WD AV-GP WD30EURS: 3 TB nejen na video

WD AV-GP WD30EURS se představuje

Po 3TB modelu desktopového Caviar Green WD30EZRS (recenze) rozšířil Western Digital obdobným modelem i řadu disků pro spotřební elektroniku. Modelová řada AV-GP je sice určená pro spotřební elektroniku a digitální rekordéry, populární je ale i v segmentu PC. Oproti svému desktopovému protějšku nabízí nový disk kromě sady příkazů rozšířené o další příkazy pro práci se streamovaným videem také o něco nižší hlučnost.

Značení WD30EURS můžeme rozkódovat podle poslední metodické příručky od WD.

Za WD označujícím výrobce je číslovka 30, která značí kapacitu 3,0 TB. Následuje „E“, které udává, že daná kapacita je v terabajtech a jde o 3,5" disk. „U“ znamená , že jde o disk pro audio a video s pokročilým formátováním, R prozradí rychlost otáčení ploten – 5400 ot./min a 64 MB cache, a konečně „S“ znamená rozhraní SATA 3 Gb/s.

 

Marketing WD se ohání řadou termínů, které jsou v případě nasazení do PC více či méně zajímavé. Tou méně žádoucí je třeba IntelliPark – automatické parkování hlaviček před vypnutím nebo roztáčením disku a hlavně už po velmi krátké době nečinnosti (běžně to u zelených disků bývá kolem 8 s). Kvůli rychle naskakujícímu počtu zaparkování v diagnostice S.M.A.R.T. (a relativně nízké životnosti 300 000 cyklů udávané ve specifikacích) se kolem této vlastnosti zelených Caviarů už také nadělalo dost paniky. Zatím to ale nevypadá, že by starší úsporné disky houfně umíraly na uparkování.

Naopak velmi zajímavá je „spolehlivost 24x7“, tedy konstrukce, která má snést nepřetržitý provoz i při vyšších teplotách, kterých mohou disky v rekordérech DVR, PVR či IPTV dosahovat (i když se nezdá, že by se nějak mechanicky lišily od tradičních zelených Caviarů, u kterých se výrobce něčím podobným nechlubí). Co přesně rozumí výrobce těmi vysokými teplotami, při kterých je ještě disk spolehlivý i při nepřetržitém provozu neuvádí, dá se ale předpokládat, že jimi nemyslel horní hranici provozních teplot udávaných ve specifikacích, tedy 60 °C.

Technologii IntelliPower, některými dodnes mylně považované za proměnlivé otáčky, jsem se podrobněji věnoval v testu 2TB disků. V případě testovaného modelu jsme se nikoliv ze specifikací, ale z dekódovaného modelového značení, už dopracovali k tomu, že běží na 5400 ot./min.

IntelliSeek znamená o něco tišší náhodné čtení (seek). Jde o technologii, která optimalizuje (v tomto případě to znamená zpomalí) rychlost vystavování hlaviček nad plotnu tak, aby dorazily k požadovanému sektoru těsně předtím, než se z něj bude číst. Nepřesouvají se tedy maximální rychlostí a seek je díky tomu tišší.

Má to jeden háček – na videu to funguje bezvadně za předpokladu, že má zbytečně rychlá hlavička velký náskok. V okamžiku, kdy dostatečná rezerva není, může línější hlavička potřebný sektor prošvihnout a počká si celou další otáčku.

SilkStream je soubor funkcí pro plynulou práci s až dvanácti datovými toky v HD rozlišení a je kompatibiliní se sadou příkazů ATA pro streaming (práci s datovými toky).

Kvůli rozšířením, která tato sada nabízí (po aktivaci režimu AV Stream je to mj. možnost čtení záznamu bez korekce chyb nebo možnost číst a zapisovat data s časovým omezením na případné pokusy o korekci chyb), se začaly šířit fámy, že jsou disky AV-GP vyladěné pro záznam videa, kde drobný výpadek záznamu nevadí, ale při zápisu a čtení v PC neopravují chyby, takže mohou poškozovat soubory.

Samotná podpora WD ale problémy s používáním disku v PC vyvrací. Disky by se i v počítačích měly s běžnou sadou příkazů chovat stejně jako klasické disky a čtení a zápis s omezenou korekcí dělat jen na základě speciálních příkazů z rozšíření pro streamování. Podrobněji jsem se tomu věnoval v před nedávnem v testu 2TB disků.

