Test WD VelociRaptor WD1000DHTZ: 1TB a 10 000 rpm

WD Velociraptor WD1000DHTZ se představuje

S pevnými disky VelociRaptor, nebo ještě dříve Raptor, začal Western Digital ještě v dobách, kdy jsme si o SSD mohli nechat jen zdát. A tato modelová řada byla vždy v něčem unikátní – Western Digital se jako jediný výrobce rozhodl nabídnout řadu 10000otáčkových disků i „běžným“ uživatelům. Na rozdíl od výkonných serverových disků a disků pro pracovní stanice tedy najdete i v obchodech, které se tímto segmentem nezabývají, VelociRaptory bok po boku běžných výkonných 7200otáčkových či „zelených“ disků.

U klasických disků existují tři základní možnosti, jak navýšit jejich výkon – zrychlit přesun hlaviček, zrychlit otáčení ploten a zvýšit hustotu záznamu (díky tomu se při stejné rychlosti přečte více dat).

Stejně jako u několika předchozích generací má samotný disk 2,5" formát. Ten mají běžní smrtelníci spojený spíše s malými notebookovými disky, u kterých se o vysokém výkonu moc mluvit nedá. VelociRaptor je ale menší z jiného důvodu – menší průměr ploten znamená i kratší dráhu, po které se musí přesouvat hlavičky po plotně.

Vyšší otáčky ploten znamenají další zkrácení přístupové doby – zatímco u 7200otáčkového disku trvá jedna otočka plotny 8,3 ms (z čehož dostaneme průměrné zpoždění 4,16 ms), u 10000otáčkového disku už je to jen 6 ms (a průměrné 3 ms).

Vyšší hustota záznamu znamená (nepříliš výrazný) nárůst výkonu disků s každou novou generací ploten s vyšší kapacitou. Většinou nepříliš výrazný proto, že další dva klíčové prvky pro výkon disků – čas potřebný pro přesun hlaviček a rychlost otáčení ploten – se nemění. Zvýší se pouze množství dat, které disk přečte na jednu otáčku plotny. Díky tomu výrazně roste rychlost disku při práci s velkými souvislými bloky dat (citelněji se to projevuje až při práci se soubory v řádech desítek či stovek megabajtů a většími).

S vyššími otáčkami se při stejné hustotě záznamu dá také přečíst větší množství dat. Jenže oproti 3,5" diskům je VelociRaptor v tomto ohledu znevýhodněný právě menším průměrem ploten.

Pokud plotny se stejnou hustotou záznamu dáte do 2,5" disku a do 3,5" disku, má větší disk při vnějším okraji ploten výhodu – obvod stopy je delší než u 2,5" disku a na jednu otáčku tak disk může přečíst a zaznamenat více dat. Proto VelociRaptory obvykle co do rychlosti sekvenčního (souvislého) čtení a zápisu na začátku disku výrazně neutíkají klasickým 7200otáčkovým diskům.

SSD posilují

Jsou to již dva roky, co Western Digital uvedl na trh předchůdce dnes testovaného modelu – řadu VelociRaptor VR200M. A už tehdy mu nepříjemně konkurovala SSD. Zatímco dříve byl VelociRaptor s relativně malou kapacitou (ve srovnání s běžnými 7200ot. disky) zajímavý coby rychlý systémový disk, dnes tuto úlohu u náročnějších uživatelů sehrávají rychlejší (a dlužno dodat že v absolutních číslech levnější) SSD. Situace je o to vyhraněnější, že kvůli záplavovému příplatku upadly klasické pevné disky při stávajících a jen pozvolna klesajících cenách v nemilost v očích mnoha uživatelů.

I přesto vše jsou na tom v jednom ohledu SSD stále podstatně hůře nejen než klasické disky, dokonce huůře, než cenou poměrně luxusní VelociRaptory – a to je cena za gigabajt. Za šest tisíc, které utratíte za 1TB model, pořídíte podprůměrné (pochopitelně nemyslím kapacitou) 256GB SSD.

