Nejzákladnějším způsobem antipirátské ochrany je apel na morální zásady uživatelů. „Auto byste neukradli, tak proč software? Pirátství je zločin,“ křičí na nás z každého DVD velká písmena notoricky známého spotu. Nejen tímto videem se nás Česká protipirátská unie snaží převychovat. Hlavním jejím strašákem jsou pochopitelně tresty - odnětí svobody až na 2,5 roku a pokuta do výše 500 000 Kč. O exemplárnosti takovýchto sankcí snad nemůže být pochyb.
" width="500" height="311" frameborder="0">
Samozřejmě je však třeba vedle různých varování vytvářet pirátům (a jejich „zákazníkům“) i skutečné překážky. Dříve stačilo opatřit danou aplikaci kontrolou, zda je její originální instalační disk v mechanice. Nebyl-li, software se jednoduše nespustil. To však již bylo dávno překonáno. Dnes přicházejí na řadu internetové aktivace, přičemž online spojení je třeba navazovat třeba i při každém spuštění softwaru, všelijaké CD klíče, registrace na jméno a IP adresu či nutnost vlastnit další programy (například Windows Live), jejichž vzájemnou spoluprácí je eliminována možnost spustit ilegální kopii.
Spasitel crack
Piráti však bývají velmi rychlí, co se vydávání cracků týče. Crack je v podstatě spouštěcí soubor (tedy .exe) modifikovaný tak, aby neprováděl výrobcem zavedená protipirátská opatření. V případech složitější antipirátské ochrany může cracknutí sestávat i z úpravy registrů či použití obrazu CD/DVD pomocí emulačního softwaru (Daemon Tools apod.). Proto musejí vznikat nové typy ochrany před ilegálním obsahem.
Obávaný SecuROM od Sony DADC v akci, foto: Tech-Talkers
Takové, které detekují spuštění emulačních softwarů a kontrolují četnost použití jednoho aktivačního kódu. Takové, které jsou schopné nad softwarem držet absolutní moc a sledovat, jak a kde je s ním nakládáno. Úspěšným je například systém SecuROM, užívaný často firmou Electronic Arts. Zároveň je však předmětem kontroverze, jelikož po deinstalaci softwaru zůstává v počítači.
Trpí ten, kdo platí
Fakt, že ochrana před nelegálním vytvářením kopií musí být rok od roku sofistikovanější, tak s sebou nese nepříjemné zásahy do životů uživatelů (nemluvě o případech, kdy se v antipirátských mechanismech vyskytují chyby). Vzhledem k tomu, že piráti drží v tomto směru krok s oficiálními distributory natolik, až je pomalu předbíhají, je na protipirátských opatřeních častokrát dokonce bitý jenom a pouze držitel legální kopie.
Je to totiž on, kdo musí provádět nesčetné aktivace a zadávat různé kódy. On se musí registrovat online i offline. On s sebou musí neustále vozit instalační disk, ačkoliv jeho kopii si vytvořit nesmí, jelikož mu to jeho (také zaplacený) vypalovací software nepovolí, kvůli porušení těch kterých práv – přitom kopie pro osobní potřebu ani není zločinem. Ano, antipirátská ochrana existuje a vyvíjí se, nicméně účel splňuje jediný – být neustálou výzvou pirátům. Crack totiž nakonec vždycky vyjde…