Advanced Format (AF), pokročilé formátování – u disků s novějším formátem nahradily starší 512B fyzické sektory větší sektory s velikostí 4 kB, které mají menší režii a umožňují tak na stejném prostoru uložit větší množství dat. Problém je, že některé starší aplikace a systémy s většími sektory nepočítají, takže mohou na fyzické sektory na disku nepřesně namapovat sektory logické a tím zpomalit práci s diskem – podrobněji je to vysvětleno v testu prvního desktopového 3TB Caviar Green.

V případě 3TB modelu se situace komplikuje ještě víc, pro využití plné kapacity bez berliček, jako je Disk Unlocker od Asusu, je zapotřebí na disku vytvořit oddíl GPT namísto klasického MBR. Bootování z oddílů GPT ale umožňují jen novější základní desky. Jaké problémy vás čekají v případě, že budete chtít 3TB disk používat i jako systémový, a jak se s nimi dá nebo nedá vypořádat, jsem už také rozebíral v recenzi 3TB desktopového modelu.

Testovací sestava a popis praktických testů

Testovací konfigurace

Pevné disky testujeme na stejné sestavě, jako grafické karty. Protože použitá starší deska od Gigabyte pro platformu LGA 1366 nemá ještě integrovaný řadič SATA 6 Gb/s, do slotu PCIe ×4 jsme osadili samostatný řadič Kouwell osazený čipem Marvell 9128, čip, který řada výrobců integruje i na základní desky jako přídavný řadič SATA 6,0 Gb/s.

V systému je nainstalovaná i červencová záplata KB982018, která
má vylepšovat výkon disků s Advanced Disk Formátem se 4KB sektory.

Podrobný popis testovací sestavy najdete v článku Ze zákulisí: nové sestavy pro měření grafik a hlučnosti. 

V případě 3TB modelu jsem musel udělat malou kličku u praktických testů. Protože testovací sestava nezvládá bootování z disku s oddílem GPT (ten je zapotřebí pro využití plné kapacity 3 TB) a i Trueimage používaný pro klonování oddílů měl problémy se se 3TB diskem domluvit stejně dobře jako s modely běžných kapacit, vytvořil jsem na disku nakonec pouze 2TB oddíl MBR, na který jsem nahrnul oddíly v podobě, kterou najdete popsánu dále. Z testů jsem tím pádem vynechal měření prováděná nad oddílem Z:, který je jinak na konci disku, a který je v tomto případě nepřístupný (dá se však ještě zpřístupnit i pomocí utilitky Asus Disk Unlocker nebo Gigabyte 3TB+ Unlock). O tom, k jakému propadu rychlostí čtení a zápisu dochází v na konci disku, si ale můžete udělat dobrou představu i na screenshotech z HD Tune.

Syntetické testy

Syntetické testy probíhají se standardním nastavením, v případě, že je nastavení pozměněné, je patrné na snímcích z aplikací. V PCMark Vantage a PCMark 7 se disk testuje jako sekundární.

Praktické testy

Praktické testy jsou o něco komplikovanější, především na přípravu. Disk je rozdělený na několik oddílů. U SSD by na tom tolik nezáleželo, ale v případě klasických disků ano. Na disk se zapisuje opačně než na CD nebo DVD, funguje to podobně jako u gramofonové desky – od okraje ke středu. Plotny disku se stejně jako gramofonová deska otáčí konstantní rychlostí. Čím blíže jsou hlavičky ke středu ploten, tím nižší je obvodová rychlost a data se načítají pomaleji. Nejvyšší rychlosti čtení a zápisu tedy disky dosahují na začátku. Proto je ideální data, která budete používat nejčastěji, na disk „nasypat“ vždy jako první, nebo si pro ně vyhradit místo v oblasti, ve které ještě nedochází k výraznému poklesu výkonu.

Na základě diskuze k připravované metodice jsem mírně pozměnil. Na začátku disku, v nejrychlejší oblasti, je 50GB oddíl (C:), na kterém je nainstalovaný operační systém (Windows 7 x64 SP1). Dále následuje 10GB oddíl (W:) pro swapovací soubor s pevnou velikostí a dalších 10 GB má oddíl pro dočasné soubory (Temp) označený jako T:.

Díky tomu, že je swapovací soubor na samostatném oddílu a má pevnou velikost, nehrozí, že by se vlivem fragmentace rozptýlil po celém disku tam, kde je zrovna náhodou místo.

Na oddíl T: jsou přesměrované uživatelské a systémové proměnné TEMP a TMP, programy by tedy při vytváření dočasných souborů neměly zapisovat na systémový disk C: mezi ostatní systémové soubory, ale na vyhrazený oddíl (opět hlavně kvůli sníženírizika nepřesností vlivem fragmentace).

