Při IT outsourcingu se občas stane, že se dostanete na vedlejší kolej. U zákazníka můžete strávit dny a týdny, jen abyste jeho síť dali trochu do kupy, po kterých si můžete konečně oddechnout a doufat, že nastolený stav chvíli vydrží. Stačí ale, aby přišel někdo jiný a vše přijde vniveč.
Když jsem v práci nastoupil, dostal jsem na starost správu IT na městském úřadě v jednom opravdu maličkém městečku (ono to vlastně ani není město, status získalo pouze z historických důvodů, spíš se jedná o přerostlou vesnici o pár stech obyvatelích). Jezdím tam rád, zaměstnanci jsou milí, vždy vstřícní a vlastně je to jeden z mála zákazníků, u kterých jsem nikdy neměl s ničím problém. Tedy donedávna.
Nároky uživatelů nikdy nebyly nijak vysoké, bylo potřeba pouze zajistit spojení s nadřazenými úřady, zajistit bezproblémový chod počítače a programu paní ekonomky, zbytek se motal kolem e-mailové komunikace, internetu, certifikátů a jiných drobností, které se vesměs daly řešit vzdáleně. Jedinou zvláštností byla nadstandardní péče o záložní zdroje, ty totiž v odloučené lokalitě dostávali poměrně často zabrat. Speciální pozornost nevyžadovala ani paní starostka (a po posledních volbách ani pan starosta, který ji nahradil). Jistě pochopíte, že město nemohu jmenovat, říkejme mu pracovně třeba Kačerov.
Struktura sítě byla opravdu jednoduchá – ADSL připojení (jiné v místě nepřipadá v úvahu), MikroTik, Windows Server 2003 (v postarším, dva metry vysokém a prázdnotou zejícím racku) a sedm klientských stanic s Windows XP Professional, vše hezky naházené v doméně pro snadnou správu. A telefonní ústředna…
Bad day (jeden z mnoha)
Ráno jsem vstal špatnou nohou. Sotva jsem vstal a ušel dva kroky, zakopl jsem o počítač (sám jsem si jej tam já idiot položil, abych na něj nezapomněl). Postavil jsem vodu na čaj, došel cukr a do zcukernatělého medu se dala tak akorát vyvrtat díra. Na to nemám, jedu do práce. Počítač jsem samozřejmě zapomněl.
V práci to vypadalo o poznání lépe, tedy alespoň co se cukru týče. Na poradu techniků přiběhl jeden z majitelů a oznámil, že volali z Kačerova, od rána jim nejdou telefony a blablabla a výjezd, okamžitě. Rozloučil jsem se s čajem a rezignovaně jsem si šel pro klíče od služebního auta. Do Kačerova vedou jen dvě silnice – jednu odnesla v létě lokální záplava, druhá vede přes kopečky a sypač tam viděli jen na dobových fotografiích.
30km cestu jsem jel téměř hodinu a půl. Na místě jsem byl pět minut a zase jsem mohl jet zpátky. Z důvodu šílených mrazů došlo v noci k několika výpadkům elektrické sítě, následkem kterých odešel záložní zdroj a přepětí propustil až do telefonní ústředny. Z té se muselo pěkně zakouřit, protože smrděla i o patro níž. Rychlým zásahem jsem zprovoznil alespoň jednu linku, ústřednu sundal ze zdi a rovnou si nechal odsouhlasit objednávku nové. Tahle beztak už přesluhovala.
Jelikož už jsem před tím nějaké zkušenosti (nedobrovolné) s telefonními ústřednami měl, zůstal tenhle kšeft na mých bedrech. Trochu jsem se tomu snažil vyhnout, ale brzo mi před šéfem došly výmluvy. Nakonec to nebylo zas tak zlé, se zákazníkem jsem probral tabulky zvonění, nakonec dokoupili ještě tři čísla MSN a nastavení bylo dílem okamžiku.
Spoustu legrace jsem si užil při nahrávání DISA provolby (to je takový ten hlasový automat), kterou si zákazník hrozně přál. Odmítal jsem to „nazpívat“ sám, tak mi šéf přidělil čerstvou dívčí posilu z obchodního oddělení. Příjemná spolupráce.
Doufal jsem, že ústřednu dovezu k zákazníkovi, pověsím na původní místo a zase tiše zmizím. Ejhle, pan starosta se se šéfem domluvil, že přijde o patro níž, akorát mi to nikdo neřekl. Všichni to viděli jak Hurvínek válku, kabely jsou asi natahovací. Takže druhý den jsem vzal montérky a kolegu a začali jsme protahovat kabeláž. Suma sumárum jsem tedy kvůli výpadku elektřiny zazdil tři pracovní dny. Celkem jsem si oddechl, když už konečně bylo po všem.
Dusík
Zhruba měsíc po této akci mi volal starosta (z pevné linky, takže jsem věděl, že ústředna jede). Prý dostal příkaz shora a pevné linky nahradit moderním VoIPem, že sice vůbec neví co to je, ale potřebují to. Prý mi volá jen informativně, že už to má dohodnuté s jedním nejmenovaným poskytovatelem telefonních a internetových služeb, jehož reklamy i logo jsou sice vzdušné, ale služby mnohdy těžko dýchatelné.
