Šest 2TB disků: praktické testy a hodnocení

Výkon disků v praxi

Úvod do problematiky, představení všech testovaných modelů a výsledky ze běžně používaných benchmarků jsme si odbyli už minule. V prologu k tomuto testu Pevné disky prakticky: rozšíření metodiky v příkladech jsem se už dost tomu, co mě vedlo k úpravě stávající testovací metodiky a proč. V úvodu je vysvětleno i to, proč není testování klasických mechanických disků zrovna jednoduchá záležitost a co vše je třeba při testování, vyhodnocování výsledků a případném výběru disků brát v potaz.

Jen pro připomenutí přikládám parametry všech disků, které najdete v testu:

 

Praktické testy jsem se snažil připravit tak, aby nebyly nesmyslné nebo příliš umělé, zároveň musí trvat přijatelnou dobu a musí z nich dobře ilustrovat rozdíly ve výkonu disků. Oproti již zmíněnému úvodnímu článku seznamujícímu s novou metodikou ještě testy doznaly pár změn. Kromě mírné úpravy rozložení oddílů a přesměrování tempu pro dočasné soubory na samostatný oddíl jsem nahradil sadu kopírovaných fotografií o něco větším balíkem 14mpix fotografií. A abych se víc přiblížil běžným uživatelům, na základě připomínek v diskuzi jsem komprimování adresáře s Crysis nahradil tím, co dělají uživatelé určitě častěji – dekomprimuji dva iso obrazy DVD z dělených WinRAR archivů o celkové velikosti přes 11 GB.

Praktické testy tedy sestávají z následujících položek:

• start Windows
• načtení uložené pozice v Crysis
• instalace dema hry Arma II:  Operation Arrowhead       
• kopírování 2925,6 MB fotografií o obvklé velikosti 4–6 MB (14mpix JPEG) v Total Commanderu
• spouštění Adobe Photoshop CS5 s otevíráním 300MB souboru PSD
• demuxování 2GB mpeg streamu (.TS) v ProjectX
• střih a mux stejného souboru ve Womble MPEG Video Wizard
• dekomprese dvou iso obrazů z dělených archivů z WinRAR

Přes veškerou snahu se tyto testy v několika ohledech liší od reálného používání a nezohledňují nkěteré aspekty běžného používání PC. Jaké, to si vysvětlíme dále.

 

 

Co testy nezahrnují a jaká jsou jejich úskalí

Co testy nezahrnují a jaká jsou jejich úskalí

Fragmentace

Při běžném používání dochází u disků k fragmentaci (na různých úrovních). U klasických mechanických pevných disků může mít výrazný vliv na výkon. Typicky k ní dochází po promazání souborů a následném zápisu souborů do uvolněného prostoru, nebo při simultánním zápisu většího množství dat z několika aplikací najednou.

Pokud máte disk neustále nacpaný k prasknutí a mazání a opětovné zaplnění místa je u vás na denním pořádku, doby trvání čtení a zápisu větších souborů se prodlouží. Hlavičky disku budou totiž muset při práci s fragmentovanými soubory nebo fragmentovaným místem hodně cestovat po celé šířce plotny (a přesun hlaviček výrazně prodlužuje přístupovou dobu).

V takovém případě už hodně záleží na elektronice disku, firmwaru a tom, jak dobře dokáže těžit z cache a technologií jako NCQ, které mají vliv fragmentace snížit.

Problém je, že je prakticky nemožné delší používání disku nasimulovat tak, aby se dalo říct, že je disk před každým startem testů ve stejném stavu a testuje se za stejných podmínek a vždy totéž. Už z principu to není možné třeba při porovnávání disků různých kapacit.

Výkon při simultánním čtení/zápisu

Další věc simultánní zápis či čtení z více aplikací najednou. Typickým příkladem je start léta používaných a řádně „zahnojených“ Windows, u kterých se délka startu systému může protáhnout z původních desítek sekund na minuty jen kvůli tomu, že počítač při souběžném spouštění velkého množství rezidentních aplikací neví, co dělat dřív. Odezva na podnět uživatele jde do desítek sekund a počítač je ještě nějaký čas po náběhu systému nepoužitelný. Další možností je, že dojde ke kolizím, když systém pocítí potřebu pracovat se swapovacím souborem a nějaká aplikace zároveň touží číst nebo zapisovat na disk – potom se obě operace mohou také výrazně protáhnout.

Opět se to dá jen obtížně a opakovatelně nasimulovat. A po pravdě mě ani nenapadá, jaký rozumný scénář pro něco podobného zvolit. Ono by se sice nějak dalo spustit najednou kopírování 12GB videa, k tomu dávku zpracování fotografií v Zoneru a ještě kompresi adresáře s Crysis a změřit, za jak dlouho doběhne poslední test, ale který člověk se zdravým rozumem by na klasickém disku něco podobného častěji provozoval?

