Co znamená pojem alokační jednotka?
Alokační jednotku si v podstatě můžete představit jako systém uspořádaných bloků na disku, jejichž velikost si sami můžete zvolit při formátování úložiště. Do těchto malých bloků se poté ukládají soubory.
Odborně tyto bloky nazýváme clustery a představují nejmenší možnou velikost místa na disku, který můžete použít k uložení vámi požadovaného souboru.
Jakou velikost alokační jednotky zvolit?
Při formátování disku si musíte vybrat mezi jednou z několika hodnot alokační jednotky, případně (pokud si nevíte rady) ponechat výchozí nastavení alokační jednotky. Jaká varianta pro vás bude ta nejlepší?
Nastavení alokační jednotky při formátování disku (zdroj: cnews.cz)Pokud víte, že na disk budete ukládat hlavně soubory s menší velikostí (například MP3 písničky na přehrávač), je lepší zvolit menší velikost alokační jednotky.
Pokud naopak budete na úložiště nahrávat soubory s větší velikostí, vhodnější bude vybrat větší velikost alokační jednotky.
Poslední možností je ponechat velikost alokační jednotky nastavenou na výchozí a systém se automaticky pokusí vybrat (pokud možno) co nejvhodnější velikost.
Rozdíly mezi typy systémových souborů
Při formátování disku si můžete zvolit mezi formáty NTFS a exFAT. Oba typy systémových souborů mají své výhody a nevýhody a jsou určeny pro jiný styl použití.
NTFS
Tato možnost je vhodná pro interní disky. Tedy ty disky, které budou v počítači zapojeny permanentně. Hlavním důvodem je operační systém Windows, který dokáže efektivně pracovat se systémovými soubory formátovanými jako NTFS. Oproti FAT32 a exFAT podporuje NTFS povolení oprávnění k souborům a vede si zápisy o změnách souborů, což se hodí zvláště ve chvíli, pokud nastane chyba při práci se systémovými soubory a vy potřebujete tyto chyby dohledat.
Pro externí disky však není NTFS vhodným řešením a spíše byste si uškodili, než polepšili.
exFAT (výchozí)
exFAT vychází ze svého předchůdce FAT32. Opravuje jeho nedokonalosti (FAT32 se objevil už ve Windows 95) a zjednodušuje procesy přenosu souborů. Souborový systém exFAT přišel v roce 2006 a byl navržen speciálně pro externí disky jako ideální možnost pro přenos souborů.
Původní FAT32 byl limitován maximální velikostí oddílu 8 GB a přenášeného souboru pouze 4 GB. S přibývajícími nároky na přenos dat pak exFAT tyto chyby opravil a v současné době pravděpodobně nenarazíte na žádné omezení.
Na rozdíl od NTFS je exFAT jednodušší, ale o to více rozšířený. Setkáte se s ním hlavně v discích, kde není potřeba NTFS. Výjimečně se pak můžete setkat i s FAT32 formátováním, které však vzhledem k aktuální době lze považovat za historii.
Je lepší rychlé, nebo úplné formátování?
Při formátování disku nebo diskového oddílu si můžete vybrat mezi rychlým a úplným formátováním. Většina z vás ví, že při zaškrtnutí rychlého formátování máte zformátováno během několika sekund nebo minut, zatímco při plném formátování můžete čekat i hodiny. Je ale čas jediným faktorem?
Při rychlém formátování dojde spouštěcím sektorem k zapsání prázdné tabulky na disk, aniž by byla všechna data skutečně vymazána. Disk se pak zdá jako prázdný, ovšem zkušenější uživatel by dokázal z takového úložiště dostat některá data.
Oproti tomu při plném formátování spouštěcí sektor kromě zapsání prázdné tabulky zároveň pro každou pozici zapíše nuly, čímž dojde ke skutečnému vymazání všech dat. Po přepsání všech pozic na nuly dojde ke kontrole, zdali není jednotka poškozená, a pokud spouštěcí sektor objeví chybu, znovu ji opraví nebo vadnou pozici označí, aby na její pozici nedocházelo k zapisování jakýchkoliv dat. Tento proces je mnohonásobně časově náročnější (přibližně 100krát až 1000krát) než v případě rychlého formátování, avšak pravděpodobnost odhalení „zformátovaných“ dat je v tomto případě téměř nulová.
zdroje: microsoft support