Protože jsme tři primární oddíly vyčerpali, čtvrtý už musí být rozšířený. Na něm, stále ještě v rychlé části, je pak 40GB oddíl (X:) pro zdrojová data používaná při testování. Na konci disku je 20GB oddíl Z:, na kterém testuji výkon disku v nejpomalejší a na výkon nejkritičtější oblasti. Zbývající prostor mezi oddílem X: a Z: vyplnil předposlední oddíl Y:, na kterém probíhají všechny praktické testy.

Jak testy probíhají

Před každou sadou testů datové disky Y: a Z: kompletně promáznu pomocí rychlého formátování. Tím se zbavím nejen nepotřebných dat, ale i případné fragmentace.

Následuje spuštění příkazu Rundll32 advapi32.dll s parametrem ProcessIdleTasks (ve stručnosti: spustí okamžitě úlohy, které se jinak pouští v případě, že je počítač po určitou dobu v nečinnosti. Zmenší se tím pravděpodobnost, že bude systém při testování pouštět úlohy, které automaticky pouští po nějaké době nečinnosti, což může výrazně ovlivnit výsledky.

Poté ještě vymažu obsah adresáře C:\Windows\Prefetch (údaje pro SuperFetch, který na základě historie chování uživatele načítá po spuštění systému z disku do paměti předem knihovny k programům, které bude chtít pravděpodobně spouštět). S aktivním a správně vyškoleným SuperFetch se radikálně zkrátí doba načítání aplikací, pro nás je ale podstatné, že by kvůli tomu mohlo docházet ke zkreslení výsledků, protože obsah prefetche se dynamicky mění s každou další spuštěnou aplikací a systém by pokaždé načítal něco jiného.

Poté už následuje vypnutí počítače a měřený start systému. Po „restartu“ je důležité spouštět každou instanci příslušného testu jen jednou, jinak se může stát, že systému zůstane něco „viset“ v operační paměti a při opětovném puštění testu bez restartu sáhne místo disku právě do mnohonásobně rychlejší paměti.

Testovací sestava

Základní deska Gigabyte EX58-UD5 je osazená „extrémním“ šestijádrovým Core i7-980X. Procesor je přetaktovaný na 3,8 GHz při napětí zvýšeném na 1,344 V (podle CPU-Z).

V BIOSu jsou vypnuté úsporné technologie. Používáme totiž stejnou testovací sestavu jako pro testy grafických karet (pouze doplněnou o přídavný řadič SATA 6,0 Gb/s), u kterých je důvod jednoduchý – co nejvíce omezit vliv procesoru při měření spotřeby grafické karty. Kvůli snížení chyby při měření, ke kterým by jinak docházelo kvůli automatickým a nevyzpytatelným změnám taktovací frekvence, je vypnutý i Turbo Boost.

Paměti DDR3-1600 běží na 1360 MHz při časování 8-8-8-22-1T a 1,64 V.

Procesor chladí výkonný Coolink Corator DS, který můžete znát z testu zveřejněného na ExtraHardware.

„Levný“ Centurion od Cooler Master se k podobné sestavě na pohled ani trochu nehodí, ale jde o skříň s typickou (a stále ještě nejčastěji používanou) koncepcí a konfigurací chlazení. V bočnici jsem zalepil otvor v místě chladiče procesoru – při použitém chladiči procesoru a daném uspořádání systémového chlazení nadělal víc škody než užitku.

Vepředu je 1000otáčkový Cooler Master dodávaný se skříní. Zadní systémový ventilátor Nanoxia FX12 (možná si jej ještě pamatujete z naší recenze) může v případě potřeby běžet až na 2000 ot./min, pomocí panelu je zregulovaný na 1500 ot./min, při kterých je aerodynamický hluk ještě únosný.

O napájení se stará 920W Enermax Revolution 85+ má vysokou účinnost, nabízí vysoký výkon a umožňuje i bezproblémový provoz řešení postavených na 3-way SLI či CrossFireX ze tří karet. Při časté manipulaci se náramně hodí odpojitelná kabeláž, která ve skříni zbytečně nepřekáží. K samotnému průvanu ve skříni zase tolik nepřispívá, ventilátor obvykle běží v rozmezí 800-900 ot./min.

