Sinclair v Británii slavil obrovské úspěchy a v domácnostech jeho počítače v podstatě vymazaly konkurenci. Ne, že by neexistovala, na školách se například používalo skvělé BBC Micro od firmy Acorn a i firma Amstrad se rozhodla, že na ten velmi lákavý trh s mikropočítači pronikne. Ovšem, jak už bylo řečeno, jeho nejslavnější dílo, Sinclair ZX Spectrum zastarával a náročnějším amatérům už nestačil. O profesionálech nemluvě.
Sinclair si toto všechno uvědomil mnohem dříve, než toho 12.ledna. Už v roce 1981 započaly v jeho firmě práce na stroji s kódovým označením ZX83 (ZX82 byl kód budoucího Spectra). Za velkou louží mezitím slavilo velké úspěchy IBM se svým PC.Tato platforma sice měla spoustu nevýhod, od ne zrovna oslnivého výkonu, přes mizernou grafiku a nulové zvukové schopnosti, ale díky kvalitní klávesnici a skvělému monochromatickému textovému módu pomalu opanovávala kanceláře větších i menších firem. V roce 1983 pak IBM PC nabídlo svým zákazníkům i snadné používání harddisku, což byl opět velký skok vpřed k modernímu používání mikropočítačů. Ovšem něco to pochopitelně stálo. Stroje PC byly zvláště v Evropě celkem drahé.
V USA tuto potíž vyřešil trh, na němž se postupně objevila záplava lepších i horších klonů, jejichž cena byla mnohem příznivější, než u originálu. V Evropě se ale trh s klony zdaleka tak neujal, takže Sinclair vycítil příležitost. Ovšem jak naplnit požadavky náročnějších zákazníků a zároveň je finančně nezruinovat?
Plánování a pohled na trh
Inženýři Sinclair Research prokázali značnou invenci. Už volbou použitého procesoru deklasovali své kolegy od Big Blue, protože se rozhodli pro jeden z tehdejších nejlepších mikroprocesorů, MC68000 od Motoroly. Ten se v této době stal základem mnoha platforem a dokonce i výkonných pracovních stanic, například od firmy Sun.
Byl jednoznačně lepší než i8088, srdce IBM PC. Ale byl drahý a proto u Sinclairů udělali úkrok stranou a použili lacinější variantu MC68008, která měla jen osmibitovou datovou sběrnici. Vnitřně byl sice procesor dvaatřicetibitový a plně kompatibilní se svým bratříčkem, ale vzhledem k oné sběrnici byl asi o polovinu pomalejší. Tato volba ale znamenala výrazné ušetření nejen na procesoru, ale i na podpůrných obvodech.
Sinclair rozhodl, že počítač bude na rozdíl od Spectra jednoduše rozšiřitelný a proto Sinclair QL nabízí velmi slušnou paletu portů - dva sériové RS-232, ROM cartridge port, QLAN pro počítačovou síť, dva joystickové porty, port pro externí mechaniku Microdrive a velice šikovný expanzní port s možnostmi popisovanými níže. To vše bylo na svou dobu nadstandardní a hodné pochvaly, ale... ale Sinclair bohužel použil své proprietární (lacinější) konektory, takže pro připojení čehokoliv obvyklého jste potřebovali redukce.
Vývoj nové platformy
Jak projekt postupoval, muselo se rezignovat na mnohé z původních specifikací. A tak odpadl integrovaný modem i ultratenký CRT monitor a bylo i navýšeno kódové jméno na ZX84, jelikož časově se tento projekt jen v několika inženýrech (Sinclair byl zastáncem malých firem a velel pouhým desítkám pracovníků) prostě stihnout nedal. Muselo se rezignovat i na nějaké velkolepé grafické schopnosti, a tak nabízel počítač jako maximální rozlišení pouhých 512 × 256 ve čtyřech barvách, které jste si ještě ke všemu nemohli vybrat. Pokud se vám nelíbila zelená, červená, bílá a černá, museli jste jít s prosíkem jinam.
Díky jednoduchému triku (méně prokreslenému fontu) dokázal počítač i v tomto rozlišení nabídnout zobrazení textu v rastru 85x25 znaků, což neumělo ani IBM se svou MDA kartou a 720 body na řádku. Rozdíl v kvalitě zobrazení je ale myslím každému jasný, ono když máte málo bodů, tak budou písmena zubatá.