WD Velociraptor 1TB (WD1000DHTZ)

Oproti předchozí generaci doznaly nové modely několika podstatných změn. Tou největší a asi nejzajímavější je o poznání vyšší kapacita na plotnu. Z dřívějších 200 GB poskočila rovnou na 333 GB.

Další novinkou je dvojnásobná kapacita vyrovnávací paměti, tedy 64 MB. Trochu nečekaný je přechod na Advanced Format se 4KB fyzickými sektory – výkonné WD Caviar Black se stále drží ještě menších 512b sektorů. Obvykle to znamená to horší kompatibilitu se staršími aplikacemi pro správu disků a se staršími systémy, nebo přesněji nutnost pohlídat si v jejich případě správné zarovnání fyzických a logických sektorů.

Rozhraní SATA 6 Gb/s podporovala ž předchozí generace. A stejně tak i design adaptéru a zároveň chladiče IcePak na 3,5" formát se nezměnil. Na rozdíl od ještě starší generace završené 300GB modelem WD3000GLFS, která měla konektory jen na samotném disku, už je jeho součástí i malý plošný spoj s konektory, díky kterému je umístění napájecího a datového konektoru shodné s 3,5" disky. VelociRaptor se s dostatečným chlazením obejde i bez něj (demontáž by ale kvůli pečeti na jednom ze šroubků znamenala porušení záruky).

A ještě jednu dost podstatnou změnu, která navenek není vidět, disk prodělal:

V duchu praktik obvyklých u posledních modelů WD už na rozdíl od předchozí generace disk neumožňuje změnu nastavení AAM (Automatic Acoustic Management).

 

Pevný disk jsem protáhl kompletní sadou nové metodiky pro testování disků, v praktických testech najdete v grafu navíc i výsledky 96GB SSD V+100 od Kingstonu.

Testovací sestava a popis praktických testů

Testovací konfigurace

Pevné disky testujeme na stejné sestavě jako grafické karty. Protože použitá starší deska od Gigabyte pro platformu LGA 1366 nemá ještě integrovaný řadič SATA 6 Gb/s, do slotu PCIe ×4 jsme osadili samostatný řadič Kouwell osazený čipem Marvell 9128, čip, který řada výrobců integruje i na základní desky jako přídavný řadič SATA 6,0 Gb/s.

V systému je nainstalovaná i červencová záplata KB982018, která
má vylepšovat výkon disků s Advanced Disk Formátem se 4KB sektory.

Podrobný popis testovací sestavy najdete v článku Ze zákulisí: nové sestavy pro měření grafik a hlučnosti. 

Syntetické testy

Syntetické testy probíhají se standardním nastavením, v případě, že je nastavení pozměněné, je patrné na snímcích z aplikací. V PCMark Vantage a PCMark 7 se disk testuje jako sekundární.

Praktické testy

Praktické testy jsou o něco komplikovanější, především na přípravu. Disk je rozdělený na několik oddílů. U SSD by na tom tolik nezáleželo, ale v případě klasických disků ano. Na disk se zapisuje opačně než na CD nebo DVD, funguje to podobně jako u gramofonové desky – od okraje ke středu. Plotny disku se stejně jako gramofonová deska otáčí konstantní rychlostí. Čím blíže jsou hlavičky ke středu ploten, tím nižší je obvodová rychlost a data se načítají pomaleji. Nejvyšší rychlosti čtení a zápisu tedy disky dosahují na začátku. Proto je ideální data, která budete používat nejčastěji, na disk „nasypat“ vždy jako první, nebo si pro ně vyhradit místo v oblasti, ve které ještě nedochází k výraznému poklesu výkonu.

Na základě diskuze k připravované metodice jsem mírně pozměnil. Na začátku disku, v nejrychlejší oblasti, je 50GB oddíl (C:), na kterém je nainstalovaný operační systém (Windows 7 x64 SP1). Dále následuje 10GB oddíl (W:) pro swapovací soubor s pevnou velikostí a dalších 10 GB má oddíl pro dočasné soubory (Temp) označený jako T:.