Pevný disk VelociRaptor VR150 (WD3000GLFS) s kapacitou 300 GB používáme především kvůli rychlejšímu načítání her.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Operační systém, nastavení a ovladače

• Microsoft Windows 7 Ultimate (64bitová verze)
• vypnuta automatické defragmentace, aktualizace i swap file na
  všech jednotkách
• DirectX redist August 2010
• Intel INF
  9.1.1.1

Pro testy využíváme 30" LCD panel HP LP3065

 

 

Výsledky ve screenshotech – HD Tune Pro (sekvenční čtení i zápis), ATTO, AS SSD

Výsledky ve screenshotech – HD Tune Pro (sekvenční čtení i zápis), ATTO, AS SSD

 

 

AS SSD Benchmark

AS SSD Benchmark

 

HD Tune Pro 4.61 Random Access, čtení

HD Tune 4.61 Random Access, čtení

 

HD Tune 4.61 Pro Random Access

HD Tune 4.61 Pro Random Access, zápis

 

HD Tune Pro 4.61 Benchmark Pro, čtení

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, čtení

 

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

 

HD Tune Pro 4.61 Extra Tests, čtení

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, čtení

 

HD Tune Pro Extra Tests, zápis

HD Tune Pro 4.61 Benchmark, zápis

 

PCMark 7

PCMark 7

 

PCMark Vantage

PCMark Vantage

 

 

 

Úskalí praktických testů a na co musíte pamatovat při prohlížení výsledků

Co testy nezahrnují a jaká jsou jejich úskalí

Fragmentace

Při běžném používání dochází u disků k fragmentaci (na různých úrovních). U klasických mechanických pevných disků může mít výrazný vliv na výkon. Typicky k ní dochází po promazání souborů a následném zápisu souborů do uvolněného prostoru, nebo při simultánním zápisu většího množství dat z několika aplikací najednou.

Pokud máte disk neustále nacpaný k prasknutí a mazání a opětovné zaplnění místa je u vás na denním pořádku, doby trvání čtení a zápisu větších souborů se prodlouží. Hlavičky disku budou totiž muset při práci s fragmentovanými soubory nebo fragmentovaným místem hodně cestovat po celé šířce plotny (a přesun hlaviček výrazně prodlužuje přístupovou dobu).

V takovém případě už hodně záleží na elektronice disku, firmwaru a tom, jak dobře dokáže těžit z cache a technologií jako NCQ, které mají vliv fragmentace snížit.

Problém je, že je prakticky nemožné delší používání disku nasimulovat tak, aby se dalo říct, že je disk před každým startem testů ve stejném stavu a testuje se za stejných podmínek a vždy totéž. Už z principu to není možné třeba při porovnávání disků různých kapacit.

Výkon při simultánním čtení/zápisu

Další věc simultánní zápis či čtení z více aplikací najednou. Typickým příkladem je start léta používaných a řádně „zahnojených“ Windows, u kterých se délka startu systému může protáhnout z původních desítek sekund na minuty jen kvůli tomu, že počítač při souběžném spouštění velkého množství rezidentních aplikací neví, co dělat dřív. Odezva na podnět uživatele jde do desítek sekund a počítač je ještě nějaký čas po náběhu systému nepoužitelný. Další možností je, že dojde ke kolizím, když systém pocítí potřebu pracovat se swapovacím souborem a nějaká aplikace zároveň touží číst nebo zapisovat na disk – potom se obě operace mohou také výrazně protáhnout.

Opět se to dá jen obtížně a opakovatelně nasimulovat. A po pravdě mě ani nenapadá, jaký rozumný scénář pro něco podobného zvolit. Ono by se sice nějak dalo spustit najednou kopírování 12GB videa, k tomu dávku zpracování fotografií v Zoneru a ještě kompresi adresáře s Crysis a změřit, za jak dlouho doběhne poslední test, ale který člověk se zdravým rozumem by na klasickém disku něco podobného častěji provozoval?

Nenechavý systém

U déle trvajících testů se může stát, že si Windows budou v průběhu testu chtít něco zapsat na disk. Klasický disk se s více požadavky na souběžný zápis či čtení nikdy nedokáže pořádně srovnat. Na rozdíl od vícejádrových procesorů, kde takový úskok stranou zabírá zlomek procesorového času a často se k němu využijí volná jádra, může takové zadrhnutí či nedej bože delší „chroustání“ během testování mechanických disků znamenat dramatický propad rychlosti a výrazné prodloužení trvání testu.

Velký vliv na výkon má i to, na jaké místo disku se právě zapisuje. Na rozdíl od syntetických testů, které jsou speciálně navržené na to, aby psaly na přesně určené a stále stejné místo disku, nelze přinutit systém, aby při opakování testů ukládal pokaždé na stejná místa.

A konečně – malá chyba jde u části těchto testů na konto toho, že časy u většiny praktických testů měřím ručně pomocí stopek. Není to zrovna sofistikovaná ani nejpřesnější metoda měření, z naměřených výsledků a odchylek je ale zřejmé, že chyba v řádech desetin sekundy má na rozptyl měření jen minimální vliv.

Pro testování používáme chronograf Taksun WR30M T-58H, který dokáže měřit čas s přesností na setinu sekundy.