Nenechavý systém

U déle trvajících testů se může stát, že si Windows budou v průběhu testu chtít něco zapsat na disk. Klasický disk se s více požadavky na souběžný zápis či čtení nikdy nedokáže pořádně srovnat. Na rozdíl od vícejádrových procesorů, kde takový úskok stranou zabírá zlomek procesorového času a často se k němu využijí volná jádra, může takové zadrhnutí či nedej bože delší „chroustání“ během testování mechanických disků znamenat dramatický propad rychlosti a výrazné prodloužení trvání testu.

Velký vliv na výkon má i to, na jaké místo disku se právě zapisuje. Na rozdíl od syntetických testů, které jsou speciálně navržené na to, aby psaly na přesně určené a stále stejné místo disku, nelze přinutit systém, aby při opakování testů ukládal pokaždé na stejná místa.

A konečně – malá chyba jde u části těchto testů na konto toho, že časy u většiny praktických testů měřím ručně pomocí stopek. Není to zrovna sofistikovaná ani nejpřesnější metoda měření, z naměřených výsledků a odchylek je ale zřejmé, že chyba v řádech desetin sekundy má na rozptyl měření jen minimální vliv.

Pro testování používáme chronograf Taksun WR30M T-58H, který dokáže měřit čas s přesností na setinu sekundy.

Pořád až moc jednoduché

Ze všech výše uvedených důvodů pamatujte na to, že chyba měření a rozptyl naměřených hodnot je už z principu větší, než je tomu obvyklé při testech procesorů či karet. Co víc, tyto výsledky nevypovídají jednoznačně o výkonu – zjednodušení je dost velké a právě snaha o omezení fragmentace, která je neopakovatelná, to diskům dost zjednodušuje.

Do jisté míry se výsledky testů dají přirovnat k tomu, když výrobce uvádí, že na terabajtový disk se dá uložit 50 full HD filmů, milion fotek nebo 250 000 písniček. Pořád je to ale hmatatelnější a dá vám to o tom, jaké jsou rozdíly v praxi, lepší představu než skóre vykalkulované porovnáním několika syntetických testů.

 

Co a jak budeme měřit a testovací sestava

Disky prakticky

Disk je pro praktické testy rozdělený na několik oddílů. U SSD by na tom tolik nezáleželo, ale v případě klasických disků ano. Na disk se zapisuje opačně než na CD nebo DVD, funguje to podobně jako u gramofonové desky – od okraje ke středu. Plotny disku se stejně jako gramofonová deska otáčí konstantní rychlostí. Čím blíže jsou hlavičky ke středu ploten, tím nižší je obvodová rychlost a data se načítají pomaleji. Nejvyšší rychlosti čtení a zápisu tedy disky dosahují na začátku. Proto je ideální data, která budete používat nejčastěji, na disk „nasypat“ vždy jako první, nebo si pro ně vyhradit místo v oblasti, ve které ještě nedochází k výraznému poklesu výkonu.

Na základě diskuze k připravované metodice jsem mírně pozměnil. Na začátku disku, v nejrychlejší oblasti, je 50GB oddíl (C:), na kterém je nainstalovaný operační systém (Windows 7 x64 SP1). Dále následuje 10GB oddíl (W:) pro swapovací soubor s pevnou velikostí a dalších 10 GB má oddíl pro dočasné soubory (Temp) označený jako T:.

Díky tomu, že je swapovací soubor na samostatném oddílu a má pevnou velikost, nehrozí, že by se vlivem fragmentace rozptýlil po celém disku tam, kde je zrovna náhodou místo.

Na oddíl T: jsou přesměrované uživatelské a systémové proměnné TEMP a TMP, programy by tedy při vytváření dočasných souborů neměly zapisovat na systémový disk C: mezi ostatní systémové soubory, ale na vyhrazený oddíl (opět hlavně kvůli sníženírizika nepřesností vlivem fragmentace).

Protože jsme tři primární oddíly vyčerpali, čtvrtý už musí být rozšířený. Na něm, stále ještě v rychlé části, je pak 40GB oddíl (X:) pro zdrojová data používaná při testování. Na konci disku je 20GB oddíl Z:, na kterém testuji výkon disku v nejpomalejší a na výkon nejkritičtější oblasti. Zbývající prostor mezi oddílem X: a Z: vyplnil předposlední oddíl Y:, na kterém probíhají všechny praktické testy.

Jak testy probíhají

Před každou sadou testů datové disky Y: a Z: kompletně promáznu pomocí rychlého formátování. Tím se zbavím nejen nepotřebných dat, ale i případné fragmentace.

Následuje spuštění příkazu Rundll32 advapi32.dll s parametrem ProcessIdleTasks (ve stručnosti: spustí okamžitě úlohy, které se jinak pouští v případě, že je počítač po určitou dobu v nečinnosti. Zmenší se tím pravděpodobnost, že bude systém při testování pouštět úlohy, které automaticky pouští po nějaké době nečinnosti, což může výrazně ovlivnit výsledky.

