Steve Jobs nebyl v Applu vždy mužem číslo jedna, byť se se svým impulzivním charakterem často snažil svým kamarádům a později podřízeným dokazovat opak. Apple I – první výrobek jablečné firmy a zároveň patrně první osobní počítač – byl hlavně dílem Wozniakovým. Přestaňme na chvíli být jobsocentriční a podívejme se na zlatou éru počítačovou očima druhého Steva – Steva Wozniaka.
K tranzistoru měl blíž nežli k dívce
Otec Wozniaka pocházel z Polska, jeho maminka zase z Německa. Samotný Steve se narodil v roce 1950 ve Spojených státech, kam jeho rodiče utekli z válkou zbídačené Evropy. Wozniak se mnohé naučil od svého otce, jenž pracoval jako raketový specialista pro Lockheed. Ten ho už v útlém věku začal seznamovat s elektronikou. Technické nadání Wozniaka potvrzuje třeba to, že v osmé třídě vyhrál se svou kalkulačkou elektrotechnickou soutěž navzdory tomu, že se jí účastnili i o několik let starší studenti z maturitních ročníků.
Už v mládí si Wozniak vybudoval zavalitý vzhled
Wozniak byl jako elektrotechnik a matematik geniální, oproti vrstevníkům ale emočně zaostával. Tak se o něm vyjádřil ostatně i Jobs ve své biografii, když popisoval jejich první setkání. „Já jsem byl na své roky trochu zralejší a on zase byl na svá léta trochu nezralý, a tak jsme se shodli.“ Otcovo vedení se v charakteru Wozniaka výrazně odrazilo. Otec jej vychovával v duchu odporu k ambicím; tvrdil, že „technické vzdělání je to nejvyšší, které můžeme na světě dosáhnout.“
Z Wozniaka vyrostl znamenitý inženýr se skvělými nápady. Kdyby ale nespojil svůj technický um s Jobsovým vizionářstvím, asi by jeho nápady nepřekročily stín hackerů, s nimiž rád svoje náčrtky sdílel. Nebo respektive překročily, ale určitě ne s jeho jménem.
Wozniak studoval na několika vysokých školách. Studium si velmi rád zpříjemňoval kanadskými žertíky. Ještě na střední spájel metronom, kterému dal vzezření bomby, a umístil jej na řadu školních skříněk. „Když se ten přístroj našel, povolali k němu ředitele, který ho odvážně popadl, přitiskl si ho k hrudi a vyběhl s ním na fotbalové hřiště, kde z něj vytrhl dráty.“ Ředitel si Wozniaka pozval na kobereček, ten ale neudržel smích. Poučně tak strávil noc za mřížemi, kde ostatní zadržené učil, jak dozorcům zpříjemnit směnu tím, že k mřížím připojí dráty z větráku.
Na koleji nudu zaháněl kapesní rušičkou signálu televizního signálu. V ten nejzajímavější moment vysílání ji vždycky pustil, a když se někdo přiblížil k televizi, zase ji vypnul. Na tento šprým si Jobs vzpomněl na jedné své prezentaci ve chvíli, kdy měl problémy s videem. „Pak se na pódiu zkroutil jako preclík a s velkým smíchem skončil: ‚a do pěti minut určitě někdo dopadl takhle.‘“
Příběh modrých krabiček
Wozniak v roce 1971 (rok poté, co se seznámil s Jobsem) našel v časopise Esquire článek věnovaný záhadnému přístroji, s jehož pomocí telefonní piráti mohli volat kamkoli zadarmo. Modrá krabička, jak se přístroji nazývalo, ošálila telefonní síť falešným spojovacím tónem, díky čemuž mohl její majitel volat bez poplatků. Wozniak se o krabičce zmínil Jobsovi a hned, jak jí společně přišli na kloub, se v knihovně zmocnili manuálu s telefonními tóny. Wozniak ještě téže večer začal na modré krabičce pracovat. První model mu nefungoval, a tak rovnou postavil jeho digitální verzi.
Digitální verze modré krabičky fungovala a samozřejmě se stala prostředkem k dalším šprýmům. Wozniak například volal do Vatikánu a „předstíral, že je Henry Kissinger (významný americký diplomat, pozn. autora) a chce mluvit s papežem.“ Výroba modrých krabiček vlastně nastínila, jak bude vypadat Jobsova a Wozniakova spolupráce v budoucím Applu.
Wozniak vymyslel řešení a zrealizoval jej, Jobs zase řekl, že by to mohlo být „něco víc“ a přišel na to, jak by se daly krabičky prodávat. A ony se skutečně prodávaly. Se ziskem zhruba sto dolarů na jedné jich prodaly kolem stovky. Narazili až v jedné restauraci, kde krabičku nabídli neznámým chlapíkům. Těm se líbila; namísto dolarů však tasili revolver (naštěstí jen tasili, nestříleli).