Pořád až moc jednoduché

Ze všech výše uvedených důvodů pamatujte na to, že chyba měření a rozptyl naměřených hodnot je už z principu větší, než je tomu obvyklé při testech procesorů či karet. Co víc, tyto výsledky nevypovídají jednoznačně o výkonu – zjednodušení je dost velké a právě snaha o omezení fragmentace, která je neopakovatelná, to diskům dost zjednodušuje.

Do jisté míry se výsledky testů dají přirovnat k tomu, když výrobce uvádí, že na terabajtový disk se dá uložit 50 full HD filmů, milion fotek nebo 250 000 písniček. Pořád je to ale hmatatelnější a dá vám to o tom, jaké jsou rozdíly v praxi, lepší představu než skóre vykalkulované porovnáním několika syntetických testů.

Start Windows, načtení uložené pozice v Crysis, instalace dema Arma2: OA

Start Windows

Aby na tom byly všechny disky stejně, na každý disk klonuji předem připravenou instalaci Windows. Aby byly výsledky i nadále porovnatelné, jsou zakázané automatické aktualizace. Nainstalováné jsou všechny záplaty, které byly dostupné počátkem srpna 2011 včetně záplaty KB982018, která má zvyšovat výkon na discích se 4kB sektory (advanced format).

Při startu Windows měřím čas, který uplyne od startu počítače do spuštění Windows a Total Commandera (spouští se automaticky po startu, zástupce je zkopírovaný do složky Po spuštění v nabídce Start). Pro přeskočení přihlašovací obrazovky je vypnuté vyžadování hesla (pomocí „spustit…“, příkaz „control userpasswords2“).

Během spouštění zaznamenávám i mezičas, ve kterém doběhnou procedury obvyklé po spuštění počítače POST (power-on self test) a zobrazí se obrazovka s oznámením o startu Windows. Čistý čas od zapnutí PC neměřím, protože se občas stane, že se počítač právě při úvodních testech při některé detekci či testu zdrží, což ovlivní i celkovou dobu do spuštění systému, aniž by byl na vině pevný disk. Oba časy od sebe odečtu a dostanu čistou délku startu systému.

Načtení uložené pozice v Crysis

V prvním díle ze ságy Crysis načítám uloženou pozici z první mise. Količ času načítání zabralo lze po načtení snadno zjistit z příkazové konzole.

Instalace dema hry Arma II: Operation Arrowhead

Instalaci dema hry Arma II: Operation Arrowhead jsem zvolil proto, že jde o dostatečně velký balík dat (asi 2,54 GB), instalace netrvá příliš dlouho (něco přes minutu), mezi jednotlivými disky jsou zřetelné rozdíly a konečně je veřejně dostupná, takže ji můžete sami vyzkoušet. Instaluje se na rychlejší oddíl Y:, čas je ale bohužel nutné měřit stopkama.

Kopírování fotografií, spuštění Adobe Photoshop s otevřením souboru

Kopírování 2,93 GB fotografií (14mpix JPEG) o obvyklé velikosti 4-6 MB

U testu kopírování jsem nevymýšlel žádné skopičiny a nezkoumal syntetické testy, které mají tuto činnost nějak simulovat (ostatně právě kvůli jejich syntetické povaze mají různá úskalí, ze kterých dobře profitují třeba inteligentnější řadiče u některých SSD). A nevyužívám ani žádnou aplikaci, která je pro tyto testy určená, zajímal mě opět jen příklad z praxe.

Nedával jsem ani dohromady nesmyslné směsice rozličně velkých souborů (jak často kopírujete adresář, ve kterém jsou pohromadě tři HD videa, sto padesát fotek a tisíc malých dokumentů z Office, že?), ale sáhl jsem po jednom z nejčastějších scénářů, na které u mě při práci s počítačem dochází a které zabírají dost času na to, aby byly otravné – kopírování fotografií uložených do JPEGu. Velikost souborů se pohybuje v rozmezí 2–8 MB, přičemž 587 z celkových 643 souborů má mezi 4–6 MB.

Ke kopírování používám Total Commander (v7.56). A domnívám se, že u většiny lidí, kteří se zajímají o výkon pevných disků, tom bude právě tak. Total Commander umožňuje i pokročilejší nastavení vyrovnávací paměti optimalizované v závislosti na konfiguraci disků v PC (Konfigurace>Možnosti…>Funkce>Kopírování a odstranění), jelikož ale tyto testy probíhají pouze s jediným diskem a většina uživatelů se stejně v tomto nastavení zřejmě nevrtá (pokud o něm vůbec ví), nechávám zapnutou standardní metodu kopírování.

