Jak jsme si řekli (viz Zrození legendy Commodore C64 - I. díl), C64 na rozdíl od mnoha jiných počítačů byl stroj vyvíjený inženýry bez vlivu marketingu. To samozřejmě vzbudilo nevoli ve firmě, ovšem na druhé straně to mělo velmi pozitivní vliv na rychlost vývoje. Nyní si to ale marketing rozhodl vybrat i s úroky. Objevily se desítky různých připomínek, které víceméně nebyly vzaty v úvahu. Leč existovaly tři dost podstatné požadavky, nad kterými se rozhořely ostré spory. Tyto požadavky totiž měly smysl.
Commodore C64 se stal ještě za svého života legendouZměna operačního systému
Jednak byl „operační systém“ počítače nesmírně primitivní. Jakýkoliv příkaz pro obsluhu disketové jednotky byl nesmírně komplikovaný, protože například místo obvyklého DIR jste museli napsat PRINT „$“,8 a LIST, a co horšího, ještě jste si tu nesmyslnou sekvenci museli zapamatovat. Vymazání souboru pak připomínalo alchymii – OPEN 15,8,15: PRINT #15,“So:jméno souboru“:CLOSE 15. Super, že?
Šéf marketingu Kit Spencer pošilhával po možnosti v počítači použít CP/M. Tam byl trošičku problém, protože tento tehdy nejpopulárnější operační systém potřeboval ke svému běhu zcela jiný mikroprocesor. To se ale dalo překonat pomocí zásuvného modulu s příslušnou elektronikou. Ve výsledku by to ovšem znamenalo významné zdržení uvedení počítače na trh. Takže i tento relativně dobrý nápad byl smeten ze stolu.
Zpětná kompatibilita a aktualizace
Dalším požadavkem byla kompatibilita s VIC-20. Ten se skvěle prodával a marketingové oddělení mělo dojem, že když už si tedy firma bude konkurovat sama sobě, měla by aspoň zajistit možnost používání stejného softwaru na obou strojích. Bylo to ale přání zcela nereálné, protože čip VIC-II prostě nebyl schopen zobrazit rozlišení svého předchůdce, sice se o tom krátce při jeho návrhu uvažovalo, ale z důvodů přílišného plýtvání drahocenným místem to bylo zavrhnuto. „Nestarejte se o to,“ zněl verdikt Tramiela. „Budeme ten počítač prodávat tak levně, že kompatibilita nikoho zajímat nebude.“ Budoucnost ukázala, že měl pravdu.
Posledním vážným postřehem byl prostý fakt, že Commodore se chystal prodávat počítač s pět let starou, totálně zastaralou verzí Basicu, která ani v nejmenším nepodporovala skvělou grafiku a zvuk. Na všechno jste potřebovali POKE. Problém byl v kapacitě ROM počítače, protože pro mnohem modernější Basic 4.0 by bylo třeba použít další čip ROM (v ceně tří dolarů) a udělat i další změny v celkovém návrhu. V ROM nezbývalo prakticky žádné místo, takže když se autoři Yannes a Russel dohodli, že v ní zanechají nějakou svoji stopu, měli k dispozici jen pět bytů, aby se mohli rozšoupnout. A tak v ní nakonec spočívají pouze jejich iniciály – RRBY.
Tramiel byl proti. Softwaru moc nerozuměl a měl pocit, že na něj nemá smysl plýtvat penězi. Vyrostl na psacích strojích, chápal hardware, ale něco, co nebylo možné uchopit, dotknout se toho, to pro něj představovalo pouhou chiméru. Stále tvrdil, že jediné, co je opravdu důležité, je cena. I zde, bohužel ke škodě milionů uživatelů, prosadil svou.
Tradiční joystick nesměl chybět ve výbavě žádného pařanaNelehké začátky a priorita číslo jedna
V této době rozjel Commodore agresivní kampaň, ovšem paradoxně na podporu prodeje VIC-20. Tváří jeho reklam se stal William Shatner, známý ze Star Treku, tehdy hvězda první velikosti. Mamutí reklamou nechal Commodore Apple daleko za sebou a najednou se pro miliony běžných lidí stal známou firmou. Ti, které počítače doposud vůbec nezajímaly, začali najednou vnímat Commodore jako známoou firmu a mnoho Američanů podlehlo vábničce reklamy. Mámo, když kapitán kosmické lodi Enterprise říká, že tohle je počítač pro osmdesátá léta, tak ho koupíme, ne?