Poté ještě vymažu obsah adresáře C:\Windows\Prefetch (údaje pro SuperFetch, který na základě historie chování uživatele načítá po spuštění systému z disku do paměti předem knihovny k programům, které bude chtít pravděpodobně spouštět). S aktivním a správně vyškoleným SuperFetch se radikálně zkrátí doba načítání aplikací, pro nás je ale podstatné, že by kvůli tomu mohlo docházet ke zkreslení výsledků, protože obsah prefetche se dynamicky mění s každou další spuštěnou aplikací a systém by pokaždé načítal něco jiného.

Poté už následuje vypnutí počítače a měřený start systému. Po „restartu“ je důležité spouštět každou instanci příslušného testu jen jednou, jinak se může stát, že systému zůstane něco „viset“ v operační paměti a při opětovném puštění testu bez restartu sáhne místo disku právě do mnohonásobně rychlejší paměti.

 

Testovací konfigurace

Pevné disky testujeme na stejné sestavě, jako grafické karty. Protože použitá starší deska od Gigabyte pro platformu LGA 1366 nemá ještě integrovaný řadič SATA 6 Gb/s, do slotu PCIe ×4 jsme osadili samostatný řadič Kouwell osazený čipem Marvell 9128, čip, který řada výrobců integruje i na základní desky.

V systému je nainstalovaná i záplata KB982018, která
má vylepšovat výkon disků s Advanced Disk Formátem se 4KB sektory.

Podrobný popis testovací sestavy najdete v článku Ze zákulisí: nové sestavy pro měření grafik a hlučnosti. 

Základní deska Gigabyte EX58-UD5 je osazená „extrémním“ šestijádrovým Core i7-980X. Procesor je přetaktovaný na 3,8 GHz při napětí zvýšeném na 1,344 V (podle CPU-Z).

V BIOSu jsou vypnuté úsporné technologie. Důvod je opět jednoduchý – co nejvíce omezit vliv procesoru při měření spotřeby grafické karty. Kvůli snížení chyby při měření, ke kterým by jinak docházelo kvůli automatickým a nevyzpytatelným změnám taktovací frekvence, je vypnutý Turbo Boost.

Paměti DDR3-1600 běží na 1360 MHz při časování 8-8-8-22-1T a 1,64 V.

Procesor chladí výkonný Coolink Corator DS, který můžete znát z testu zveřejněného na ExtraHardware.

„Levný“ Centurion od Cooler Master se k podobné sestavě na pohled ani trochu nehodí, ale jde o skříň s typickou (a stále ještě nejčastěji používanou) koncepcí a konfigurací chlazení. V bočnici jsem zalepil otvor v místě chladiče procesoru – při použitém chladiči procesoru a daném uspořádání systémového chlazení nadělal víc škody než užitku.

Vepředu je 1000otáčkový Cooler Master dodávaný se skříní. Zadní systémový ventilátor Nanoxia FX12 (možná si jej ještě pamatujete z naší recenze) může v případě potřeby běžet až na 2000 ot./min, pomocí panelu je zregulovaný na 1500 ot./min, při kterých je aerodynamický hluk ještě únosný.

O napájení se stará 920W Enermax Revolution 85+ má vysokou účinnost, nabízí vysoký výkon a umožňuje i bezproblémový provoz řešení postavených na 3-way SLI či CrossFireX ze tří karet. Při časté manipulaci se náramně hodí odpojitelná kabeláž, která ve skříni zbytečně nepřekáží. K samotnému průvanu ve skříni zase tolik nepřispívá, ventilátor obvykle běží v rozmezí 800-900 ot./min.

Pevný disk VelociRaptor VR150 (WD3000GLFS) s kapacitou 300 GB používáme především kvůli rychlejšímu načítání her.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Operační systém, nastavení a ovladače

• Microsoft Windows 7 Ultimate (64bitová verze)
• vypnuta automatické defragmentace, aktualizace i swap file na
  všech jednotkách
• DirectX redist August 2010
• Intel INF
  9.1.1.1

Grafické karty testujeme na 30" LCD panelu HP LP3065

 

 

Start Windows, načtení uložené pozice v Crysis, instalace dema Arma2: OA

Start Windows

Aby na tom byly všechny disky stejně, na každý disk klonuji předem připravenou instalaci Windows. Aby byly výsledky i nadále porovnatelné, jsou zakázané automatické aktualizace. Nainstalováné jsou všechny záplaty, které byly dostupné počátkem srpna 2011 včetně záplaty KB982018, která má zvyšovat výkon na discích se 4kB sektory (advanced format).

Při startu Windows měřím čas, který uplyne od startu počítače do spuštění Windows a Total Commandera (spouští se automaticky po startu, zástupce je zkopírovaný do složky Po spuštění v nabídce Start). Pro přeskočení přihlašovací obrazovky je vypnuté vyžadování hesla (pomocí „spustit…“, příkaz „control userpasswords2“).