Kopíruje se ze zdrojového oddílu (X:) na rychlejší partition (Y:) i na pomalejší oddíl (Z:) na konci disku. Druhé dávce kopírování na pomalejší oddíl pochopitelně předchází restart počítače, aby se nestalo, že počítač pro některý ze souborů místo na disk sáhne do cache v RAM.

V prvním grafu je vždy doba trvání celé operace, ve druhém pak stejná hodnota přepočtená na MB/s.

Spouštění Adobe Photoshop CS5 s otevíráním 358MB souboru PSD

Jen málokterá z aplikací pije již po léta svým uživatelům délkou startu krev tak jako Adobe Photoshop. I když se to s příchodem SSD a u novějších verzí zlepšuje, u populárních aplikací nenajdete moc startovacích obrazovek, které by se vám tak dobře a tak rychle vryly do paměti. Pro použitelné měření se stopkami v rukou ale paradoxně nabíhá pořád příliš rychle, proto mu ještě „pomáhám“ tím, že jej spouštím otevřením souboru o velikosti téměř 400MB (14mpix fotografie s řadou vrstev).  Na spuštění Photoshopu a otevření fotografie si tak na většině současných pevných disků disku musíte počkat bezmála dvacet sekund.

Demux videa v ProjectX, střih videa bez rekomprese ve Womble MPEG Video Wizard, rozbalování archivu RAR

Demux 3,67GB mpeg streamu (.TS) v ProjectX

Jednou z činností, u kterých má výkon disku na dobu trvání velký vliv, je kvůli velkým objemům dat práce s videem. Při klasickém střihu s následnou rekompresí do jiného formátu ovlivňuje výrazně dobu trvání výkon enkodéru, ať už se o převod videa stará procesor nebo grafický čip. Výkon disku už není v takových případech při dnešních rychlostech tak kritický, a při testu by se spíš než disky zapotil procesor nebo grafická karta. Proto jsem sáhl k jinému scénáři, který není tolik náročný na procesorový výkon, ale disk se při něm protáhne – demuxu (demultiplex, rozdělení více datových toků, v tomto případě obrazové a zvukových stop) MPEG-2 videostreamu ve formátu TS, tedy MPEG transport stream, nahraného z digitálního vysílání.

Pro demux využívám populární javový open source ProjectX. Zdrojový soubor z datového disku X: převádím do rychlejšího oddílu Y: i do pomalého oddílu Z: na konci disku.

Při této zdánlivě nevinné a nenáročné činnosti se ProjectX se bůhví proč chová hodně nevypočitatelně – rozptyl výsledků je obrovský a nedá se přesně říct, do jaké „nálady“ programu se zrovna trefíte. I tak má ale svou vypovídací hodnotu – patrné je zejména prodloužení doby trvání při práci v pomalejší části disku. Také je to dobrá připomínka toho, že papírově či synteticky výrazně rychlejší disk nemusí automaticky a za všech okolností znamenat rychlejší práci, ale občas prostě záleží i na štěstí a na tom, co se v systému zrovna odehrává.

Střih a mux videa ve Womble MPEG Video Wizard

Womble MPEG Video Wizard je oblíbený, protože na rozdíl od monster jako Adobe Premiere je jednoduchý na ovládání, je levný a hlavně umožňuje střih videa bez rekomprese, pročež je třeba mezi majiteli digitálních tunerů oblíbeným nástrojem k vystříhávání reklam z nahrávek.

Jako zdroj využívám soubor s audiem a videem z předchozího kroku. Jelikož se při ukládání zdrojové video znovu neenkóduje, pouze vynechá vystřižené pasáže a následně vše spojí do jednoho kontejneru (v tomto případě .mpg), největší vliv na rychlost má v tomto testu opět výkon pevného disku. Ve srovnání s javovým ProjectX je rozptyl hodnot o něco menší, ale výjimečně také některé měření ujede.

Rozbalování archivu RAR (11,8 GB)

Při testech dekomprese se pomocí příkazové řádky rozbaluje dvojice ISO obrazů rozdělená do 100MB archivů. Dekomprimuje se pomocí dávky, která zároveň zaznamenává do logu čas zahájení a dokončení celé operace. Rozbaluje se na rychlejší oddíl Y: i na pomalejší Z:.

 

Vliv AAM na hlučnost disků na videu

Hlučnost disků je měřená z cca 20cm vzálenosti. Disk byl na měření uzavřený do klece s interními 3,5" pozicemi vypreparované ze skříně s klasickým uspořádáním. Připojený je k naší sestavě, kterou využíváme i na měření hlučnosti grafik.

