Když technika pokoří technika

Touha po vědění – motor IT technika

Při prvních náznacích nudy vás možná nadchne nová rodina procesorů nebo operační systém. Jenže po chvíli si zvyknete, nové produkty vycházejí pořád a vám to přestane stačit. Nejeden IT technik pak začne hledat zálibu v něčem opojnějším – v zapeklitých problémech, které nikdo jiný předtím neřešil.

To je totiž právě to, co dělá tuto práci zajímavou. Ten pocit, když po týdnu plném nervů, nespavosti a osobního strádání dosáhnete cíle, je naprosto nepopsatelný. Radost z úspěchu, touha po vědění, pocit jedinečnosti. Kdo nezažil, nepochopí!

Pokud se tedy náhle mezi všemi těmi výměnami zdrojů, instalací serverů, stavbou počítačů a další rutinou najednou objeví něco zvláštního, technik má tendenci vše shodit ze stolu a zaměřit se pouze na jediné – najít řešení, ať to stojí cokoliv.

Co technika táhne dopředu, dokáže jej i pohřbít. Nemá smysl si nic nalhávat, v IT jde v první řadě o peníze. Zákazník tlačí na rychlost, protože čas technika něco stojí, bez počítače navíc není schopný pracovat. Očekává, že technik přijde a s naprostou jistotou provede potřebné kroky.

Technik má moc práce, v jeho zájmu je dělat servis přiměřeně dlouho, aby vydělal, ale zároveň stihnul další servisy (a vydělal ještě víc). Odhad časové náročnosti není nic jiného než pouhá střelba od pasu. Není nic horšího, než když se na týden u něčeho zaseknete a ostatní přehazujete ze dne na den. Kde je ta hranice? Kdy má technik přestat hledat sice správné, ale drahé řešení?

Poltergeist v notebooku

Byl jsem před časem na obyčejném servisním zásahu – volala paní, že jí Outlook hlásí chybu 0x800c0133, což (přeloženo pro lidi) znamená, že pravděpodobně obdržela limitní počet super prezentací s chlupaťoučkými štěňátky od své nejlepšejší kamarádky (4ever). Zkrátka jí přetekl DBX soubor s doručenou poštou přes dva gigabajty a pošťák to nepobral.

Vyřešeno během dvaceti minut, snažil jsem se co nejnenápadněji odejít, než si mě všimnou ostatní zaměstnanci, ten den jsem toho měl ještě mnoho a nechtěl jsem se zdržet hned ráno. Nepovedlo se. Zastavil mě business account manager (zní to tak vznešeně), říkejme mu třeba Petr. Že má divný problém a stejně chtěl volat.

I přes velkou snahu se mi jej nepodařilo odpálkovat, po asi minutovém velebení a blahořečení mé osoby jsem tedy svolil. Petr jako jeden z mála zaměstnanců má povolení vynášet firemní data za bránu, k tomuto účelu již před lety dostal Lenovo ThinkPad T61. Nutno dodat, že za ta léta, co do této firmy docházím, jsem s Petrem neměl moc práce. Většinu uživatelských záležitostí zvládal bez problémů a do žádných větších akcí se nikdy nepouštěl.

Zavřeli jsme se u něj v kanceláři a on spustil: „Víte, já si tahám notebook domů. Každý den, protože většinou nestihnu všechno a doma pak připravuju nabídky pro zákazníky. No a poslední dobou se mi stává, že přijdu domu, zapnu ten křáp a on se začne dokola restartovat. Chvilku to vydržím, pak ho vypnu. Ráno přijdu do práce a jede úplně normálně, na první našlápnutí.“. Musím uznat, že mě trochu nalákal. Zasedl jsem k notebooku a začal se vyptávat na podrobnosti – jestli notebook v práci vypíná, nebo jen uspí, jestli má doma internet, jestli notebook nabíjí, připojuje k němu nějaká jiná zařízení apod.

Petr je tradiční česká konzerva, notebook zapojuje doma stejně jako v práci. Jediným rozdílem je, že doma nemá internet (ano, i tací ještě existují). Rychle jsem mrknul do logu událostí, nic zvláštního v něm ale nebylo. Zakázal jsem obě připojení k síti a restartoval notebook. Normálně naběhl. Domluvil jsem se s Petrem, že se zítra sejdeme u něj doma a uvidíme, co se bude dít. Jediný čas, kdy má na schůzku čas, je moje pauza na oběd. Super!

Na druhý den jsem si tedy místo španělských ptáčků vezl do práce kalorickou bombu v podobě pěti čokoládových sušenek, které se dají jíst i během řízení. U Petra jsem byl celých pět minut předem. Neotevřel ani po třetím zvonění, myslel jsem si, že tam ještě není. Deset minut čekám před domem, nikde nikdo. Tu náhle zazvoní telefon, kde jako (…) sakra jsem, že jsme byli dohodnuti. V hlavě mi proběhlo pár nepříjemných slov, jazyk už se muchlal do správné pozice, aby je mohl vyslovit, nakonec jsem se udržel, omluvil se, a že stojím před domem.