Díky tomu, že je swapovací soubor na samostatném oddílu a má pevnou velikost, nehrozí, že by se vlivem fragmentace rozptýlil po celém disku tam, kde je zrovna náhodou místo.

Na oddíl T: jsou přesměrované uživatelské a systémové proměnné TEMP a TMP, programy by tedy při vytváření dočasných souborů neměly zapisovat na systémový disk C: mezi ostatní systémové soubory, ale na vyhrazený oddíl (opět hlavně kvůli sníženírizika nepřesností vlivem fragmentace).

Protože jsme tři primární oddíly vyčerpali, čtvrtý už musí být rozšířený. Na něm, stále ještě v rychlé části, je pak 40GB oddíl (X:) pro zdrojová data používaná při testování. Na konci disku je 20GB oddíl Z:, na kterém testuji výkon disku v nejpomalejší a na výkon nejkritičtější oblasti. Zbývající prostor mezi oddílem X: a Z: vyplnil předposlední oddíl Y:, na kterém probíhají všechny praktické testy.

Jak testy probíhají

Před každou sadou testů datové disky Y: a Z: kompletně promáznu pomocí rychlého formátování. Tím se zbavím nejen nepotřebných dat, ale i případné fragmentace.

Následuje spuštění příkazu Rundll32 advapi32.dll s parametrem ProcessIdleTasks (ve stručnosti: spustí okamžitě úlohy, které se jinak pouští v případě, že je počítač po určitou dobu v nečinnosti. Zmenší se tím pravděpodobnost, že bude systém při testování pouštět úlohy, které automaticky pouští po nějaké době nečinnosti, což může výrazně ovlivnit výsledky.

Poté ještě vymažu obsah adresáře C:\Windows\Prefetch (údaje pro SuperFetch, který na základě historie chování uživatele načítá po spuštění systému z disku do paměti předem knihovny k programům, které bude chtít pravděpodobně spouštět). S aktivním a správně vyškoleným SuperFetch se radikálně zkrátí doba načítání aplikací, pro nás je ale podstatné, že by kvůli tomu mohlo docházet ke zkreslení výsledků, protože obsah prefetche se dynamicky mění s každou další spuštěnou aplikací a systém by pokaždé načítal něco jiného.

Poté už následuje vypnutí počítače a měřený start systému. Po „restartu“ je důležité spouštět každou instanci příslušného testu jen jednou, jinak se může stát, že systému zůstane něco „viset“ v operační paměti a při opětovném puštění testu bez restartu sáhne místo disku právě do mnohonásobně rychlejší paměti.

Testovací sestava

Základní deska Gigabyte EX58-UD5 je osazená „extrémním“ šestijádrovým Core i7-980X. Procesor je přetaktovaný na 3,8 GHz při napětí zvýšeném na 1,344 V (podle CPU-Z).

Při testech používáme grafickou kartu GeForce GTX 580.

V BIOSu jsou vypnuté úsporné technologie. Používáme totiž stejnou testovací sestavu jako pro testy grafických karet (pouze doplněnou o přídavný řadič SATA 6,0 Gb/s), u kterých je důvod jednoduchý – co nejvíce omezit vliv procesoru při měření spotřeby grafické karty. Kvůli snížení chyby při měření, ke kterým by jinak docházelo kvůli automatickým a nevyzpytatelným změnám taktovací frekvence, je vypnutý i Turbo Boost.

Paměti DDR3-1600 běží na 1360 MHz při časování 8-8-8-22-1T a 1,64 V.

Procesor chladí výkonný Coolink Corator DS, který můžete znát z testu zveřejněného na ExtraHardware.

„Levný“ Centurion od Cooler Master se k podobné sestavě na pohled ani trochu nehodí, ale jde o skříň s typickou (a stále ještě nejčastěji používanou) koncepcí a konfigurací chlazení. V bočnici jsem zalepil otvor v místě chladiče procesoru – při použitém chladiči procesoru a daném uspořádání systémového chlazení nadělal víc škody než užitku.