Mladý Wozniak (vpravo)
Wozniak později sám usoudil, že nebyl dobrý nápad je prodávat, avšak dodal si tím prý sebevědomí. „Pochopili jsme, co všechno bychom mohli dokázat s mou technickou dovedností a jeho představivostí.“ Přesně tato věta jako by se stala receptem na počáteční úspěch později vzniknuvšího Applu.
Wozniakovy počítače
Wozniakův Apple I odstartoval éru osobních počítačů
Na chléb si Wozniak vydělával prací ve společnosti HP. Jobs pracoval v Atari, kde dostal za úkol vytvořit verzi hry Pong (primitivní tenis) pro jednoho hráče. Ředitel mu slíbil, že pokud se mu podaří vystačit si s méně než padesáti čipy, dostane za to odměnu. Dle očekávání (vedení) k tomu Jobs přizval svého elektrotechnicky zdatného kamaráda, Wozniaka, s nímž potom podělil o honorář; peněžní bonus mu ale zamlčel.
Wozniak na single-playeru Pongu pracoval dnem i nocí, hru dokončil za rekordní čtyři dny a vystačil si nakonec jen s 45 čipy. To pro něj byla cenná zkušenost: jednak poznal výhody úsporného návrhu, jednak se naučil pracovat agilně. Obojí se mu hodilo pro pozdější práci v Applu.
Wozniaka zaujal nový model počítače Altair. Krátce nato načrtl myšlenku samostatného počítače, která později dostala konkrétní pojmenování – Apple I. Wozniak chtěl pro svůj plánovaný počítač použít procesor od Intelu, jenže ten byl příliš drahý. Nakonec se rozhodl pro levný procesor od MOS Technologies, pro který byl Apple I asi nejvíce kritizován.
Když Wozniak skončil se šichtou v HP, navečeřel se a vrátil se zase do práce – aby po nocích a ránech pracoval na svém počítači. Základní desku spájel rychle, hned nato se pustil do psaní softwaru. Ten psal na papír, protože neměl peníze, aby si mohl koupit vlastní počítač. Po několika měsících kód dokončil a ozkoušel. Fungoval – stiskl písmeno na klávesnici a ono se objevilo na obrazovce! V parafrázi na vesmírného kolonizátora Armstronga to byl velký krok pro člověka, ještě větší pak pro lidstvo.
Apple I
Jobse Wozniakův výtvor pochopitelně fascinoval. Měl spoustu otázek a hned vymýšlel různé fičurky a vylepšení. Jobs navrhl, aby prodávali plošné spoje základní desky. Najali si člověka z Atari, aby jim schéma desky narýsoval a rozmnožil. Vyšlo je na to tisíc dolarů. Aby výrobu plošných spojů vůbec zaplatili, musel Jobs prodat svojí dodávku, Wozniak zase svou vědeckou kalkulačku. S třinácti sty dolary v kapse založili novou firmu. Jelikož Jobs ten čas často pobýval na jablečné farmě a Wozniaka nenapadlo nic lepšího, dostala jméno Apple Computer.
Padesátku počítačů Apple I montovali v garáži Jobsových
Jobs se nově vzniklé firmě věnoval naplno, Wozniak při tom ještě pracoval pro HP, kterému navíc chtěl dát k dispozici schémata obvodů počítače. Jobs s Ronem Waynem (spoluzaložil Apple, zakrátko však prodal svůj podíl) nakonec Wozniaka přesvědčili, že právě nákresy obvodů mají být jádrem podnikání Applu. Navzdory dohodě společnosti HP schémata stejně nabídl, ta je však odmítla s tím, že jde o amatérský výrobek. To Wozniaka definitivně přimělo k tomu, aby nastoupil na Jobsovu pirátskou kocábku.
Svůj počítač, jehož základní desku měli v úmyslu prodávat, poprvé prezentovali v hackerském klubu Homebrew. Jobs ho pro své pozdější prezentace tak typickou rétorikou vychválil do nebeských výšin. Nadšence ale počítač příliš nezaujal; nelíbil se jim především použitý procesor. Po prezentaci za nimi přišel Paul Terrel, majitel počítačového obchodu Byte Shop. Přes různé patálie (hlavně v otázce placení) se nakonec dohodli, že Apple Byte Shopu dodá padesát počítačů. Nikoli však v podobě „spájej si sám“, ale jako plně funkční základní desky.
Pro padesátku základních desek se stala montážní dílnou garáž Jobsových. Ruku k dílu přiložili všichni, kdo mohli: i Jobsova sestra nebo jeho bývalá přítelkyně. Když všechny desky dokončili, odvezli je do Byte Shopu. Tam se však neprotnuly s Terrelovou představou: neměly ani zásuvku do elektřiny, o monitoru nebo slušném obalu radši nemluvě. Jobs upřeným pohledem Terrela nicméně přesvědčil, aby počítače převzal (a zaplatil).