Konečně otevřel. Nenabídl mi ani vodu, hned začal zmateně běhat po bytě a hledal notebook. Hledal, nenašel. Asi (?) ho nechal v práci. „Tak nic, necháme to na zítřek, stejný čas, ju?“ řekl. Neměl jsem sílu odporovat, kývnul jsem a odešel.

Nedá se nic dělat, ptáčky jsem si dal k večeři, na zítřek připravil pár müsli tyčinek. U Petra před domem jsem byl opět pět minut předem, zvonil, nedozvonil. Poučen ze včerejška, zazvonil jsem ještě přesně ve dvanáct hodin, Petr okamžitě otevřel. (Co to je za zvláštní úchylku?)

Oproti včerejšku došlo k příjemné změně – notebook stál v obývacím pokoji na stole, zapojený v elektrické zástrčce a připravený k akci. Zapnul jsem jej, nabíhají Windows XP, objeví se přihlašovací obrazovka. To mě trochu zarazilo, většina restartů způsobená modrou smrtí proběhne ještě před přihlášením. Petr mě ujistil, že to je normální, že to zdechne až po chvíli. Zadal přihlašovací údaje, objevila se plocha, ikony, všechno.

Už jsem se chtěl začít rozčilovat, že si dělá srandu, když najednou lup, počítač se restartoval. Hbitě namačkávám klávesu F8, volím „Zakázat automatické restartování při selhání“ a dáme si to hezky znovu. Přihlásil se, naběhla plocha, tentokrát však ne zcela. Objevila se BSOD, tuším že 0x0000008E. Tato hláška bývá většinou předzvěst problémů s operační pamětí, ale tady mi to moc nesedělo. Odpojil jsem nabíječku, restartoval. Nepomohlo.

Petr začal tlačit na pilu, že už musí zpět do práce. Požádal jsem ho, aby mi dal vědět, jestli v práci notebook normálně nabíhal. Samozřejmě že ano. Dohodnul jsem se s ním, aby mi notebook na pár dní půjčil, že jej otestuji a uvidíme. Zprvu o tom nechtěl ani slyšet, nakonec jsme se dohodli na dva dny v příštím týdnu.

Hledej závadu tam, kde žádná není

Ve čtvrtek ráno přijel Petr k nám na firmu, předal mi notebook a informoval mě, že doma notebook nenaběhl ani jednou, v práci vždy bez jediného problému. O to víc jsem byl utvrzen v tom, že závada má něco společného s něčím, co u něj v práci je, ale doma není.

Bláhově jsem si myslel, že když počítač spustím na dílně, systém spadne. Naběhl úplně normálně. Nic se nehledá hůř než závada, která neexistuje. V logu jsem se přepnul na den, kdy jsem byl u Petra, chtěl jsem zjistit alespoň nějaké doplňující informace ohledně pádu. Jenže v logu nic o několika restartech nebylo.

Provedl jsem údržbu systému, defragmentaci, odebral jsem zbytečné položky po spuštění, otestoval na viry, stáhnul aktualizace, provedl test pamětí i pevného disku. Všechno se jevilo v pořádku. Druhý den jsem zavolal Petrovi, že si to klidně může vyzvednout, ať to doma vyzkouší a dá vědět. Skoro celou noc jsem nespal, tak trochu jsem totiž tušil, že moje snaha byla marná.

Norton Ghost není jediný duch, který může být v počítači...

Petr volal nejdříve z firmy, že notebook je až nezvykle rychlý, jestli jsem mu dal vůbec ten samý. Asi milionkrát mi poděkoval, že už ani nepamatuje, kdy naposled mu takto krásně běžel. Pak zavolal z domova – notebook nenabíhá a co s tím?!

Řekl jsem mu s vážnou tváří, že by se měl co nejdříve odstěhovat, protože to absolutně nedává smysl. Nejspíš tam má asi nějakého Poltergeista, který se s ním pokouší komunikovat pomocí modrých smrtí.

Povolejte vymítače!

Nemusím vám asi říkat, že se Petr odstěhovat nechtěl. Jenže co teď s tím? Mně docházely napády, jemu trpělivost. Nastala přesně ta chvíle, kdy buď musíte sklopit uši a přiznat si, že vás technika pokořila, nebo vás čekají dlouhé dny plné přemýšlení, které vám stejně nikdo nezaplatí, a tak se stejně budete muset vzdát.

S Petrem jsme se dohodli na akci „vymítač“, tedy čistá instalace s přetažením dat. Trvala asi tři hodiny i s odvozem zpět. Notebook naběhl naprosto normálně jak v práci, tak doma. Dodnes bohužel nevím, jaká síla ovládala ten notebook. A asi se to už nikdy nedozvím.