Tento měsíc Intel příjemně překvapil amatérské i profesionální komentátory IT dění, když nejenže do firmy přetáhl zpět slavného bývalého technologického šéfa Pata Gelsingera, ale udělal z něj také ředitele celé firmy, nového CEO. Zmínili jsme tehdy, že by mohl Intel obrodit i skrze to, že může do firmy nalákat zpět veterány, kteří v tápavých letech předešlé dekády odešli.
Vypadá to, že tato strategie skutečně je sledována, už víme o prvním zajímavém jménu, které ji dokládá. Podle vlastního LinkedIn se do Intelu vrací – a to dokonce z důchodu – jeden z architektů procesorů, jenž stál za některými z nejzajímavějších architektur.
Do Intelu se po třech letech vrací Glenn Hinton
Tímto mužem je Glenn Hinton, jenž v Intelu pracoval 35 let od roku 1983 do roku 2017, kdy si začal užívat odpočinku. Teď ale oznámil návrat, který prý už předtím trochu zvažoval, ale příslovečnou poslední kapkou, po které nemohl odolat, byl právě návrat Pata Gelsingera, respektive jeho nástup přímo do vedení.
Glenn Hinton (Zdroj: KSL.com)Proč je Glenn Hinton zajímavý? Uvádí totiž, že se vrací, aby pracoval na „vzrušujícím“ projektu výkonného CPU, čili nějaké z budoucích architektur procesorů – a toho, co od Intelu nejvíc chceme. Nové vzmachy na poli procesorové architektury x86 (nebo teoreticky i jiné?) se od Intelu očekávají už nějaký čas, naděje vzbuzuje například angažmá Jima Kellera (byť ten již zase zaparkoval jinde a před pár týdny se připojil k AI startupu Tenstorrent, coby CTO).
Podklady pro to, proč by pro takový projekt mohl být slibným pomocníkem, jsou v jeho curriculu vitae: Hinton byl totiž hlavním architektem procesorů Nehalem, uvedených na trh v roce 2008. Ty byly minimálně dle mého skromného názoru jedním z, ne-li hlavním rozhodujícím momentem pro souboj obou výrobců x86 procesorů po skoro deset let, až do příchodů architektury Zen v roce 2017.
Z CV: Nehalem, větší „Conroe“ než Conroe samotný?
Obvykle se za bod, kdy Intel na dlouhou dobu drtivě porazil AMD, uvádějí procesory Conroe neboli Core 2 z roku 2006, které odvrhly „slepouličkovou“ vysokofrekvenční architekturu Pentia 4 ve prospěch (tehdy) vysokého IPC. Ovšem Conroe nebylo v mnohém až tak inovativní. Jeho základ byl již v Pentiu M, byť Conroe o dost zlepšilo jeho výkon evolučními změnami a dostalo se o notný kus před architekturu AMD K8. Nicméně následující velký architektonický mezník – Nehalem – je při bližší analýze minimálně stejně důležitý, pokud ne inovativnější.
https://twitter.com/DylanLJMartin/status/1351952232321789957
Na Core 2 dokázalo AMD ještě reagovat architekturou K10, byť to bylo pozdě a první pokus zmařil nezdařený 65nm proces velmi nízkými takty. Druhá generace K10 na 45 nm ale Core 2 celkem dorovnala a mnoho jí nescházelo (například SSSE3/SSE4).
Hned na to ovšem právě přišla architektura Nehalem. Ta nejen zvýšila výkon (výrazně posílila FPU nad rámec P6/Conroe, ale i obecné IPC), ale přidala technologii Hyper Threading alias HT (= SMT) v její zralé podobě. Ta silně vylepšila mnohovláknový výkon a asi tím předem zmařila ambice architektury AMD Bulldozer, která na ten právě mířila. AMD se SMT podařilo dostat na trh právě až s Ryzenem.
Nehalem: prezentace Glenna Hintona z roku 2010 (Zdroj: Stanford.edu)Současně Nehalem přidal integrovaný paměťový řadič (a také třeba ringbus, L3 a architekturu cache, kterou Intel používal až po Skylake) a v serverech koherentní propojení, po čemž AMD nezadržitelně ztratilo pozice i na tomto životně důležitém trhu. Nebo další věc: v Nehalemu Intel poprvé nasadil turbo boost v jeho moderní podobě, tedy věc, která je integrální dodnes.
Nehalem: prezentace Glenna Hintona z roku 2010 (Zdroj: Stanford.edu)Nehalem jednoduše řečeno přinesl velké inovace najednou na mnoha frontách a toto byl teprve moment, na který už AMD nedokázalo adekvátně reagovat – od Nehalemu se víc a víc rozevíraly rozdíly v IPC i celkovém výkonu mezi procesorovými architekturami Intelu a tím, co proti nim AMD dokázalo postavit.