Vepředu je 1000otáčkový Cooler Master dodávaný se skříní. Zadní systémový ventilátor Nanoxia FX12 (možná si jej ještě pamatujete z naší recenze) může v případě potřeby běžet až na 2000 ot./min, pomocí panelu je zregulovaný na 1500 ot./min, při kterých je aerodynamický hluk ještě únosný.

O napájení se stará 920W Enermax Revolution 85+ má vysokou účinnost, nabízí vysoký výkon a umožňuje i bezproblémový provoz řešení postavených na 3-way SLI či CrossFireX ze tří karet. Při časté manipulaci se náramně hodí odpojitelná kabeláž, která ve skříni zbytečně nepřekáží. K samotnému průvanu ve skříni zase tolik nepřispívá, ventilátor obvykle běží v rozmezí 800-900 ot./min.

Pevný disk VelociRaptor VR150 (WD3000GLFS) s kapacitou 300 GB používáme především kvůli rychlejšímu načítání her.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Operační systém, nastavení a ovladače

• Microsoft Windows 7 Ultimate (64bitová verze)
• vypnuta automatické defragmentace, aktualizace i swap file na
  všech jednotkách
• DirectX redist August 2010
• Intel INF
  9.1.1.1

Pro testy využíváme 30" LCD panel HP LP3065

 

 

Výsledky ve screenshotech – HD Tune Pro (sekvenční čtení i zápis), ATTO, AS SSD

Výsledky ve screenshotech – HD Tune Pro (sekvenční čtení i zápis), ATTO, AS SSD

 

 

AS SSD Benchmark

AS SSD Benchmark

 

HD Tune Pro 4.61 Random Access, čtení

HD Tune 4.61 Random Access, čtení

 

HD Tune 4.61 Pro Random Access

HD Tune 4.61 Pro Random Access, zápis

 

HD Tune Pro 4.61 Benchmark Pro, čtení

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, čtení

 

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

 

HD Tune Pro 4.61 Extra Tests, čtení

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, čtení

 

HD Tune Pro Extra Tests, zápis

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

 

PCMark 7

PCMark 7

 

PCMark Vantage

PCMark Vantage

 

 

 

Úskalí praktických testů a na co musíte pamatovat při prohlížení výsledků

Co testy nezahrnují a jaká jsou jejich úskalí

Fragmentace

Při běžném používání dochází u disků k fragmentaci (na různých úrovních). U klasických mechanických pevných disků může mít výrazný vliv na výkon. Typicky k ní dochází po promazání souborů a následném zápisu souborů do uvolněného prostoru, nebo při simultánním zápisu většího množství dat z několika aplikací najednou.

Pokud máte disk neustále nacpaný k prasknutí a mazání a opětovné zaplnění místa je u vás na denním pořádku, doby trvání čtení a zápisu větších souborů se prodlouží. Hlavičky disku budou totiž muset při práci s fragmentovanými soubory nebo fragmentovaným místem hodně cestovat po celé šířce plotny (a přesun hlaviček výrazně prodlužuje přístupovou dobu).

V takovém případě už hodně záleží na elektronice disku, firmwaru a tom, jak dobře dokáže těžit z cache a technologií jako NCQ, které mají vliv fragmentace snížit.

Problém je, že je prakticky nemožné delší používání disku nasimulovat tak, aby se dalo říct, že je disk před každým startem testů ve stejném stavu a testuje se za stejných podmínek a vždy totéž. Už z principu to není možné třeba při porovnávání disků různých kapacit.

Výkon při simultánním čtení/zápisu

Další věc simultánní zápis či čtení z více aplikací najednou. Typickým příkladem je start léta používaných a řádně „zahnojených“ Windows, u kterých se délka startu systému může protáhnout z původních desítek sekund na minuty jen kvůli tomu, že počítač při souběžném spouštění velkého množství rezidentních aplikací neví, co dělat dřív. Odezva na podnět uživatele jde do desítek sekund a počítač je ještě nějaký čas po náběhu systému nepoužitelný. Další možností je, že dojde ke kolizím, když systém pocítí potřebu pracovat se swapovacím souborem a nějaká aplikace zároveň touží číst nebo zapisovat na disk – potom se obě operace mohou také výrazně protáhnout.

