Po stopách herních konzolí – třetí generace (1983–1988)

22. 9. 2010

NES se Super Mariem proti zbytku světa

Třetí generaci herních konzolí nám vymezují léta 1983-1988 a uvažuje se přesně od doby, kdy byl v Japonsku uveden světoznámý herní systém Family Computer (ve zbytku světa známější jako Nintendo Entertainment System). Jde o generaci ještě stále osmibitovou

NES – Nintendo Family Computer (Famicom) / Nintendo Entertainment System

Dítko legendárního japonského designéra Masayuki Uemury aneb dva názvy a jediná konzole (byť v nejaponské verzi vypadající kapku jinak), tak přesně to je NES. Model se začal prodávat 15. července 1983 v Japonsku za 14 800 YENů, a o dva roky později jej následoval i zbytek světa (199,99 USD). Celkem se prodalo gigantických 61,91 milionů kusů (rekord své generace).

Jednoznačně nejpopulárnější hrou se stal titul Super Mario Bros, distribuovalo celkem přes 40 milionů kusů cartridgí (byla přiložená již zdarma). Konzole měla jeden port na cartridge, dva pro ovladač a poháněl ji osmibitový procesor Ricoh 2A03 (jádro MOS Technology 6502), resp. 2A07 – první údaj platí pro Japonsko a USA (NTSC varianta tepající na 1,79 MHz), druhá pro zbytek světa (PAL zvládla jen 1,66 MHz). Video paměti měla pouze 2 kB, ovšem šla rozšířit skrze herní cartridge. Cartridge mohly mít velikost max. 32 kB, ovšem ta šla za pomoci techniky bank-switching klidně řádově rozšířit.

Nintendo Entertainment System NES a Famicon, zdroj: Wikipedia

Základní rozlišení bylo 256 × 240 pixelů, typicky se však používalo jen 224 řádků, jelikož většina tehdejších NTSC TV více stejně nezvládla. Konzole zvládla 64 spritů a 25 barev. NES měl na svoji dobu velmi solidní zvuk: pětici kanálů, které měly šestnáct úrovní hlasitosti, jež zvládaly jak generování zvuku, tak i přehrávání standardní PCM modulace. NES měla (zejména na americkém trhu) pozitivní vliv na revitalizaci herního průmyslu a na dlouhá léta nastavila standard pro design ovladačů a samozřejmě i her samotných. NES je pro nás zajímavá také tím, že se u ní poprvé objevil obchodní model licencování vývoje třetím stranám . Za zmínku rozhodně stojí i to, že přes dnešní rekordní prodeje měl NES ve své době docela problémy – zejména nízká nabídka her při uvedení (pouhé tři kusy!) a problémy s padáním (vyžádaly si novou základní desku a přirozeně i vracení zakoupených kusů).

Těžko říci, čím se konzoli nakonec podařilo zákazníky zaujmout, ovšem dle mého názoru za tím stojí kombinace tvořená na jedné straně neuvěřitelně chytlavými hrami pro všechny generace a za druhé, geniálního marketingu firmy. Pro konzoli se prodávala i solidní sbírka dalšího příslušenství, jako třeba NES Satellite, NES Zapper, Mattel Power Glove, NES Power Pad nebo NES R.O.B. Aby byl zmatek ohledně této konzole dokonalý, uveďme si na závěr ještě jednu skutečnou třešničku – japonská verze se měla původně prodávat v USA pod značkou Atari jakožto Nintendo Advanced Video Gaming System! Nedošlo k tomu nicméně jen kvůli tom, že Nintendo uvedla port Donkey Konga pro herní konzoli ColecoVision, jinak tehdejšího konkurenta Atari, čehož si tato firma přirozeně nemohla nevšimnout.

Perličkou je, že se NES přestala prodávat až v roce 2003 (v Japonsku), ve zbytku světa už v polovině 90. let.