Opět se připomnělo staré tragické rozhodnutí s disketovou jednotkou, Robert Russel se při vylepšování prototypu rozhodl své pochybení v C64 korigovat. Místo vadného čipu 6522 použil novější PIA 6526, kde již byla chyba v komunikaci odstraněna. Stejný čip měl být použit v nové disketové jednotce, která by tak uživatelům nabídla mnohem vyšší rychlost práce s daty. Russel do návrhu základní desky připravil speciální vysokorychlostní spoje, které tuto komunikaci zajišťovaly.
Když mu byly doručeny první produkční základní desky chystaného počítače, tak je s prototypem disketové jednotky vyzkoušel a byl v šoku. Vysokorychlostní komunikace nefungovala. Desky byly zkoušeny se standardními disketovými jednotkami, kde vše pracovalo bezchybně, ale jak Russel zjistil, kdosi při přípravě výroby jeho nové trasy z desky vynechal. Zkrátka, jak se inženýři zoufale snažili vejít se do omezeného prostoru, tak jakýsi chytrák dospěl k názoru, že tyto trasy jsou zbytečné.
Turbo pro mechaniku
Russel ihned volal do Kalifornie a s hrůzou zjistil, že desek se již vyrobily stovky tisíc. Co s tím? Vyhodit je? Z finančních důvodů nemožné. Udělat ještě před zahájením výroby novou revizi? A jak to vysvětlíte těm prvním majitelům, že zrovna jejich desky jsou vlastně vadné? A tak se šéf vývoje Winterble rozhodl, že vše bude ponecháno, jak je. To znamenalo odsoudit miliony uživatelů budoucího počítače k dlouhému čekání na nahrávání programů, protože nahrát z té uměle zpomalené disketové jednotky program do 64kB operační paměti trvalo až dvě minuty. Žádná jiná platforma nebyla tak pomalá.
Na druhé straně, vedlo to k dost paradoxnímu důsledku. Vzhledem k tomu, že rychlost komunikace mezi počítačem a disketovou jednotkou bylo možné přeprogramovat, objevily se desítky různých řešení zásuvných modulů „Turbo“, které právě toto nabízely. Něco takového jinde neexistovalo a s příslušným modulem jste z tragicky pomalé jednotky udělali znenadání rychlou.
Commodore C64 se svojí disketovou mechanikouMizerná kvalita
Nakonec se Commodore C64 nedostal na pulty obchodů v březnu, jak bylo slibováno, ale až v srpnu. A kdyby jenom to. Commodore s hromadnou výrobou dost bojoval, takže mnoho kusů bylo vadných, leckterý měl nedostatečně seřízený zobrazovací obvod, takže se běžně stávalo, že barvy produkované dvěma různými počítači měly jiný odstín. Když se o tom z recenzí dozvěděl Al Charpentier, zdálo se mu to neuvěřitelné, protože si s volbou barevné palety dal velkou práci.
Když záležitost detailně prozkoumal, zjistil, že na výrobní lince dochází k testování neuvěřitelně laxně – dělníci prostě jen připojili barevný televizor a zjistili, zda vidí nějaké barvy. Vše tedy záleželo na tom, jak kdo měl tento televizor nastavený. Charpentier se zděsil a pokusil se zajistit nápravu, ovšem na nekvalitní výrobu a kontrolu si uživatelé stěžovali neustále. Stávalo se, že po rozbalení zjistili, že je počítač nefunkční, či například plný třísek a uvolněných součástek ze základní desky. V dobovém tisku nad tím kroutili hlavou a nechápali, jak a zda vůbec u Commodoru probíhá výstupní kontrola.