Řekl jsem mu, že se trochu bojím o kvalitu služeb, protože ADSL připojení už tak poměrně kolísalo a ve chvíli, kdy po stejných drátech půjde i VoIP, to rozhodně nebude lepší. O technicích této společnosti jsem taky slyšel jen samou chválu. Námitky zajímavé, ale neúčinné. Už to bylo rozhodnuto jinde.
Nakonec jsme se dohodli, že budu alespoň přítomen při zásahu technika bublající společnosti. Ten měl přijet ve čtvrtek, a to prosím na minutu přesně mezi osmou ranní až čtvrtou odpolední. Takže jsem řekl, že budu na dílně a ať mi zavolají, až dorazí a já přijedu, celý den se mi tam sedět nechtělo.
Technik přijel v úterý, přesně podle plánu! Normálně bych si jen trochu zanadával a zkusil se tam v nejkratším možném čase dopravit, jenže já ten den zrovna seděl v Brně na školení. Snažil jsem se ukecat pana starostu, ať technika otočí ve dveřích, ale je to dobrák od kosti a bylo mu ho líto. Prý to snad nějak zvládnou, a kdyby něco, tak alespoň zavolají. Nevolali.
Technik byl na místě asi hodinu, místo sedmi telefonů jich přivezl šest, navíc jiné modely, než si starosta vybral. Starosta dobrák tuto drobnou nuanci přešel pouhým mrknutím oka. Po hodině technik jen mezi dveřmi zahlásil, že VoIP jede a „naschle“. Práskl s dveřmi a zmizel. Prý to ani nestihli vyzkoušet, nicméně kupodivu všechno fungovalo (odchozí a příchozí hovory, dokonce i rozdělení telefonních čísel trefil).
Po třiceti minutách blbnutí s novými telefony se celý úřad vrátil k práci. Na čtyřech počítačích nešel internet, na žádném nefungovala pošta. Vrcholné rozčarování přišlo ve chvíli, kdy pan starosta zjistil, že technik odmontoval ústřednu a nejspíš si ji odvezl sebou.
Nemusím vám asi říkat, jak mě to naštvalo. Telefon se starostou jsem zakončil suchým „Já vám to říkal!“. Jal jsem se volat na technickou podporu společnosti, ale moc dobře jsem věděl, že z nich nic nedostanu. Jméno zasahujícího technika jsem se nedozvěděl, on tam totiž žádný nebyl, vždyť tam má jet někdo až ve čtvrtek.
Hned další den z rána jsem se vydal do Kačerova řešit tu zkázu. Začal jsem tím, že jsem vypnul všechny telefony. Internet se zázračně rozeběhl. Na čtyřech ze šesti krabiček byl aktivován DHCP server a vzhledem k tomu, že kabeláž použil stávající, je vám asi jasné, že počítače zařadil až za VoIP. Na dvou krabičkách dokonce nastavil stejnou IP adresu, jako má server. Naštěstí všechna zařízení používala základní nastavení uživatelského jména a hesla, takže jsem je začal pomalu přenastavovat. Hrozně jsem u toho klel (Vím, půjdu do pekla. Už aby to bylo.). Po ústředně zbyl jen svazek kabelů trčících z lišty. Vzhledem k ceně ústředny jsem ten boj nechtěl jen tak vzdát a znovu jsem volal na podporu.
Po několika (deci)minutách čekání a čtyřech přepojeních jsem se konečně dostal k někomu, kdo alespoň tušil, o čem mluvím. Nedokázal však pochopit, že telefonní ústředna není jejich, ale úřadu. Prý to není možné. Je. Není. Je. Není. Mám fakturu. Je. Moc jsem toho ale nevyřešil, technik tam stejně přijede až zítra, tak nemám dělat vlny. Mein Gott!
Už jsem byl na odchodu, když tu se náhle objevil „specialista“, v ruce držel poslední chybějící telefon. V tu chvíli jsem měl co dělat, abych udržel nervy na uzdě. Řekl jsem mu, ať to nechá ležet na stole, protože v jeho rukách se z toho stává zbraň. Taky jsem mu důrazně vysvětlil, že ústředna rozhodně není jeho (jejich) a ať ji navalí zpět. Chvilku se zdráhal, nakonec ji vytáhl z kufru.
Několikrát jsem mu vynadal, že zapojil do sítě se serverem několik dalších DHCP serverů, a že tak prakticky celou síť odstavil. Prý si žádného serveru nevšiml. Nechtěl jsem si ničit nervy, tak jsem mu řekl, ať odejde. Nemůže, musí ještě zapojit jeden telefon, prý to vyžaduje odborný zásah! Starosta ho vyhnal.
Zapojil jsem poslední VoIP, zavolal kolegovi a požádal jej, ať vyzkouší vzdálený přístup na server, nerad bych se totiž kvůli každé prkotině hnal desítky kilometrů. Samozřejmě nefungoval, už mi to ani divné nepřišlo. Přesunul jsem se nahoru do patra a koukám, v racku je nový ADSL router (s nezabezpečenou a aktivní Wi-Fi), po původním zbyla jen silueta na zaprášené polici. Router vem čert, ale jak si proboha mohl nevšimnout serveru, který ležel pouhých dvacet centimetrů od jím zapojeného zařízení? Vždyť je to jen big tower, že?