Během spouštění zaznamenávám i mezičas, ve kterém doběhnou procedury obvyklé po spuštění počítače POST (power-on self test) a zobrazí se obrazovka s oznámením o startu Windows. Čistý čas od zapnutí PC neměřím, protože se občas stane, že se počítač právě při úvodních testech při některé detekci či testu zdrží, což ovlivní i celkovou dobu do spuštění systému, aniž by byl na vině pevný disk. Oba časy od sebe odečtu a dostanu čistou délku startu systému.

Načtení uložené pozice v Crysis

V prvním díle ze ságy Crysis načítám uloženou pozici z první mise. Količ času načítání zabralo lze po načtení snadno zjistit z příkazové konzole.

Instalace dema hry Arma II: Operation Arrowhead

Instalaci dema hry Arma II: Operation Arrowhead jsem zvolil proto, že jde o dostatečně velký balík dat (asi 2,54 GB), instalace netrvá příliš dlouho (něco přes minutu), mezi jednotlivými disky jsou zřetelné rozdíly a konečně je veřejně dostupná, takže ji můžete sami vyzkoušet. Instaluje se na rychlejší oddíl Y:, čas je ale bohužel nutné měřit stopkama.

Kopírování fotografií, spuštění Adobe Photoshop s otevřením souboru

Kopírování 2,93 GB fotografií (14mpix JPEG) o obvyklé velikosti 4-6 MB

U testu kopírování jsem nevymýšlel žádné skopičiny a nezkoumal syntetické testy, které mají tuto činnost nějak simulovat (ostatně právě kvůli jejich syntetické povaze mají různá úskalí, ze kterých dobře profitují třeba inteligentnější řadiče u některých SSD). A nevyužívám ani žádnou aplikaci, která je pro tyto testy určená, zajímal mě opět jen příklad z praxe.

Nedával jsem ani dohromady nesmyslné směsice rozličně velkých souborů (jak často kopírujete adresář, ve kterém jsou pohromadě tři HD videa, sto padesát fotek a tisíc malých dokumentů z Office, že?), ale sáhl jsem po jednom z nejčastějších scénářů, na které u mě při práci s počítačem dochází a které zabírají dost času na to, aby byly otravné – kopírování fotografií uložených do JPEGu. Velikost souborů se pohybuje v rozmezí 2–8 MB, přičemž 587 z celkových 643 souborů má mezi 4–6 MB.

Ke kopírování používám Total Commander (v7.56). A domnívám se, že u většiny lidí, kteří se zajímají o výkon pevných disků, tom bude právě tak. Total Commander umožňuje i pokročilejší nastavení vyrovnávací paměti optimalizované v závislosti na konfiguraci disků v PC (Konfigurace>Možnosti…>Funkce>Kopírování a odstranění), jelikož ale tyto testy probíhají pouze s jediným diskem a většina uživatelů se stejně v tomto nastavení zřejmě nevrtá (pokud o něm vůbec ví), nechávám zapnutou standardní metodu kopírování.

Kopíruje se ze zdrojového oddílu (X:) na rychlejší partition (Y:) i na pomalejší oddíl (Z:) na konci disku. Druhé dávce kopírování na pomalejší oddíl pochopitelně předchází restart počítače, aby se nestalo, že počítač pro některý ze souborů místo na disk sáhne do cache v RAM.

V prvním grafu je vždy doba trvání celé operace, ve druhém pak stejná hodnota přepočtená na MB/s.

Spouštění Adobe Photoshop CS5 s otevíráním 358MB souboru PSD

Jen málokterá z aplikací pije již po léta svým uživatelům délkou startu krev tak jako Adobe Photoshop. I když se to s příchodem SSD a u novějších verzí zlepšuje, u populárních aplikací nenajdete moc startovacích obrazovek, které by se vám tak dobře a tak rychle vryly do paměti. Pro použitelné měření se stopkami v rukou ale paradoxně nabíhá pořád příliš rychle, proto mu ještě „pomáhám“ tím, že jej spouštím otevřením souboru o velikosti téměř 400MB (14mpix fotografie s řadou vrstev).  Na spuštění Photoshopu a otevření fotografie si tak na většině současných pevných disků disku musíte počkat bezmála dvacet sekund.

Demux videa v ProjectX, střih videa bez rekomprese ve Womble MPEG Video Wizard, rozbalování archivu RAR

Demux 3,67GB mpeg streamu (.TS) v ProjectX

Jednou z činností, u kterých má výkon disku na dobu trvání velký vliv, je kvůli velkým objemům dat práce s videem. Při klasickém střihu s následnou rekompresí do jiného formátu ovlivňuje výrazně dobu trvání výkon enkodéru, ať už se o převod videa stará procesor nebo grafický čip. Výkon disku už není v takových případech při dnešních rychlostech tak kritický, a při testu by se spíš než disky zapotil procesor nebo grafická karta. Proto jsem sáhl k jinému scénáři, který není tolik náročný na procesorový výkon, ale disk se při něm protáhne – demuxu (demultiplex, rozdělení více datových toků, v tomto případě obrazové a zvukových stop) MPEG-2 videostreamu ve formátu TS, tedy MPEG transport stream, nahraného z digitálního vysílání.