Opět se to dá jen obtížně a opakovatelně nasimulovat. A po pravdě mě ani nenapadá, jaký rozumný scénář pro něco podobného zvolit. Ono by se sice nějak dalo spustit najednou kopírování 12GB videa, k tomu dávku zpracování fotografií v Zoneru a ještě kompresi adresáře s Crysis a změřit, za jak dlouho doběhne poslední test, ale který člověk se zdravým rozumem by na klasickém disku něco podobného častěji provozoval?

Nenechavý systém

U déle trvajících testů se může stát, že si Windows budou v průběhu testu chtít něco zapsat na disk. Klasický disk se s více požadavky na souběžný zápis či čtení nikdy nedokáže pořádně srovnat. Na rozdíl od vícejádrových procesorů, kde takový úskok stranou zabírá zlomek procesorového času a často se k němu využijí volná jádra, může takové zadrhnutí či nedej bože delší „chroustání“ během testování mechanických disků znamenat dramatický propad rychlosti a výrazné prodloužení trvání testu.

Velký vliv na výkon má i to, na jaké místo disku se právě zapisuje. Na rozdíl od syntetických testů, které jsou speciálně navržené na to, aby psaly na přesně určené a stále stejné místo disku, nelze přinutit systém, aby při opakování testů ukládal pokaždé na stejná místa.

A konečně – malá chyba jde u části těchto testů na konto toho, že časy u většiny praktických testů měřím ručně pomocí stopek. Není to zrovna sofistikovaná ani nejpřesnější metoda měření, z naměřených výsledků a odchylek je ale zřejmé, že chyba v řádech desetin sekundy má na rozptyl měření jen minimální vliv.

Pro testování používáme chronograf Taksun WR30M T-58H, který dokáže měřit čas s přesností na setinu sekundy.

Pořád až moc jednoduché

Ze všech výše uvedených důvodů pamatujte na to, že chyba měření a rozptyl naměřených hodnot je už z principu větší, než je tomu obvyklé při testech procesorů či karet. Co víc, tyto výsledky nevypovídají jednoznačně o výkonu – zjednodušení je dost velké a právě snaha o omezení fragmentace, která je neopakovatelná, to diskům dost zjednodušuje.

Do jisté míry se výsledky testů dají přirovnat k tomu, když výrobce uvádí, že na terabajtový disk se dá uložit 50 full HD filmů, milion fotek nebo 250 000 písniček. Pořád je to ale hmatatelnější a dá vám to o tom, jaké jsou rozdíly v praxi, lepší představu než skóre vykalkulované porovnáním několika syntetických testů.

Start Windows, načtení uložené pozice v Crysis, instalace dema Arma2: OA

Start Windows

Aby na tom byly všechny disky stejně, na každý disk klonuji předem připravenou instalaci Windows. Aby byly výsledky i nadále porovnatelné, jsou zakázané automatické aktualizace. Nainstalováné jsou všechny záplaty, které byly dostupné počátkem srpna 2011 včetně záplaty KB982018, která má zvyšovat výkon na discích se 4kB sektory (advanced format).

Při startu Windows měřím čas, který uplyne od startu počítače do spuštění Windows a Total Commandera (spouští se automaticky po startu, zástupce je zkopírovaný do složky Po spuštění v nabídce Start). Pro přeskočení přihlašovací obrazovky je vypnuté vyžadování hesla (pomocí „spustit…“, příkaz „control userpasswords2“).

Během spouštění zaznamenávám i mezičas, ve kterém doběhnou procedury obvyklé po spuštění počítače POST (power-on self test) a zobrazí se obrazovka s oznámením o startu Windows. Čistý čas od zapnutí PC neměřím, protože se občas stane, že se počítač právě při úvodních testech při některé detekci či testu zdrží, což ovlivní i celkovou dobu do spuštění systému, aniž by byl na vině pevný disk. Oba časy od sebe odečtu a dostanu čistou délku startu systému.

