Odpověď na názor

J.O.: Architektura je stejná, to ano, ale funkčně je M1 jinde. Když vezmu v potaz obě proti sobě jdoucí změny, tj. jiné zaměření čipu (telefony vs. notebook) a opačně zase zvětšený čip, tak to IMHO vychází stále tak, že oněch 3,2GHz je v porovnání se srovnatelným (odběrově) 4800U prostě o 1GHz níže. Ano, je tam rozdíl cca 5W, ale je to asi nejblíže, co se to dá srovnat (rozdílná platforma, rozdílná výroba, rozdílná architektura). Jestli to je nebo není kravina, to se teprve ukáže. "Tunění" procesu (spíše však designu čipu) je samozřejmě podstatná věc, jenže v okamžiku, kdy vývoj výrobních procesů nestagnuje, je to práce zbytečná a neefektivní. Pokud ovšem výrobce čipu nemá možnost přejít na lepší proces, pak je ovšem taková činnost pochopitelná (a fungovalo to jak AMD, tak Intelu).

R.H.: žádná L3 cache není tak rychlá jako L2 cache, a ta zase není tak rychlá jako L1. Takže pokud dojde k situaci, že CPU musí čekat na vybavení dat z (dokonce) L3, jde jeho výkon do kopru, a to o vysoké desítky procent. Další nesmysl je očekávání, že "přesun" úlohy z jednoho CCX do druhého bude mít nízký dopad na výkon (opak je pravdou). Třetí problém je, kde v takovém případě bude řadič paměti, a který CCX jej bude primárně řídit. Jen ti připomenu, že přesně z těchto důvodů AMD u Zen3 překopalo způsob přístupu k L3 a obecně se snažilo dostat co nejvíce jader k sobě, bez nutnosti použít vnější crossbar. Výhoda monolitu je zcela jasná - problém je, že se už při současné komplexitě a velikosti nedají levně a snadno vyrobit. Z toho plyne, že čipletový design (a je úplně jedno, jak čiplety propojíš, zda přes interposer nebo EMIB, apod., jde o podobné technologie s podobnými vlastnostmi) je klasický tradeoff. AMD zvolilo navýšení počtu jader (a tím i MT výkonu), protože Zen byl na takový přístup navržen a je takto i vylepšován. Intel vzal své dva existující designy, inspiroval se u ARMu a doslova z něj vypadl Alder. Sám uvádíš mnoho problémů, které se s takovým procesorovým Quasimodem objeví - a nikde nevidím jejich řešení, zejména u Windows. Další problém je spojen s efektivitou takového procesoru, která nebude podle mě moc dobrá. Jakýkoli přesun kontextu aplikace mezi jádry bude znamenat vysoké latence - to vše za chiméru nízkého příkonu (wtf?) nebo vyššího MT výkonu (ještě větší wtf?). Jediné řešení, kdy by takový design měl smysl, by byly např. instrukce AVX512 (pouze v 1-2 jádrech), jenže to je zcela mrtvý dostihový kůň, kterého si zastřelil Intel sám svou legrační segmentací a (ne)podporou.
Co se týká té frekvence, tak znova upozorním, že je na ní současná Core arch závislá, protože má nízké IPC. A protože se prakticky nemluví o tom, že by Intel Core nějak výrazně překopal (ono to ani v daném časovém rámci není možné), tak logicky z toho plyne, že požadavek na vysoké frekvence tu bude stále. Jinak každá nová modelová iterace dopadne neslavně jako ony známé 10nm faily.