Pro demux využívám populární javový open source ProjectX. Zdrojový soubor z datového disku X: převádím do rychlejšího oddílu Y: i do pomalého oddílu Z: na konci disku.

Při této zdánlivě nevinné a nenáročné činnosti se ProjectX se bůhví proč chová hodně nevypočitatelně – rozptyl výsledků je obrovský a nedá se přesně říct, do jaké „nálady“ programu se zrovna trefíte. I tak má ale svou vypovídací hodnotu – patrné je zejména prodloužení doby trvání při práci v pomalejší části disku. Také je to dobrá připomínka toho, že papírově či synteticky výrazně rychlejší disk nemusí automaticky a za všech okolností znamenat rychlejší práci, ale občas prostě záleží i na štěstí a na tom, co se v systému zrovna odehrává.

Střih a mux videa ve Womble MPEG Video Wizard

Womble MPEG Video Wizard je oblíbený, protože na rozdíl od monster jako Adobe Premiere je jednoduchý na ovládání, je levný a hlavně umožňuje střih videa bez rekomprese, pročež je třeba mezi majiteli digitálních tunerů oblíbeným nástrojem k vystříhávání reklam z nahrávek.

Jako zdroj využívám soubor s audiem a videem z předchozího kroku. Jelikož se při ukládání zdrojové video znovu neenkóduje, pouze vynechá vystřižené pasáže a následně vše spojí do jednoho kontejneru (v tomto případě .mpg), největší vliv na rychlost má v tomto testu opět výkon pevného disku. Ve srovnání s javovým ProjectX je rozptyl hodnot o něco menší, ale výjimečně také některé měření ujede.

Rozbalování archivu RAR (11,8 GB)

Při testech dekomprese se pomocí příkazové řádky rozbaluje dvojice ISO obrazů rozdělená do 100MB archivů. Dekomprimuje se pomocí dávky, která zároveň zaznamenává do logu čas zahájení a dokončení celé operace. Rozbaluje se na rychlejší oddíl Y: i na pomalejší Z:.

Hlučnost disků bez zátěže a v seeku

Hlučnost disků

I když disk nezapisuje a nečte, rotující plotny, ložiska a motorek vydávají hluk. Nižší je u pomalejších a menších disků, klesá i s nižším počtem ploten. Velkou roli hraje opotřebování ložisek, vyvážení ploten a konečně i sekundární hluk, který nezpůsobuje přímo disk, ale vibrace přenášené na počítačovou skříň a v nejhorším případě může vibrující disk přes skříň rozezvučet i desku stolu.

Souvislé náhodné čtení z disku, při kterém hlavičky neustále pendlují z místa na místo, je po roztáčení ploten hned další nejhlučnější operací zdravého disku. Pro měření jsem využil HD Tune Pro a test čtení náhodně velkých bloků s náhodným přístupem (Random Access)

Spotřeba

Spotřeba

Zatímco notebookové disky a SSD si vystačí s 5V napájením, klasické 3,5" disky využívají obě napájecí větve. Spotřebu disků počítáme na základě naměřených proudů protékajících 5V a 12V větví v různých režimech zátěže. Spotřebu na obou větvích sečteme a získáme celkovou hodnotu. To, kolik se ze které větve odebírá, je závislé na konkrétni činnosti disku.

Některé z testovaných disků parkují po krátké chvíli nečinnosti hlavičky. To je režim s nejnižší spotřebou, při kterém ještě rotují plotny a disk ještě nepotřebuje nějakých 15 s na jejich roztočení.

Nejvyšší spotřeby na 5V větvi dosahují disky při sekvenčním čtení (resp. zápisu). Náhodné čtení (a pravděpodobně přesun hlavniček) naopak zatěžuje víc 12V větev, disky při něm dosahují obecně nejvyšší spotřebu.

Špičkových hodnot dosahují

disky při roztáčení ploten, kdy je jejich spotřeba několikanásobná, je to ale jen na pár vteřin. Při roztáčení ploten je zatížená především 12V větev, na které u rychlých disků s vyšším počtem ploten přesahují proudy i 2 A.

Spotřeba při zápisu se na rozdíl od SSD nijak dramaticky neliší, při náhodném zápisu je dokonce nižší než při čtení. Z těchto důvodů jsem tedy pro testování zvolil čtyři režimy –

První jsou dva režimy bez zátěže, při kterých na disk nejdou požadavky na čtení a zápis idle. Dva jsou právě kvůli rychlému parkování hlaviček některých disků.

Za větší náskok Caviarů v tomto grafu může bleskurychlé parkování hlaviček, u obou disků k němu dochází už necelých deset sekund po nečinnosti.

Spotřebou bez zátěže je v tomto grafu myšlena spotřeba disku, který nezapisue, ani nečte, ale je ve stavu plné pohotovosti. Plotny rotují a hlavičky nejsou zaparkované

Při sekvenčním čtení jsou mezi zelenými disky minimální rozdíly. Také Barracuda XT je na tom o poznání líp než Caviar Black.