Načtení uložené pozice v Crysis

V prvním díle ze ságy Crysis načítám uloženou pozici z první mise. Količ času načítání zabralo lze po načtení snadno zjistit z příkazové konzole.

Instalace dema hry Arma II: Operation Arrowhead

Instalaci dema hry Arma II: Operation Arrowhead jsem zvolil proto, že jde o dostatečně velký balík dat (asi 2,54 GB), instalace netrvá příliš dlouho (něco přes minutu), mezi jednotlivými disky jsou zřetelné rozdíly a konečně je veřejně dostupná, takže ji můžete sami vyzkoušet. Instaluje se na rychlejší oddíl Y:, čas je ale bohužel nutné měřit stopkama.

Kopírování fotografií, spuštění Adobe Photoshop s otevřením souboru

Kopírování 2,93 GB fotografií (14mpix JPEG) o obvyklé velikosti 4-6 MB

U testu kopírování jsem nevymýšlel žádné skopičiny a nezkoumal syntetické testy, které mají tuto činnost nějak simulovat (ostatně právě kvůli jejich syntetické povaze mají různá úskalí, ze kterých dobře profitují třeba inteligentnější řadiče u některých SSD). A nevyužívám ani žádnou aplikaci, která je pro tyto testy určená, zajímal mě opět jen příklad z praxe.

Nedával jsem ani dohromady nesmyslné směsice rozličně velkých souborů (jak často kopírujete adresář, ve kterém jsou pohromadě tři HD videa, sto padesát fotek a tisíc malých dokumentů z Office, že?), ale sáhl jsem po jednom z nejčastějších scénářů, na které u mě při práci s počítačem dochází a které zabírají dost času na to, aby byly otravné – kopírování fotografií uložených do JPEGu. Velikost souborů se pohybuje v rozmezí 2–8 MB, přičemž 587 z celkových 643 souborů má mezi 4–6 MB.

Ke kopírování používám Total Commander (v7.56). A domnívám se, že u většiny lidí, kteří se zajímají o výkon pevných disků, tom bude právě tak. Total Commander umožňuje i pokročilejší nastavení vyrovnávací paměti optimalizované v závislosti na konfiguraci disků v PC (Konfigurace>Možnosti…>Funkce>Kopírování a odstranění), jelikož ale tyto testy probíhají pouze s jediným diskem a většina uživatelů se stejně v tomto nastavení zřejmě nevrtá (pokud o něm vůbec ví), nechávám zapnutou standardní metodu kopírování.

Kopíruje se ze zdrojového oddílu (X:) na rychlejší partition (Y:) i na pomalejší oddíl (Z:) na konci disku. Druhé dávce kopírování na pomalejší oddíl pochopitelně předchází restart počítače, aby se nestalo, že počítač pro některý ze souborů místo na disk sáhne do cache v RAM.

V prvním grafu je vždy doba trvání celé operace, ve druhém pak stejná hodnota přepočtená na MB/s.

Spouštění Adobe Photoshop CS5 s otevíráním 358MB souboru PSD

Jen málokterá z aplikací pije již po léta svým uživatelům délkou startu krev tak jako Adobe Photoshop. I když se to s příchodem SSD a u novějších verzí zlepšuje, u populárních aplikací nenajdete moc startovacích obrazovek, které by se vám tak dobře a tak rychle vryly do paměti. Pro použitelné měření se stopkami v rukou ale paradoxně nabíhá pořád příliš rychle, proto mu ještě „pomáhám“ tím, že jej spouštím otevřením souboru o velikosti téměř 400MB (14mpix fotografie s řadou vrstev).  Na spuštění Photoshopu a otevření fotografie si tak na většině současných pevných disků disku musíte počkat bezmála dvacet sekund.