Pokud jste chtěli barev více, měl Sinclair v záloze mód 256 × 256 bodů s osmi barvami, což byla přibližně polovina barevné palety ZX Spectra. Kromě toho, na rozdíl od přímých konkurentů nabízel Sinclair QL pouze připojení na televizi (případně na televizní monitor, ovšem opět s vertikální frekvencí pouhých 50Hz). To sice znamenalo lacinější provoz, ovšem kvalita zobrazení na tehdejších CRT obrazovkách znamenala značné mínus.
Jen u grafiky šetření neskončilo. Počítač v základu nabízel 128kB RAM, což sice bylo více, než u osmibitových platforem a byla to stejná velikost, jako u prvního Macintoshe, ovšem v této době už začínala být taková paměť malá. Naštěstí, na rozdíl od Macintoshe se dala celkem snadno rozšířit až na 640kB, ovšem jak praxe ukázala, bylo možné tuto metu překročit až na 896kB. Bylo dokonce možné díky přímému přístupu na sběrnici nabídnout kartu s mnohem výkonnějším procesorem a pamětí až 4MB. Na něco takového jste mohli zapomenout jak na Macintoshi, tak na Atari ST, a nebylo to jednoduché i u dalších platforem.
Dalším rozporuplným prvkem byla klávesnice. Těžko říct, proč u stroje určeného pro náročnější uživatele Sinclair šetřil na tak zásadní části počítače. Převzal stejný typ, jako u ZX Spectra+. Samozřejmě, že taková klávesnice byla levnější, ovšem rozdíl v ceně zas nemohl být tak zásadní, aby tuto podivnou volbu ospravedlnil. Tím samozřejmě ihned od začátku dostalo QL oproti konkurenci solidní hendikep, protože už od prvního pohledu působilo laciným a amatérským dojmem. Ostatně, Sinclair šetřil tak moc a moc, že počítač postrádá i vypínač (spustí se prostě pouhým zapojením do sítě).
Nejvíce proklínaný byl ale Sinclair za použití dvou mechanik Microdrive namísto tehdy již standardní disketové jednotky. Samozřejmě, šlo o snahu opět snížit cenu. Tato kazetopásková mechanika s kapacitou 100kB na jednu pásku je sice velmi zajímavou dnes už neznámou technologií a miniaturností své kazetky ohromí i nás dnes, ale bohužel se u poloprofesionálního stroje nejednalo o ideální volbu.
Pravda, Microdrive si svou počáteční nespolehlivostí (kterou se postupně podařilo výrazně zlepšit) zadělal na velmi špatnou pověst. Vzhledem k tomu, že mnozí uživatelé tyto kazetky používali i na záznam velmi citlivých dat, tak to asi zas tak hrozné být nemohlo. Na druhé straně, nabídka karet s připojením disketové jednotky je na QL velmi bohatá, takže jen trošku náročnější vlastník disketu zkrátka požadoval. Kromě vyšší rychlosti byla zásadní i kapacita, protože 720kB (3.5‘‘ DD) je zkrátka sedminásobek.
Přibalený software
Fakt poněkud rozporuplného hardwaru byl nahrazen přibaleným softwarem, který ve své době znamenal obrovskou výhru. K žádnému jinému tehdejšímu počítači jste v ceně nedostali solidně výkonný kancelářský balík aplikací. Byl vyvinut později slavnou firmou Psion a sestával z textového editoru Quill, tabulkového procesoru Abacus, databázi Archive a programu na vytváření grafů Easel. Samozřejmě, dnes nás jejich schopnosti neohromí, ale už jen fakt, že programy spolu dokázaly spolupracovat a například Easel uměl zobrazit graf dle dat z databáze či tabulkového procesoru, toto tehdy vůbec nebylo samozřejmé.
I operační systém počítače stál za pozornost. Počítač měl zabudovaný SuperBASIC, což byl jazyk původně určený pro nástupce ZX Spectra. Tento na svou dobu velmi slušný interpreter (znal procedury, funkce, přetypovávání proměnných, vícenásobné vyhodnocování a mnoho jiného) žil ve velmi efektivní symbióze s operačním systémem QDOS. Ten se ovládal z příkazové řádky a znal dokonce i multitasking. Pravda, byl velmi limitován dostupnou pamětí, protože na 128kB RAM jste na spuštění více úloh mohli zapomenout. V původní verzi byl také uzpůsoben pouze práci s Microdrivy, které neznaly vnořené adresáře, takže pro pozdější práci s disketami jej bylo třeba rozšířit.