Mikrofon, který zaznamenává zvuk k videu, byl upnutý na horní stěně klece přibližně 7 cm nad diskem. Zaznamenával tedy i vibrace a ruchy, které se šířily plechem. Kromě obligátního šumu je zaznamenáván především hluk, který vydává samotný disk. Umístění mikrofonu na kleci velmi blízko k disku je tak trochu kompromisem, při měření z velké vzdálenosti by už spousta detailů ve všudypřítomném šumu při nahrávání obyčejným mikrofonem na obyčejné zvukovce zanikala. Pro lepší představu přidávám i nahrávku a měření „ticha“, nebo přesněji šumu, který zaznamenává mikrofon, pokud není zapnutý pevný disk.

Zvukový projev disku na videu je intenzivnější, než je slyšet u zapnutého počítače v zakrytované skříni. I u nejtiššího disku Caviar Green AV-GP je seek díky umístění mikrofonu dobře rozeznatelný, z běžné vzdálenosti (cca 1 metr) už ale v jeho případě téměř není znát, zda seekuje. Dobře je slyšet pouze „střílení“ hlaviček při parkování. Zkrátka počítejte s tím, že v reálu a z běžné vzdálenosti to se skřípáním, cvakáním, vrzáním a hučením disků není tak zlé.

Western Digital AV-GP WD30EURS, 3 TB

Při zaparkovaných hlavičkách se hlučnost disku pohybovala kolem 35,6 dBA. Při seeku (0:20) s AAM nastaveným na vyšší výkon (standardních 254, i když disk zobrazuje v diagnostice jako předvolenou hodnotu 128) hlučnost vzrostla jen nepatrně ve špičkách na 35,9 dBA. Po snížení hodnoty AAM na 128 (1:00) se nebyl pozorovatelný žádný rozdíl.

 

 

Samsung EcoGreen F4 HD204UI, 2 TB

Bez zátěže na tom byl Samsung prakticky stejně, jako ostatní zelené disky. Při náhodném čtení s předvoleným nastavením AAM na 254 se z disku ale ozývaly příšerné rány, intenzita cvakání byla vyšší, než v případě 7200otáčkové Barracudy XT.

Seek u Samsungu byl hlučnější, ale jde o krátké intenzivní zvuky, na které hlukoměr nestíhá tak rychle (a adekvátně) reagovat. Barracuda je zase hlučnější bez zátěže (zejména kvůli vyšším otáčkám a také čtyřem plotnám, Samsung má jen tři), hlukoměr tedy v součtu naměřil o něco vyšší hodnoty u Barracudy, i když samotný seek má Barracuda o něco tišší.

 

Seagate Barracuda Green ST2000DL003, 2 TB

Seek je o trochu hlučnější než u desktopového Caviaru Green, oproti Samsungu a dvěma 7200otáčkovým diskům je ale pořád podstatně tišší. Barracuda LP změnu nastavení AAM nepodporuje, na videu je tedy jen dvacetisekundový úsek bez zatížení disku a hlučnost při náhodném čtení.

 

Western Digital AV-GP WD20EURS, 2 TB

Při zaparkovaných hlavičkách se hlučnost disku pohybovala kolem 33,1 dBA. Ve dvacáté sekundě je slyšet charakteristické křupnutí, když disk se probudí zaparkované hlavičky. Při seeku s AAM nastaveným na vyšší výkon (254) se pak hlučnost pohybovala kolem 33,3-33,4 dBA. Po snížení hodnoty AAM na 128 se už prakticky nezměnila, i když se držela spíš na spodních 33,3 dBA. V čase 1:29 skončilo druhé měření náhodného čtení a v čase 1:37 opět prásknou parkující hlavičky.

 

Western Digital Caviar Green WD20EARS, 2TB

Bez zátěže byl dokonce o cosi tišší než WD20 EURS. Pohybujeme se ale na úrovních hluku a rozdílech, které sluchem jen stěží rozeznáte. Ve třinácté sekundě odparkují hlavičky. Hlukoměr se při náhodném čtení dostal až za hranici 35 dBA (při AAM nastaveném na 254). V čase 0:58 hlavičky disku zaparkují, po jedné minutě následuje seek při AAM na 128. V tomto režimu už je disk snad i o něco tišší, než WD20EURS. Na vině ale není ani tak tišší seek, jako spíš o něco tišší rotace ploten.

 

 

Seagate Barracuda XT ST32000641AS, 2 TB

7200otáčkový disk Barracuda XT obdobně jako model LP AAM nepodporuje, bez zátěže byla o něco tišší než Caviar Black a v zátěži je hlučností někde na půli cesty mezi Caviarem Black v tichém režimu a Caviarem Black nastaveným na maximální výkon.

