Zlá, zlá OSA

Zákon zároveň stanovil, že autor má nárok na část zisku z vaší kopie. To je rozumné, když už si smím na internetu stáhnout autorské dílo (nelegální je až jeho sdílení, nikoliv stahování!), je dobré, aby autor dostal odměnu. A teď: jak zajistit, aby své peníze dostal? Šalamounsky. Nebudete platit za stahování, poslouchání a prohlížení, ale za médium, na které si dílo uložíte. Tedy cédéčko, harddisk, paměťovou kartu... Samozřejmě ne moc, to by bylo hloupé, platit za prázdné cédéčko tolik co za nahrané album. Jenom zlomek ceny. Zákon stanovil poplatek na čtyři procenta z ceny média.

Kájo, kamaráde, ...

Tolik zákon. Jeho filozofie je kritizována řadu let. Především fakt, že zákon počítá s bezuzdným stahováním a tupým kopírováním. Pokud si na internetu nestáhnete ani notu, budete platit tribut i tak; pokud na cédéčko vypálíte svoje vlastní data, zaplatíte. Úspěšní registrovaní autoři si tak na každém vypáleném rodinném albu přijdou na pár halířů. Zvláštní?

Vyhláška Ministerstva kultury z roku 2006 je ještě o kus drzejší. Místo poměrné částky z přístroje nebo média zaplatíte pevně danou sumu. Každé prodané DVD-R znamená pro autory korunu. Při běžné ceně 8 Kč za levnější DVD představuje jedna koruna zhruba dvanáct procent z celkové ceny. OSA tedy dostane třikrát víc, než by dostala podle zákona z roku 2000. Pevná částka navíc odolává zlevňování médií všeho druhu. Ještě horší je situace u flash pamětí. Máte fotoaparát a chcete do něj levnou 2GB paměťovou kartu za dvě stovky? Pak počítejte s tím, že za svoje budoucí fotky zaplatíte třicet korun, což je celých patnáct procent ceny! Mnohé internetové obchody, kterým tato praxe také dvakrát nevoní, dokonce uvádí u konkrétních výrobků, jakou část ceny autorské svazy pohltí. A mnozí uživatelé raději nakupují paměťová média ze zahraničí ...

OSA ovšem není na takzvané „náhradní odměny“ sama. Dělí se „v principu 50:50“ s dalším ochranným svazem, Integramem. Svoje zisky pak ještě přepouští organizacím DiLiA, OOA-S a OAZA. Dohromady pokrývají všechny druhy umělců – hudebníky, filmaře, divadelníky, spisovatele ... OSA je pouze nejviditelnější (a často nejarogantnější) z nich.

Piráti nejste, ale plaťte

Není tedy přesné strefovat se do OSY, ale do autorských svazů obecně a náhradních poplatků zvlášť. Jádro kritiky ovšem zůstává stejné. Jsme všichni a priori považováni za počítačové piráty? Jsou náhradní poplatky skutečně kompenzací za hudbu a filmy, stažené z webu?

„Jde o největší omyl veřejnosti, která se domnívá, že náhradní odměny jsou zde proto, aby vykompenzovaly pirátskou činnost, a to paušálně všech uživatelů (kolektivní presumpce viny),“ brání se OSA. Je jasné, kam míří: „Realita je taková, že zde jde jen o kompenzaci za zákonem dovolenou činnost,“ a taky „systém náhradních odměn vidíme jako jediný spravedlivý“.

Na první pohled logické argumenty, už na ten druhý politováníhodné nedorozumění. Kritika IT veřejnosti míří k tomu, že všichni platíme autorský poplatek za cédéčka, paměti a harddisky, neboť jsme všichni automaticky považovaní za piráty. OSA odpovídá, že platíme za cédéčka a harddisky, protože stahujeme (legálně), ne protože jsme piráti. Klička v zákoně totiž volně definuje piráta jako toho, kdo obsah nabízí. Stahování je v pořádku, povoluje nám je zákon, za ně platíme autorské poplatky, ale piráti nejsme. V kontextu tohoto chápání je pak pochopitelná i obhajoba „rozmnožování a kopírování autorských děl se v dnešní době stává opravdu masovou záležitostí“ a „efektivnější způsob výběru odměn prozatím nebyl nalezen“. Jistě, jak chcete zpoplatnit stahování?

Pod pokličku

Zajímá vás, kolik se dá na náhradních poplatcích vydělat? Z účetní zprávy za rok 2007 se snadno dozvíte, že příjmy z přístrojů k rozmnožování tvoří 28,5 miliónu, příjmy z nosičů 20,5 miliónu. Část z toho odchází ostatním ochranným organizacím.