Demux videa v ProjectX, střih videa bez rekomprese ve Womble MPEG Video Wizard, rozbalování archivu RAR

Demux 3,67GB mpeg streamu (.TS) v ProjectX

Jednou z činností, u kterých má výkon disku na dobu trvání velký vliv, je kvůli velkým objemům dat práce s videem. Při klasickém střihu s následnou rekompresí do jiného formátu ovlivňuje výrazně dobu trvání výkon enkodéru, ať už se o převod videa stará procesor nebo grafický čip. Výkon disku už není v takových případech při dnešních rychlostech tak kritický, a při testu by se spíš než disky zapotil procesor nebo grafická karta. Proto jsem sáhl k jinému scénáři, který není tolik náročný na procesorový výkon, ale disk se při něm protáhne – demuxu (demultiplex, rozdělení více datových toků, v tomto případě obrazové a zvukových stop) MPEG-2 videostreamu ve formátu TS, tedy MPEG transport stream, nahraného z digitálního vysílání.

Pro demux využívám populární javový open source ProjectX. Zdrojový soubor z datového disku X: převádím do rychlejšího oddílu Y: i do pomalého oddílu Z: na konci disku.

Při této zdánlivě nevinné a nenáročné činnosti se ProjectX se bůhví proč chová hodně nevypočitatelně – rozptyl výsledků je obrovský a nedá se přesně říct, do jaké „nálady“ programu se zrovna trefíte. I tak má ale svou vypovídací hodnotu – patrné je zejména prodloužení doby trvání při práci v pomalejší části disku. Také je to dobrá připomínka toho, že papírově či synteticky výrazně rychlejší disk nemusí automaticky a za všech okolností znamenat rychlejší práci, ale občas prostě záleží i na štěstí a na tom, co se v systému zrovna odehrává.

Střih a mux videa ve Womble MPEG Video Wizard

Womble MPEG Video Wizard je oblíbený, protože na rozdíl od monster jako Adobe Premiere je jednoduchý na ovládání, je levný a hlavně umožňuje střih videa bez rekomprese, pročež je třeba mezi majiteli digitálních tunerů oblíbeným nástrojem k vystříhávání reklam z nahrávek.

Jako zdroj využívám soubor s audiem a videem z předchozího kroku. Jelikož se při ukládání zdrojové video znovu neenkóduje, pouze vynechá vystřižené pasáže a následně vše spojí do jednoho kontejneru (v tomto případě .mpg), největší vliv na rychlost má v tomto testu opět výkon pevného disku. Ve srovnání s javovým ProjectX je rozptyl hodnot o něco menší, ale výjimečně také některé měření ujede.

Rozbalování archivu RAR (11,8 GB)

Při testech dekomprese se pomocí příkazové řádky rozbaluje dvojice ISO obrazů rozdělená do 100MB archivů. Dekomprimuje se pomocí dávky, která zároveň zaznamenává do logu čas zahájení a dokončení celé operace. Rozbaluje se na rychlejší oddíl Y: i na pomalejší Z:.

Spotřeba, hlučnost

Naměřené hodnoty jsou mírně odlišné oproti výsledkům v minulém testu, něco je dáno chybou měření a mírně odlišným uspořádáním klece s diskem a hlukoměru kvůli natáčení videa.

I když disk nezapisuje a nečte, rotující plotny, ložiska a motorek vydávají hluk. Nižší je u pomalejších a menších disků, klesá i s nižším počtem ploten. Velkou roli hraje opotřebování ložisek, vyvážení ploten a konečně i sekundární hluk, který nezpůsobuje přímo disk, ale vibrace přenášené na počítačovou skříň a v nejhorším případě může vibrující disk přes skříň rozezvučet i desku stolu.

Souvislé náhodné čtení z disku, při kterém hlavičky neustále pendlují z místa na místo, je po roztáčení ploten hned další nejhlučnější operací zdravého disku. Pro měření jsem využil HD Tune Pro a test čtení náhodně velkých bloků s náhodným přístupem (Random Access)

Závěrečné shrnutí

Nemyslím si, že by existence VelociRaptora v současné době neměla opodstatnění, i když si své zákazníky bude hledat asi hůře než před rozšířením SSD. Brát to tak, že na rychlá data mi stačí malé SSD a skladovat můžu na pomalejších discích, mohli bychom s takovou pomalu zavrhovat i 7200otáčkové disky jako zbytečnost.