 

Western Digital Caviar Black WD2002FAEX, 2TB

WD Caviar Black byl nejhlučnější bez zátěže i v zátěži. Hlukoměr bez zátěže sice ukazoval podobnou hodnotu, jako u Barracudy XT, ale z disku se linul o méně příjemní a pisklavější tón.

Nastavení AAM na 128 stáhlo hlučnost v seeku opravdu hlučného disku velmi výrazně – zatímco původně vyskočila na 43,5, s AAM na spodní hranici byl seek slyšet jen o málo víc než u dvou hlučnějších zelených disků.

A ještě malé shrnutí v grafech. Naměřené hodnoty jsou mírně odlišné oproti výsledkům v minulém testu, něco je dáno chybou měření a mírně odlišným uspořádáním klece s diskem a hlukoměru kvůli natáčení videa.

I když disk nezapisuje a nečte, rotující plotny, ložiska a motorek vydávají hluk. Nižší je u pomalejších a menších disků, klesá i s nižším počtem ploten. Velkou roli hraje opotřebování ložisek, vyvážení ploten a konečně i sekundární hluk, který nezpůsobuje přímo disk, ale vibrace přenášené na počítačovou skříň a v nejhorším případě může vibrující disk přes skříň rozezvučet i desku stolu.

Souvislé náhodné čtení z disku, při kterém hlavičky neustále pendlují z místa na místo, je po roztáčení ploten hned další nejhlučnější operací zdravého disku. Pro měření jsem využil HD Tune Pro a test čtení náhodně velkých bloků s náhodným přístupem (Random Access)

Závěrečné shrnutí

Hlavní nevýhodou nového modelu je podstatně horší poměr cena za gigabajt. Za tři a půl tisíce, co WD30EURS stojí, už pořídíte pomalu dva 2TB modely WD20EARS, za čtyři tisíce pak dva 2TB WD20EURS.

Bezvýznamnou nevýhodou je využití staršího rozhraní SATA 3 Gb/s. S ohledem na určení disku a rychlosti, kterých úsporné disky dosahují, má i starší verze SATA výraznou rezervu.

Oproti staršímu 2TB modelu AV-GP se třemi 667GB plotnami narostl výkon při sekvenčním čtení a zápisu – ve špičce ze 122 na 134 GB/s. Průměrná rychlost sekvenčního čtení a zápisu narostla z 92 na 102 MB/s.

Novinka je o malinko živější i při náhodném čtení a zápisu. Díky větší hustotě zápisu ve většině testů překonává nejen starší model WD20EURS, ale i o něco živější desktopový WD20EARS.

Nebýt nepříjemnějšího svištění čtyř ploten (což ale může být záležitost konkrétního kusu), byl by disk i při tišším seeku při běžném nasazení o něco výkonnější než desktopový 2TB WD20EARS. Oba tříplotnové modely Caviar Green a AV-GP jsou ale právě kvůli menšímu počtu ploten celkově tišší.

Vyšší výkon je příjemný, ale není to nikterak dramatický rozdíl a v případě zelených disků se za nějakými deseti megabajty za sekundu navíc asi hnát nebudete. Největší výhoda nového modelu, za kterou bude asi leckdo ochoten připlatit exkluzivní cenu, je právě v jeho kapacitě.

V případě, že podobný disk chcete použít pro účel, pro který je primárně určený, tedy u spotřební elektroniky, do běžných rekordérů jen stěží namontujete dva disky, a pořízení 3TB modelu znamená o polovinu vyšší kapacitu pro nahrávky.

Ještě zřetelnější je to i v případě dalšího obvyklého nasazení – u kvalitnějších a ne zrovna levných domácích NASů, které mívají obvykle jen jednu či dvě pozice pro disky (i když u některých NASů může být právě 3TB disk už nad jejich síly). V případě, že máte NAS za pět tisíc, už vás přirážka v řádech stokorun za to, že jde o disk s nejvyšší dostupnou kapacitou, asi trápit nebude.

Western Digital AV-GP WD30EURS

+ disk s největší dostupnou kapacitou
+ 3 TB jen na čtyřech 750GB plotnách
+ vyšší výkon než starší 2TB modely
+ jediná možnost, jak u některých zařízení zvýšit kapacitu
+ nižší hlučnost a spotřeba než 7200otáčkové disky

− možné problémy s „2TB bariérou“
− oproti tříplotnovým modelům v klidu o něco hlučnější
− Advanced Format (komplikuje používání starších utilit a OS)     
− nastavení AAM nemá výrazný vliv na výkon ani hlučnost

 

Za
zapůjčení WD30EURS děkujeme společnosti Western
Digital