Super Mario Bros

Největším hrdinou NES byl italský instalatér Mario, jehož legendární hra Super Mario Bros nedávno oslavila 25. narozeniny. Ale NES měl podobných pecek několik. Určitě pamatujete Legend of Zelda, Contra, Metroid, Final Fantasy, Castlevania, Mega Man nebo třeba Battle City. Zavzpomínat můžete třeba screenshoty na Gamespot.com nebo si některé zahrát online na stránkách NESForever.com.

Casio PV-1000

Ani firma Casio ještě v této době nerezignovala na herní trh, což dokázala uvedením dalšího modelu pod svými křídly. Tento kousek se prodával téměř výhradně v Japonsku a navíc pro něj vzniklo pouhých patnáct her během celé jeho existence, takže spíše než o nostalgickou herní platformu jde o sběratelskou zajímavost. Casio PV-1000 se začalo prodávat v říjnu 1983 za 14 800 YENů. Mělo 2 kB RAM, zvládalo rozlišení 256 × 192 pixelů při osmi barvách a procesor Z80A v něm tikal na 3,579 MHz.

Casio PV-1000, zdroj: Ultimate Console Database

Je zajímavé, že byla uvedena spolu s osobním počítačem Casio PV-2000, s nímž měla kompatibilní pouze joysticky, ovšem nikoliv hry. Důvod neúspěchu tkví dle názoru mnohých v podcenění zásobování trhu – konzole byla za pár týdnů doslova rozebrána, proč ji za této situace tedy Casio více nepodpořilo po stránce herní i distribuční, je nám tudíž záhadou. Snad z důvodu uvedení dvojice dalších konzolí tentýž rok (Casio PV-7 a PV-16, což byly ve své nejhlubší podstatě domácí počítače MSX), každopádně jen těžko mohla Casio očekávat, že zákazníci každých pár týdnů radostně koupí nový model a vyhodí předchozí hry.

Supergame VG 3000

Za tímto neznámým názvem se ukrývá prostý klon Atari 2600 (navíc zachovávající s ním zpětnou kompatibilitu) uvedený v roce 1985 za 99,95 USD. Procesor Atari Sally 6507 tikal na 1,19 MHz. VG 3000 nabízel pouze 128 bajtů RAM, zozlišení také nebylo zrovna rekordní – pouhých 160 × 102 pixelů při 128 barvách.

Supergame VG 3000, zdroj: Old Computers

Sega Master System, nové Atari a kazetová nekazetová konzole

Epoch Cassette Vision

Opět jeden z méně známých kousků z Japonska. Konzole se prodávala již od 30. července 1981 za 13 500 YENů. Interesantní je u ní rozhodně podržení si tradice umístění dvojice ovladačů, které zde ještě pořád nenajdeme ve formě „sólových“ joysticků, ale toliko v podobě knoflíků, potenciometrů a páček umístěných přímo na těle konzole (každý ze dvou hráčů měl dva potenciometry: jeden pro pohyb horizontální a druhý pro vertikální ).

Epoch Cassette Vision, zdroj: Wikipedia

A ještě jedna věc, navzdory jménu Epoch Cassette Vision neměla už konzole s kazetami naprosto nic společného a používala poctivé cartridge. Pro nás Evropany až takový význam nemá, nicméně z pohledu Japonska šlo o první programovatelný herní konzolový systém. Povídá se cosi o tom, že hry dodávala zpočátku i Sega nebo SNK, ovšem pro potvrzení těchto fám chybí dostatek údajů, jež z firem samozřejmě již dnes na 100 % nikdo nedostane. Vyšly řádově desítky her a mihly se mezi nimi i některé legendy (Boulder Dash…). Její procesor uPD7801G nebyl klonem Z80ky, což v té době nebývalo zvykem. Konzole nabízela 128 bajtů RAM, 4 kB ROM a rovněž 4 kB video paměti, takže zvládla 16 barev, 128 spritů a čtvercové rozlišení 256 × 256 pixelů. O zvuk se zde staral čip uPD1771C nabízející jediný kanál.