Celkově se jednalo o zajímavý software pod kapotou. Zabudovaný Basic nemělo ani IBM PC (to pouze ve variantě bez disketové jednotky, kterou nikdo nekupoval), ani Macintosh, no a Basicy přibalované k Atari ST či Amize byly omezenější. Na druhé straně jen dvanáct dní po Sinclairu QL byl představen Macintosh a s ním se standardem stal grafický operační systém. Basic tak zcela náhle ztratil svou samozřejmou důležitost a Sinclair QL tím pádem bylo skvěle vybaveno, ovšem pro již minulou éru.
Úspěch se nedostavil
Počítač byl sice velkolepě představen 12. ledna, ale zájemci museli čekat několik měsíců, protože stále ještě nebyl hotový, dokonce první kusy byly dodávány s externě připojenou ROM. Toto vše samozřejmě pošramotilo této novince její pověst. Zájem sice byl, ale zdaleka se nejednalo o obrovskou záplavu objednávek, na což si u sinclairů tak nějak zvykli a začali to považovat za samozřejmé.
Sinclair QL měl na trhu velmi obtížnou pozici, protože zhruba rok po něm dorazilo Atari ST, které při srovnatelné ceně nabízelo výrazně větší výkon. Sinclair musel ze svých 399 liber postupně slevit, protože za přesně stejnou sumu se v roce 1986 Atari ST nabízelo. Ovšem, museli jste si k němu dokoupit disketovou jednotku, to samé ale praktikovali i mnozí u QL. Firma Amstrad, která firmu Sinclair Research odkoupením zachránila před bankrotem, proto v dubnu 1986 výrobu QL oficiálně ukončila.
Za dva roky se prodalo přibližně 150 000 počítačů. Toto číslo opravdu nikoho neohromí, nicméně i tak se Sinclair QL stal ve Velké Británii relativně oblíbeným a vznikl pro něj trh s mnoha rozšiřujícími kartami. V tom poměru mezi prodanými kusy a nabídkou těchto vylepšení předčí QL i mnohem slavnější platformy.
Mohli jste zvolit ze spousty variant rozšíření paměti a diskovým rozhraním, postupně přišla Gold Card (s procesorem MC68000 na 16MHz a 2MB RAM) a Super Gold Card (MC68020 a 4MB RAM), základní deska Aurora s podstatně vylepšenou VGA grafikou, no a vrchol asi znamená QXL Card, což je celý Sinclair QL ve formě karty ISA, kterou zastrčíte do PC.
Kromě hardwaru se vyvíjel i software. Objevilo se okenní prostředí Pointer Enviroment a postupně zcela nový operační systém SMSQ, který si ovšem na původním hardwaru pro jeho nároky nespustíte, potřebujete buď emulátor, nebo nějaké to rozšíření či moderní klon. Nelze zapomínat, že uživatelem Sinclairu QL byl svého času i jistý Linus Torvalds. Vzhledem k velmi omezené nabídce softwaru si musel potřebné programovat sám, díky čemuž si toto umění velmi dobře osvojil, což se mu později docela dobře hodilo.
Nelze než neobdivovat entusiasmus nadšenců, kteří i pro tuto minoritní platformu a v době, kdy se dávno stala minulostí, stále vytvářeli něco nového. Konečnou fází se na přelomu tisíciletí staly stroje Q40 a Q60, které ovšem toho s původním QL neměly mnoho společného. Nabízely mnohem výkonnější procesory MC68040 a 60, lepší grafiku, instalaci do standardního case od PC, ovšem stále jste v jejich kompatibilním systému SMSQ/E mohli spouštět programy z dávno mrtvého QL. Tento rok při příležitosti jubilea se dokonce chystá stroj Q80. Byla by proto škoda na tento zajímavý počítač zapomínat, protože i když se nikdy nestal masovou záležitostí, jeho důležité místo v historii mikropočítačů mu nikdo upřít nemůže.