Po chvilce zírání na spoustu čísel se z ročenky vyloupla další zajímavá informace. OSA vykázala inkaso 705 miliónů, náklady 112 miliónů (sic!), odměny 508 miliónů. Zbývá plusových 85 miliónů. OSA jako občanské sdružení ovšem nesmí generovat zisk. „Není reálné, aby to, co se za daný rok vybere, se hned ve stejném roce také vyplatilo,“ odpovídá komunikační oddělení OSY. Důvodů je několik, jeden rafinovanější než druhý. Zjišťování informací od uživatelů hudby, administrativní zátěž, výpočet odměn. Všechno je složité a trvá to. „Také vlastní vyúčtování a výplata probíhá v různých obdobích, která ale nekorespondují s časem inkas.“ To asi znamená, že v ročence pouze chybí údaje za počátek roku 2008, které ještě nebyly známé. Podle ročenky tedy nic kontrolovat nelze. A jiný materiál o účetnictví dostupný není. Nejde ovšem jen o loňský problém. „Nejedná se o žádnou anomálii, obdobná situace byla zaznamenána i v letech minulých.“

Náklady ve výši 112 miliónů nejsou zrovna malé. OSA v roce 2007 zaměstnávala 147 lidí na sedmi pobočkách v celé republice. Obzvlášť monumentálně působí tato čísla v porovnání s částkou, kterou OSA povinně (patří to k jejím základním povinnostem) věnovala na podporu hudebních projektů. Přesně dva milióny a 591 tisíc korun.

Mezi své autory OSA rozdělila 508 miliónů. Jak? „Rozúčtování autorských odměn se řídí Rozúčtovacím řádem OSA, který pružně reaguje na vývoj hudebního trhu, na nové způsoby užití hudebních děl (nové typy nosičů, internet apod.) a na celoevropskou praxi.“ Samotný Rozúčtovací řád připomíná snad jen vnitřnosti Enigmy. Jak probíhá rozdělování autorských odměn nebo účetnictví, se nepodařilo rozklíčovat ani nejschopnějším kryptologům z naší redakce.

Americký červ

Lobbistické tlaky, které vedly ke vzniku OSY, nejsou specifické pro Česko. Ochranářské organizace existují s několika výjimkami po celém světě. Jejich propojení teoreticky zaručuje autorům uměleckých děl odměnu za reprodukci kdekoliv na světě. Nejznámější z nich je americká RIAA (Recording Industry Association of America), která proslula hlavně svou agresivitou. Čeští uživatelé se o ní poprvé dozvěděli v květnu 2007, kdy prosadila zavření hudebního serveru Pandora pro mimoamerické návštěvníky. Podobně dopadlo před několika týdny internetové rádio Muxtape.

Nejpodivnější útok proti softwarovým pirátům byl ale odhalen loni v červenci. Posloužila k němu stránka MiiVi.com, na kterou RIAA umístila vábničku: několik filmů k volnému stažení. Kromě filmů byl k dispozici i klient pro zvýšení rychlosti downloadu, který ovšem po nainstalování prohledal disk počítače a informace o nalezeném nelegálním obsahu odeslal na servery RIAA. Partyzánská stránka zmizela několik hodin po odhalení.

V některých částech světa svádí RIAA ještě tvrdší boje. Dobrým příkladem jsou Rusko a Čína, které RIAA okázale ignorují. Autorské poplatky se buď ztrácejí v kapsách zástupců místních agentur, nebo se neplatí vůbec. Dlouhé paže ochranářských organizací se tady musejí spoléhat na ochabující možnosti americké zahraniční politiky.

Světýlko na konci kabelu

Přes zoufalý boj ochranných svazů se šíření autorských děl přes internet stále zintenzivňuje. Pirátské sdílení ovšem není zdaleka jedinou metodou, jak se internetový obsah dostává do světa. Přizpůsobují se jak autoři, tak uživatelé. Internet vytvořil kategorii „prod-users“, tedy autorů a konzumentů zároveň, kteří zkrátka chápou autorské právo jinak. Píšete blog a prohlížíte si na webu fotky, nebo naopak? Pak tvoříte i využíváte autorské dílo. Jste tedy typický prod-user. Jak to máte s placením?

Vnímání autorského práva se tedy malinko smývá. Tento jev se projevuje i v právních pojmech, mění se pojetí autorského práva a přibývá termínů, které specifikují pravidla poskytování obsahu. V oblasti softwaru je nejznámější licence GNU GPL (projekty Linux nebo OpenOffice.org) a klasický freeware. Místo copyrightu (ochranné známky) čím dál častěji slyšíme copyleft, místo označení All rights reserved (všechna práva vyhrazena) se prosazuje Some rights reserved (některá práva vyhrazena). V oblasti (foto)grafických nebo audiovizuálních děl je rozšířená sada licencí Creative Commons, která pracuje s převratným nápadem. Z nabízených vlastností si poskládáte licenci, kterou chcete svému produktu přidělit, a k dílu jen přilepíte patřičnou ikonku.

Hlavní námitka ochranných organizací proti takové demokratizaci autorského práva zní: když nebude nikdo platit, nikdo nebude vyrábět. Nebo aspoň nebude dost kvalitní obsah. Ale růst nezávislých internetových labelů, internetových rádií, autorsky produktivních komunit a asociací proti restriktivnímu autorskému právu naznačuje, že protekcionisti nemají tak úplně pravdu. Internetová všudypřítomnost dokáže generovat dostatek argumentů. Ochranáři jsou zlo. Ale ne nutné zlo.