Sega Master System

Herní konzole Sega Master System (též známá jako SMS či Master System) byla ve své době největším konkurentem NESu pocházejícím z dílen firmy Sega a jmenovitě je pod ní podepsán pan Hideki Sato. Konzole se prodávala od října 1985 v Japonsku, po pár letech následoval i zbytek světa.

Sega Master System, zdroj: Wikipedia

Konzole se prodávala až do roku 1998 a celkem se jí na trh dostalo na třináct milionů kusů. Měla osmibitový procesor NEC780C (klon Zilog Z80) taktovaný na 3,58 MHz (NTSC) / 3,54 MHz (PAL) a poradila si s 32kB kartami (cartridge konkurence v této době zvládly sice i čtyřnásobek kapacity, nicméně řešení Segy mělo i světlou stránku v podobě levnějších her). SMS měla 8 kB RAM, 16 kB video RAM a základní ROM 8–256 kB (dle vestavěné hry). Byly zde dva ovladače plus jeden slot pro další rozšíření (časem se objevila desítka zajímavých periferií typu Light Phaser, Sega 3-D Glasses nebo Sega Sports Pad). Grafika zvládla 64 spritů (8 × 8, resp. 8 × 16 pixelů), rozlišení 256 × 192/224/240 (poslední opět platí jen pro PAL/SECAM) a maximálně 32 najednou zobrazených barev z palety 64 barev (šlo trikem obejít a zobrazit i všechny najednou). Zvukový výstup byl samozřejmě ještě pořád mono a nabízel čtyři kanály (japonská verze zvládala díky čipu od Yamahy navíc i FM syntézu).

Ačkoliv konzole Sega Master System patřila k nejdražším své doby (24 200 YENů, resp. 199,99 USD), podařilo se jí získat ve srovnání s NES stále slušnou čtvrtinu prodejů (oněch 13 milionů kusů). Je zřejmé, že lepší technické parametry zkrátka nejsou všechno. A přitom hry se zde objevily rovněž zajímavé: Spy vs. Spy, F16 Fighter, Bank Panic…

Atari 7800

V červnu 1984 uvedená (a do ledna 1992 za 140 USD prodávaná) herní konzole Atari 7800 se pyšnila procesorem Atari Sally 6502 (varianta „6502C“ stejná jako v počítačích Atari XE/XL) taktovaným na 1,19–1,79 MHz dle verze. Paměti RAM nabízelo Atari 4 kB, BIOS ROM též 4 kB a cartridge mohly mít až 48 kB. Grafický systém s 7,16 MHz GPU si poradil s maximálně 25 barvami z celkové palety 256 odstínů a kreslil rozlišení 160 × 240 nebo 320 × 240 (resp. 160 × 288 a 320 × 288 u PAL verze). Zvuk měl dva kanály. Atari 7800 si zachovalo zpětnou kompatibilitu s Atari 2600, což byl od Atari dobrý tah. Atari 7800 si mimochodem nevyráběla Atari samotná, ale pověřila tím externí firmu General Computer Corporation.

Atari 7800, zdroj: Wikipedia

Grafický systém zvládl rozhýbat v plné rychlosti docela slušný počet spritů: mezi 75–100 kousky, podobně jako nejlepší automatové hry této doby. Herní konzole Atari 7800 se příliš dobře neprodávala, jelikož v této době se začaly již šířit i první domácí počítače, takže řada lidí dospěla k názoru, že koupě kupříkladu takového Commodore 64 bude rozumnější investicí než pořízení jednoúčelové konzole (zpracování textu, programování…). Možná rozhodlo také to, že pro Atari 7800 byla dostupná prakticky jediná periferie – světelná pistole, zatímco pro NES i Segu řada dalších udělátek.