Při náhodném čtení je vyšší odběr ze 12 V větve, celkově je pak náročnější než sekvenční čtení.

Pevné disky mají největší odběr energie při roztáčení ploten. Proud berou především ze 12V větve. Nejhůř jsou na tom se spotřebou rychlé čtyřplotnové disky, Barracudě XT se dokonce povedlo v jednu chvíli přešvihnout 2 A. Za nimi je v závěsu Barracuda s vyšší rychlostí 5900 ot./min.

Závěrečné hodnocení

Předem připomínám, že některé výsledky a zjištěné skutečnosti nemusí paušálně platit pro všechny disky stejné modelové řady. Platí to zejména pro vibrace a s nimi související zvuky, které vydávají rotující plotny – tyto vlastnosti se mohou lišit kus od kusu v závislosti na tom, jak má ten který disk dobře vyvážené plotny. V čem by se disky výrazně lišit neměly je spotřeba, hluk způsobený poskakováním hlaviček při náhodném čtení a především výkon.

Jak jsem předestřel už v dřívějších článcích, vyhodnocení disků není tak triviální záležitostí, jako u grafických karet nebo procesorů. Rozdíly mezi nejlevnějšími disky a nejdražšími špičkovými modely nejsou kvůli mechanické povaze zařízení v praxi zase tak dramatické a neexistuje jednoznačný vítěz. Nebyl by problém ohodnotit naměřené výsledky nějakou vahou a disky podle nich seštosovat a vyhlásit vítěze a poražené, víc než kde jinde ale v případě klasických disků platí, že kde na některé vlastnosti výrobce přidá, na jiné se to projeví. V případě disků jde o to zvolit vhodný kompromis mezi hlučností a výkonem. Western Digital se ubírá spíše cestou vysokého výkonu u rychlého modelu a tichého chování a slabšího výkonu u úsporných disků (s možností úpravy přes AAM), Seagate naopak v případě pomalejšího úsporného disku volí vyšší výkon a u výkonného lepší provozní vlastnosti.

V mínusech u Westernů najdete ještě dovětek o tom, že se parametry disků mohou měnit. Jak jsem již předestřel minule, většinou se mění k lepšímu, tento „nedostatek“ je zmíněn především proto, abyste si při (případně po jejich) nákupu dávali větší pozor na parametry a pokud bude nějaká nečekaná změna k horšímu (např. vyšší počet ploten), které si nutně nemusíte hned všimnout, měli možnost do čtrnácti dní jej vrátit.

Mezi levnějšími disky ocenění neudělím, u nich záleží především na tom, co preferujete a tak se nedá říci, který je nejlepší. Pokud zvolíte vyšší výkon a minimální nárůst hlučnosti, musela by jej dostat Barracuda LP, pokud naopak co nejnižší hlučnost i spotřebu a oželíte tu trochu výkonu, je jednoznačným kandidátem WD20EURS.

A ještě jedna důležitá poznámka k úsporným diskům – jak můžete vidět v testech, zelená mánie je trochu přehnaná a spotřeba by měla být asi to poslední, čím se při výběru disku řídit, pokud nejde o specializovaný produkt, u kterého počítáte každý watt kvůli tomu, že poběží často nebo permanentně (např. NAS nebo DVD rekordér). Disky jsou po pamětech (přestože jde o mechanické zařízení) možná nejúspornější komponentou počítače a zatímco nákupem zeleného modelu ušetříte jen několik wattů, dvacet zapomenutých záložek v prohlížeči s flashovými animacemi bude na spotřebě sestavy znát víc než použití úsporného namísto výkonného disku.

Samsung EcoGreen F4 HD204UI, 2 TB

Samsung je ve většině praktických testů o ždibek rychlejší než jeho přímý konkurent – WD Caviar Green WD20EARS.

V syntetických testech dost často vytrestal i Barracudu XT. Zásluhu na tom mají pravděpodobně větší 667GB plotny, díky kterým dosahuje disk větších rychlostí při sekvenčním čtení a zápisu a tudíž i při práci s většími objemy dat. Ale nejen ony, překvapením jsou i velmi krátké přístupové doby v syntetických testech. Když se ale podíváte na grafy s výsledky hlučnosti při seeku, zjistíte, v čem je u Barracudy nejspíš zakopaný pes. Úsporný 5400otáčkový Samsung je totiž při náhodném čtení hlučnější, než „výkonná“ Barracuda XT.

Hlučnost seeku lze upravit nastavením AAM, v případě Samsungu to ale nemělo výrazný vliv – z vysokých 41,5 dBA klesla hlučnost je asi o 1 dBA a cvakání hlaviček tak bylo stále dost intenzivní. Ani ložiska (nebo motorek) nejsou nějak extrémně tichá, z disku se ozývá slabé pískání. Při pouhých 33,4 dBA jej ale překřičí i většna tichých sestav. Stejně jako u ostatních 5400otáčkových disků ale není svist ložisek nijak intenzivní. Aby obtěžoval, museli byste mít z větší části pasivně chlazený počítač s obdobnou hlučností, jakou má naše sestava pro testování hlučnosti.