Nikdy nevěřte počítači, který nemůžete vyhodit oknem
Svůj první počítač jeli Jobs s Wozniakem prezentovat na veletrh do New Yorku. Byť byl Apple I po technické stránce ze všech vystavovaných počítačů patrně nejdále, konkurence vypadala na pohled o mnoho lépe. Jobs tak došel k tomu, že by počítač měl být dodáván se vším všudy. Další počítač od Applu tak měl mít v úhledné šasi zabudovanou obrazovku i klávesnici.
Na jeho výrobu potřeboval Apple značný kapitál. Wozniak a Jobs proto zašli do společnosti Atari, které chtěli prodat svůj patent. Ať byla nabídka třeba sebevíc lákavá, jednání zcela nepochybně pohořelo na Jobsově svérázném chování. Patent nabídli i společnosti Commodore, její manažerské kebule však došly k tomu, že bude lepší, když si postaví vlastní počítač. Wozniak chtěl udělat počítač rozšiřitelným, Jobs si naopak stál jen na modemu a tiskárně. Wozniak nakonec ve sporu s Jobsem o rozšiřitelnost Applu II vyhrál; začal nicméně cítit, že se jeho vliv na rozhodování postupně ztrácí.
Apple II
Apple II byl komerčně velmi úspěšný, celkově se ho prodalo více jak pět milionů kusů a na trhu se v různých obměnách udržel ještě velmi dlouho. V kategorii osobních počítačů, kterou do velké míry vytvořil právě jeho předchůdce, představoval něco nevídaného. Nebyl hrozivě vzhlížející plechovou bednou, nýbrž přátelsky vypadajícím počítačem. I když měl Jobs na Applu II velké zásluhy, je neprávem tento počítač považován za dílo pouze Wozniakovo.
Jobs si ublížené ego chtěl zahojit vlastním výtvorem, a tak vymyslel Apple III; ten byl komerčně ale naprostým propadákem. Jeden z prvních zaměstnanců Applu, Randy Wigginton, jej popsal takto: „Apple III je tak trochu jako děcko počaté při skupinovém sexu. Později z toho měl každý bolení hlavy a pak se objevil tenhle bastard, o němž každý říká, že není jeho.“ Ostatně Jobs se sám od Applu III později distancoval.
Woz mizí z Applu
Láska k letání skončila tvrdým pádem
Wozniak měl rád létání, v roce 1981 dokonce havaroval s malým letadlem. Podle vyšetřování leteckého úřadu neměl dostatek zkušeností s pilotováním a podle některých zdrojů dokonce ani nevlastnil pilotní průkaz. V důsledku nehody ztratil paměť, ta se mu po čase vrátila; prý když se své přítelkyně, kterou si později vzal, zeptal, zdali neměl právě nehodu. Mimo jiné je nyní Wozniak ženatý už potřetí.
Apple samozřejmě pokračoval i bez Wozniaka, který se vzpamatovával z nehody. Přišla Lisa, pak Macintosh. Počítači Apple Lisa, z jehož projektu musel Jobs odejít, se moc nedařilo. V roce 1989 (za neslavné vlády páně Sculleyho) bylo dokonce několik tisíc neprodaných kusů tohoto počítače zničeno, aby si Apple v těžkých časech alespoň trochu vypomohl daňovými odpisy. Zato Macintoshe se z počátku prodávaly dobře, z části za to mohla i legendární reklama „Proč rok 1984 nebude jako 1984“ přímo útočící na IBM. S časem však prodeje klesaly, jednak kvůli vysoké ceně, jednak kvůli omezené nabídce softwaru.
S postupem času začal Macintosh ztrácet na konkurenci, situace se ale zlepšila s uvedením první laserové tiskárny a sázecího balíku PageMaker. A Wozniak? Jeho jméno se v análech Applu od roku 1981 objevuje stále méně. Může za to částečně dlouhá zdravotní dovolená, částečně i to, že když se vrátil do Applu, byl řadovým inženýrem bez zvláštního vlivu na chod firmy. Bližší spolupráci s Applem rozvázal v roce 1987 během vlády despoty Sculleyho. Ponechal si jen částečný úvazek, vlastní také část akcií firmy.
Co přišlo po Applu
Wozniak se objevil v čtvrté řadě seriálu Teorie velkého třesku
Poté, co Wozniak odešel z Applu, založil společnost CL 9, která vyvinula první univerzální dálkový ovladač. Chvíli také učil. Dodnes se zapojuje do různých aktivit, snaží se také rozšířit počítačové dovednosti žáků na školách. Sponzoroval mimo jiné výstavbu technického muzea mapující historii Silicon Valley. V současnosti pracuje jako vědecký ředitel ve společnosti Fusion-io, která se zaměřuje na vývoj paměťových technologií pro datová centra. Napsal autobiografii, v českém překladu ji pod názvem iWoz – Steve Wozniak: Muž, který postavil první osobní počítač vydalo nakladatelství Pragma.