Pentium Pro, RISC…
Nejen Nehalemem se ovšem Hinton může chlubit. Podílel se jako jeden ze tří senior architektů také na původním Pentiu Pro, které bylo počátkem architektury P6. Toto CPU obdobně „udělalo Intel“ v 90. letech – ale tehdy pro změnu hlavně proti highednovým RISC konkurentům: MIPS, Power, SPARCu, architektuře Alpha. Pentium Pro ukázalo světu, že instrukční sada x86 není překážkou v dosažení špičkového výkonu, jak se tehdy mnozí domnívali (uvidíme, zda se tato paralela zopakuje, skeptiků je teď opět hodně). Místo aby proti dospělým RISCům Intel dál byl méněcennou architekturou, naopak je po příchodu P6 postupně vytlačil do větší či menší marginality.
Pentium Pro, přelomový procesor linie x86 (Zdroj: Intel)Mimochodem, ani RISC se ale Hintonovi nevyhnul – v 80. letech byl jedním ze dvou hlavních architektů superskalárních procesorů i960, tedy vlastní RISC architektury Intelu. Celkově měl za sebou už v roce 2010 přes 90. patentů z osmi různých procesorů (přihlášky na jeho jméno můžete procházet zde).
Tip: Intel slaví 50 let. Pohled do historie, začátků a méně známých i klíčových momentů
… ale také Netburst
Ovšem paradoxně stojí Hinton i za jedním z nejméně slavných produktů: Pentiem 4 alias architekturou Netburst. Vývoj jeho mikroarchitektury měl pod palcem jako úplně hlavní šéf architekt (stejně jako Nehalemu). Viděno zpětně bylo Pentium 4 velká blamáž, ale asi není radno kvůli tomu zapomenout na to z předchozích odstavců. Ve své době Netburst zkoušel radikálně nové a odvážné koncepty – jako první, což sebou nese rizika.
V prvních letech si zejména jádro Northwood ani špatně nevedlo (proti Athlonům XP bylo více než konkurenceschopné). Pokud by Intel na P6 naskočil zpět třeba již v roce 2004, asi by jméno Netburstu tak černé nebylo. Hinton mimochodem už od roku 2003 pracoval právě na Nehalemu. Core 2 bylo ve vývoji od roku 2001, čili lekce z Netburstu byla akceptována celkem rychle.
Pentium 4 první generace. Čip s jádrem Willamette pro socket 423 (Zdroj: ExtraHardware)Jak nedávno poznamenal Linus Torvalds, Pentium 4 sice celkově selhalo v mnoha věcech, ale zkoušelo chytré a inovativní nápady a jeho tvůrci byli kompetentní. Z nejrůznějších důvodů pak v praxi narazilo na mnoho slabin (někde mělo smůlu, někde ho potopily útesy, které v době návrhu nebyly známé), ale byl to „impresivní“ design. Toto jinak platí i o fyzické implementaci samotných obvodů jádra, která byla v optimalizaci a využití pokročilých nápadů údajně špičková a možná už poté také v mnohém nepřekonaná.
Autorství Pentia 4 asi ukazuje, jak je tato oblast komplikovaná a jeden neúspěch neznamená neschopnost (nebo rovnou „hloupost“), jak se laici často zkratkovitě domnívají. Ostatně i tým inženýrů, navrhujících architekturu Zen se personálně překrývá s těmi, kteří předtím v AMD pracovali na Bulldozeru. Podobně také ne všechny zkušenosti a technologie z „failů“ jsou k ničemu. Pentium 4 selhalo, ale leccos z něj bylo nejspíš úspěšně zužitkováno, ať už přímo (jako HT), nebo nepřímo.
Glenn Hinton v roce 2001 (Zdroj: Heise.de)Případné ovoce dozraje za dlouhou dobu
Nové procesory, ke kterým Hinton bude moci přispět, budou přinejmenším tři až pět let vzdálenou záležitostí, výsledky tedy uvidíme až v delším horizontu, kdy se ostatně možná už opět vrátí do důchodu. Jeho angažmá asi logicky nebude nějaké dlouhé, ovšem mohlo by příkladem a předáním zkušeností vytvořit potřebné propojení mladé generace s dobou, kdy Intel symbolizoval „drajv“ a technologické leaderství. Intel možné mnohde potřebuje kromě technologie a talentu také energii a étos či atmosféru oné doby, kterou návrat „otců“ možná může opět trošku naučit.
Nemáme samozřejmě žádné záruky, že se Hintonovi (reálně asi ale je třeba mluvit o týmu lidí, které povede, bude instruovat/učit a směrovat) opět povede něco velkého. Korporátní atmosféru se nemusí povést zrevitalizovat, také si nemusí sednout jeho zkušenosti s nynější situací ve světě technologií, která se po letech někam posunula. Intel také pořád musí separátně vyřešit svůj problém s výrobními procesy, což bude úkol pro jiné hrdiny. Ale svou možná dost zajímavou trošku může Hinton k renesanci procesorového giganta, nyní trošku tápajícího, určitě připojit.
Zdroje: LinkedIn, Dylan Martin (Twitter), Stanford.edu
