Huangovi povedlo prolomit ledy, možná by eventuálně měl s vedením větší úspěch než následníci Paula Otelliniho (Brian Krzanich, Robert Swan, nyní Patrick Gelsinger) a povedlo se mu vyřešit nebo předejít problémům s nekonkurenceschopností intelových továren na čipy. Nebo také ne a jeho hvězda by v roli CEO Intelu dnes nebyla tak zářivá.
Je třeba říct, že v případě úspěšné koupě se také mohly věci pokazit. Integrace dvou firem s odlišnou kulturou někdy narazí, takže se mohlo stát, že Nvidii by to pod křídly Intelu spíš brzdilo a její produkty a budoucí úspěch s akcelerací umělé inteligence na GPU by nevyšel. Jen-Hsun Huang mohl třeba po pár letech odejít a založit jinou firmu (která by třeba pod vlivem poiphonové mánie zkoušela prorazit v čipech pro mobily, ne v GPU).
Jak to mohlo vypadat (a zda by to bylo k lepšímu, nebo horšímu), se už nedozvíme. Abychom byli spravedliví, onen dojem představenstva, že jde o velký risk, nebyl neoprávněný. A extrémní vývoj kolem Nvidie (který možná může být i bublinou) se tehdy nedal předvídat. Nelze tedy jednoduše říct, že ve své roli tehdy selhali, náš dnešní pohled je už příliš ovlivněn znalostí pozdějších událostí. Jde ale každopádně o hodně zajímavou historickou anekdotu.
Zdroje: Tom’s Hardware, New York Times