Zatímco v syntetických testech se snad až na PCMarky EcoGreenu dařilo natolik, že byste vedle výkonných disků asi ani nehádali, že jde o „pomalejší“ 5400otáčkový disk, v praktických testech už se mu tolik nevedlo. Výkonem sice trumfnul dva zelené disky od WD, ale za cenu podstatně vyšší a nepříjemné hlučnosti při náhodném čtení. Na rozdíl od syntetických testů už za rychlými disky zaostává o něco víc.

Plusy a mínusy

+ vyšší výkon
+ 667 GB na plotnu
+ možnost nastavení AAM
+ výborný poměr cena/GB      

− vysoká hlučnost

Seagate Barracuda Green ST2000DL003, 2 TB

V syntetických testech to bylo jako na houpačce, jednou se Barracuda LP vytáhla, jednou byla průměrná, a někdy se propadla. Na vině bude nejspíš netradiční kombinace tichého (a tím pádem pomalejšího) seeku, vyšších otáček disku a také jiné politice ve správě cache – u některých testů ve srovnání s ostatními disky řádově jinde.

V praktických testech už byl ale vyšší výkon, na kterém měly pravděpodobně vedle 667GB ploten zásluhu i vyšší otáčky, znát. Barracuda si vedla dle očekávání dobře a je to takový zajímavý kompromis.

Spotřeba bez zátěže či při sekvenčním čtení je výrazně nižší než u 7200otáčkových disků, při náhodném čtení se ale spotřeba vyrovná 7200otáčkovým diskům. Pozitivní je, že vyšší výkon není vykoupený zvýšenou hlučností – při nejotravnějším náhodném čtení je Barracuda druhý nejtišší disk, bez zátěže je jen o malinko hlučnější, ale pořád o poznání tišší než dva nejrychlejší 7200otáčkové modely.

Plusy a mínusy

+ vyšší výkon v praktických testech
+ 667 GB na plotnu
+ s ohledem na výkon tichý seek

+ nízká hlučnost
+ výborný poměr cena/gb
− vysoká hlučnost

 

Western Digital AV-GP WD20EURS, 2 TB

Modelová řada AV-GP určená pro spotřební elektroniku si našla své příznivce i na PC. Zdánlivě mezi disky není tak velký rozdíl, v syntetických testech se ale ukázal o něco rychlejší desktopový model. V praktických testech už nebyla výkonnostní převaha desktopového disku tak jednoznačná.

Oba zelené disky WD se nejvýznamněji lišiliy od ostatních spotřebou v nečinnost ve stavu idle. Na rozdíl od ostatních disků totiž během několika sekund nečinnosti parkují hlavičky – tento čas se pohybuje kolem 8–10 sekund.

Tady jen malou odbočku – parkování hlaviček snižuje životnost disku (disk by měl vydržet řádově stovky tisíc cyklů). Není s ním problém u datových disků, na které se přistupuje jen občas, ale při jiných scénářích využití (systémový disk, systém neustále očichávající disk apod.) může požadavek na čtení či zápis přicházet už pár sekund po zaparkování hlaviček. Stačí, aby nějaký program probudil disk jednou za minutu a za den přiskočí 1500 zaparkování, což některé uživatele děsí. Povídá se, že WD proto podnikl opatření a aby rychle přibývající počítadlo uživatele tolik nestrašilo, tak jej znefunkčnil. Nevím, jestli tomu tak u některých modelů opravdu bylo, nebo je, ale v případě WD20EURS fungovalo určitě, každé zaparkování se započítalo.

Když se podíváte do první části testu na snímky diagnostiky z HD Tune, můžete si všimnout, že zatímco u ostatních disků jde počet load cycle count počítá do desítek, jeden zelený Caviar má za sebou už tisíc a druhý dokonce přes dva tisíce parkování hlaviček.

S odcházením disků kvůli parkování to ale asi nebude tak tragické, sám mám několik datových zelených Caviarů s kapacitou 500 a 640 GB v provozu téměř 24/7 již několikátým rokem a na pakrování nezhynul zatím žádný. A řada uživatelů má podobné zkušenosti. Pokud byste přece jen měli obavy, čas, za jak dlouho se mají hlavičky zaparkovat, se dá nastavit pomocí firemní utilitky WDidle3. Parkování se dá nastavit po několika větších krocích v rozmezí 8-300 s až na „nekonečno“, ve skutečnosti to znamená něco kolem hodiny. Další možností je periodicky disk v krátkém intervalu (např. 5 s) očichávat nějakou utilitou, např. monitoringem v HD Tune.