Válcování konkurence
Na trhu počítač zapůsobil jako bomba. Je tedy pravda, že v počátečním čase ještě o místo na trhu soupeřil se svým starším omezenějším bratříčkem VIC-20, ale ten během zhruba roku rychle ustoupil ze slávy. Počítačové časopisy chválili grafické a herní schopnosti, oslavovali zvuk, sice trošku kritizovali Basic, ovšem především až ke hvězdám vynášeli neskutečnou láci. Za takovou v podstatě směšnou sumu jste nic srovnatelného zakoupit nemohli. Kromě toho Jack Tramiel započal cenovou válku a cenu počítače (stejně jako cenu VIC-20) neustále snižoval, čímž nutil konkurenci, například TI-99/4A, prodávat počítače pod výrobní cenou.
Ghosts-n Goblins, Sprite Invaders nebo Jelly Monsters představovaly typické hry pro C64. Zdroj: GamesDatabaseZatímco Texas Instruments nakonec na počítače této kategorie rezignovala, Atari se pokusila soupeřit a představila výrazně zjednodušenou levnější řadu svých osmibitových počítačů Atari 1200XL, 800XL a později XE. Nicméně, pod kapotou se stále jednalo jen o kosmeticky upravený systém z roku 1979, který se novější technologii rovnat nemohl.
Sinclair se svým ZX Spectrum sice dokázal na nějaký ten rok ovládnout Evropu, ale v Americe neuspěl právě kvůli C64. Přeci jen, v Evropě Jack Tramiel využíval situace a C64 zde prodával výrazně dráž (mimochodem, Tramiel miloval televizní normy, které mu toto umožňovaly, protože levnější americký stroj s normou NTSC v Evropě nefungoval správně). Ale v Americe nemohlo přeci jen omezenější Spectrum C64 konkurovat. Chápu, že pravověrní spektristé se při těchto slovech asi ošívají, zmiňují výrazně vyšší výkon procesoru, stejně jako jasné počítačové barvy, což se více hodilo pro seriózní „byznys“ grafiku. Leč Spectrum ani C64 nebyly nikdy jako seriózní pracovní počítače brány a pro počítačové hry bylo C64 rozhodně vhodnější. I když se Sinclair svůj stroj pokoušel postupně vylepšovat, ten náskok dohnat nedokázal.
Nástupce se nenašel
Tramiel sám ale Spectrum nepodceňoval. Vadilo mu, že někdo dokáže prodávat počítač ještě lacinější, než je ten jeho. Bohužel pro budoucnost firmy se shlédl v útoku na metu co nejlevnějšího stroje bez ohledu na jeho schopnosti. Zatímco logické by bylo vytvořit nástupce s lepší grafikou, více sprity, více barvami, rychlejším procesorem, lepším zvukem atd., tak Tramiel se rozhodl pro projekty levnějších strojů nekompatibilních s C64, jako byl Commodore C16 či Plus/4, založené na čipu TED, který byl v jistém směru méně dokonalý než VIC-II.
 |
 |
| Commodore 65 byl jediným důstojným nástupcem C64. Bohužel přišel příliš pozdě | |
Stroje, které rozvíjely koncept C64, jako byl mobilní SX64 či značně přepracovaný dvouprocesorový C128, byly sice principiálně cestou správným směrem, ale buď se nedokázaly prosadit na trhu (SX64), případně přišly příliš pozdě, kdy osmibitová éra již byla brána jako přežitá. To platí i o prototypu Commodore 65, který začátkem devadesátých let byl již opravdu jen marným výkřikem, jak vzkřísit již zastaralou platformu. Jeho hardwarová specifikace je sice velice zajímavá a tento počítač v některých ohledech překonával i Amigu či Atari ST, leč Commodore dospěl k názoru, že osmibitový stroj by se již prosadit nedokázal.
Commodore C16 byl sice levnější, ale nekompatibilní s C64. Jako nástupce se nakonec neprosadilSamotný C64 se vyráběl až do roku 1994, ačkoliv v této době se již jednalo o značně obstarožní technologii. Leč ty tisíce her a velká láce dokázala i v konkurenci mnohem vyspělejších platforem tento stroj prosadit. To však byla již jen labutí píseň platformy, která se v devadesátých létech postupně odebrala na odpočinek. Bývalým uživatelům na ni zůstaly jen krásné vzpomínky.