Terabajtový VelociRaptor se dobře hodí všude tam, kde je cenově dostupné SSD příliš malé – náruživým hráčům (při běžnýc 10–20 GB jich SSD najednou moc neudrží) na nebo pro intenzivní práci s objemnými soubory (fotografie, video). Při tomto nasazení by ale mohlo být alternativou i pole složené z klasických 7200otáčkových disků, které sice nenabídne podobný výkon při náhodném čtení a zápisu, zato při práci s většími souvislými objemy dat může být ve výsledku rychlejší a určitě při stejné ceně podstatně větší. Příjemné překvapení je, že v praktických testech občas testované SSD i předběhl, nebo se držel velmi blízko.

Výkon nového VelociRaptora je ve srovnání s ostatními disky ohromný. Do jisté míry to je ale dáno i modely ve srovnání, mezi kterými nejsou ještě nové disky s kapacitou 1 TB na plotnu. Oproti nim by VelociRaptor tolik nevynikal při práci s velkými soubory, při práci s velkým podílem náhodného čtení na tom bude ale pořád lépe.

O cosi hůře už bych hodnotil slabší modely, zejména ten 250GB. Zatímco v případě 1TB modelu se to ještě dá odůvodnit podstatně vyšší kapacitou, u 250GB verze za tři tisíce už si moc neumím představit scénář, k jakému by se mohl hodit – snad jen vysloveně na činnosti, kde se kvůli soustavnému přepisování velkého množství dat SSD příliš nehodí kvůli opotřebení buňěk. Ale tam už je otázka, jak dlouho by za takových vydržel i klasický disk.

Ve srovnání s předchozí generací jde jednoznačně o posun k lepšímu. Přímé srovnání výkonu s minulým TOP modelem tu sice kvůli jiné metodice nemáme (i když se dá s většími plotnami předpokládat), ale můžeme se bavit i o poměru cena za gigabajt, kde jsou nové modely s výjimkou nejmenšího o poznání výhodnější. Zajisté i důsledkem protipovodňových opatření, které zvedly cenu skladových zásob disků, zatímco nové modely startují s čistým štítem.

 

To, že má disk zajímavou spotřebu, bude asi při hodnotách, jakých spotřeby disků dosahují, většině potenciálních zákazníků asi ukradené. Horší už by to mohlo být s hlučností – bez zátěže disk výrazně ševelí a v zátěži při intenzivním seeku nemůže hlučnosti střílejících hlaviček konkurovat žádný z dosud testovaných disků. A na rozdíl od předchozí generace už jej nepřibrzdíte. Ale kolik lidí si koupí takový disk, aby ho následně ztišil tak, že jej zpomalí, že.

Nový VelociRaptor bude hodit všude tam, kde klasické disky otravně zdržují, a SSD jsou kapacitou nebo cenou za gigabajt pořád příliš drahé. A zejména tam, kde nejsou kladené přehnané požadavky na simultánní čtení a zápis z několika zdrojů najednou, kde klasické disky už SSD nemohou konkurovat. Často při práci stačí jen myslet na to, jak klasický disk funguje a podle toho mu práci zorganizovat (např. kopírování naskládat do fronty za sebe a nepouštět několik simultánních akcí).

Western Digital Velociraptor WD1000DHTZ

+ nejrychlejší klasický desktopový disk
+ podstatně větší kapacita než cenově dostupná SSD
+ záruka 5 let při provozu 24/7
+ lepší poměr cena/výkon než u SSD
+ nižší spotřeba než 7200otáčkové disky
+ poměr cena/GB lepší než u starších modelů

− vysoká cena/GB (ve srovnání s 7200ot. disky)
− menší modely se moc nevyplatí
− hlučný seek
− Advanced Format (komplikuje používání starších utilit a OS)     

 

Za
zapůjčení pevného disku Velociraptor WD1000DHTZ děkujeme společnosti Western
Digital