Plusy a mínusy

+ 667 GB na plotnu
+ nejtišší seek
+ nízká hlučnost
+ možnost nastavení AAM

+ výborný poměr cena/gb
− nižší výkon
− parametry disku se mohou měnit

 

Western Digital Caviar Green WD20EARS, 2TB

 

Klíčovým rozdílům mezi oběma disky jsme se věnovali široce už v úvodu k první části testu se syntetickými testy.

Oproti svému protějšku pro elektrospotřebiče je WD20EARS především o něco hlučnější. Zejména v továrním nastavení má podstatně hlučnější, ale i rychlejší náhodné čtení.

Přestože by podle papírových specifikací měl být o poznání pomalejší (udávaná hodnota rychlosti sekvenčního čtení je 110 MB/s proti 130 MB/s u WD20EURS), výkon disků je v tomto ohledu srovnatelný. Mohlo by to znamenat, že oněch 110 MB/s platilo pro nějaký starší typ se čtyřmi plotnami a ve specifikacích je chyba.

Spotřeba obou modelů se liší jen minimálně, jenom při náhodném čtení je ještě více přiškrcený WD20EURS o něco tišší a zároveň úspornější. Při úpravě nastavení AAM se ale tento model dá rovněž výrazně utlumit, zatímco v případě WD20EURS se už k rychlejšímu náhodnému čtení nepropracujete. I při nastavení nejnižší úrovně hluku v AAM je ale o malinko hlučnější než model z řady AV-GP.

Plusy a mínusy

+ 667 GB na plotnu
+ nízká hlučnost
+ výborný poměr cena/gb
− vysoká hlučnost
− parametry disku se mohou měnit

Seagate Barracuda XT ST32000641AS, 2 TB

 

Seagate Barracuda XT patří k nejstarším 2TB diskům, které se ještě prodávají, a na jeho vlastnostech (zejména výkonu) už je to znát. Zatímco starším modelům Caviar Black se 334 plotnami mohly Barracudy XT výkonem jakž takž konkurovat, za novými modely s 500GB plotnami už zaostávají.

Musím říct ale i to, co s tím přímo souvisí a co se často nevidí – za nižší výkon může především podstatně tišší seek. A je to už několikátý model v řadě, který se ubírá spíše cestou lepších provozních vlastností i za cenu nižšího výkonu. Je škoda, že výrobce nedovoluje nastavit AAM, možná by to trochu napravilo reputaci výkonných Barracud.

Naše smůla je především v tom, že v současnosti už je Seagate vlastně jediným potenciálním konkurentem a zatímco dříve byla nabídka a výběr disků podsatně rozmanitější, do budoucna už zůstanou disky Seagate asi jako jediná alternativa.

S ohledem na to, že v této kategorii se už asi budete pídit spíš po tom výkonu, je také trochu nelogická cena srovnatelná s Caviar Black. Ale jelikož jde už prakticky o jedinou perspektivní alternativu (bůh ví, jak dlouho po odkoupení diskové sekce Hitachi ještě vydrží tyto minoritně zastoupené disky v nabídce), stěží můžeme čekat, že se na ní něco změní.

Plusy a mínusy

+ v idle tišší než WD Caviar Black
+ podstatně tišší seek

+ nižší spotřeba než Caviar Black (ale ne o moc)

− ve srovnání s WD Caviar Black neadekvátně vysoká cena
− horší cena/GB
− stáří disku je na výkonu znát
− pouze 500 GB na plotnu
− nižší výkon kvůli agresivnějšímu AAM

 

Western Digital Caviar Black WD2002FAEX, 2TB

V případě WD Caviar Black šel výrobce nekompromisně po co nejvyšším výkonu. Už u minulé generace se i přes hendikep v podobě 334GB ploten dokázal WD vyrovnat papírově výkonnějším 7200otáčkovým Barracudám i Samsungům Spinpoint, které už využívaly 500GB plotny.

A podobně jako v případě minulé generace můžeme i v tomto případě počítat s tím, že si na modely s většími plotnami ještě dlouho počkáme.

Hlučnost asi nemá smysl příliš pitvat, bez zátěže to kvůli čtyřem plotnám už není nic příjemného a při náhodném čtení se připravte na malý kulomet. Počítejte také s tím, že bude zapotřebí lepší aktivní chlazení, při ofukování 14cm Noctuou na 600 ot.mín (za prachovým filtrem) se jeho teplota po delší zátěži pohybuje v rozmezí 40-45 °C.

A podobně jako v případě Barracudy můžeme hořekovat nad mizerným poměrem cena/GB (nemyslím tím ve srovnání s konkurencí, ale s ohledem na to, že cena je téměř dvojnásobkem ceny pomalých modelů, a přínos, jaký příplatek na vyšší výkon má).

Přesto chcete-li to nejvýkonnější ze 7200otáčkových 2TB disků, co je v současnosti v nabídce, nemáte jinou možnost. Proto udělujeme tomuto disku ocenění We Want It!

Plusy a mínusy

+ vysoký výkon
+ možnost nastavení AAM
− vysoká cena
− vysoká spotřeba
− pouze 500 GB na plotnu
− bez zátěže hlučnější

− velmi hlučný seek